Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Musíme jenom umřít
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.11.12 01:03
To jé téma na dobrou noc 
běž spát, ono to nějak dopadne, stejně s tím nic nenaděláš:)
Já třeba věřím, že je Bůh a že se v nebíčku všichni jednou setkáme a tak to říkám i dětem, když se mě ptají. Ale snažím se na to nemyslet a žít co to jde 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.12 01:15
@ivculka kdysi jsme s přítelem sjížděli vodu a chytl nás válec. Nejspíš jsem byla chvíli mimo, protože ten pocit, který následoval nikdy nezapomenu. Krása! Vznášení, ticho, klid.
A tak nějak jsem si to představovala, tu smrt. Bohužel mi je jasné, že v momentě smrti přestane fungovat mozek, tudíž to není možné a ztratila jsem takovou tu pěknou vyhlídku na to, jak lze skončit. 
Vím, musím se s tím smířit, jen mi vadí, jak se mi to dere do hlavy. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.11.12 04:25
Jak se říká samotné smrti se bát nemusíme, ale umírání jo. Kolik lidí pomalu umírá v bolestech a modlí se, aby vysvobození v podobě smrti přišlo. Uklízím v nemocnici a za více než rok, co tam pracuji, tak jsem se smrtí setkala 3×, kdy na odd někdo „odešel“. Do prázdného pokoje vstupuji s pietou, úctou, otevřu okno do kořán, mám pocit, že tělo-schránka, obal je pryč, ale duše tam ještě je. Možná to zní bláznivě, krátce když taťka zemřel, „chodil“ do snů často, nyní už míň, stejně tak babička.
- Citovat
- Upravit
8.11.12 05:55
Snaž se to brát tak, že smrt je stejně přirozená jako narození, prostě to tak je, jak píše anonymní nade mnou, o smrti jsem se něco napřemýšlela, jednou mi to takhle vlezlo do hlavy a trvalo roky, než jsem se smířila a zvykla si, že to tak prostě je, a dnes se nebojím smrti, ale umírání. Vždycky když se na toto téma dostaneme třeba s kamarádkou, tak razím heslo, hlavně ať je to rychlý a ať to nebolí 
možná by ti pomohlo si přečíst pár šikovnejch knížek, mě hrozně pomohla knížka Život po životě, od té doby mám určitou vizi, jaké to asi po smrti je a celkem mě ta myšlenka uklidňuje 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.12 07:26
Já jen tajně doufám, že nějaké „nahoře“ existuje…a že se tam má můj tatínek moc dobře, lépe než se měl tady na zemi (byl nemocný) 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.11.12 07:43
Zajimavé téma, taky nad ním často přemýšlím..Já osobně se smrti nebojím, ale někdy si říkám, že se jí právě bojím až moc. Třeba se bojím výšek, nebo si dávám pozor na ulici, ať mě nesrazí auto-tak to se asi smrti bojím taky, ale když nad ní přemýšlí, tak ani ne. Každý jednou umře. Smrt je jediná sparvedlivá věc na tomhle světě, i když někdo umře dřív a někdo později. Otázka je, zda je to výhoda, umřít třeba až v 70,80 letech 
Bojím se ale moc a vím, že bych byla nešťastná, kdyby mi třeba umřely děti 
nebo někoho, koho mám ráda. Ale na druhou stranu, vím, že bych se s tím dokázala asi vyrovnat, protože smrt je přirozená součást života a kdo říká, že se po smrti budeme mít špatně? Třeba se budeme mít lépe, než tady
- Citovat
- Upravit
8.11.12 08:18
Taky nad tím sem tam přemýšlím, ale s mírou. Když mi umřel děda, tak jsem narazila na knížku Jak přicházejí sny. Je to sice jenom román o tom, co se asi po té smrti děje, ale mě to tenkrát pomohlo. Prostě jsem potřebovala věřit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.12 08:53
Jednou jsem měla období, kdy jsem na smrt myslela dennodenně a byla jsem z toho dost psychicky zdeptaná. Přestože dřív jsem vždycky věřila, že po smrti něco je, že zemře jen tělo a duše nějakým způsobem žije dál, v tomhle období jsem tomu nedokázala věřit a byla jsem hrůzou bez sebe, že nebude NIC 
Naštěstí to období přešlo a já zas věřím, že NĚCO po smrti musí být
A náhodou jsem zrovna včera objevila v archivu čt tenhle dokument, třeba ti to trochu pozmění úhel pohledu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.12 08:59
@Anonymní píše:
@ivculka kdysi jsme s přítelem sjížděli vodu a chytl nás válec. Nejspíš jsem byla chvíli mimo, protože ten pocit, který následoval nikdy nezapomenu. Krása! Vznášení, ticho, klid.A tak nějak jsem si to představovala, tu smrt. Bohužel mi je jasné, že v momentě smrti přestane fungovat mozek, tudíž to není možné a ztratila jsem takovou tu pěknou vyhlídku na to, jak lze skončit.
