Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Láska k dcerám
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
19.3.22 21:52
Mám dvě děti, první dcera je silně dominantní (odpovídá popisu tvé mladší), je to náročné, je labilní, divoká, vzteklá, převládá dravoat, soutěživost… Mladší syn je submisivni mazlicek, je to s ním jednoduší. Mám je ráda asi stejně, ale starší je a bude náročnější, je i vnitřně složitější. Prostě to tak někdy je, nejsi v tom sama. 
Jo a dcera je po mě, proto to asi beru víc v klidu, věřím, že z toho vyroste a čas a péče některé hrany její osobnosti snad obrousi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 21:59
Ber to jen tak, že se geny prostě promíchaly a nikde není psáno, že dva sourozenci jsou stejní. S někým je starostí víc, ale když to budeš brát jako „normál“, že to tak je, budeš klidnější.
A někdy taky, aniž si to rodič uvědomuje, dělá chybičky i on. Nevědomky se chová ke každému děcku jinak, přestože tvrdí, že ne. 
Já jsem z více sourozenců a ten nejmladší je asi to, co tvoje dcera. A naše maminka dodnes tvrdí, že se chovala k nám všem stejně. Jsme už postarší, tak se vždycky pak na sebe podáme a víme. 
Protože si ty „křivdy“ pamatujeme .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 22:17
Je normální mít každý dítě jinak rád, ono to není ani víc, ani min, ale je to jinak… 
možná ta mladší ještě nedokáže poznat, co jí v životě žere, tak si to vybíjí takto… možná to pro ni bude jednou výhoda, že má všechno na salámu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.3.22 22:21
Mám to stejně. Neřekla bych, že jednoho nebo druhého syna miluji méně, ale rozhodně je miluji jinak.
Jeden je po svém otci (odpovídá popisu tvé dcery) a druhý po mně.
Jeden je moje velká výzva, která mi ukazuje moje slabé stránky, největší učitel mého života. Je vzteklý, řešíme s ním problémy. Ale je to můj tulík. Je na mě fixovaný, říká mi, že mě miluje nejvíc ze všech lidí na světě.
Druhý syn je vzhledově i povahově kopie moje a mého táty. Miluju dny, když jsme jen sami dva. Aktuálně je to můj parťák a kámoš do nepohody. S nikým si tak nepokecam jako s ním. Chápu jeho myšlenkové pochody, máme podobné zájmy.
Ke každému se chovám jinak, protože to jinak nejde, ale snažím se být co nejvíc spravedlivá.
A tak nějak jsem zjistila, že s manželem si každý „preferujeme“ to „svoje dítě“.
- Citovat
- Upravit
19.3.22 22:29
Mám děti o dost mladší a někdy si pokládám stejnou otázku. Syn je odmala prostě náročný. Ve čtyřech letech se v noci několikrát budí, řve a kope kolem sebe, dokud prostě nepřijde jeden z nás k němu. Po každém probuzení půlhodinový řev. Každou činnost (zuby, oblékání, úklid…) dělá buď pod pohružkou a nebo, když už fakt vyletím. Období vzdoru už u nás trvá od jeho dvou let a nijak nevypadá, že by se to mělo zlepšit. Dcera nemá ani tři roky a je to prostě pohodové dítě. Je samostatná, nechá si vše normálně vysvětlit. Taky se vztekne a protestuje, ale netrvá to prostě hodiny. Někdy si říkám, jak můžou být téměř stejně staré děti, stejně vychovávané tak rozdílné
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 22:31
Zakladatelko, buď v klidu. Je to normální. Četla jsem několik studií, které to popisují.
Mozna někde dohledam a hodím ti to sem. 
Psali tam, že to je naprosto normální, e bohužel je to tabu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 22:35
I v psychogii jsme se učili, že nejde mít úplně stejně rád a v průběhu života se to také může měnit. Třeba můj syn měl obdobicko, kdy se opravdu choval hrozně, zlobil, odmlouval, dělal umysne vše, co mi vadi a najednou pocit, že mám radši dceru, která je hodná, teď se uklidnil a je vše zase v pořádku. Taky jsem měla výčitky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.22 23:02
Mám dvě dcery starší je hubata po mě 
je ji 10 a to mamino je přesný jinak vzhledove celý tatínek. Mladší je klidná po tatínkovi a vzhledové celá já. Beru to tak, že každá je svá každá má klidu a minusy nikdo nejsme dokonalí. Pocity am naštěstí k obou dvou stejné:srdce:.Zkus ji brát takovou jaká je a víc ji porozumět 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.3.22 23:19
Mám přesně takové pocity jako ty 
Starší syn něco obdobného jako popisuješ svoji dceru.Jen tomu už je tedy 11let. Poslední dobou mu říkám pan katastrofa, protože k tý jeho povaze ještě přidává jeden průšvih za druhým…už jsem z toho unavená a vyšťavená Miluju ho, ale někdy bych ho zabila a poslala na Mars 
Dcera 6let je zlatá… samostatná, vše si sama nachystá, připraví, poslouchá, pomůže… samozřejmě se umí taky vztekat, ale je fakt oproti němu hodná. Brášku miluje, ale on na ní umí být tak moc zlej Přitom ona by mu snesla modré z nebe!
