Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Máma mě bila za trest
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.4.23 00:40
Bohužel, naše společnost považuje tělesné tresty za normální výchovný prostředek. Kdykoliv tady napíšu, že jakýkoliv tělesný trest je hnus, sesypou se na mě zdejší matky s divokými příběhy o tom, že kdyby dítě neplácly, zajelo by je auto nebo by se spálily o kamna či co jiného, přestože většina výchovných plácnutí je za úplně něco jiného. A pan Jurečka tomu nasadil korunu, když sám přiznal, že bije nebo bil své děti a je to v pořádku. Pokud čelní představitelé státu hlásají do světa, že bití dítěte je v pořádku, nedivme se, že většina matek fyzický trest bere za normální a řada matek dokonce za první volbu ve výchově. Dokladem toho je ta známá hloupá věta, že škoda rány, která padne vedle. Často se také zmiňuje, že by bylo jinak dítě rozmazlené. Že to jsou pitomosti, se ve většině civilizovaného světa dávno ví, jen mi si to nenecháme vymluvit, abychom si nemuseli přiznat vlastní selhání a bezradnost ve výchově.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.4.23 00:57
A vážně to bylo ta trest, za to že jste neposlechli
Nebo si našla důvod aby vás mohla bit.
Např 
cíleně rozbije okno matka vyběhne
Uvidí prášky okno a nezajímá ji jak prasklo ale že je u toho…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
27.4.23 01:18
@Anonymní píše:
Dobrý večer, jdu anonymně. Chodí sem i moje máma a zná můj Nick.Naše máma nešla pro ránu nikdy moc daleko. Tělesné tresty byly skoro na denním pořádku. Vždycky za něco, ale byly to prkotiny a teď zpětně si uvědomuji, že spíše neměla silné nervy a byla výbušná na první dobrou. Byla jsem malá sotva první stupeň ZŠ.
Ale nyní je mi 25, jsem vdaná, bydlím daleko, mám spokojený život a troufám si říct, že ke štěstí nám chybí už jen miminko. Mámu mám ráda, máme velmi dobré vztahy, voláme si každý den. Jsou z nás kamarádky. Ale najednou se mi vrací celé dětství a často vzpomínám na to, jak mě trestala.
Přijde mi, jak kdyby se mi otevíraly 20 let staré rány. Nechci na to myslet. Ale hledám příčinu, proč to je a co by se s tím dalo dělat.
Starší bratr matce poděkoval za pár výchovných, já ne. Když byla skoro pyšná na to, že z nás vychovala slušné lidi a razila heslo „škoda rány, která padne vedle“, jsem ji slušně uvedla na pravou míru, že si dodnes myslím, že nás bila moc. Nic mi na to neřekla. Jen mlčela a nikdy jsem už od ní vzpomínky na výchovu neslyšela.(rozhovor byl v mých 18).
Ale co mám dělat teď. Nechci na to myslet, ale pořád se mi to vrací. Až tento rok si na to vzpomenu skoro každý večer.
Možná jsem to potřebovala jen někomu říct. Já děti zatím nemám.
Co mohlo způsobit, že sem si na to najednou z čista jasna vzpomněla a už dva měsíce mě to tíží.
Ano, vrací se to.. Někdy v noci, někdy, když mám špatný den… Ale stačí málo, aby se mi vyjevily vzpomínky a stouply mi do očí slzy.. A to je to hezkých pár let a nebyl to žádný extrém.. U mě to třeba způsobilo to, že v dospělosti nesnesu dotyky dotyčného člena rodiny..
Ale vysvětluj to české společnosti…
Agrese vyvolává jenom další agresi, nenese žádné pozitivum.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
27.4.23 01:34
Máti nás taky řezala-jen pokračovala ve vzorci, který si donesla ze svého dětství.
Taky jsem měla období, kdy mě to hodně hlodalo. To uvědomění, že to ani nebyl trest pro nás, že si jen potřebovala upustit frustraci a vztek, že by jí uplně stejně posloužil boxovací pytel.
Nebyla to jedna rána, prostě nás několik minut řezala hlava nehlava, dokud se neunavila.
Definitivně mi zlomilo srdce, když letos jen tak mezi řečí prohodila, že byla chyba, že nás nebila ještě víc a táta vůbec. Že by pak prý brácha byl uplně jiný.
Měla jsem chuť chrstnout jí kafe do obličeje a prásknout dveřma.
Vztahy máme od doby co jsem odešla z domu korektní, ale nebylo a nikdy to už nebude mezi námi vřelé a strašně mě to mrzí.
Mám dvě malé děti a absolutně nerozumím tomu, jak mohla dělat to, co dělala.
Utěšuju se aspoň tím, že jsem z toho dokázala vystoupit a děti vychovávám diametrálně odlišně.
Zabránit vzpomínkám nemůžeš, můžeš to ale nechat proběhnout, oplakat a pak se s tím zkusit rozloučit.
- Citovat
- Upravit
27.4.23 06:06
Ahoj, to je velmi smutné, toto číst 
Myslím, že se ti to vrací proto, že teď jsi sama dospělá, máš manžela, žiješ, jak píšeš, spokojeně a plánujete (pokud to chápu správně) spolu dítě. Zjevně máš v životě spoustu věcí vyřešených. Tvoje psychika je zdravá, protože to jsou přesně ty momenty, kdy se, ať chceme či ne, vracejí nezpracované zážitky a emoce z dětství a dospívání, je to úplně logické. I z toho důvodu, že chceš miminko, podvědomě máš zřejmě strach, abys v tomto ohledu(bití, tělesné tresty) nebyla stejná jalo tvoje máma.
Velmi doporučuji najít si dobrého terapeuta, který ti sedne, a ty pocity a myšlenky a vzpomínky znovu otevřít, protože pokud to nezpracuješ v sobě vnitřně i emočně, tak se nepohneš, a bude to jen horší. Ovlivní to (negativně)tvůj vztah s mámou, možná i s manželem, určitě k dítěti a hlavně k sobě.
Já mám úžasnou psychoterapeutku, pomohla mi k tomu, abych si vztah s mou mámou vnitřně vyřešila, odpustila, a následně se se situací vnitřně smířila. Ten pocit, že jsem nad věcí, je k nezaplacení
Počítej ale s tím, že to nebude hned, mně to trvalo přes rok. Ale teď je to super, máme dobrý vztah, a i máma se vlivem mé změny trochu změnila, má víc sebereflexe. Ale hlavní je to, že já jsem s tím v pohodě
Držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 06:07
@Anonymní píše:
Máti nás taky řezala-jen pokračovala ve vzorci, který si donesla ze svého dětství.
Taky jsem měla období, kdy mě to hodně hlodalo. To uvědomění, že to ani nebyl trest pro nás, že si jen potřebovala upustit frustraci a vztek, že by jí uplně stejně posloužil boxovací pytel.
Nebyla to jedna rána, prostě nás několik minut řezala hlava nehlava, dokud se neunavila.
Definitivně mi zlomilo srdce, když letos jen tak mezi řečí prohodila, že byla chyba, že nás nebila ještě víc a táta vůbec. Že by pak prý brácha byl uplně jiný.
Měla jsem chuť chrstnout jí kafe do obličeje a prásknout dveřma.
Vztahy máme od doby co jsem odešla z domu korektní, ale nebylo a nikdy to už nebude mezi námi vřelé a strašně mě to mrzí.
Mám dvě malé děti a absolutně nerozumím tomu, jak mohla dělat to, co dělala.
Utěšuju se aspoň tím, že jsem z toho dokázala vystoupit a děti vychovávám diametrálně odlišně.
Zabránit vzpomínkám nemůžeš, můžeš to ale nechat proběhnout, oplakat a pak se s tím zkusit rozloučit.
