Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nekomunikuji s manželem - neumím to
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.7.11 10:42
Já bych ti na to ráda něco napsala, něco povzbudivého, milého, abys nebyla smutná. Ale nevím co, nemám radu, neuměla bych s takovým člověkem jednat, mrzí mě to. jen jedna jediná taková nepopulárná rada, nechceš zkusit navštívit manželského psychologa? Sama, nemusíš to manželovi říkat a ani ho nutit do schůzek společných, jen to prostě říct člověku, který je studovaný na pomoc v komunikaci, třeba by krůček po krůčku věděl a poradil, co dělat, jak jednat, co v které situaci udělat. Ono je to taková otřepaná rada, řícz jsi do manželské poradny, ale já mám neteř, je jí 14 let, od mala je to skutečný ďáblík, teď už velký ďábel, všichni jsou z ní na mrtvici, skutčně grázlík jak vyšitý, už to vypadalo, že ji šoupnou do diagnosťáku, k psychologovi či psychiatrovi jsem je posílala od jejích snad 5-ti let, nikdo mě neposlouchal, až to před rokem fakt vygradovalo, uprosila jsem je, ať nechají mě tam s ní zajít a za ten rok, je vidět obrovský pokrok, ten psycholog prostě věděl, co jí máme říct, co máme udělat v každé té zlé situaci, jak se k ní mame chovat podle jejího chování, jak reagovat na její výbuchy, prostě to vypadalo, že od mala děláme vše špatně, samozřejmě v naší víře, že děláme to nejlepší, teď už tam s ní chodí její maminka, a vypadá to, že i neteř je najednou konečně šťastnější dítě. proto ta rada psychologa, s manželským nemám zkušenost, ale předpokládám, že by ti poradil, nasměroval, jak začít s komunikací, jak se chovat k člověku s povahou tvého muže. Každopádně, zkazit se tím nic nemůže.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.7.11 10:43
Rychle do manželské poradny, napřed ty a pak ideálně oba dva ! Tohle je jen problém komunikace, to se dá dobře spravit 
znám to.
Uvidíš, bude líp. Hlavně to chce někoho jiného, kdo s tebou (s vámi) o tom bude mluvit. A hlavně by to měl slyšet manžel. Od tebe už to asi nebude brát…
Tvůj manžel - není tak trochu despota ?
Držím palce, hodně štěstí !!!! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
jane666
27.7.11 10:43
Nevím co na tohle poradit.. Upřímně nechápu, jak může někdo s někým žít, a po letech zjistit, jaký ten člověk je..
Doporučuji - řekni mu přesně to, co jsi napsala tady, a řekni, že chceš jasné, srozumitelné, konstruktivní odpovědi a návrh jak to budete řešit.
Já osobně si něco takového nedokážu absolutně představit, jsme s manželem 12 let (manželé tedy jen půl roku), a nechci to zakřiknout, ale nedokážu si představit že by mě najednou nějak překvapil nějakým jiným chováním než doposud.. 
Zvyšovat hlas + hysterické výstupy opravdu nedoporučuji, je málo chlapů co by na to reagovalo nějak racionálně.
- Citovat
- Upravit
27.7.11 10:43
a co zkusit nějakou manželskou poradnu, kde by vám určitě poradili, jak spolu komunikovat nebo manžovi aspoň přeložili do „marsštiny“ to, co cítíš a co on nechápe, když řekneš nebo mu napíšeš? Píšeš, že máte děti, tak bych být tebou na tom začala hoodně rychle pracovat než se to zlomí a začne vám to bejt (jednomu, druhýmu nebo oboum) šumák a to pak už je začátek konce…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.7.11 10:44
Ahojky,
přesně vím, jak Ti je, protože já měla takového ne manžela, ale přítele. Taky to bylo samé „Proč chceš tohle a tamto? Proč tohle děláš tak a ne jinak?“ Snad by se to dalo převést i do „Proč nejsi taková, jakou Tě chci mít?!“ Protože to chci zkrátka chci, protože to chci udělat tak, protože mi to v tu chvíli přišlo vhodné takhle udělat…
