Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemoc v posledním stádiu, vědět či nevědět?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
5.4.14 15:40
@jdukolem píše:
v které nemocnici?
to je podle mě na hranici zákona o informování..
Neni dulezite v ktere nemocnici, ale proste je to tak. Lekar nezna a nevi jak silna osobnos0pacient je. Tudiz jde za rodinou ktera vi, jestli pacient informaci prijme ci nikoliv. A je tedy na rodine, jestli rict nebo ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 15:42
@Sluka píše:
Promiň, tomu ani potom, co a jak jsi napsala, nerozumím a konrétně u sebe bych toto podruhé už nedokázala.
Nechapu, cemu na tom nerozumis 
. Proste je dobre, ze babicce nerekli, ze umre a hotovo. Trapila by se…ja bych to take vedet nechtela. Radeji bhdu zit 4 roky v nadeji, nez v beznadeji a kazdy se se bat, kdy uz ta smrt, jak mi ji doktori predpovedeli, prijde… Tot muj nazor.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 15:44
@bobr123 píše:
Neni dulezite v ktere nemocnici, ale proste je to tak. Lekar nezna a nevi jak silna osobnos0pacient je. Tudiz jde za rodinou ktera vi, jestli pacient informaci prijme ci nikoliv. A je tedy na rodine, jestli rict nebo ne.
Presne…nase babicka by to prijmjla tak, ze by se sesypala a nebojovala vubec. Takto se dozila me svatby, meho ditete. Jse si jista, ze kdyby ji rekli pravdu, nedozila by se ani jednoho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 15:47
@Sluka píše:
U nás to byl neskutečný boj pomalu na krev - fakt to nešlo, nešlo, a zase nešlo, nemocnice s obvoďákem se dohadovali, kdo by měl předepsat léky, a tak podobně.. síla
Ad. starání se: Prosím tě.. Vím, že jsi to takto nemyslela, ale ta tvá poslední věta je dost nadzvedávací - totiž u péče o nemocného nejde o to, že s ním jsi 24 hod denně, krmíš ho, omýváš ho, mažeš mu proleženiny, nějakým způsobem se s ním (s těmi jeho byť padesáti kily) snažíš hýbat, aby to ležení vůbec zvládalo jeho tělo.., ale hlavně musíš zajistit, aby netrpěl - což ve finále rakoviny není nic jiného než opiáty typu morfium - nic jiného nezabere, a i tohle je otázka vybalancování mezi určitou dávkou bolesti a totálním zfetováním - mírně nadsazeno.. Takže je logické, že pravidelně docházející zdravotník je zde NUTNÝ.
zazilap sis sve, ja se s tebou nechci a nebudu hadat, kazda to vidime trochu jinak. Jestli jsem te nadzvedla, tak se omlouvam.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 15:54
@Danitschka píše:
To ti upřímně závidím! Nám taťku vzali na „banální“ operaci a už nám ho domů dát zpátky nemohli… Napřed ho otevřeli, hned zavřeli, udělali CT, kde se zjistilo, že páteř už je celá prorostlá. Dvakrát ho ozářili, pak zjistili ještě leukemii, začal vnitřně krvácet, přišlo nepočítaně tansfuzí a byl konec… Mně to nikdo moc říkat nemusel, viděla jsem, jak šedne a zapadají mu ty nádherně modrý oči. Od tý doby, když vidím starého člověka s takhle zapadlýma očima, řeknu si, kdy to asi u něj přijdeMy jsme si strašně přáli, aby mohl odejít doma, ale nezvládl by ani těch 17 km z nemocnice domů… dneska si říkám, že kdyby býval na tu operaci nešel, umřel by doma a v klidu. Aspoň, že v té nemocnici jsme mu mohli stát u postele. Pak ještě bylo super navštěvovat několikrát Masarykův onkologický ústav v Brně, aby zjistili, na kolik procent je možnost, že to budeme mít taky. Běhal mi mráz po zádech, když jsem procházela dětským oddělením.