Vím, musím se s tím smířit, jen mi vadí, jak se mi to dere do hlavy.
Mně třeba pomohla kniha od Moodyho Život po životě. Doporučuji Ti ji přečíst. Mohla bys tam možná najít odpovědi na tvé otázky 
a pak se mrkni někde do archívu Na plovárně s Moodym. Eben si ho pozval na plovárnu a bylo to fakt super.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.12 09:30
Tak jsem čekala trošku jiné komentáře, ale asi toto téma nestraší jenom mě.:nevim:
Já se, možná, ani nebojím té bolesti, jestli nějaká bude. Spíš mě děsí to potom. Jak tu někdo psal, toho NIC. Bude to morbidní, ale… to rozložení těla, to spálení, ta půda, to vypnutí mozku. Prostě toho neznáma. FUJ!:zed:
Hrozně mi vadí filmy s apokalypsou, se smrtí. Asi už magořím.
Když jsem byla malá neřešila jsem to, potom jsem věřila v to, že duše člověka je někde nahoře a dívají se na nás, pak jsem smrt obdivovala a chtěla ji (puberta), pak jsem zase věřila v takové to „nebíčko“ a teď nevěřím v nic. Jsem si říkala, že bych chtěla zkusit hypnózu. Pokud by mě šlo zhypnotizovat, možná bych začala věřit i v něco jiného. Jsem příšerný realista. Duchové, příšery a bůh a nadpřirozeno, prostě říkám: Až uvidím, uvěřím.
A nedávno se mi narodil syn. Začaly se mi do hlavy vkrádat takové hnusné scénáře!
Př. v posteli jsem si řekla, že ráno musím vyndat oblečení ze skříně, z té nejvyšší poličky… a hned mi do hlavy naskočil obraz toho, jak si beru schůdky, lezu nahoru a padám dolů na syna:zed:,
jdu s malým po schodech dolů a mihne se mi před obličejem scéna toho, jak padám a padám na něj,
jdu k němu, že ho půjdu přebalit a další děsná scéna, beru ho a on mi padá…
Nejhorší je, že to jsou opravdu důvěryhodné obrazy. Dřív se mi to stávalo jakože: jdu přes přechod a jede auto… no a než teda doopravdy vlezu na přechod, podívám se asi 5×.
Holky dík, určitě na ty odkazy mrknu. Minimálně na ty v TV, protože s malým si číst moc nemůžu.
Ale je fakt, že v něco věřím. Hodně často se mi stává: něco se v mém životě stane a já to neregistruji, potom se stane něco dalšího a mě je jasné, že to co bylo předtím bylo vlastně dobře. Prostě takové rozcestí, kde si člověk vybírá cestu.
- Citovat
- Upravit
8.11.12 09:36
Se smrtí „pracuju“ docela často 
(sestavuju si rodokmen) a naučilo mě to přistupovat k životu a smrti jiných s úctou. Třeba bádání kolem roku 1887, poslední velké epidemie cholery na jižní Moravě. A pak si přečtu duševní výlevy „supermatek“ na tomto fóru a říkám si - děvčata, děvčata… Trochu pokory by neškodilo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Anonymní
8.11.12 10:01
Vzpoměň si co bylo než jsi se narodila, to stejné bude až umřeš. Nic.
Každý kdo se narodí, má na světě jen jednu jistotu a tou je smrt. Smrt k životu patří. Ať už je o tom příjemné mluvit nebo není, je to tak. Pro nemocného je to vysvobození od nemoci, pro zdravého osud.
A co bude potom, jestli budeš tlít nebo s pálená, to už tvůj mozek ani tělo nepocítí.
A duše?
Jednou jsem četla vtip. Doktor říká staré babičce:„Jak můžete věřit v Boha? Vždyť nic takového není. Až umřete, tak se budete divit, že nebude žádné nebe.“ A babička mu odpoví:" Až umřu a nebudu nic, já se divit nebudu. Ale až umřete vy a něco bude, to se budete divit."
M.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Potřebuji se jen vypsat, svěřit.
Před pár dny umřela kamarádce teta, na rakovinu. Neznala jsem ji, ale od té doby mě provází špatné myšlenky, pocity. Vkrádá se mi do hlavy smrt. Co když někdo kolem mě umře? Co když umřu já? Co bude potom? Jak může člověk odejít? Je to jako spánek? Budou se mi zdát sny? Vrátím se nějak zpět? Budu si to pamatovat? A kdy si pro nás přijde? Jak dlouho budu žít? A syn? A manžel? A co moji rodiče?
Snažím se myslet racionálně, ale občas mě to tak pohltí… I hloupá televizní smrt mě k těmto myšlenkám nutí.
Jednou to přijde a nic s tím stejně nenadělám, ale určitě nejsem jediná, která takto musí přemýšlet.