Doufám, že ho to všechno taky jednou přejde…a bude doma klid!!
- Citovat
- Upravit
19.3.22 23:26
Každý rodič je jiný, každé dítě je jiné, a proto i ta láska je jiná.
Já mám dva rozdílné kluky. Vím, že ten starší víc koresponduje s mojí povahou. A je to tak jednodušší v těch třecích plochách. Dokážu ho víc chápat/omlouvat v jeho slabinaxh, protože to jsou i moje slabiny. Ten starší je opak, a já ho musím brát takový jaký je. Taky s tím bojují, ale denně si říkám. Nejsou stejní, a víc myslím na to, co mu jde a v čem bych chtěla být taky taková.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.22 00:29
Z vlastní zkušenosti vím, že s věkem se to může úplně otočit. Jedna taková uřvaná a vzteklá holčička je dnes úžasnou empatickou dámou, která by se pro ostatní rozdala a klidná citlivá slečna je dnes hysterická a výbušná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.22 00:31
Zkus ke každé dceři přistupovat jinak. To trvání na stejném přístupu je často ten důvod, proč ti to s mladší nefunguje, ona prostě má jiné potřeby, než ta starší. Ta je asi víc po tobě, takže ti to s ní jde a podvědomě to tedy vnímáš jako správnou výchovu, jak k ní přistupuješ, a že u mladší tomu musí být stejně. Ale ne, nemusí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.22 00:37
@Anonymní píše:
Dobrý večer maminky,Mám vnitřní problém a nevím si sama rady.
Mám dvě báječné dcery. Báječné.
Starší dceři je 9 let, mladší je 6 let.Se starší dcerou mám krásný vztah. Miluju jí. Je to přesně ta holčička, laskavá, milá, citlivá, chápající, empatická. Velmi rozumná na svůj věk.
S mladší dcerou mám taky hezký vztah. Alespoň tehdy, kdy máme “lepší dny” a to je přesně téma které bych chtěla otevřít k diskuzi.
Na úvod, vím, že každé dítě je jiné, každé je osobnost.
MD je od malička uvztekané, protivné dítě. Takové to co nebylo nikdy s ničím a nikým spokojené. Holčička, která se dokázala vztekat, křičet.
Myslela jsem, že to s postupem věku přejde, že se bude stále vyvíjet její povaha a chování lepším směrem. Směrem kterým jsem ji vedla.
Bohužel, nebylo to tak.
Doslova mi přerostla přes hlavu, ve svém věku a já začínám cítit, že jsem psychicky vyčerpaná a moje city s porovnáním ke SD jsou jiné, začínají být křehké.
Abych shrnula proč.
Je velmi hubatá, věčně protivná. Na každou moji prosbu ať jde a něco udělá ( jde se oblékat, jde si vyčistit zuby, umýt, uklidit hračky) je vzteklá. “ nejdu mamino” “neeee nechci” “ nebudu to dělat”
Pokud už danou věc jde a udělá, nezapomene u toho hlučně dupat, práskat dveřmi, popřípdě se urážet.
Chováním má jak se říká “vše u zadku”
Zkrátka nikdy u nás neproběhne normálně, tak jak třeba s první dcerou.
Mám pocit, že mě rozčiluje schválně, dělá naschvály.Opomenu taky to, že ke mě nechová moc žádné osobnější kontakty, například nějaké mazlení, objetí.
Když už tak už.Opomenu taky to, že jak není něco po jejim ve vztahu se sestrou, je zlá a dokáže i fyzicky ublížit.
Jsme rozvedení. ( 3 roky) Nežijeme spolu s otcem.
Po týdnu kdy je u něj je úplně nesnesitelná.
Vidím v ní povahu po tatovi, chování po tátovi. Zkrátka je celá po něm.
