Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nejde nám počít a štve mě celý svět
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.9.23 18:05
Jako bych to před pár lety psala já.. První dítě jsem porodila v 37, druhé v 39.
Do té doby jsme čelili tomu samému, co Vy. Nakonec jsme říkali, že jsme se rozhodli děti nemít, užívat si života. Většinou dotazujícím sklapla brada a dali pokoj.
Jinak neporadím, jen držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.23 18:13
Ach jo, to mě mrzí. Svět je plný blbců. Možná, kdybyste jim řekli, že to nejde a že o tom nechcete mluvit, dali by pokoj.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.23 18:13
Ahoj, upřímně nevím, kde začít. Snad, že je dobře, že jste konečně zašli do CARu. Celou dobu, co jsem četla, co jsi napsala, jsem si říkala, proč nejdete do CARu? Já své první dítě porodila přes IVF v 41 letech. A asi mám štěstí na kamarády a kamarádky, ale nikdo se mě nikdy na děti neptal a o IVF jsem všem řekla. Nějak na tom nevidím nic špatného. ale to je každého věc a moralizovat opravdu nehodlám.
Tak budu moc držet palce, aby v CARu našli příčinu. Někdy to může být trochu běh na dlouhou trať.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.23 18:13
@Lojzísek píše:
Jako bych to před pár lety psala já.. První dítě jsem porodila v 37, druhé v 39.
Do té doby jsme čelili tomu samému, co Vy. Nakonec jsme říkali, že jsme se rozhodli děti nemít, užívat si života. Většinou dotazujícím sklapla brada a dali pokoj.
Jinak neporadím, jen držím palce
Určitě, pokud jste byla vy a pokud je autorka příspěvku jinak zdravá, je velice důležité se vyklidnit. Pokud z toho má mindrák, celý problém zhoršuje. Tedy hledat cesty, jak se co nejvíce uklidnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.23 18:15
@mokkk píše:
Ach jo, to mě mrzí. Svět je plný blbců. Možná, kdybyste jim řekli, že to nejde a že o tom nechcete mluvit, dali by pokoj.
Mne napadlo to same, ale lide jsou blbi a mohli by zacit davat rady na CAR, co pomohlo sousedce a podobne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.23 18:19
My jsme se neuspesne snazili o dite pres 5 let. Ale zacali jsme v mych 24 letech. A ja jsem nemela problem lidem proste rict, ze mam zdravotni potize, kvuli kterym se tehotenstvi nedari. Nikdo nas nijak nelitoval, spis to pochopili a bud se prestali ptat, nebo nekteri blizsi se obcas zeptali. Ale nemela jsem problem jim popravde odpovedet.
Jinak mi pohled na tehotne kolegyne nebo kamaradky nebo ty s detmi zacal vadit cca po 3 letech marne snahy. Nad cizimi miminky jsem se nikdy nerozplyvala. A i ted, kdyz je mi 39 let a mam 4 deti, se nad nimi malokdy rozplyvam.
Poprve jsem rodila v cerstvych 30 letech, po 4 laparoskopiich a spouste leku.
Za me, ja bych proste mluvila na rovinu, zadne vtipky apod. Protoze jinak ty reci okoli neprestanou.
Drzim palce, at se brzo zadari.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
13.9.23 18:32
Mám v práci kolegyni, která reaguje na tyto problémy stejně a je z ní strašná osoba, kterou opravdu všichni nesnáší. Ale ona nebyla o moc příjemnější ani předtím… 
A když je někdy obzvlášť hnusná, tak se nese něco ve smyslu, že jí to zase nevyšlo…
Takže jsem dost váhala, než jsem prostě řekla, že děti mít nemůžu. A dost lidem to dost zavřelo ústa.
Celý ten můj příběh je o dost složitější. Byla jsem dlouho ve vztahu s člověkem, který se necítil připraven. Začali jsme spolu chodit, když mně bylo 25 a jemu 26.
Dřív se muži trošku přepli, když nastala 30. Teď už se to posouvá často ke čtyřicítce. Ten můj se rozmyslel po osmi letech vztahu, že už tedy ano. Po tom, co vím dnes, bych tak dlouho nečekala. Ale dnes ti sposta lidí do těch 35 říká, jak jste mladí a že je naprosto přirozené čekat až po 30 a že je vlastně problém to mít jinak. Já bych tedy ty děti chtěla okolo 27 nebo 28, ale ten společenský tlak, který říkal, jak je přece normální, že on v 29 ještě nemyslí, že je ten správný čas, mě semlel.
