Nemám nikoho důvěrného

Anonymní
23.9.19 11:42

Nemám nikoho důvěrného

Ahoj, asi se potřebuji jen vypodvídat.

Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že nemám žádnou důvěrnou kamarádku. A momentálně mi hrozně moc někdo takový chybí.

S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem ještě na střední škole, přidala jsem se k jeho skupině přátel. Všechen čas jsme trávili u něj a v jeho okolí. Navíc moje kamarádky ze školy se rozprchly do světa. My si pořídili poměrně brzy dítě a propast mezi námi nás rozdělila.

Stýkám se sice s manželkami mužových kamarádů, ale žádná z nich není ta důvěrná, které bych vyprávěla, co mě trápí. Na kterou bych se obrátila s prosbou o radu, pomoc. Jediná, které jsem takhle věřila, mě už před pár lety hodně zklamala a neumím si k ní najíc cestu zpět.

Trápí mě, že všichni pochází z jeho okruhu přátel. Že si ani nemůžu postěžovat na naše problémy, protože jsou to hlavně jeho kamarádi. Teď máme pracovní starosti. Dostala jsem se do náročné situace a nevím, jak ji ustát. Strašně bych se potřebovala někomu vypovídat, vybrečet se na rameni, všechno to ze sebe dostat..a nemám komu. Hrozně mě to užírá zevnitř, nespím, jsem nervní..

Muži to říct nemůžu, nikdy nebyl na řešení náročných situací, natož na poslouchání. A vztah po těch letech a dětech :zed: taky není zrovna ideální.

Máte to někdo podobně? Jak v sobě řešíte krize? Mám pocit, že se za chvíli zevnitř rozpadnu. :(

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

Ou
10267
23.9.19 11:50

Tak jedna varianta je psát sem.

Jiná věc co můžeš začít dělat je psát si deník - ne o tom, co si ten den dělala, ale o tom, co se ti honí hlavou, co tě trápí, co tě bolí a psát si varianty, co by s tím šlo dělat - tím že myšlenky dáš do konkrétních slov a napíšeš je rukou na papír, tak získáváš nad nimi větší kontrolu a přeplněné hlavě se trošku uleví. Plus se hodí jednou týdně, jednou měsíčně a jednou za rok přečíst to co si za tu periodu napsala a zhodnotit to - dobře se na tom ukazují pokroky a nebo si člověk dostatečně včas všimne, že něco jde šejdrem a může to zkusit upravit dřív, než do dorazí k průšvihu.

Další varianta je začít si hledat svůj okruh lidí. Tj. vymyslet si nějakou činnost, co se dá dělat hromadně a někde v okolí je skupina lidí, která se tomu věnuje, překonat obavy a ostych a přidat se k nim a pak aktivně zkoušet oslovovat lidi, se kterými se chceš kamarádit víc - ať už třeba občasným pokecem přes sociální sítě, nebo pozváním na kafe, výlet, koncert, whatever.

Pokud představa vyhledání někoho nového a aktivních kroků v rámci navazování přátelství je pro tebe hodně děsivá, tak to zkus s mezikrokem trénikového vztahu - v psychoterapii.

Tam jsou role jasně dané, prostor jen pro tebe je tam nějakých těch 50 minut týdně a po té, co ze sebe vysypeš věci co tě trápí, tak tě bude terapeut/ka podporovat v tom, aby sis právě onu sít kolem sebe vybudovala.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
422
23.9.19 12:28
@Anonymní píše:
Ahoj, asi se potřebuji jen vypodvídat.

Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že nemám žádnou důvěrnou kamarádku. A momentálně mi hrozně moc někdo takový chybí.

S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem ještě na střední škole, přidala jsem se k jeho skupině přátel. Všechen čas jsme trávili u něj a v jeho okolí. Navíc moje kamarádky ze školy se rozprchly do světa. My si pořídili poměrně brzy dítě a propast mezi námi nás rozdělila.

Stýkám se sice s manželkami mužových kamarádů, ale žádná z nich není ta důvěrná, které bych vyprávěla, co mě trápí. Na kterou bych se obrátila s prosbou o radu, pomoc. Jediná, které jsem takhle věřila, mě už před pár lety hodně zklamala a neumím si k ní najíc cestu zpět.

Trápí mě, že všichni pochází z jeho okruhu přátel. Že si ani nemůžu postěžovat na naše problémy, protože jsou to hlavně jeho kamarádi. Teď máme pracovní starosti. Dostala jsem se do náročné situace a nevím, jak ji ustát. Strašně bych se potřebovala někomu vypovídat, vybrečet se na rameni, všechno to ze sebe dostat..a nemám komu. Hrozně mě to užírá zevnitř, nespím, jsem nervní..

Muži to říct nemůžu, nikdy nebyl na řešení náročných situací, natož na poslouchání. A vztah po těch letech a dětech :zed: taky není zrovna ideální.