Prostě tam kde může ublíží, něco zničí, uškodí.
Miluju jí je to moje dítě, a trápí mě, že poslední dobou cítím, že každou miluju jinak. Mám pocit, že mladší miluju méně.
Má někdo zkušenost s takovým chováním u sourozenců? Zkrátka s pocitem, že jedno vlastní dítě milujete “jinak”?
Ja fakt nevím co dál.
Nechci mít takové pocity. Nevím jak na ní. Aby se chovala normálně.
Mam stejne starou holčičku a je na tom podobne. Vyzkoušej na ni mluvit přes plyšovou hračku. Ohromě to funguje u nas Kdyz ji rekne plysak,, Pojd si se mnou vyčistit zuby,, tak je to jiny než kdyz ji to rekne mama 
.. Svuj účel to splní a je to navíc v klidu a zábava. Nevim na jsk dlouho ji to vydrží ale delame ted takhle vsechno
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.3.22 00:43
@Markéta188 píše:
Z vlastní zkušenosti vím, že s věkem se to může úplně otočit. Jedna taková uřvaná a vzteklá holčička je dnes úžasnou empatickou dámou, která by se pro ostatní rozdala a klidná citlivá slečna je dnes hysterická a výbušná.
Mně taky přijde, že když si každe dítě neprojde pořádným vzdorem a vztekem, tak když je starší, tak to dohání. Jinak, ale dohání. Jakoby se tam něco utlumilo a stejně to nakonec musí ven. Jenže už to nejde tak dobře, protože do toho vstupuje puberta a pořádný koktejl hormonů a tím pádem to vstupuje do úplně jiné dimenze, kterou už společnost není tak ochotna tolerovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý večer maminky,
Mám vnitřní problém a nevím si sama rady.
Mám dvě báječné dcery. Báječné.
Starší dceři je 9 let, mladší je 6 let.
Se starší dcerou mám krásný vztah. Miluju jí. Je to přesně ta holčička, laskavá, milá, citlivá, chápající, empatická. Velmi rozumná na svůj věk.
S mladší dcerou mám taky hezký vztah. Alespoň tehdy, kdy máme “lepší dny” a to je přesně téma které bych chtěla otevřít k diskuzi.
Na úvod, vím, že každé dítě je jiné, každé je osobnost.
MD je od malička uvztekané, protivné dítě. Takové to co nebylo nikdy s ničím a nikým spokojené. Holčička, která se dokázala vztekat, křičet.
Myslela jsem, že to s postupem věku přejde, že se bude stále vyvíjet její povaha a chování lepším směrem. Směrem kterým jsem ji vedla.
Bohužel, nebylo to tak.
Doslova mi přerostla přes hlavu, ve svém věku a já začínám cítit, že jsem psychicky vyčerpaná a moje city s porovnáním ke SD jsou jiné, začínají být křehké.
Abych shrnula proč.
Je velmi hubatá, věčně protivná. Na každou moji prosbu ať jde a něco udělá ( jde se oblékat, jde si vyčistit zuby, umýt, uklidit hračky) je vzteklá. “ nejdu mamino” “neeee nechci” “ nebudu to dělat”
Pokud už danou věc jde a udělá, nezapomene u toho hlučně dupat, práskat dveřmi, popřípdě se urážet.
Chováním má jak se říká “vše u zadku”
Zkrátka nikdy u nás neproběhne normálně, tak jak třeba s první dcerou.
Mám pocit, že mě rozčiluje schválně, dělá naschvály.
Opomenu taky to, že ke mě nechová moc žádné osobnější kontakty, například nějaké mazlení, objetí.
Když už tak už.
Opomenu taky to, že jak není něco po jejim ve vztahu se sestrou, je zlá a dokáže i fyzicky ublížit.
Jsme rozvedení. ( 3 roky) Nežijeme spolu s otcem.
Po týdnu kdy je u něj je úplně nesnesitelná.
Vidím v ní povahu po tatovi, chování po tátovi. Zkrátka je celá po něm.
Prostě tam kde může ublíží, něco zničí, uškodí.
Miluju jí je to moje dítě, a trápí mě, že poslední dobou cítím, že každou miluju jinak. Mám pocit, že mladší miluju méně.
Má někdo zkušenost s takovým chováním u sourozenců? Zkrátka s pocitem, že jedno vlastní dítě milujete “jinak”?
Ja fakt nevím co dál.
Nechci mít takové pocity. Nevím jak na ní. Aby se chovala normálně.