Narcistická matka

Asi nějak ve 32 letech mi došlo, že matka je narcis a to je psychologie můj koníček. Asi vždycky, hlavně od nějaké pozdní puberty jsem si uvedomovala, že je něco zásadního úplně špatně, probírala jsem to z mnoha různých úhlů a pořád jsem na to nemohla přijít. Mam z pohledu zvenčí úplně normální rodinu, rodiče jsou spolu skoro 40 let, nikdy se asi ani nepovedli, jsme 3 sourozenci, taťka pracoval celý život ve stejné práci, je děsně pracovitý, nikdo nepil, nebral drogy, nic podobného, matka je v našem okresním městě relativně známá osobnost. Nechci to psát moc dlouhé. Když jsme byli úplně mali tak nejhorší byla ta nestabilita, že nevite jakou bude mít náladu za pár vteřin, jestli vás bude objímat nebo se vrhat na podlahu v zachvatu, pak to, že byla úplně jiný člověk venku a šílená byla jen doma, když jsem měla tak pět začaly jsme za ní přebírat domácí prace, za pár let jsme dělaly všechno, občas mám pomáhala babicka, i když uklízení jako úplně utrpení není, to si jen tak stěžuju, horší bylo, ze mluvila jen o sobě, pořád, nikdy se nezeptala jak se cítíme my, co prožívame, tak každý druhý den se přišla vybrecet k nam do pokojíčku, protože ji otec emocionálně ani sexuálně neuspokojoval, co na to chcete říct v pěti letech, v podstatě měla štěstí, že nas ani řešit nemusela, známky jsme měly se sestrou výborne samy od sebe, byly jsme zdrave, zaměstnávala nás péče o bráchu, úklid a práce na zahradě, takže jsme ani neměly čas dělat problémy, taťka by pro ni udělal všechno, role se fakt už na prvním stupni obrátily, takže my jsme ji uvařily a ona nám u jídla vyprávěla jak se měla v práci, jak se cítí, zdravotně i emocne a vůbec jak ten těžký život zvládá, jak bojuje, my jsme byly rady za každý okamžik, kdy je v pohodě a chová se jako matka. Ségra ji úplně milovala, já jsem si od ní vždy držela spis odstup, možná protože nás pořád postvavala proti taťkovi. Nejhorší byla puberta, jednou jsem ji slyšela říkat úplně jiným divnym hlasem, že ze mě roste hezká holka a někdy v té době prisel počátek úplného rozkladu naší rodiny. Přestala s námi skoro komunikovat a začala proti nám postvavat taťku. Přestala nám kupovat oblečení, chodila jsem celý rok v jednom svetru, když jsem ji prosila o podprsenku, vysmivala se mi, že do ní nemám co dát, takže do 19 jsem chodila bez podprsenky, měli jsme asi v té době min peněz, takže před námi začala schovávat jídlo, pro nás byly základní potraviny, drahé sýry, čokolády a speciální zavařeniny měla poschovávané v ložnici. Pořád byla pryč s přáteli nebo známými, nevím co jim vyprávěla ale divali se na nás strasne. Celkove si vždycky dávala záležet na tom, aby rodina a přátelé byly úplně izolované světy a přišli jsme s nimi do kontaktu minimálně. Prostě dospívání proběhlo tak, jako bychom byly úplně samy na všechno na celém světě, babička umřela, se zbytkem rodiny se otec nemohl stýkat. S tátou jsem se třeba půl roku nepozdravila i když jsme bydleli ve stejném domě, matka občas sondovala jestli jsem nevyhrála nějakou školní olympiádu, aby se mohla případně blýsknout ale jinak mě jen ponižovala, vysmívala se mi, obviňovala mě ze všeho. Když jsem chtěla peníze na přihlášku na VŠ najednou je neměla, když jsem potřebovala jet na přijímačky, zrovna byla taky bez peněz, když jsem chtěla řidičák, vysmála se mi, co budu asi tak řídit, když nemám auto, když jsem si sehnala brigádu, abych si na to vydělala (od 15 jsem měla povinnou brigádu u ní v práci ale za to mi nic nedávala) tak neměla ani peníze na to, abych tam dojela, půjčil mi je tehdy dvanáctiletý brácha. Ve dvaceti jsem celý rok probrecela, měla jsem ze sebe tak špatný pocit a takové pocity viny, že jsem myslela, že nedokážu zit, měla jsem dysmorfofobii, ortorexii, náběh na anorexii, jsem velmi úzkostná, ale ještě to není porucha, nemám žádné sebevedomi, brácha měl celkem těžkou dysmorfofobii, o segre ani nemluvím a ta se s ní nestýká, já jsem se s ní nestýkala 2 roky a hrozně mi to pomohlo. Ted má šedesát a už dokáže mluvit i o jiných lidech než o sobě i v soukromí ale nevím jestli to není tím, že se boji abych se s ní nepřestala zase stýkat, ještě nepřišla na to jak mě zmanipulovat a připoutat k sobě a pořád se snaží.