No v mých 33 už bylo pozdě, AMH úplně v čudu a přirozeně to nešlo. Než jsme dokončili první IVF, už čekal dítě s jinou(které bylo 27 a logicky u ní byla plodnost někde úplně jinde). Asi aby měl jistotu, že nebude ten samý problém. Dítě se mu narodilo 5 měsíců po našem rozchodu. Do té doby se jako vadný člověk, který má problém podržet v těžkých chvílích, opravdu neprojevoval.
Zase to byla až tak velká sviňárna, že s mojí celkem racionální povahou mi to pomohlo dát se rychle dohromady. Do roka jsem si našla partnera, kterému jsem v podstatě hned řekla, jak na tom jsem a po 6 měsících vztahu jsme šli do CARu. Bylo mi 35.
Dnes je mi 39, dítě nemáme, regulérně něco produkuje už jen jeden vaječník a ještě to stojí za…
Asi budeme muset jít do dárkyně, jenže já mám takovou náhodou docela představu a ne jednu, kdo jsou dárkyně a že to, co v CARech říkají o dárkyních, není zrovna odpovídající informace. A upřímně, vím, že se dítě nemusí narodit zdravé. Ale to, co můžou předat dětem zrovna ty dárkyně, které znám. Nízká inteligence je ten nejmenší problém a přitom já s hodně pomalými lidmi prostě nemám trpělivost. Jsem prostě na rozcestí a nevím, kam se vydat. Řešte to rychle, není na co čekat. Já byla blbá a prohrála jsem smysluplný život. Chápu, že někdo si ho umí udělat udělat fajn i bez dětí, ale já ne. Protože nechci, nejsem ten typ.
A dobře vyberte centrum. Držím pěsti.
Příspěvek upraven 13.09.23 v 18:38
- Citovat
- Upravit
13.9.23 18:33
Já tady pravidelně tapetuju:
https://www.emimino.cz/…muze-279505/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.23 18:37
Jsou ženy, kterým se v nějakém CARu zadařilo a přitom mají zamražená ještě nějaká vajíčka.
Taková se po nějaké době likvidují. Já nevím, jestli je možné taková vajíčka adresně někomu věnovat. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Eva2610
13.9.23 18:44
@M_Vladim píše:
Jsou ženy, kterým se v nějakém CARu zadařilo a přitom mají zamražená ještě nějaká vajíčka.
Taková se po nějaké době likvidují. Já nevím, jestli je možné taková vajíčka adresně někomu věnovat.
Není to možné.
- Citovat
- Upravit
Eva2610
13.9.23 18:49
@Anonymní píše:
Mám v práci kolegyni, která reaguje na tyto problémy stejně a je z ní strašná osoba, kterou opravdu všichni nesnáší. Ale ona nebyla o moc příjemnější ani předtím…
A když je někdy obzvlášť hnusná, tak se nese něco ve smyslu, že jí to zase nevyšlo…
Takže jsem dost váhala, než jsem prostě řekla, že děti mít nemůžu. A dost lidem to dost zavřelo ústa.
Celý ten můj příběh je o dost složitější. Byla jsem dlouho ve vztahu s člověkem, který se necítil připraven. Začali jsme spolu chodit, když mně bylo 25 a jemu 26.
Dřív se muži trošku přepli, když nastala 30. Teď už se to posouvá často ke čtyřicítce. Ten můj se rozmyslel po osmi letech vztahu, že už tedy ano. Po tom, co vím dnes, bych tak dlouho nečekala. Ale dnes ti sposta lidí do těch 35 říká, jak jste mladí a že je naprosto přirozené čekat až po 30 a že je vlastně problém to mít jinak. Já bych tedy ty děti chtěla okolo 27 nebo 28, ale ten společenský tlak, který říkal, jak je přece normální, že on v 29 ještě nemyslí, že je ten správný čas, mě semlel.
No v mých 33 už bylo pozdě, AMH úplně v čudu a přirozeně to nešlo. Než jsme dokončili první IVF, už čekal dítě s jinou(které bylo 27 a logicky u ní byla plodnost někde úplně jinde). Asi aby měl jistotu, že nebude ten samý problém. Dítě se mu narodilo 5 měsíců po našem rozchodu. Do té doby se jako vadný člověk, který má problém podržet v těžkých chvílích, opravdu neprojevoval.
Zase to byla až tak velká sviňárna, že s mojí celkem racionální povahou mi to pomohlo dát se rychle dohromady. Do roka jsem si našla partnera, kterému jsem v podstatě hned řekla, jak na tom jsem a po 6 měsících vztahu jsme šli do CARu. Bylo mi 35.
Dnes je mi 39, dítě nemáme, regulérně něco produkuje už jen jeden vaječník a ještě to stojí za…
Asi budeme muset jít do dárkyně, jenže já mám takovou náhodou docela představu a ne jednu, kdo jsou dárkyně a že to, co v CARech říkají o dárkyních, není zrovna odpovídající informace. A upřímně, vím, že se dítě nemusí narodit zdravé. Ale to, co můžou předat dětem zrovna ty dárkyně, které znám. Nízká inteligence je ten nejmenší problém a přitom já s hodně pomalými lidmi prostě nemám trpělivost. Jsem prostě na rozcestí a nevím, kam se vydat. Řešte to rychle, není na co čekat. Já byla blbá a prohrála jsem smysluplný život. Chápu, že někdo si ho umí udělat udělat fajn i bez dětí, ale já ne. Protože nechci, nejsem ten typ.
A dobře vyberte centrum. Držím pěsti.Příspěvek upraven 13.09.23 v 18:50
- Citovat
- Upravit
13.9.23 18:50
@Eva2610 píše:
Není to možné.
To je skoda. Chtelo by to zmenu legislativy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.9.23 18:59
Mně se nikdo v životě neptal, kdy budu mít dítě, nebo proč děti nemám. Fakt nikdo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj holky… s ohledem na detaily prosím o zachování anonymity.
Tohle asi tak není ani dotaz, jako spíš zoufalá zpověď, a budu ráda za jakékoliv komentáře nebo rady, co s tím…
Jedná se o to, že se nám nedaří cca rok a tři čtvrtě otěhotnět. Před 2 lety jsme měli svatbu, spolu jsme 4 roky, je nám oběma přes 35 let – takže jsme ten pár, co se prostě potkal po třicítce, proto i plánování dětí přišlo na řadu až teď… A už nám z toho začíná hrabat. Naštěstí se mnou zatím nemlátí nějaké hormonální touhy ve formě mateřských pudů, že když vidím miminko, že bych se rozbrečela. To jsem neměla nikdy a proto jsem doufala, že když se nebude případně dlouho dařit, že to budu zvládat líp… ale bohužel se stalo to, že ve mě enormně roste nenávist vůči všemu a všem v našem okolí. Sice se nerozbrečím pohledem na děti mých kamarádek, ale bohužel mě začalo štvát stýkání se s nimi, začala jsem se určitým akcím a lidem vyhýbat, začala jsem se vyhýbat akcím, kde jsou děti (to už je skoro každá), protože na každém rohu na mě (i na manžela) číhají vtíravé dotazy a rýpance typu „tak co, když už konečně budete mít vy dítě?!“… nemusím být psycholog na to, abych věděla, že samozřejmě žárlím na každou další kamarádku, která otěhotní na první dobrou, a já furt nic. Udělala jsem si z toho vnitřní soutěž, a tím pádem všem, kterým se to povedlo (a mezi tím čekají ještě navíc druhé, třetí dítě…), akorát závidím, a jsem upřímně fakt naštvaná, že nám se to nedaří. Krásně by nám to oběma teď zapadlo do života, byť se mnou mateřské pudy nemlátí, bezdětná do smrti být nechci - představuji si, co budu dělat na mateřské, jaký kočárek vyberu apod. Manžel to má stejně – tuhle mi řekl se slzou v očích, že už se těší, až by někomu předával svoje moudra a koníčky, a že by bylo fajn ty naše dovolené a výlety (byť s přizpůsobením se) sdílet s někým třetím, zkrátka už si nestačíme sami dva, je čas na další metu, na dalšího parťáka. Ale tohle tady asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, to znáte určitě lépe, než já. Ale kdy to se mnou začalo mávat bylo, když už se to snažení přehouplo přes rok… začala ve mě sílit nervozita, v manželovi taky, objektivně jsme si uvědomili a přiznali u sklenky vína, že se kvůli tomu víc hádáme o prkotinách, a že nejsme v pohodě. Načapala jsem se, že se i víc hádám s okolím, zejména u těch zmiňovaných rýpavých dotazů, kdy budeme mít dítě. Pohádala jsem se se sousedkou na chatě, kterou jsem sice stejně nikdy neměla ráda, ale pohádala jsem se s ní kvůli něčemu úplně jinému - ale pak jsem si vnitřně uvědomila, že jsem to udělala proto, abychom utnuly jakoukoliv budoucí konverzaci, protože se mě po každém příjezdu na chatu (1× do měsíce) ptala, jaktože