Máte to někdo podobně? Jak v sobě řešíte krize? Mám pocit, že se za chvíli zevnitř rozpadnu. :(

Tak já to mám taky tak nějak. Jsem sice s manželem „jen“ 14 let a manželé „jen“ 8, ale z mé nejlepší kamarádky se vyklubal někdo jiný, jsem na MD, takže, co mám nej kamarádky z práce, tak už to není takové a hlavně nemají furt čas, máma má Alzheimera, takže ta mě nevyslechne… Mám tolik starostí a splínů a není, kdo by mě vyslechl… :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
897
23.9.19 12:33

Já taky nikoho nemám, ze školy se s nikým nestýkam a jediná dobrá kamarádka nemá děti, takže mě mnohdy nechápe a já zase ji :? Uvažuji už i o psychologovi.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
23.9.19 13:05

Taky jsem už o psychoterapii uvažovala. Ale nevím, jestli se dokážu rozpovídat před někým cizím. Navíc se za své problémy stydím, o to je to pro mě citlivější. A když bych se vypsala tady..snesla by se na mě akorát vlna kritiky, jak je to tu poslední dobou zvykem. A já teď nepotřebuju další kopance. Potřebuju poplácat po rameni a slyšet, že to bude dobrý :,(

  • Nahlásit
  • Citovat
622
23.9.19 14:07

Co máma?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
23.9.19 15:57

Mamka je po smrti táty uzlíček nervů a hned na všechno zobe Lexaurin. Navíc nepoví jen to, co neví, hned by se o starosti podělila v rodině a jestli něco nechci, tak aby moji bratři znali mé problémy. Vím, že jsem udělala chyby, vim jaké, snažím se je řešit a nezbláznit se z toho. A oni by neuměli fungovat bez sarkastických poznámek a shazování.

  • Nahlásit
  • Citovat
12998
23.9.19 16:01

Já myslím, že spousta uživatelů tady má empatii a snaží se poradit dobře. Ty negativní komentáře si musíš odmyslet. Nebo trochu protřídit, ale i mezi nimi se někdy blýskne kousek pravdy nebo užitečná informace.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
35690
23.9.19 17:55

Klidně si pokecej se mnou - jestli ti nevadí, že jsem chlap. Jsem taková vrba. 8) :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
897
23.9.19 18:17

Já bych si taky popovídala, pokud by v téhle diskuzi byl nějaký prudič, tak ho vykopneme :smiling_imp:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
35690
23.9.19 18:24
@Leillinka píše:
Já bych si taky popovídala, pokud by v téhle diskuzi byl nějaký prudič, tak ho vykopneme :smiling_imp:

Tak jo. Jaká byla dovolená? Já jsem jí měl teď a byl jsem s Aničkou na horách - na Malé Fatře a pak jsme jeli za dědou a babičkou do Bruntálu - včera jsme přijeli. :mavam:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2257
23.9.19 18:33

@Ou já si dovolím reagovat mimo téma. Jsem tu už spoustu let a nikdo mě tak neoslovil, tím, co píše. @Ou moc ráda čtu tvé příspěvky. Fakt ráda. Můžu se zeptat, čím se zivis? Psycholog?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2257
23.9.19 18:34

@Ou já si dovolím reagovat mimo téma. Jsem tu už spoustu let a nikdo mě tak neoslovil, tím, co píše. @Ou moc ráda čtu tvé příspěvky. Fakt ráda. Můžu se zeptat, čím se zivis? Psycholog?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2257
23.9.19 18:36

K tématu. Já tě chápu. Mám spoustu kamarádek, sousedek, kamarády od manžela. Ale nikoho, komu bych 100% věřila. Já si tedy ani nejsem jistá, že někoho takové chci. Asi jsem se v tom životě už tolikrát spálil, že nemám chuť ani sílu budovat, tak silně přátelství. Myslím, že je to velmi těžké někoho takového potkat. A tak když už potřebuji vypustit, napíši sem. Mnohdy ten nezaujaty názor je lepší, než od kamarádky.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
266
23.9.19 20:01
@Anonymní píše:
Ahoj, asi se potřebuji jen vypodvídat.

Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že nemám žádnou důvěrnou kamarádku. A momentálně mi hrozně moc někdo takový chybí.

S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem ještě na střední škole, přidala jsem se k jeho skupině přátel. Všechen čas jsme trávili u něj a v jeho okolí. Navíc moje kamarádky ze školy se rozprchly do světa. My si pořídili poměrně brzy dítě a propast mezi námi nás rozdělila.

Stýkám se sice s manželkami mužových kamarádů, ale žádná z nich není ta důvěrná, které bych vyprávěla, co mě trápí. Na kterou bych se obrátila s prosbou o radu, pomoc. Jediná, které jsem takhle věřila, mě už před pár lety hodně zklamala a neumím si k ní najíc cestu zpět.

Trápí mě, že všichni pochází z jeho okruhu přátel. Že si ani nemůžu postěžovat na naše problémy, protože jsou to hlavně jeho kamarádi. Teď máme pracovní starosti. Dostala jsem se do náročné situace a nevím, jak ji ustát. Strašně bych se potřebovala někomu vypovídat, vybrečet se na rameni, všechno to ze sebe dostat..a nemám komu. Hrozně mě to užírá zevnitř, nespím, jsem nervní..

Muži to říct nemůžu, nikdy nebyl na řešení náročných situací, natož na poslouchání. A vztah po těch letech a dětech :zed: taky není zrovna ideální.

Máte to někdo podobně? Jak v sobě řešíte krize? Mám pocit, že se za chvíli zevnitř rozpadnu. :( [/cita

Jestli chceš, napiš mi SZ. Ráda pokecám, taky moc nemám s kým se pobavit a komu se svěřit :nevim:.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama