Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemám nikoho důvěrného
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
23.9.19 11:50
Tak jedna varianta je psát sem.
Jiná věc co můžeš začít dělat je psát si deník - ne o tom, co si ten den dělala, ale o tom, co se ti honí hlavou, co tě trápí, co tě bolí a psát si varianty, co by s tím šlo dělat - tím že myšlenky dáš do konkrétních slov a napíšeš je rukou na papír, tak získáváš nad nimi větší kontrolu a přeplněné hlavě se trošku uleví. Plus se hodí jednou týdně, jednou měsíčně a jednou za rok přečíst to co si za tu periodu napsala a zhodnotit to - dobře se na tom ukazují pokroky a nebo si člověk dostatečně včas všimne, že něco jde šejdrem a může to zkusit upravit dřív, než do dorazí k průšvihu.
Další varianta je začít si hledat svůj okruh lidí. Tj. vymyslet si nějakou činnost, co se dá dělat hromadně a někde v okolí je skupina lidí, která se tomu věnuje, překonat obavy a ostych a přidat se k nim a pak aktivně zkoušet oslovovat lidi, se kterými se chceš kamarádit víc - ať už třeba občasným pokecem přes sociální sítě, nebo pozváním na kafe, výlet, koncert, whatever.
Pokud představa vyhledání někoho nového a aktivních kroků v rámci navazování přátelství je pro tebe hodně děsivá, tak to zkus s mezikrokem trénikového vztahu - v psychoterapii.
Tam jsou role jasně dané, prostor jen pro tebe je tam nějakých těch 50 minut týdně a po té, co ze sebe vysypeš věci co tě trápí, tak tě bude terapeut/ka podporovat v tom, aby sis právě onu sít kolem sebe vybudovala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 12:28
@Anonymní píše:
Ahoj, asi se potřebuji jen vypodvídat.Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že nemám žádnou důvěrnou kamarádku. A momentálně mi hrozně moc někdo takový chybí.
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem ještě na střední škole, přidala jsem se k jeho skupině přátel. Všechen čas jsme trávili u něj a v jeho okolí. Navíc moje kamarádky ze školy se rozprchly do světa. My si pořídili poměrně brzy dítě a propast mezi námi nás rozdělila.
Stýkám se sice s manželkami mužových kamarádů, ale žádná z nich není ta důvěrná, které bych vyprávěla, co mě trápí. Na kterou bych se obrátila s prosbou o radu, pomoc. Jediná, které jsem takhle věřila, mě už před pár lety hodně zklamala a neumím si k ní najíc cestu zpět.
Trápí mě, že všichni pochází z jeho okruhu přátel. Že si ani nemůžu postěžovat na naše problémy, protože jsou to hlavně jeho kamarádi. Teď máme pracovní starosti. Dostala jsem se do náročné situace a nevím, jak ji ustát. Strašně bych se potřebovala někomu vypovídat, vybrečet se na rameni, všechno to ze sebe dostat..a nemám komu. Hrozně mě to užírá zevnitř, nespím, jsem nervní..
Muži to říct nemůžu, nikdy nebyl na řešení náročných situací, natož na poslouchání. A vztah po těch letech a dětech
Máte to někdo podobně? Jak v sobě řešíte krize? Mám pocit, že se za chvíli zevnitř rozpadnu.taky není zrovna ideální.
Tak já to mám taky tak nějak. Jsem sice s manželem „jen“ 14 let a manželé „jen“ 8, ale z mé nejlepší kamarádky se vyklubal někdo jiný, jsem na MD, takže, co mám nej kamarádky z práce, tak už to není takové a hlavně nemají furt čas, máma má Alzheimera, takže ta mě nevyslechne… Mám tolik starostí a splínů a není, kdo by mě vyslechl… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 12:33
Já taky nikoho nemám, ze školy se s nikým nestýkam a jediná dobrá kamarádka nemá děti, takže mě mnohdy nechápe a já zase ji 
Uvažuji už i o psychologovi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.9.19 13:05
Taky jsem už o psychoterapii uvažovala. Ale nevím, jestli se dokážu rozpovídat před někým cizím. Navíc se za své problémy stydím, o to je to pro mě citlivější. A když bych se vypsala tady..snesla by se na mě akorát vlna kritiky, jak je to tu poslední dobou zvykem. A já teď nepotřebuju další kopance. Potřebuju poplácat po rameni a slyšet, že to bude dobrý
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.9.19 15:57
Mamka je po smrti táty uzlíček nervů a hned na všechno zobe Lexaurin. Navíc nepoví jen to, co neví, hned by se o starosti podělila v rodině a jestli něco nechci, tak aby moji bratři znali mé problémy. Vím, že jsem udělala chyby, vim jaké, snažím se je řešit a nezbláznit se z toho. A oni by neuměli fungovat bez sarkastických poznámek a shazování.