Ale jak říkáš - takové důvody mu nestačily. Neustále vyžadoval logické odpovědi, relevantní argumenty…Připadalo mi, jak když se se mnou snaží předhánět v tom, kdo koho dřívě „zasadí“ slovně do kouta. Ale to mě nebavilo. Říkala jsem si - Jsme partneři, a ty mají být rovnocenní, nechci s tebou soutěžit. Dovedl mě seřvat jako malé dítě, znemožnit mě jako člověka, vyvolat ve mě pocit viny, který jsem neměla vůbec právem - ALE ONO SE MU TO DAŘILO!!! Jsem flegmatik a snesu dost, ale jak jsems e snažila oponovat, či jsem vyjela, taky už mě řadil do hysterek, at se uklidním, at s ním nemluvím jak se svými kamarády/kamarádkami, že on není žádný „hej nebo počkej“…Noci jsem probrečela, protože jsem nechápala, o co mu jde. Proč mě takhle trápí člověk, který mi vždy opakoval, že je se mnou proto jaká jsem? Proč se mnou soutěží? Proč mě najednou chce měnit???…
Jsem ráda, že děti, které jsem s ním chtěla jsem s ním nakonec neměla, protože by to bylo peklo, hlavně pro ty děti. Výsledek?? Utekla jsem…využila jsem stavu apatie, který na mě po dvou letech padnul a řekla SBOHEM. V tu chvíli on si uvědomil jak se choval a o co přišel, ale já vím, že lidi se nemění a když, tak vše je jen na chvilku, protože takovýhle typy nejsou ochotni ustoupit, či se chovat jinak kvůli někomu jinému..i když je to životní láska…
V tomhle Ti asi nikdo nedokáže dostatečně poradit, a je mi jasné, že jakmile jsou v tom děti, je vechno těžší - hlavně utéct pryč, člověk má pocit, že jim bere tátu. Ale podle mě je důležité nenechat si vzít vlastní osobnost, nenechat se ovládat, nenechat si vlastní osobnost zabít. Nikdo neni víc, než ten druhý…
Držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.7.11 10:49
já se obávám že to není o tom že ty neumíš komunikovat, spíš že neumí komunikovat (nechce, chce tě odradit od jakékoliv komunikace) muž.
Promiň ale takový výslech to není komunikace to je týrání - mluvit s někým stylem cokoliv uděláš či řekneš tak tě v tom vymáchám jak hadr na podlahu. TO JE ŠPATNĚ. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.7.11 10:50
Bekynka píše:
Ahojky,
přesně vím, jak Ti je, protože já měla takového ne manžela, ale přítele. Taky to bylo samé „Proč chceš tohle a tamto? Proč tohle děláš tak a ne jinak?“ Snad by se to dalo převést i do „Proč nejsi taková, jakou Tě chci mít?!“ Protože to chci zkrátka chci, protože to chci udělat tak, protože mi to v tu chvíli přišlo vhodné takhle udělat…
Ale jak říkáš - takové důvody mu nestačily. Neustále vyžadoval logické odpovědi, relevantní argumenty…Připadalo mi, jak když se se mnou snaží předhánět v tom, kdo koho dřívě „zasadí“ slovně do kouta. Ale to mě nebavilo. Říkala jsem si - Jsme partneři, a ty mají být rovnocenní, nechci s tebou soutěžit. Dovedl mě seřvat jako malé dítě, znemožnit mě jako člověka, vyvolat ve mě pocit viny, který jsem neměla vůbec právem - ALE ONO SE MU TO DAŘILO!!! Jsem flegmatik a snesu dost, ale jak jsems e snažila oponovat, či jsem vyjela, taky už mě řadil do hysterek, at se uklidním, at s ním nemluvím jak se svými kamarády/kamarádkami, že on není žádný „hej nebo počkej“…Noci jsem probrečela, protože jsem nechápala, o co mu jde. Proč mě takhle trápí člověk, který mi vždy opakoval, že je se mnou proto jaká jsem? Proč se mnou soutěží? Proč mě najednou chce měnit???…