Hezky napsáno
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 06:55
Snad jenom vzít si z toho ponaučení. Rodiče mojí mamky ji řezali hlava nehlava. Páskem, kabelem, párkrát jí děda skopal pod stůl nebo jí i vysadil čelist. A to za naprostý prkotiny, jako třeba vylitý mlíko. Oproti tomu mě moje mamka nikdy v životě neuhodila. A i přes to jsem slušně vychovaný člověk. Vidím ale velký rozdíl mezi mnou a mamkou. Na mamku někdo zvýší hlas a sesype se. Na mě si nedovolí zvýšit hlas ani můj šéf. Takže bych si řekla: „Dobře, mám takovou zkušenost z dětství, už to stejně nezměním, ale poučím se z toho a ke svým dětem budu přistupovat jinak.“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.4.23 07:12
@Anonymní píše:
A vážně to bylo ta trest, za to že jste neposlechli
Nebo si našla důvod aby vás mohla bit.
Např
Uvidí prášky okno a nezajímá ji jak prasklo ale že je u toho…
Ano, vždycky to bylo za trest, ale za mě nepřiměřeně.
Autorka
- Citovat
- Upravit
27.4.23 07:14
@Kipa22 píše:
Bohužel, naše společnost považuje tělesné tresty za normální výchovný prostředek. Kdykoliv tady napíšu, že jakýkoliv tělesný trest je hnus, sesypou se na mě zdejší matky s divokými příběhy o tom, že kdyby dítě neplácly, zajelo by je auto nebo by se spálily o kamna či co jiného, přestože většina výchovných plácnutí je za úplně něco jiného. A pan Jurečka tomu nasadil korunu, když sám přiznal, že bije nebo bil své děti a je to v pořádku. Pokud čelní představitelé státu hlásají do světa, že bití dítěte je v pořádku, nedivme se, že většina matek fyzický trest bere za normální a řada matek dokonce za první volbu ve výchově. Dokladem toho je ta známá hloupá věta, že škoda rány, která padne vedle. Často se také zmiňuje, že by bylo jinak dítě rozmazlené. Že to jsou pitomosti, se ve většině civilizovaného světa dávno ví, jen mi si to nenecháme vymluvit, abychom si nemuseli přiznat vlastní selhání a bezradnost ve výchově.
Tohle je jediná věc, která mi v tomto státě opravdu vadí. Ta vysoká tolerance vůči násilí na dětech. Když chlap vrazí manželce jedinou facku, tak jí všichni politují a řeknou jí, ať odejde. Když vás doma rodiče týrají, tak to všichni zlehčují a časem už to přestanete i někomu říkat. No a v dospělosti vám spousta lidí řekne, že to jsou rodiče a tak jim člověk musí odpustit úplně všechno. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 07:19
@Serpentini píše:
Tohle je jediná věc, která mi v tomto státě opravdu vadí. Ta vysoká tolerance vůči násilí na dětech. Když chlap vrazí manželce jedinou facku, tak jí všichni politují a řeknou jí, ať odejde. Když vás doma rodiče týrají, tak to všichni zlehčují a časem už to přestanete i někomu říkat. No a v dospělosti vám spousta lidí řekne, že to jsou rodiče a tak jim člověk musí odpustit úplně všechno.
Tyjo, tak s tím jsem se teda ještě osobně - aspoň ve své bublině - nesetkala. Kolem mě všichni odsuzují násilí a tělesné tresty na dětech.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
andrasteia
27.4.23 07:22
@Anonymní píše:
Ano, vrací se to.. Někdy v noci, někdy, když mám špatný den… Ale stačí málo, aby se mi vyjevily vzpomínky a stouply mi do očí slzy.. A to je to hezkých pár let a nebyl to žádný extrém.. U mě to třeba způsobilo to, že v dospělosti nesnesu dotyky dotyčného člena rodiny..
Ale vysvětluj to české společnosti…Agrese vyvolává jenom další agresi, nenese žádné pozitivum.