- Citovat
- Upravit
23.9.19 16:01
Já myslím, že spousta uživatelů tady má empatii a snaží se poradit dobře. Ty negativní komentáře si musíš odmyslet. Nebo trochu protřídit, ale i mezi nimi se někdy blýskne kousek pravdy nebo užitečná informace.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 17:55
Klidně si pokecej se mnou - jestli ti nevadí, že jsem chlap. Jsem taková vrba. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 18:17
Já bych si taky popovídala, pokud by v téhle diskuzi byl nějaký prudič, tak ho vykopneme 😈
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 18:24
@Leillinka píše:
Já bych si taky popovídala, pokud by v téhle diskuzi byl nějaký prudič, tak ho vykopneme 😈
Tak jo. Jaká byla dovolená? Já jsem jí měl teď a byl jsem s Aničkou na horách - na Malé Fatře a pak jsme jeli za dědou a babičkou do Bruntálu - včera jsme přijeli.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 18:33
@Ou já si dovolím reagovat mimo téma. Jsem tu už spoustu let a nikdo mě tak neoslovil, tím, co píše. @Ou moc ráda čtu tvé příspěvky. Fakt ráda. Můžu se zeptat, čím se zivis? Psycholog?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 18:34
@Ou já si dovolím reagovat mimo téma. Jsem tu už spoustu let a nikdo mě tak neoslovil, tím, co píše. @Ou moc ráda čtu tvé příspěvky. Fakt ráda. Můžu se zeptat, čím se zivis? Psycholog?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 18:36
K tématu. Já tě chápu. Mám spoustu kamarádek, sousedek, kamarády od manžela. Ale nikoho, komu bych 100% věřila. Já si tedy ani nejsem jistá, že někoho takové chci. Asi jsem se v tom životě už tolikrát spálil, že nemám chuť ani sílu budovat, tak silně přátelství. Myslím, že je to velmi těžké někoho takového potkat. A tak když už potřebuji vypustit, napíši sem. Mnohdy ten nezaujaty názor je lepší, než od kamarádky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.9.19 20:01
@Anonymní píše:
Ahoj, asi se potřebuji jen vypodvídat.Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že nemám žádnou důvěrnou kamarádku. A momentálně mi hrozně moc někdo takový chybí.
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem ještě na střední škole, přidala jsem se k jeho skupině přátel. Všechen čas jsme trávili u něj a v jeho okolí. Navíc moje kamarádky ze školy se rozprchly do světa. My si pořídili poměrně brzy dítě a propast mezi námi nás rozdělila.
Stýkám se sice s manželkami mužových kamarádů, ale žádná z nich není ta důvěrná, které bych vyprávěla, co mě trápí. Na kterou bych se obrátila s prosbou o radu, pomoc. Jediná, které jsem takhle věřila, mě už před pár lety hodně zklamala a neumím si k ní najíc cestu zpět.
Trápí mě, že všichni pochází z jeho okruhu přátel. Že si ani nemůžu postěžovat na naše problémy, protože jsou to hlavně jeho kamarádi. Teď máme pracovní starosti. Dostala jsem se do náročné situace a nevím, jak ji ustát. Strašně bych se potřebovala někomu vypovídat, vybrečet se na rameni, všechno to ze sebe dostat..a nemám komu. Hrozně mě to užírá zevnitř, nespím, jsem nervní..
Muži to říct nemůžu, nikdy nebyl na řešení náročných situací, natož na poslouchání. A vztah po těch letech a dětech
Máte to někdo podobně? Jak v sobě řešíte krize? Mám pocit, že se za chvíli zevnitř rozpadnu.
[/cita
Jestli chceš, napiš mi SZ. Ráda pokecám, taky moc nemám s kým se pobavit a komu se svěřit
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, asi se potřebuji jen vypodvídat.
Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že nemám žádnou důvěrnou kamarádku. A momentálně mi hrozně moc někdo takový chybí.
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Když jsme spolu začali chodit, byla jsem ještě na střední škole, přidala jsem se k jeho skupině přátel. Všechen čas jsme trávili u něj a v jeho okolí. Navíc moje kamarádky ze školy se rozprchly do světa. My si pořídili poměrně brzy dítě a propast mezi námi nás rozdělila.
Stýkám se sice s manželkami mužových kamarádů, ale žádná z nich není ta důvěrná, které bych vyprávěla, co mě trápí. Na kterou bych se obrátila s prosbou o radu, pomoc. Jediná, které jsem takhle věřila, mě už před pár lety hodně zklamala a neumím si k ní najíc cestu zpět.
Trápí mě, že všichni pochází z jeho okruhu přátel. Že si ani nemůžu postěžovat na naše problémy, protože jsou to hlavně jeho kamarádi. Teď máme pracovní starosti. Dostala jsem se do náročné situace a nevím, jak ji ustát. Strašně bych se potřebovala někomu vypovídat, vybrečet se na rameni, všechno to ze sebe dostat..a nemám komu. Hrozně mě to užírá zevnitř, nespím, jsem nervní..
Muži to říct nemůžu, nikdy nebyl na řešení náročných situací, natož na poslouchání. A vztah po těch letech a dětech
taky není zrovna ideální.
Máte to někdo podobně? Jak v sobě řešíte krize? Mám pocit, že se za chvíli zevnitř rozpadnu.