Manželství a moje nevěra

No vidíš…to je právě ono…člověk chce bejt šťastnej,ale moje štěstí závisí na štěstí mýho dítěte (rodiny?)…takže chci udělat to nejlepšípro moje dítě.A co to je?je to asi hrozně individuální.Někdo tvrdí…dítě to pozná, neokouká správný model manželského vztahu a bude klopýtat taky.A jiný jako ty zas řekne,že pořád lepší,když je rodina pohromadě,i když je vztah rodičů chladnější.A já pokud se vrátím,chci aby chladný nebyl,i když je jasný že už to nebude ani nemůže být takové,jaké by mohlo.A´t už tak nebo tak,vše bude běh na dlouhou trať…děsivý.Člověk vkládal energii do založení rodiny a budování hnízda a když to konečně těžce nabyl,nepřichází ta sklizeň pohody, která nepřišla.Máš ženu,dítě,dům,žádný dluhy…no,člověk se učí,škoda,že sme neuměli na vztahu pracovat.

renule 13 píše:
Jsem taky rozvedaná šťastná, ale muj názor je, že rozvod by měl být až ta poslední varianta i když se budete snažit oba děti budou trpět znám to mám děti a sama mám rodiče rozvedené a vím, že i sebe lepší vycházení s exmanželem pořád to nenahradí rodinu.

V první řade souhlasím s Wiolou.
"

A myslím si že pokud tvá žena tě chce zpátky a ty o tom taky uvažuješ šla bych do toho, pokud oba dva budete chtít jde to zvládnout znám v mém okolí dvě manželství co to měli podobně a manžel se domu vrátil a jsou spolu a šťastní, ale trvalo to myslím i 2-3 roky než to překonali a teď jsou už v pohodě lehké to mít určitě nebudeš, ale rodinu bych zachránit se snažila to je můj názor.

no ten hlubší cit je právě ta láska.
Jinak s tebou souhlasím.Jenže my se už dostali do fáze,kdy se těžko něco vrací,nepodchytili sme to včas.Celou dobu krize sem měl pocit,že se snažím,že do toho dávám dost.Ale dnes bych se samozřejmě choval jinak,snažil se jiným způsobem.
Ono taky velkou roli hraje okolí.I když to okolí ve finále není primárně důležitý, situaci to neusnadňuje.Bohužel sem zjistil,že v tomhle směru sem si to vyžral jen já a dost lidí mě zklamalo.Jak už sem psal no,každý vidí důsledky,ale příčiny ne.Každý si myslí,že když je někdo fajn kamarád,je určitě ještě lepší partner.
Každopádně díky.

Eneer píše:
Být tebou, zkusila bych „oživit“ vztah s manželkou, protože z tvého příspěvku cítím, že tohle je pro tebe přece jen přijatelnější varianta, věřím tomu, že dva lidi se do sebe můžou zamilovat i několikrát za celý život, na vztahu se musí hlavně pracovat, musí to chtít oba, jinak to může jít lehce do kopru… My máme s manželem názor takový, že taková ta prvotní zamilovanost trvá max. dva roky, potom nastupuje jiný typ lásky, hlubší cit, než je jen samotná láska a pak to závisí na těch dvou, jak se k tomu postaví, jak se budou o vztah starat, pokud to mezi vámi bylo předtím v pohodě, je velká šance, že dáte vztah do pořádku, když se budete oba snažit. Totiž jde hlavně i o to, že tady ta fáze (nuda, problémy, stereotyp) tě potká dřív nebo jindy v každém vztahu, to by pak člověk musel pravidelně párkrát za život měnit své partnery, prožívat dokola vzrušující začátky a nudné konce, ale podle mě tohle ty nechceš - jak jsi napsal, směřuješ k rodině, ta je pro tebě důležitá… manželku máš rád (i když tě tělesně nepřitahuje, tak to může ještě přijít, pokud ve vašem vztahu přitažlivost byla, můžete ji znovu nalézt), takže já být tebou, dala bych vašemu manželství ještě jednu šanci…

zpověď zoufalého muže?

celkem odvážné se takto svěřit na webu, kde diskutují především ženy ale hláška že všichni muži co podvádějí jsou kurevníci, je podle pořádně nadsazená právě zhrzenými ženami! ono u krachu vztahu jsou vždy oba, to že si jeden najde druhého partnera je většinou po tom že první partner mu v něčem přestal vyhovovat nebo prostě spolu přestali komunikovat, ať fyzicky či slovně…

Víš nejsou nevěrní jen muži, ze zkušeností a vyprávění mých známých bych řekla že je to tak 50:50!

Připadá mi že u Vás byla chyba hlavně v komunikaci, když začly nastávat nějaké problémy tak jste si to měli společně probrat a to narovinu, naznačování nemusí být pochopeno!!!