Jee ale pobavilo

K tématu: Hele moje matka sice asi do této kategorie (to slovo se fakt píše hrozně) asi úplně nezapadá, ale teprve pár let zpátky jsem si všimla, že s věkem se nějaké její vlastnosti zhoršují až jsem postupně poznala, že je pravděpodobně těžká hraničářka s histrionskými sklony. Je mi 36. Poslední dobou je to s ní jak na houpačce. Jednou je naprosto milá a laskavá a jindy by mě pomalu zmlátila a nadává mi do krav a podobných vulgarit. Držím si od ní opravdu velký odstup…

@Anonymní píše:
Asi nějak ve 32 letech mi došlo, že matka je narcis a to je psychologie můj koníček. Asi vždycky, hlavně od nějaké pozdní puberty jsem si uvedomovala, že je něco zásadního úplně špatně, probírala jsem to z mnoha různých úhlů a pořád jsem na to nemohla přijít. Mam z pohledu zvenčí úplně normální rodinu, rodiče jsou spolu skoro 40 let, nikdy se asi ani nepovedli, jsme 3 sourozenci, taťka pracoval celý život ve stejné práci, je děsně pracovitý, nikdo nepil, nebral drogy, nic podobného, matka je v našem okresním městě relativně známá osobnost. Nechci to psát moc dlouhé. Když jsme byli úplně mali tak nejhorší byla ta nestabilita, že nevite jakou bude mít náladu za pár vteřin, jestli vás bude objímat nebo se vrhat na podlahu v zachvatu, pak to, že byla úplně jiný člověk venku a šílená byla jen doma, když jsem měla tak pět začaly jsme za ní přebírat domácí prace, za pár let jsme dělaly všechno, občas mám pomáhala babicka, i když uklízení jako úplně utrpení není, to si jen tak stěžuju, horší bylo, ze mluvila jen o sobě, pořád, nikdy se nezeptala jak se cítíme my, co prožívame, tak každý druhý den se přišla vybrecet k nam do pokojíčku, protože ji otec emocionálně ani sexuálně neuspokojoval, co na to chcete říct v pěti letech, v podstatě měla štěstí, že nas ani řešit nemusela, známky jsme měly se sestrou výborne samy od sebe, byly jsme zdrave, zaměstnávala nás péče o bráchu, úklid a práce na zahradě, takže jsme ani neměly čas dělat problémy, taťka by pro ni udělal všechno, role se fakt už na prvním stupni obrátily, takže my jsme ji uvařily a ona nám u jídla vyprávěla jak se měla v práci, jak se cítí, zdravotně i emocne a vůbec jak ten těžký život zvládá, jak bojuje, my jsme byly rady za každý okamžik, kdy je v pohodě a chová se jako matka. Ségra ji úplně milovala, já jsem si od ní vždy držela spis odstup, možná protože nás pořád postvavala proti taťkovi. Nejhorší byla puberta, jednou jsem ji slyšela říkat úplně jiným divnym hlasem, že ze mě roste hezká holka a někdy v té době prisel počátek úplného rozkladu naší rodiny. Přestala s námi skoro komunikovat a začala proti nám postvavat taťku. Přestala nám kupovat oblečení, chodila jsem celý rok v jednom svetru, když jsem ji prosila o podprsenku, vysmivala se mi, že do ní nemám co dát, takže do 19 jsem chodila bez podprsenky, měli jsme asi v té době min peněz, takže před námi začala schovávat jídlo, pro nás byly základní potraviny, drahé sýry, čokolády a speciální zavařeniny měla poschovávané v ložnici. Pořád byla pryč s přáteli nebo známými, nevím co jim vyprávěla ale divali se na nás strasne. Celkove si vždycky dávala záležet na tom, aby rodina a přátelé byly úplně izolované světy a přišli jsme s nimi do kontaktu minimálně. Prostě dospívání proběhlo tak, jako bychom byly úplně samy na všechno na celém světě, babička umřela, se zbytkem rodiny se otec nemohl stýkat. S tátou jsem se třeba půl roku nepozdravila i když jsme bydleli ve stejném domě, matka občas sondovala jestli jsem nevyhrála nějakou školní olympiádu, aby se mohla případně blýsknout ale jinak mě jen ponižovala, vysmívala se mi, obviňovala mě ze všeho. Když jsem chtěla peníze na přihlášku na VŠ najednou je neměla, když jsem potřebovala jet na přijímačky, zrovna byla taky bez peněz, když jsem chtěla řidičák, vysmála se mi, co budu asi tak řídit, když nemám auto, když jsem si sehnala brigádu, abych si na to vydělala (od 15 jsem měla povinnou brigádu u ní v práci ale za to mi nic nedávala) tak neměla ani peníze na to, abych tam dojela, půjčil mi je tehdy dvanáctiletý brácha. Ve dvaceti jsem celý rok probrecela, měla jsem ze sebe tak špatný pocit a takové pocity viny, že jsem myslela, že nedokážu zit, měla jsem dysmorfofobii, ortorexii, náběh na anorexii, jsem velmi úzkostná, ale ještě to není porucha, nemám žádné sebevedomi, brácha měl celkem těžkou dysmorfofobii, o segre ani nemluvím a ta se s ní nestýká, já jsem se s ní nestýkala 2 roky a hrozně mi to pomohlo. Ted má šedesát a už dokáže mluvit i o jiných lidech než o sobě i v soukromí ale nevím jestli to není tím, že se boji abych se s ní nepřestala zase stýkat, ještě nepřišla na to jak mě zmanipulovat a připoutat k sobě a pořád se snaží.

@kvetouch1 píše:
Bohužel mám a samé špatné.

Rozveď to prosím