Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Máma mě bila za trest
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.4.23 10:10
@Capelucia píše:
Jenže tohle je přesně ten problém. Každý to za sebe definuje jinak a vše je nepřípustné. Už jenom to, že máš potřebu to různě definovat, krásně ukazuje, jak je obecné nastavení vůči fyzickým dětem laxní. Když se na tebe naštve manžel, zvláště za nějakou hloupost - a jednou by ti „plácl“. Ne flákl, ani nezlomil řebra. Nebo jenom taková lehká výchovní po papuli - bylabys s tím v pohodě? Neměla bys trauma? Proč má dospělý nárok na základní respekt vůči tělesné integritě, ale dítě, které to poznamená mnohem více, mnohdy na celý život, ne?
Ano, pro potřeby práva je potřeba definovat vše, ne vše je trestné. To není o laxnosti, to je zákon. Překvapivé, že když je potřeba něco definovat u ublížení na zdraví a těžkého ublížení, tak tady potřeba definice nevadí 
A právě kvůli podobným je ta definice potřeba, protože mezi plácnutím např. po plence, po ručce a úderem do obličeje opravdu rozdíl je a nelze to trestat stejně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 10:11
@Semtex píše:
Jsem povahou celkem pruďas, no a? Každý je nějaký. Napsala jsem svůj pohled a přiznala jsem i to, že mě dite zlobenim stresuje už jen proto, že vím, že to budu muset NĚJAK vyřešit, a nevim kolikrát, jak to mám řešit správněty vždycky všecko víš a znáš vyšší univerzalni pravdu, která platí v každé situaci, se kterou se v zivote potkas?A z mého pohledu to beru tak, ze by pro mě jako pro dite bylo přijatelnější obcasne plácnutí místo vyčitek a slovního vysvětlování a ze jsem si kolikrát prala, aby mě mama místo promluvy do duše raději prastila
pro některé je to naprosto totožné a proto nebude nikdy nalezena shoda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Capelucia
27.4.23 10:12
@Semtex píše:
Jsem povahou celkem pruďas, no a? Každý je nějaký. Napsala jsem svůj pohled a přiznala jsem i to, že mě dite zlobenim stresuje už jen proto, že vím, že to budu muset NĚJAK vyřešit, a nevim kolikrát, jak to mám řešit správně
Nemluvíš o brutálním násilí, ale o násilí mluvíš. To, že to neposuneš do extrému neznamená, že to násilí není.
Nevím a nemám. Vím ale jedno - za svůj vztek nesu odpovědnost jenom já sama, tudíž nemám právo si ho vybíjet na někom, kdo je nevinný, slabší a pořád se chová jenom jako dítě - což je jeho přirozeností 
. (I když to v tu chvíli může být pro mě těžké - chápu.) Navíc, děti se nejvíc učí a vychovávají vlastním příkladem. Na co rodiče častokrát zapomínají. V stresových situacích pomáhá mít dopředu nachystané strategie, co když… pomáhá to zapnout mozek a ne jen si vylít zlost na dítěti - co ani nemá výchovný účinek.
- Citovat
- Upravit
Capelucia
27.4.23 10:18
@Keyllah píše:
Ano, pro potřeby práva je potřeba definovat vše, ne vše je trestné. To není o laxnosti, to je zákon. Překvapivé, že když je potřeba něco definovat u ublížení na zdraví a těžkého ublížení, tak tady potřeba definice nevadí
A právě kvůli podobným je ta definice potřeba, protože mezi plácnutím např. po plence, po ručce a úderem do obličeje opravdu rozdíl je a nelze to trestat stejně.
To je jasné. Neříkám, že není rozdíl mezi plácnutím a týráním, ale že trestné by mělo být jakékoliv fyzické násilí. Protože ty „nevinná“ ponižující plácnutí mají své následky taky, byť to lidé nechtějí vidět. Je na to x výzkumů. A když to takhle budeš rozdělovat, než vůbec na aplikaci nějakého práva dojde, tak to bude vypadat přesně tak, jak to vypadá. Extrémní tolerance vůči týrání dětí. A věty typu - dobrá každá rána, která nejde vedle nebo lepší jednou uhodit než vysvětlovat… budou pořád součástí kultury. Protože to nikdo nebude řešit, když nejsou viditelná zranění. A jak tady někdo psal - i když se dítě někomu svěří, nikdo ho nebude brát vážně. A kolikrát, i když se něco prokáže, dítě v tom musí žít dál, protože rodič dostane jenom podmínku.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
27.4.23 10:34
@terien píše:
Odpuštění uleví hlavně tobě, tak proto. S jejich pocity nemá nic společného.