Tata do nemocnice musel s embolii. A vis co? Do nemocnice sel „po svych“ a po tydnu nam ho vratily jako lezaka. Neskutecny jak ho tam dopovali lekama. V jednu chvily jsme se necemu smaly a za chvilicku nevedel kolik je hodin, jak jsme tam dlouho, nic… Doma chodil na wc sam, zvladl se najist proste vse, ale tam ho jen cpali morfiem a doma uz byl odkazany jen na maminu pomoc… Tady v nemocnici ho pak chteli soupnout na LDN a hrozne se divily, kdyz jsme rekli, ze neexistuje. Dokonce doktor i „zblbnul“ tatu.Jak nikdy nechtel do nemocnice, rikal nam, ze na LDN to za nim budeme mit bliz a budem za nim chodit na cely den… Meli jsme jeste tu „vyhodu“, ze kdyz tatka umrel, meli jsme ho doma nekolik hodin nez rijely pohrebaci a mohli se v klidu rozloucit 
v nasi rodine se umira jen na rakovinu. Nikdo nikdy neumrel starim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 15:54
Tim ze se lekar poradi s rodinou poradi zda rict ci ne, mu projevuje prave uctu. Zalezi mu na nem a chce aby bylo vse pro jeho blaho a pohodu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 15:58
@blueberryx Já budu mluvit ze zkušenosti, která je vcelku čerstvá… Dle mého moc záleží na tom, kolik je člověku let a jak moc je vnitřně silný. Před touhle zkušeností jsem hlásala takové ty kecy - každý má právo vědět a bla, bla, bla…
Naší babičce zjistili rakovinu v posledním stadiu vpodstatě náhodou - praskl jí žaludeční vřed a ukázalo se, že by operaci vlastně ani nepřežila. Byla už prorostlá metastázema. Dokonce už se ani nepokoušeli o léčbu (nebudem si nic namlouvat, chemoterapie v tomto stadiu a ve věku téměř 80-ti let už je vpodstatě trápení - člověk přijde o chuť k jídlu, energii, prostě ho to srazí na kolena), nakonec jsme se s lékaři dohodli, že jí to neřeknem. Nikdo z nás nevěděl, jestli má před sebou pár měsíců a nebo rok života. Do nemocnice se jí vozily dobroty, brala se na procházku na vozíku (měla problém chodit), případně cvičit s chodítkem a plánovalo se, až se to zlepší, že půjde domů… Do poslední chvíle si myslela, že jí trápí ten prasklý vřed a dna (díky té nemohla ji zlobily nohy dost často, tak proto jí to nepřišlo divné), vtipkovala, byla veselá… Zemřela dva měsíce po tom, co jí strejda odvezl akutně do nemocnice. Zrovna ona má takovou povahu, že kdybychom jí to řekli, tak se uzavře do sebe a bude pořád jenom brečet a nejspíš by se utrápila ještě dřív. Takže za mě - někdy sladká nevědomost udělá víc, než jakákoliv pravda. Píše se mi to tu opravdu dost těžko, je to hodně čerstvé. Mrzí mi jen, že už jsme ji nesthli vzít domů, ale v tu dobu prostě nebyl nikdo, kdo by byl schopen se o babičku denně 24 hodin starat, přeci jen s ležím člověkem už to není příliš jednoduché a obzvlášť s její váhou, i když k posledku už byla jak věchýtek 
A než se nám podařilo vymyslet nějaký harmonogram kdy, kdo, co a jak, bylo pozdě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:04
@Amys píše:
@blueberryx Já budu mluvit ze zkušenosti, která je vcelku čerstvá… Dle mého moc záleží na tom, kolik je člověku let a jak moc je vnitřně silný. Před touhle zkušeností jsem hlásala takové ty kecy - každý má právo vědět a bla, bla, bla…Naší babičce zjistili rakovinu v posledním stadiu vpodstatě náhodou - praskl jí žaludeční vřed a ukázalo se, že by operaci vlastně ani nepřežila. Byla už prorostlá metastázema. Dokonce už se ani nepokoušeli o léčbu (nebudem si nic namlouvat, chemoterapie v tomto stadiu a ve věku téměř 80-ti let už je vpodstatě trápení - člověk přijde o chuť k jídlu, energii, prostě ho to srazí na kolena), nakonec jsme se s lékaři dohodli, že jí to neřeknem. Nikdo z nás nevěděl, jestli má před sebou pár měsíců a nebo rok života. Do nemocnice se jí vozily dobroty, brala se na procházku na vozíku (měla problém chodit), případně cvičit s chodítkem a plánovalo se, až se to zlepší, že půjde domů… Do poslední chvíle si myslela, že jí trápí ten prasklý vřed a dna (díky té nemohla ji zlobily nohy dost často, tak proto jí to nepřišlo divné), vtipkovala, byla veselá… Zemřela dva měsíce po tom, co jí strejda odvezl akutně do nemocnice. Zrovna ona má takovou povahu, že kdybychom jí to řekli, tak se uzavře do sebe a bude pořád jenom brečet a nejspíš by se utrápila ještě dřív. Takže za mě - někdy sladká nevědomost udělá víc, než jakákoliv pravda. Píše se mi to tu opravdu dost těžko, je to hodně čerstvé. Mrzí mi jen, že už jsme ji nesthli vzít domů, ale v tu dobu prostě nebyl nikdo, kdo by byl schopen se o babičku denně 24 hodin starat, přeci jen s ležím člověkem už to není příliš jednoduché a obzvlášť s její váhou, i když k posledku už byla jak věchýtek
Uprimnou soustast.