Jestli máš být s milenkou, či manželkou, to ti nikdo neporadí, spíš si myslím že musíš pouvažovat, zda když se vrátíš, jestli se něco změní… jestli Vám to zase začne klapat, a hlavně jestli ti tvá žena začne znovu důvěřovat!!!!
Dcera je určitě velká motivace proč zůstat s rodinou, ale někdy je lepší když se rodiče rozvedou a jsou spokojeni, než když dítě vyrůstá v rodině rozhádané, a nešťastné… i když to někdy není vidět, tak ti prckové to vnímaj, a daleko víc než si jejich rodiče kolikrát uvědomují…

Přeji ti hodně sil a hodně štěstí až se budeš rozhodovat co dál… škoda že na některé věci neexistují universální rady…

Betty1981 píše:
Můj názor je takový - rozhodně je pro dceru lepší, když si užije jednou dvakrát týdně pěkný čas se šťastným tatínkem, než když bude mít doma dva dospělé, co se snaží potlačovat svoje city a pocity a budou žít s přetvářkou. Já mám třeba rozvedené rodiče od mých deseti a díky za to! Ta úleva a pohoda po rozvodu, poslední roky se jen hádali a snažili se přede mnou a sestrou tvářit ok.
Z toho bych neměla výčitky - nikdo nedokáže rozdávat štěstí, dokud ho sám necítí, tak to prostě je.

Navíc mám dojem, že ty jsi ten submisivnější v maželství a návrat nebude to pravé, protože se stane jedno, co obvykle přichází…Ty se budeš cítit provinile, budeš ještě asertivnější, ten dominantnější si na to rychle zvyká a hřeší na to - výsledkem je to, že pro ženu nebudeš přitažlivý, ale jen ten ňouma, co přilezl zpátky, ona tě bude sekýrovat a bude se chovat jako vychovávající matka a to je pohřeb jakékoliv vášně a intimního života mezi vámi…

Místo pocitů viny si užívej života se svou přítelkyní, kterou miluješ, a snaž se co nejvíce být s dcerou a ty chvíle dostatečně zhodnotit, ona už bude vědět, jak moc jí máš rád. Srdce je obvykle nejlepší rádce

pod tato slova se mohu jen podepsat. Na mě se podepsali rodiče, co spolu jsou pouze na ostří nože, nechápu, že už nejsou rozvedený, jsou to asi oba masochisti, ale já mám problém s mezilidskými vztahy, prostě kdyby se rozvedli, byla bych šťastná…
 NiKi

Ahoj Vašku,
v první řadě oceňuju upřímnost tvého příspěvku a taky pěkný styl psaní.
Zadruhé, taky jsem z rozvedené rodiny a netroufla bych si říct, že jsem nebo nejsem ráda, že se naši rozvedli. Hádky doma nikdy nebyly, táta se prostě jednou sebral a odešel, myslím, že to bylo podobné jako u vás, dlouhodobější problémy s rozdílností povah a potřeb, 13 let vztahu, brali se mladí a z velké části kvůli těhotenství. O tátu jsme v podstatě přišly, protože čím větší a soudržnější je jeho nová rodina, tím míň tam my patříme, máme velice dobré vztahy, ale není to ten „pravý“ táta. Vím, že měli problémy, ale máma je chtěla řešit a táta raději zvolil to jednodušší řešení. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby spolu zůstali, třeba by se nakonec stejně rozešli, opravdu jsou každý jiný a vím, že táta je teď šťastný. Ovšem nikdy mě nepřestane mrzet, že táta jen tak zahodil 13 let a celou naši rodinu a odmítl se aspoň pokusit vztah zachránit, na vztahu pracovat, bylo pro něj jednodušší začít znovu.

Tím příběhem jsem chtěla říct jen tolik - asi nejsi špatný chlap, ale máš bohužel tu neblahou vlastnost problémy neřešit, ale utíkat před nimi. Místo nimrání se pořád v tom stejném a přešlapování na místě bych od opravdového chlapa čekala, že buď půjdeš a zařídíš si nový život s přítelkyní, kterou dle tvých slov „miluješ“ (znamená to vzdát se té pohodlnosti domácího krbu a začít od nuly) a nebo ti záleží na tvé rodině, a proto popadneš manželku za paži a půjdete do poradny, budete vaše problémy skutečně řešit, ne milenkou/milencem.
Bohužel to vypadá tak, že ti ve skutečnosti záleží jen na sobě. Řešíš v podstatě to, jak to udělat, abys byl šťastný s co nejmenší námahou.
Absolutně nehodlám posuzovat váš vztah a netroufám si vynášet soudy - odejdi nebo zůstaň. Ostatně ani psycholog ti nedá odpověď, co máš udělat, jen ti pomůže utřídit myšlenky, aby ses dokázal rozhodnout podle sebe.
Není žádná třetí možnost, která by byla bezbolestná a snadná. Život není snadný a ty teď poznáváš na vlastní kůži, jak to vypadá, když člověk čeká, že vztah bude fungovat na setrvačník.
Abych to uzavřela, pokud chceš být v životě šťastný a spokojený, budeš pro to muset nšco udělat, něco obětovat a hodně na vlastním štěstí pracovat. A je jedno, jakým směrem se vydáš, buď budeš pracovat na novém vztahu a budování nové rodiny nebo na udržení té původní.
A nezlob se, ale teď opravdu není podstatné, jak se na tebe dívají ostatní a jestli tebe a ženu posuzují spravedlivě nebo ne. Pokud opravdu miluješ svoji dceru a opravdu řešíš dilema, co dál, tohle je ta poslední věc, kterou by ses teď měl zabývat.
Nebuď zbabělec a nebuď sobec a udělej ten krok tím směrem, který považuješ za nejlepší a který sám před sebou dokážeš obhájit.