Ahoj, vraci se ti to ted, protoze uvazujes nad zalozenim vlastni rodiny a chces byt co nejlepsi matka 
Bohuzel to mam to podobne, teda mama me nebila hodne a nějak casto, ale byla jsem díky její výchově takovy to premiantsky vycepovany dite. Spis nez dite cvicena opicka, kterou se mohla chlubit. Vecne ve vsem nejlepsi, ale nikdy žádná odmena😃. Zanechalo to na me velky nasledky.
Vraci se mi to teď porad
- Citovat
- Upravit
27.4.23 07:35
@Serpentini píše:
Tohle je jediná věc, která mi v tomto státě opravdu vadí. Ta vysoká tolerance vůči násilí na dětech. Když chlap vrazí manželce jedinou facku, tak jí všichni politují a řeknou jí, ať odejde. Když vás doma rodiče týrají, tak to všichni zlehčují a časem už to přestanete i někomu říkat. No a v dospělosti vám spousta lidí řekne, že to jsou rodiče a tak jim člověk musí odpustit úplně všechno.
A kdo ti tohle řekl, prosím tě? Ono je to těžký, znám lidi, kteří mají z dětství svá traumata. Někteří z nich o jich mluví, ale nic s tím za celý život nejsou schopni udělat. Takže už je to pak spíš otravné, protože to člověk zná nazpaměť jak z kolovrátku, ale posun žádný, odborná pomoc žádná, jen jedno a to samé pořád dokola.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 07:47
@terien píše:
A kdo ti tohle řekl, prosím tě? Ono je to těžký, znám lidi, kteří mají z dětství svá traumata. Někteří z nich o jich mluví, ale nic s tím za celý život nejsou schopni udělat. Takže už je to pak spíš otravné, protože to člověk zná nazpaměť jak z kolovrátku, ale posun žádný, odborná pomoc žádná, jen jedno a to samé pořád dokola.
Tak tobě asi nemá smysl odpovídat podle tvého příspěvku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 08:04
Možná jsi si na to vzpomela protože plánuje mít děti a chces pro ne byt ta nejlepší máma.. Mě rodiče nebili, biti děti je mi odporné a chápu, ze kdo to zažil, nese si ten špatný pocit v sobě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý večer, jdu anonymně. Chodí sem i moje máma a zná můj Nick.
Naše máma nešla pro ránu nikdy moc daleko. Tělesné tresty byly skoro na denním pořádku. Vždycky za něco, ale byly to prkotiny a teď zpětně si uvědomuji, že spíše neměla silné nervy a byla výbušná na první dobrou. Byla jsem malá sotva první stupeň ZŠ.
Ale nyní je mi 25, jsem vdaná, bydlím daleko, mám spokojený život a troufám si říct, že ke štěstí nám chybí už jen miminko. Mámu mám ráda, máme velmi dobré vztahy, voláme si každý den. Jsou z nás kamarádky. Ale najednou se mi vrací celé dětství a často vzpomínám na to, jak mě trestala.
Přijde mi, jak kdyby se mi otevíraly 20 let staré rány. Nechci na to myslet. Ale hledám příčinu, proč to je a co by se s tím dalo dělat.
Starší bratr matce poděkoval za pár výchovných, já ne. Když byla skoro pyšná na to, že z nás vychovala slušné lidi a razila heslo „škoda rány, která padne vedle“, jsem ji slušně uvedla na pravou míru, že si dodnes myslím, že nás bila moc. Nic mi na to neřekla. Jen mlčela a nikdy jsem už od ní vzpomínky na výchovu neslyšela.(rozhovor byl v mých 18).
Ale co mám dělat teď. Nechci na to myslet, ale pořád se mi to vrací. Až tento rok si na to vzpomenu skoro každý večer.
Co mohlo způsobit, že sem si na to najednou z čista jasna vzpomněla a už dva měsíce mě to tíží.
Možná jsem to potřebovala jen někomu říct. Já děti zatím nemám.