nejde to, na cele roky jsem to vytesnila, ale dceru jsem vychovavala jinak a kdyz se ted staram o vnuka, delam to jeste vic v klidu, laskyplneji. matka to nechape. ale ja si tim vic uvedomuju, co mi delali. empatie nulova, poslouchat na prvni slovo, diskuse nepripustna. dite nesmi mit vlastni nazor. pri kazdem naznaku nesouhlasu narez. a kecy. ve dvanacti me nasilim ostrihali, aby matka mela vlasy na pricesek. v te dobe jsme se stehovali, taakze jsem prechazela do nove skoly - holka s prisernyma brejlema ostrihana na kluka, fakt super. ty pocity si do ted pamatuju. a az na stara kolena mi docvaklo, ze ja fakt nemuzu za to, ze nedostudovala vysokou, protoze prisla do jinyho stavu se mnou, ale ze to byla jejich vina, kdyz se nechranili. davali me spat v 6, any ode mne meli pokoj a desne se divili a rvali na mne, kdyz jsem byla v pet vzhuru. cely zivot mi davali najevo, ze pro ne nejsem dost dobra. jako dite jsem si myslela ze nejsem jejich vlastni a strasne jsem si prala zustat u tety, ktera nemela deti. ja jim nemuzu odpustit.
- Citovat
- Upravit
27.4.23 10:54
@HloupýFlop píše:
Nás teda máma taky bila. Někdy jsme si to obě zasloužily, jindy to bylo její očividné selhání, úplně zbytečné facky, viděla jsem už tehdy, že se jí vztek stupňuje s každou ránou, protože si tím vyvolávala vztek na sebe sama. Až ji ten “záchvat” přešel, tak odcházela a slyšela jsem, že brečí. Já jsem to přecházela mlčky, dusila to v sobě. Ségra dělala tyátr, vždycky všechno dramatizovala, řvala jak smyslů zbavená a občas teatrálně švihla hlavou o něco, aby jí tekla krev a pak za extrémě hlasitého brečení hodinu pod tekoucí vodou oplachovala “ránu”. Byly jsme dva extrémy. Byla tam i dost citová manipulace, když jsem tátovi přišla na milenku, tak i vyhrožování (16-ti leté holce!)Vše mi došlo až v protialkoholní léčebně - vše se znovu otevřelo. A vystřídala se hromada pocitů. Rodinu jsem na dlouhou dobu odstřihla a zpracovávala to. Došla jsem k závěru, že výchovu máme obě odlišnou, že ona za to sice je zodpovědná, ale nemůžu jí to předhazovat donekonečna. Omlouvá se nám po svém, babička byla citově odměřená a prostě máma neuměla jinak. Moje závislost a následná nemoc ji totálně sejmuly, vím, že si je vědoma toho, že nebyla pro dvě puberťačky dobrá máma, snažila se, ale nestačila na to. Teď máme vztah nejlepší, jaký jsme kdy měly.
Na tvém místě jsem tedy byla a doporučím klišé - psychoterapii. Cíleně na tyhle tvoje pocity, které jsou pochopitelné, ale k ničemu. Terapie mi tak nějak způsobily to, že jsem i sama v sobě našim odpustila. Vžila se do jejich situace a mentálního nastavení a pochopila je - neuměli to jinak, jednali jak nejlépe mohli, nechtěli nám cíleně ubližovat, měli hromadu starostí sami se sebou. A můj truc by to nijak nespravil, naopak to odpuštění bylo tak osvobozující.
Já teď mám možnost neopakovat stejné chyby na svých dětech, ale napáchám určitě jiné a moje děti je budou zpracovávat za 20 let. Ale svědomí mám čisté, cíleně neubližuju.
Přesně tak 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 10:59
@terien píše:
Odpuštění uleví hlavně tobě, tak proto. S jejich pocity nemá nic společného.
Přesně. Tady se ty pojmy snadno zamění, zjednodušují, ale jde o něco jiného. To není odpuštění ve slova smyslu „odpouštím ti, mami, že jsi mě řezala jak žito, dělalas dobře“. Je to v něčem jiném, vnitřní mír.
Zpracovat, uzavřít, být nad věcí.
A pak přijde ta úleva 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:01
@Anonymní píše:
nejde to, na cele roky jsem to vytesnila, ale dceru jsem vychovavala jinak a kdyz se ted staram o vnuka, delam to jeste vic v klidu, laskyplneji. matka to nechape. ale ja si tim vic uvedomuju, co mi delali. empatie nulova, poslouchat na prvni slovo, diskuse nepripustna. dite nesmi mit vlastni nazor. pri kazdem naznaku nesouhlasu narez. a kecy. ve dvanacti me nasilim ostrihali, aby matka mela vlasy na pricesek. v te dobe jsme se stehovali, taakze jsem prechazela do nove skoly - holka s prisernyma brejlema ostrihana na kluka, fakt super. ty pocity si do ted pamatuju. a az na stara kolena mi docvaklo, ze ja fakt nemuzu za to, ze nedostudovala vysokou, protoze prisla do jinyho stavu se mnou, ale ze to byla jejich vina, kdyz se nechranili. davali me spat v 6, any ode mne meli pokoj a desne se divili a rvali na mne, kdyz jsem byla v pet vzhuru. cely zivot mi davali najevo, ze pro ne nejsem dost dobra. jako dite jsem si myslela ze nejsem jejich vlastni a strasne jsem si prala zustat u tety, ktera nemela deti. ja jim nemuzu odpustit.
To je hrozné 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:02
@Semtex píše:
Jsem povahou celkem pruďas, no a? Každý je nějaký. Napsala jsem svůj pohled a přiznala jsem i to, že mě dite zlobenim stresuje už jen proto, že vím, že to budu muset NĚJAK vyřešit, a nevim kolikrát, jak to mám řešit správně
Podle mě si to myslíš proto, žes to nezažila 
I jedna malá facka může znamenat velké ponížení.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:16
@Nora4 píše:
Taky jsem nasim vděčná že jsem dostala obcas pres pusu a na zadnici a chytla jsem ji i jako dospělá. Vidim naprosto jasnou hranici mezi týráním a nastavenim hranic pomoci fyzickeho zásahu, ktery samozřejmě nesmi vest k fyzickým zraněním, to neni cílem. Osobne si ale myslim ze tak jak se dneska dela s placnuti po zadku v praci znásilnění, stejně se dela s placnuti po zadku u decka tyrani, vyhrocenej svet pritazenej za vlasy plnej uzkostnejch hysterickejch lidi co vsechno zdramatizujou. Jednou dospejem do doby kdy se to zlomí, ale zatím je fakt smutný sledovat jak jsme od ochrany opravdu tyranych deti opet vse pokazili prehnane uzkostnym a cernobilym pristupem, jako s kazdou původně dobrou myšlenkou.
Placnutí po zadku sice není znásilnění, ale rozhodně je to nevhodné chování za hranicí, a dít by se to nemělo.
Fuj
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:25
@Nora4 píše:
@OpportunityNox tak pozavirejme vsechny chlapy, ze obtezujou ženský, ženský, ze si nenechaj od deti kalet na hlavu a deti za týrání zviratek
To ty to ženeš do extrému neříkám, že se mají muži, co plácají kolegyně v práci po zadku zavřít do vězení, ale nemělo by k tomu vůbec dojít.
Jasně, když už se to stane, tak jasný, člověk se ohradí, na druhou stranu, ohradí se každý? Každý není taková nátura, aby z fleku pohotově odpověděl a vymezil se. A pak prostě i nadále budou takoví muži, co to budou zkoušet. Ale není to vina toho, kdo se neohradil, ale toho, kdo s s tím začal, logicky.
Ne, prostě by si to nikdo neměl dovolit. Tečka.
Bože, myslela jsem si, že už jsme jinde 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:26
@Nora4
Ale já už si tě vybavuji i z jiných diskuzí, takže mi dochází, že my se holt neshodneme
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:35
@Nora4 píše:
@OpportunityNox tak pozavirejme vsechny chlapy, ze obtezujou ženský, ženský, ze si nenechaj od deti kalet na hlavu a deti za týrání zviratek
představa, že jen fyzickými tresty lze dětem nastavovat hranice, a že chlapi (a obecně lidé) se nemají naučit, že na lidi se nevyžádaně nesahá a nekomentuje se vulgárně jejich vzhled, je… smutná, stejně jako představa, že si za to vlastně člověk může sám, že ho někdo obtěžuje, protože se neohradí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:35
@OpportunityNox píše:
Placnutí po zadku sice není znásilnění, ale rozhodně je to nevhodné chování za hranicí, a dít by se to nemělo.
Fuj
jistě, ale nemělo by být posuzováno a trestáno jako znásilnění, ne? a o to jde… stejně tak nemůžeš dávat do jedné roviny plesknutí třeba přes plenu a dlouhodobé bití a týrání…Taky to není stejné a nemělo by to být trestáno stejně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.23 11:44
@Semtex píše:
To jsem nemyslela jako vyloženě psychické týrání, proto jsem to dala do těch uvozovek
Jde to bez biti i bez psychického mučeni vysvětlováním.. Ale asi na to musí člověk nějaký talent, já nevim, mě to jde přirozeně. Moje děti jsou pro mě nejmilovanejsi bytosti, je pro mě snadný byt na ne hodna.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