Jsem ráda, že děti, které jsem s ním chtěla jsem s ním nakonec neměla, protože by to bylo peklo, hlavně pro ty děti. Výsledek?? Utekla jsem…využila jsem stavu apatie, který na mě po dvou letech padnul a řekla SBOHEM. V tu chvíli on si uvědomil jak se choval a o co přišel, ale já vím, že lidi se nemění a když, tak vše je jen na chvilku, protože takovýhle typy nejsou ochotni ustoupit, či se chovat jinak kvůli někomu jinému..i když je to životní láska…
V tomhle Ti asi nikdo nedokáže dostatečně poradit, a je mi jasné, že jakmile jsou v tom děti, je vechno těžší - hlavně utéct pryč, člověk má pocit, že jim bere tátu. Ale podle mě je důležité nenechat si vzít vlastní osobnost, nenechat se ovládat, nenechat si vlastní osobnost zabít. Nikdo neni víc, než ten druhý…
Držím palce
To je přesný. Řve to ve mně utíkej … ale nohy neposlouchají. Hlava jim říká, vysvětli mi to laskavě, co tě k tomu vede? Že se ti prostě chce? To není důvod, to je výmluva … jsem prostě zmačkaná jak hajzlpapír …
- Citovat
- Upravit
27.7.11 10:57
Anonymní píše:Bekynka píše:
Ahojky,
přesně vím, jak Ti je, protože já měla takového ne manžela, ale přítele. Taky to bylo samé „Proč chceš tohle a tamto? Proč tohle děláš tak a ne jinak?“ Snad by se to dalo převést i do „Proč nejsi taková, jakou Tě chci mít?!“ Protože to chci zkrátka chci, protože to chci udělat tak, protože mi to v tu chvíli přišlo vhodné takhle udělat…
Ale jak říkáš - takové důvody mu nestačily. Neustále vyžadoval logické odpovědi, relevantní argumenty…Připadalo mi, jak když se se mnou snaží předhánět v tom, kdo koho dřívě „zasadí“ slovně do kouta. Ale to mě nebavilo. Říkala jsem si - Jsme partneři, a ty mají být rovnocenní, nechci s tebou soutěžit. Dovedl mě seřvat jako malé dítě, znemožnit mě jako člověka, vyvolat ve mě pocit viny, který jsem neměla vůbec právem - ALE ONO SE MU TO DAŘILO!!! Jsem flegmatik a snesu dost, ale jak jsems e snažila oponovat, či jsem vyjela, taky už mě řadil do hysterek, at se uklidním, at s ním nemluvím jak se svými kamarády/kamarádkami, že on není žádný „hej nebo počkej“…Noci jsem probrečela, protože jsem nechápala, o co mu jde. Proč mě takhle trápí člověk, který mi vždy opakoval, že je se mnou proto jaká jsem? Proč se mnou soutěží? Proč mě najednou chce měnit???…
Jsem ráda, že děti, které jsem s ním chtěla jsem s ním nakonec neměla, protože by to bylo peklo, hlavně pro ty děti. Výsledek?? Utekla jsem…využila jsem stavu apatie, který na mě po dvou letech padnul a řekla SBOHEM. V tu chvíli on si uvědomil jak se choval a o co přišel, ale já vím, že lidi se nemění a když, tak vše je jen na chvilku, protože takovýhle typy nejsou ochotni ustoupit, či se chovat jinak kvůli někomu jinému..i když je to životní láska…
V tomhle Ti asi nikdo nedokáže dostatečně poradit, a je mi jasné, že jakmile jsou v tom děti, je vechno těžší - hlavně utéct pryč, člověk má pocit, že jim bere tátu. Ale podle mě je důležité nenechat si vzít vlastní osobnost, nenechat se ovládat, nenechat si vlastní osobnost zabít. Nikdo neni víc, než ten druhý…
Držím palce
Přesně tak…někomu to že se Ti prostě CHCE nestačí…potřebuje slyšet fakt, nazval mě i demagogem a že mám argumenty jako spící had… 
On byl ten chytřejší, já ta hloupá co nic neumí…Jsem třeba introvertnější typ a ve společnosti lidi raději poslouchám než mluvím, jen občas něco podotknu, no a cestou domů to bylo „Ty vůbec nemluvíš, můžeš mi vysvětlit proč? Jen sedíš a čumíš, a já vypadám jako debil“. Protože taková jsem. Opět tenhle důvod nestačí. Když se chce, jde přeci vše… 
A takto bych mohla pokračovat se vším.
Posléze jsem zjistil,a že od doby co tohle začalo jsem s jen vsugerovávala, že ho miluju, šlo totiž o psychickou závislost, protože on mi sám dovedl perfektně vecpat, že bez něj bych si nevytřela snad ani pr… 
Jinak někdo tu zminuje poradnu - rozhodně Tě od toho nechci odrazovat, mnoha párům pomohla, ale neumím si představit, jak bych ho tam tenkrát dostala. Už když zjistil, že jsem byla u kartářky a chtěla jsem vědět, zda to bude lepší mě seřval, že o našich věcech ví někdo třetí, že dělám něco za jeho zády atd Ale že on mě pomlouval před kamarády jak jsem hloupá atd (což jsem se dozvěděla posléze), co se mezi námi děje (a vše sváděl na mě) to už nevadilo…
Tohle je na palici a z těhlech vztahů se jde těžko ven 
Ale dá se vyjít…a moc Ti to přeji
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.7.11 11:39
Bekynka píše:Anonymní píše:Přesně tak…někomu to že se Ti prostě CHCE nestačí…potřebuje slyšet fakt, nazval mě i demagogem a že mám argumenty jako spící had…Bekynka píše:
Ahojky,
přesně vím, jak Ti je, protože já měla takového ne manžela, ale přítele. Taky to bylo samé „Proč chceš tohle a tamto? Proč tohle děláš tak a ne jinak?“ Snad by se to dalo převést i do „Proč nejsi taková, jakou Tě chci mít?!“ Protože to chci zkrátka chci, protože to chci udělat tak, protože mi to v tu chvíli přišlo vhodné takhle udělat…
Ale jak říkáš - takové důvody mu nestačily. Neustále vyžadoval logické odpovědi, relevantní argumenty…Připadalo mi, jak když se se mnou snaží předhánět v tom, kdo koho dřívě „zasadí“ slovně do kouta. Ale to mě nebavilo. Říkala jsem si - Jsme partneři, a ty mají být rovnocenní, nechci s tebou soutěžit. Dovedl mě seřvat jako malé dítě, znemožnit mě jako člověka, vyvolat ve mě pocit viny, který jsem neměla vůbec právem - ALE ONO SE MU TO DAŘILO!!! Jsem flegmatik a snesu dost, ale jak jsems e snažila oponovat, či jsem vyjela, taky už mě řadil do hysterek, at se uklidním, at s ním nemluvím jak se svými kamarády/kamarádkami, že on není žádný „hej nebo počkej“…Noci jsem probrečela, protože jsem nechápala, o co mu jde. Proč mě takhle trápí člověk, který mi vždy opakoval, že je se mnou proto jaká jsem? Proč se mnou soutěží? Proč mě najednou chce měnit???…
Jsem ráda, že děti, které jsem s ním chtěla jsem s ním nakonec neměla, protože by to bylo peklo, hlavně pro ty děti. Výsledek?? Utekla jsem…využila jsem stavu apatie, který na mě po dvou letech padnul a řekla SBOHEM. V tu chvíli on si uvědomil jak se choval a o co přišel, ale já vím, že lidi se nemění a když, tak vše je jen na chvilku, protože takovýhle typy nejsou ochotni ustoupit, či se chovat jinak kvůli někomu jinému..i když je to životní láska…
V tomhle Ti asi nikdo nedokáže dostatečně poradit, a je mi jasné, že jakmile jsou v tom děti, je vechno těžší - hlavně utéct pryč, člověk má pocit, že jim bere tátu. Ale podle mě je důležité nenechat si vzít vlastní osobnost, nenechat se ovládat, nenechat si vlastní osobnost zabít. Nikdo neni víc, než ten druhý…
Držím palce
Posléze jsem zjistil,a že od doby co tohle začalo jsem s jen vsugerovávala, že ho miluju, šlo totiž o psychickou závislost, protože on mi sám dovedl perfektně vecpat, že bez něj bych si nevytřela snad ani pr…
Jinak někdo tu zminuje poradnu - rozhodně Tě od toho nechci odrazovat, mnoha párům pomohla, ale neumím si představit, jak bych ho tam tenkrát dostala. Už když zjistil, že jsem byla u kartářky a chtěla jsem vědět, zda to bude lepší mě seřval, že o našich věcech ví někdo třetí, že dělám něco za jeho zády atd
Tohle je na palici a z těhlech vztahů se jde těžko ven
Taky jsem byla u kartářky … a tentokrát jsem teda lhala jak když tiskne, že jsem byla na kontrole u doktorky … to si nedovedu představit, co by to bylo říct pravdu … ne že o tom ví někdo třetí, ale co je to za demagogii chtít vyřešit náš/můj problém takovouhle pavědou … 
A nemám problém komunikovat s kýmkoli o čemkoi. Dokud nepřijde mnažel, nezačne mně nejlépe on-line opravovat a poté mi připomínat, co jsem udělala špatně … on to bere, že je to „přátelská kritika“, protože ti, co chválí, ti jsou nepřátelé … Bohužel nemám nervy tuhle přátelskou pomoc vracet. Nemám sílu. On se prostě nenechá. Já jsem ten nervově labilní blbeček. A vzhledem k tomu, že se pochopitelně ihned rozbrečím, to jen stvrdím.
- Citovat
- Upravit
27.7.11 11:40
Bekynko, napsala jsi to perfektně !
On asi do manž. poradny nepůjde, ale zakladatelce to rozhodně pomůže !!!! Nenechat si vzít svojí osobnost, být silnější, mít větší sebedůvěru a třeba na něj něco vymyslí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.7.11 11:43
Anonymní píše:Bekynka píše:Anonymní píše:Přesně tak…někomu to že se Ti prostě CHCE nestačí…potřebuje slyšet fakt, nazval mě i demagogem a že mám argumenty jako spící had…Bekynka píše:
Ahojky,
přesně vím, jak Ti je, protože já měla takového ne manžela, ale přítele. Taky to bylo samé „Proč chceš tohle a tamto? Proč tohle děláš tak a ne jinak?“ Snad by se to dalo převést i do „Proč nejsi taková, jakou Tě chci mít?!“ Protože to chci zkrátka chci, protože to chci udělat tak, protože mi to v tu chvíli přišlo vhodné takhle udělat…
Ale jak říkáš - takové důvody mu nestačily. Neustále vyžadoval logické odpovědi, relevantní argumenty…Připadalo mi, jak když se se mnou snaží předhánět v tom, kdo koho dřívě „zasadí“ slovně do kouta. Ale to mě nebavilo. Říkala jsem si - Jsme partneři, a ty mají být rovnocenní, nechci s tebou soutěžit. Dovedl mě seřvat jako malé dítě, znemožnit mě jako člověka, vyvolat ve mě pocit viny, který jsem neměla vůbec právem - ALE ONO SE MU TO DAŘILO!!! Jsem flegmatik a snesu dost, ale jak jsems e snažila oponovat, či jsem vyjela, taky už mě řadil do hysterek, at se uklidním, at s ním nemluvím jak se svými kamarády/kamarádkami, že on není žádný „hej nebo počkej“…Noci jsem probrečela, protože jsem nechápala, o co mu jde. Proč mě takhle trápí člověk, který mi vždy opakoval, že je se mnou proto jaká jsem? Proč se mnou soutěží? Proč mě najednou chce měnit???…
Jsem ráda, že děti, které jsem s ním chtěla jsem s ním nakonec neměla, protože by to bylo peklo, hlavně pro ty děti. Výsledek?? Utekla jsem…využila jsem stavu apatie, který na mě po dvou letech padnul a řekla SBOHEM. V tu chvíli on si uvědomil jak se choval a o co přišel, ale já vím, že lidi se nemění a když, tak vše je jen na chvilku, protože takovýhle typy nejsou ochotni ustoupit, či se chovat jinak kvůli někomu jinému..i když je to životní láska…
V tomhle Ti asi nikdo nedokáže dostatečně poradit, a je mi jasné, že jakmile jsou v tom děti, je vechno těžší - hlavně utéct pryč, člověk má pocit, že jim bere tátu. Ale podle mě je důležité nenechat si vzít vlastní osobnost, nenechat se ovládat, nenechat si vlastní osobnost zabít. Nikdo neni víc, než ten druhý…
Držím palce
Posléze jsem zjistil,a že od doby co tohle začalo jsem s jen vsugerovávala, že ho miluju, šlo totiž o psychickou závislost, protože on mi sám dovedl perfektně vecpat, že bez něj bych si nevytřela snad ani pr…
Jinak někdo tu zminuje poradnu - rozhodně Tě od toho nechci odrazovat, mnoha párům pomohla, ale neumím si představit, jak bych ho tam tenkrát dostala. Už když zjistil, že jsem byla u kartářky a chtěla jsem vědět, zda to bude lepší mě seřval, že o našich věcech ví někdo třetí, že dělám něco za jeho zády atd
Tohle je na palici a z těhlech vztahů se jde těžko venTaky jsem byla u kartářky …
A nemám problém komunikovat s kýmkoli o čemkoi. Dokud nepřijde mnažel, nezačne mně nejlépe on-line opravovat a poté mi připomínat, co jsem udělala špatně … on to bere, že je to „přátelská kritika“, protože ti, co chválí, ti jsou nepřátelé … Bohužel nemám nervy tuhle přátelskou pomoc vracet. Nemám sílu. On se prostě nenechá. Já jsem ten nervově labilní blbeček. A vzhledem k tomu, že se pochopitelně ihned rozbrečím, to jen stvrdím.
Já bych mu to taky neřekla, ale dostal se mi do mailu, kde jsem výklad měla napsaný…tak to vidíš 
Právě…a přitom ten labilní je tady on. Svádí to na tebe, nejspíš si léčí nějaký komplex…u nás to tak bylo, až mě začal posílat k psychologovi. Já mu nakecala, že tam byla a že mi dala nějaký přírodní produkty, bez předpisu, a ejhle, najednou to začlo „Vidíš, jak si lepší, klidnější, ber to dále…“ Tady na tom se pak ukáže, jak jen neví co by a chce zkrátka buzerovat…a když mi někdo něco pochválil? „Je to jen přetvářka, lezou ti do pr…“ kritika je přeci mnohem zábavnější ne??
Ach jo…je to začarovanej kruh co
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.7.11 11:47
A ještě něco - když už musí člověk ve vztahu lhát proto, aby měl jeden den klid, nikam to nesměřuje. Vztah stavěný na lži (ač z „nutnosti“) nikdy nebude pevný, ale chatrný a jednou se stejně zhroutí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.7.11 12:32
Ahoj zakladatelko,
musím říct, že obdivuji, že to snášíš. Mě přítel neustále dávat takovéhle debilní dotazy a snažit se mi dokázet, že on má pravdu a on jediný ví jak na to, tak to asi nerozdýchám a myslím, že by se dozvěděl spoustu nepěkných věcí. Tady ta snaha o dominanci do partnerství nepatří.
Vykašlala bych se na manželskou poradnu a radši si zajdi za psychologem. Ten tě naučí, jak reagovat, jak být správně asertivní a nejspíš ti i pomůže pochopit, proč takhle manžel komunikuje. Pak bude pro tebe snazší se s ním domluvit a nějak řešit vzniklé problémy.
A hlavně, ty jsi v tom nevinně, to on neumí komunikovat!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Tuhle jsem se dost neobratně pokoušela mnažela svést. Děti nám usnuly, paráda … a ještě předtím jsem nadhodila nějakou provozní záležitost. Vylětěl, proč mu předhazuju takovou maličkost a chci tím maskovat něco jiného. Chvíli jse zírala a říkala si, že snad žárlí nebo co. Pak mi vyčetl, že mu lžu, že nemluvím. (A byl konec s nějakým pěkným večerem.)
Pak mi došlo, že má pravdu. Teda ne že lžu. Ale nemluvím. Mluvím, jen když musím.
Ale proč.
Bývávaly doby, že jsem měla pocit, že se mně snaží převychovat. Téměř vše, co jsem udělala, nebo chtěla udělat, musel okomentovat. On to ani nemyslel zle, ono ho to snad ještě navíc bavilo! Chtěl vědět, co mě k tomu vede, jaké mám důvody, jaké to bude mít následky. Prostě - chci jet nakoupit. Co budu nakupovat? V ledničce máme ještě tolik jídla, proč budu zase utrácet? Kdybych byla co k tomu, dovedu ty zbytky zužitkovat! Byvávalo mi do breku, protože jsem teda nakoupit nejela, večeře byla ze zbytků a muž si zase neodpustil, že si po práci zaslouží něco jiného než zase špagety … a proč zase není umyté nádobí? Kdybych chtěla, mohlo by být doma uklizeno … že to nejde? Kdybych chtěla, jde všechno! Že něco nejde? Nech si ty kecy, jsou to výmluvy!!!
Takže já s ním prostě přestala mluvit, a dělám si věci po svém. Prostě jen sdělím - budou výdaje. A mlčím za co. Nechci se hádat - nezvládám to. Stačí jeho zvýšený hlas a já se prostě hroutím.
Přestali jsme spolu zcela komunikovat. Což se prostě odrazilo ve všem.
Tuhle jsem na jiném webu narazila na text ženatého muže, který si stěžoval na svou ženu. Věčně nasranou, nekomunikativní, odtaženou, která po něm chce akorát prachy. Prostě frigia a zlatokopka. Nepřejte si vidět, jak jí ta zcepovali, co je to za p… čeština je jazyk bohatý
Kruci, napadlo mně, nemyslí si taky tohle můj muž o mně?
Jenže jak z toho ven? Já zvýšit hlas prostě nedokážu. Já když pustím proud svých emocí … tak se ze mně stává výstavní hysterka …
Jo, a dopisy nefungují. Nechápe je. Nerozumí jim. Chce chladné analytické, logicky zdůvodněné řešení. Prostě fakta.
Není to sranda, holky. Můj vztah je vážně v troskách. Trápíme se oba.