ještě nemám břicho, a kdy už budu těhotná. Bábě je něco okolo 80ti let, takže dalo by se říct, že v tomhle věku těžko někoho měnit, že si asi neuvědomuje, že to může bolet, že můžem být neplodní, že dřív tyhle problémy nebyly, protože v jejím věku měly ženský děti tak ve 20ti… prostě schytala to za všechny. Nelituju že jsem se s ní pohádala, ale uvědomuju si, že bych to tak neeskalovala, kdyby mě neštvala těmahle dotazama. Ona je jedna z desítek, možná stovek, co už se nás na to ptali, a ptají dál, a já už nevím, jak uniknout. Proto jsem omezila dost akcí a vymýšlím si důvody proč s kámoškama někam nejít. A to prosím pochopte, že jsem velmi společenská, mám hodně kamarádek a známých, tak 2× do týdne jsem někde byla. A teď jsem se omezila jen na dvě kamarádky, které jsou bezdětné, a vůbec mě neotravují s dotazama na dítě, naopak jsou pokaždé šťastné, když si dám s nima skleničku vína, že tudíž nejsem těhotná, a můžu pít… takže to má vliv už i na můj sociální, partnerský, dokonce i pracovní život… v práci jsem byla většinou středem pozornosti, pořádala hromadné akce s kolegy, krafala v kuchyňce a srocovala se na chodbách. Teď jsem tady zhroucená v koutě své kanceláře, a nevylezám, nesocializuju se. A co hůř – můj manžel mi potvrdil, že nevědomky dělá to samé! Bojím se, že čím déle to bude trvat, tím více se z nás stanou morousové, co nenávidí celý svět (už teď takoví skoro jsme). U těch kolegů to taky sílí – jedna holka, co se vrací z mateřské, se mě tu snaží vyštípat a doslova okolo mě stepuje a čeká, kdy už konečně vypadnu já na mateřskou, jiná do mě nedávno rýpla, kdy budu mít děti – dneska si ze mě kolega dělal srandu, že když ještě nemám děti, tak ať mám pak rovnou radši dvojčata, jinak druhý nestihnu… mě to tak ŠTVE, to se nedá ani popsat slovy. Nenahání mi to (zatím) slzy do očí, ale spíš rozpaluje obličej do ruda, že bych je nejradši probodla šavlí, fakt. A co si myslíte – ptají a rýpou do toho jen ti lidi, co mají v mém věku už minimálně dvě děti, tzn. že otěhotněli ve dvaceti. Těm se to rýpe a říká snadno. Tuhle jsem dostala menstruaci a vzteky jsem se rozbrečela… ne lítostí, ale vzteky, že bude další měsíc, kdy budu muset odklánět další dotazy a rýpance. Dokonce i cizí lidi, co nás znají pár minut, a zjistí, že jsme manželé, se nás ptají, kolik máme dětí - stalo se nám to tuhle u ubytování se v jednom soukromém zařízení, a pan majitel na nás hned místo pozdravu vyvalil, kde máme děti, že jsme přijeli jen sami. Upřímně fakt obdivuju ty, co se rozhodli žít bezdětný život – protože tohle zbytek života odklánět a vysvětlovat, že děti nechcete, to obdivuju. My na to nemáme co říct, první rok to šlo zahánět vtípkama, že si chceme po svatbě ještě něco užít, a ne se hned zaplácnout dítětem, ale teď už mi došly fórky i argumenty. Tuhle jsem to počítala a průměrovala, že tak min. 1× – 2× do týdne se někdo zeptá nebo rýpne. Nevím, asi máme divné okolí nebo se furt ještě vídáme s hodně lidma (pracujeme oba v korporátu – tady přijdu do styku denně s desítkou lidí)…
Asi nejpodstatnější věc z celého příběhu: s manželem jsme si slíbili, hlavně z mojí iniciativy, že se s tímto problémem nikomu nesvěříme. Prostě s tím, jak dlouho se snažíme, kdy jsem přestala brát antikoncepci, že půjdeme do CAR… nikdo to neví, ani rodina, ani nejbližší přátelé. Hrajeme na ně divadlo, že o dítě nemáme zájem, že jsme ještě nedávno brala antikoncepci, a že se o dítě nijak vehementně nesnažíme, a že je nám to jedno kdy bude (jestli bude)… jsme oba ten typ lidí, že nemáme rádi se někomu svěřovat, aby nás někdo litoval. Prostě to neděláme, početí a jeho proces nám přijde stejně intimní, jako kdybychom někomu vyprávěli, jakou sexuální polohu děláme nejradši
Omlouvám se že je to tak dlouhé…
Čeká nás první návštěva CAR, tak to na mě nějak celé dolehlo…