máš v podstatě pravdu,i když s tím utíkáním od problému je to diskutabilní,moje snaha byla dlouhodobá,jen ne dost intenzivní.A právě myslet nejvíc na sebe je to co mi chybělo.Ano,máš pravdu,že chci být šťastný především já a myslím,že je to tak v pořádku.Ale moje štěstí je závislé na životech jiných a proto ta rozervanost.Díky za názor.

Wiolla píše:

rencin píše:
Ahoj Vašku,
v první řadě oceňuju upřímnost tvého příspěvku a taky pěkný styl psaní.
Zadruhé, taky jsem z rozvedené rodiny a netroufla bych si říct, že jsem nebo nejsem ráda, že se naši rozvedli. Hádky doma nikdy nebyly, táta se prostě jednou sebral a odešel, myslím, že to bylo podobné jako u vás, dlouhodobější problémy s rozdílností povah a potřeb, 13 let vztahu, brali se mladí a z velké části kvůli těhotenství. O tátu jsme v podstatě přišly, protože čím větší a soudržnější je jeho nová rodina, tím míň tam my patříme, máme velice dobré vztahy, ale není to ten „pravý“ táta. Vím, že měli problémy, ale máma je chtěla řešit a táta raději zvolil to jednodušší řešení. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby spolu zůstali, třeba by se nakonec stejně rozešli, opravdu jsou každý jiný a vím, že táta je teď šťastný. Ovšem nikdy mě nepřestane mrzet, že táta jen tak zahodil 13 let a celou naši rodinu a odmítl se aspoň pokusit vztah zachránit, na vztahu pracovat, bylo pro něj jednodušší začít znovu.Tím příběhem jsem chtěla říct jen tolik - asi nejsi špatný chlap, ale máš bohužel tu neblahou vlastnost problémy neřešit, ale utíkat před nimi. Místo nimrání se pořád v tom stejném a přešlapování na místě bych od opravdového chlapa čekala, že buď půjdeš a zařídíš si nový život s přítelkyní, kterou dle tvých slov „miluješ“ (znamená to vzdát se té pohodlnosti domácího krbu a začít od nuly) a nebo ti záleží na tvé rodině, a proto popadneš manželku za paži a půjdete do poradny, budete vaše problémy skutečně řešit, ne milenkou/milencem.
Bohužel to vypadá tak, že ti ve skutečnosti záleží jen na sobě. Řešíš v podstatě to, jak to udělat, abys byl šťastný s co nejmenší námahou.
Absolutně nehodlám posuzovat váš vztah a netroufám si vynášet soudy - odejdi nebo zůstaň. Ostatně ani psycholog ti nedá odpověď, co máš udělat, jen ti pomůže utřídit myšlenky, aby ses dokázal rozhodnout podle sebe.
Není žádná třetí možnost, která by byla bezbolestná a snadná. Život není snadný a ty teď poznáváš na vlastní kůži, jak to vypadá, když člověk čeká, že vztah bude fungovat na setrvačník.
Abych to uzavřela, pokud chceš být v životě šťastný a spokojený, budeš pro to muset nšco udělat, něco obětovat a hodně na vlastním štěstí pracovat. A je jedno, jakým směrem se vydáš, buď budeš pracovat na novém vztahu a budování nové rodiny nebo na udržení té původní.
A nezlob se, ale teď opravdu není podstatné, jak se na tebe dívají ostatní a jestli tebe a ženu posuzují spravedlivě nebo ne. Pokud opravdu miluješ svoji dceru a opravdu řešíš dilema, co dál, tohle je ta poslední věc, kterou by ses teď měl zabývat.
Nebuď zbabělec a nebuď sobec a udělej ten krok tím směrem, který považuješ za nejlepší a který sám před sebou dokážeš obhájit.

Tak pod tohle se podepisuji! Úplně stejný dojem to na mě dělá také. 

Vašek v podstatě volí mezi „dřinou“ na budování nového hnízda a „dřinou“ na obnovování vztahu s manželkou. A špekuluje, co bude míň namahavé a s jistějším výsledkem. 

Pokud je dcera prioritou, volba je jasná = dřina doma!