Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Frekvence návštěv vzdáleného příbuzenstva odpadne s příchodem dětí. Prostě to nebude technicky možné hrkat s miminy sem a tam
![]()
@Anonymní píše: Více
Ale to je i tvoje rodina
Dávat peníze do rekonstrukce domu, když šetříte na své bydlení je fakt hloupost. Že chce ale manžel vídat rodinu je normální. On se přestěhoval za tebou? Tohle musíš probrat s manželem.
No hlavně to zdědí jen on a ne vy. S tím bych taky nesouhlasila cpat peníze do cizího když nemáte nic svého.
@arinecka píše: Více
Ne, nepřestěhoval se za mnou, potkali jsme se na studiích a od začátku vztahu jsme byli domluvení, že tady budeme bydlet a mít rodinu. Pro mě to byla hodně zásadní věc.
@ka2ka píše: Více
Asi tak. Nejdřív to půjde na rodiče a pak možná někdy za x desítek let on.
„Jednou to po mně zdědíš, tak se ohejbej!“ je klasická past na otroka.
@Anonymní píše: Více
4× do roka nebo jednou měsíčně?
Příspěvek upraven 08.08.25 v 10:19
Hele, to máš těžký.. Ona je jedna věc si „něco říct“, a potom realita. Ta vzdálenost je prostě prů_ser u člověka, který evidentně svoji rodinu má rád, chce se s nimi stýkat, vídat je a fyzicky jim pomoci. A teď si vezmi, že budou všichni stárnout. Upřímně, vidět 4× do roka mámu, tátu, babičku, dědu… to tedy rozhodně přehnané není, osobně mi to přijde strašně málo. Člověk si tak nějak s rostoucím věkem uvědomuje, že tady třeba ti prarodiče nebudou věčně apod. Tj. jeho přání nejsou žádný úlet, jen jste to nevymysleli dobře, do budoucna to bude dělat pěkné trable.
Vše okolo domku prarodičů a případných investic mi přijde jako blb_ost, ale to si musíte sednout vy dva a pořádně to vykomunikovat. I kdyby to na manžela bylo už napsané a půlku Ti daroval, nemáte vlastní bydlení a budete cpát peníze a síly do nějaké ruiny alias chaty?
@PaníBovaryová píše: Více
Já to pochopila, že 4× do roka každého z rodiny a na celý víkend. Takže 4× mamka, 4× taťka, 4× babi s dědou. Jestli má sourozence, tetičky, tak se to nastřádá.
Já bych partnerovi řekla, že je toho moc a pokud bych tam jela na víkend, tak na dvě místa aspoň. Tzn. pá-so matka, so-ne otec a domů. Tím se možná dostaneš na nějakou frekvenci, která je únosná i pro tebe.
S penězi bych také nesouhlasila. Pokud byste měli svoje bydlení a každý z vás vydělával 150tis., tak by mi to bylo jedno, ale jinak bych do cizího baráku svoje peníze necpala. Ještě možná tak, kdyby jim odešel kotel a oni neměli na nový a neměli teplou vodu, to je pro mne ok, jinak ne.
A co se dohodnout, že ty bys ním jezdila pouze k tátovi a mámě a prarodičům?
Ahoj, potřebovala bych poradit a zeptat se na váš názor. Manžel pochází z opačného konce republiky, kde má celou rodinu. Jeho rodiče jsou rozvedení a každý žije s novým partnerem. Má taky prarodiče, kteří už nejsou příliš soběstační, ale jeho otec (jejich syn) jim moc nepomáhá. Předtím, než jsme se potkali, manžel jezdil domů skoro každý víkend. Poté už se četnost návštěv o dost snížila, ale většinou tam jezdil sám, já jsem se připojila jen občas když byla nějaká větší událost anebo prostě jen když se mi chtělo. Ale od té doby, co jsme manželé, což jsou skoro dva roky, manžel chce, abych jela s ním pokaždé. Chce každého z rodiny navštívit alespoň 4× do roka a vždycky na celý víkend. Což znamená, že minimálně jednou měsíčně trávíme celý víkend u někoho z jeho rodiny, ještě mimo Vánoce, rodinné oslavy a svatby. Nevím, jestli jsem sobec, ale přijde mi to prostě moc. Je to navíc dost náročné, cesta tam nám zabere skoro 5 hodin (nemáme auto), většinou tam celou dobu pomáháme na zahradě nebo v domácnosti nebo se jeho rodině aktivně věnujeme, neexistuje, aby si člověk zalezl aspoň na hodinku někam do pokoje a chvilku si odpočinul. Poslední kapkou pro mě bylo to, že mi manžel oznámil, že by chtěl pomoct prarodičům s rekonstrukcí baráku, nejen rukama ale i finančně, že prý ho stejně jednoho dne zdědíme a budeme ho moci používat jako chatu. Oba jsme dostudovali minulý rok, nemáme vlastní bydlení, od rodin nemůžeme počítat s pomocí a nesouhlasím s tím, abychom naše peníze dávali do starého baráku na vesnici, kde beztak nikdy nebudeme bydlet, místo abychom šetřili na vlastní. A taky to znamená, že tam možná budem jezdit ještě častěji a makat na baráku. Vím, možná jsem blbá, že jsem si tohle všechno nevyjasnila ještě před svatbou.
Myslela jsem, že s tím budu v pohodě. Ale čím dál víc k tomu cítím nechuť a vždycky cítím takový pocit zmaru když vím že tam zase budu muset jet. Co si o tom myslíte, připadá vám to ode mě sobecké, že nechci trávit tolik času s manželovou rodinou ani jim pomáhat s rekonstrukcí? Prostě nechci, mám s jeho rodinou ok vztahy, ale moje rodina to není a chci se soustředit na nás dva a na naši budoucí rodinu, případně na svoje rodiče a sourozence. 