Ale presne jak jsem psala, zalezi na tom jak je clovek silny, a to vi lip rodina jak doktori.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:10
@Amys take si tohle myslim a nase babicka by reagovala stejne jako ta vase… my meli cas 4 roky, zemrela pred vanocemi. A ja jsem rada, ze nic nevedela a ja si ji pamatuji s usmevem na tvari.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:11
Naprosto souhlasim, urcite je tady v tech pripadech vek rozhodujici, udelaly jste dobre.My jsme dedovi taky nerekly celou pravdu.Byl to pesimista a vedeli jsme ze by se vnitrne usouzil
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:15
@bobr123 píše:
zazilap sis sve, ja se s tebou nechci a nebudu hadat, kazda to vidime trochu jinak. Jestli jsem te nadzvedla, tak se omlouvam.
Neomlouvej, se, nemáš za co 
Snažila jsem se tě jen co nejtaktněji (což je zase určitá slabina u mě - neumím to) upozornit, že zdravotníci v případě péče o nemocného jsou třeba i v domácích podmínkách, ne proto, aby suplovali příbuzenstvo a půl dne se tam o něj starali, než zbytek rodiny přijde z práce, ale proto, že určité skupiny „léčiv“ zkrátka nezdravotníkovi nikdo nepředepíše a alternativy, které by eventuálně i předepsat šly, zase od určité chvíle nezabírají - jako ten, kdo chce zemřít doma, či ten, kdo chce, aby jeho milovaný zemřel doma, jsi pak v pasti, protože domácí péče na druhou stranu nemůže být týrání.. Náš stát je zatím vyloženě zařízený na to, aby se umírající lidé „odklízeli“ od rodiny a možná i proto pak vznikají podobné diskuze.. Bojíme se smrti - už ji neznáme, nezažíváme jako běžnou součást života..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:17
Na tom věku záleží.. Já si myslím, že takový starý člověk si vnitřeně řekne- jsem už starý, a prostě bojovat nebude.. Několikrát to slyším i u mé babičky, takové ty řeči, že už jsou stejně staří a myslím, že by to brali jakože, proč se už snažit žít..
Taky bych to neřekla starému člověku.. ono by záleželo jakou by měl šanci a jeslti nějakou.. Kdyb se jednalo i dny tak neřekla, ale třeba kdyby doktor řekl 3 roky a uvidíse - oni sami neví, tak bych řekla, aby člověk bojoval
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:19
@alexxa píše:
v nasi rodine se umira jen na rakovinu. Nikdo nikdy neumrel starim.
Ále.. rakovina může být taky „na stáří“, záleží, kdy umřeme 
Můj praděda zemřel na „rakovinu“ v 94 letech - od svých snad dvanácti kouřil jednu cigaretu od druhé celý den, dokonce i k snídani, k obědu a večeři kouřil - myslím, že babi s dědou říkali, že 3 krabky denně dal..
Tak nevím, v 94.. Umřel fakt na toho raka, nebo se to dá brát, jako že stářím? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:21
@Sluka píše:
Neomlouvej, se, nemáš za co
Asi musis mit par znamych lekaru aby to slo udelat,to mas pravdu. Urcite jsem nemyslela,ze zdravotnik neni potreba. Ale mam par znamych,kteri meli svoje blizke doma. Snad se to casem zlepsi a stat to rodinam umozni.
@Sluka píše:
Neomlouvej, se, nemáš za co
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.4.14 16:21
@bobr123 Přesně to si myslím taky - lékaři toho člověka neznají a někoho prostě pravda položí a úplně ho zničí. Pak taky samozřejmě záleží dost na věku a na okolnostech.
A jak tu někdo psal, že by to chtěl vědět, aby si mohl poslední týdny užít… No jsou chvíle, kdy si nic užít moc nejde. Ležící člověk si těžko půjde skočit s padákem, přestože si to celý život přál. Takhle si nanejvýš může vyčítat, proč to nikdy neudělal, dokud byl čas 
Ale jak říkám, k těmto názorům jsem došla velmi trnitou a bolestnou cestou. Taky jsem byla názoru říct pravdu, ať je jakákoliv. Teď už ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
