Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemohoucí narcis. Co dál?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
14.9.23 15:15
@Anonymní píše:
K založení diskuze mě vedla jedna místní diskuze, kde jsem se dočetla, že jen absolutní necitové a mrchy se nepostarají o své nemohoucí rodiče na stará kolena…A uvědomila jsem si, že tohle jednou s bráchou budeme řešit a už jsme o tom mluvili, i když nic konkrétního.
Tak mě zajímá váš názor na podobné situace a jestli někdo zažil / řešil něco podobného.
Představte si, že vyrůstáte s násilnickým narcisem, který vám například rozbije pusu do krve v 8 letech za to, že jste nejdřív začali luxovat a pak jste chtěli utřít prach (prý to mělo být naopak), který vás bije za známky (3 = křik a výprask), za křivý pohled do modřin, v pubertě vám způsobí hromadu problémů psychického rázu - od úzkostí přes deprese, PPP, který si táhnete do dospělosti a sotva se z toho vyhrabete a začnete žít svůj normální život (často až po té, co úplně utnete kontakt), tak narcis (a společnost), od vás očekává, že se o něj postaráte. Ten samej “rodič”, který vám jako dítěti ve 2. třídě vyhrožoval výpraskem, když byste onemocněli (a on si musel brát kvůli vám volno), tak jste raději nemoci tutlali a maskovali. Ten samej “rodič”, který vás akorát využíval (přines, podej, udělej, “líná sv. ne”), ….Protože rodič. Protože nemáte být necita, přeci. A pro kterého jste nebyli nikdy dobří - i přes červené diplomy, dobré zaměstnání, sportovní výsledky a úspěchy, kterých jste ale dosahovali proto, abyste si konečně zasloužili trochu té lásky a uznání…, které ale nikdy nepřišlo.
Jako starat se o nemohoucího příbuzného, se kterým mám dobré vztahy, to považuji za normální. Třeba si to dovedu představit u tchanovců nebo tety.
Ale upřímně mě děsí představa, mít výše zmíněného narcise doma a starat se o něj. Vím, že to bude nahlas vyžadovat (už se o to pokouší) a ještě mi sprostě nadávat. Před dětmi a manželem, jak to dělal donedávna, než jsem se konečně ve 34 letech rozhodla utnout kontakt. Nedám to. Psychicky.
Hodně známých asi uvidí to, že někam rodiče raději “šoupneme”, tak nás i odsoudí, ale nikdo neví, co se dělo za zavřenými dveřmi. Děsí mě představa, že bych se o člověka, který mi způsobil tolik bolesti a trápení, měla starat. Stačilo mi, že jsem se musela vždy chovat s respektem a doma dělat služku, protože to je můj rodič, ačkoli jsem od svých 10 let tušila, že není normální.
A to příšerný chování se zhoršuje, s věkem. Nechci si ani představovat, kolik urážek, nadávek si ještě vyslechnu. Jen tak….
To raději fakt zaplatím nějaký ústav. Jde tu o zachování zdraví nejen mého, ale celé mojí rodiny. Manžel je na mé straně.
Mám pocit, že ti lidé, co se “nestarají”, nebývají často nějaké svin. e, kterým jsou nemohoucí příbuzní u perdele…
Já jsem přesvědčena, že je to mnohdy o tom, že jak kdo zaseje, tak sklidí….
Nebo ne?
Byl jste někdo na tom podobně? Jak jste danou situaci řešili? Vlastně ani nevím, jak to s takovou péči vypadá - sestřičky, hospic, čekací doby….
Nejsi povinná se starat o rodiče, kteří tě týrali. Ani tvůj sourozenec.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.9.23 15:15
O takového člověka bych se nestarala, vůbec…ani finančně…a odstřihla bych ho už dávno…ať si péči obstará jak chce…jeho problém…jak se do lesa volá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.9.23 15:17
Pracuji se seniory. A značná část těch „chudinek babiček/ dědečků“, co za nimi nikdo nechodí jsou opravdu pěkný…no…mrchy. Já bych za nima taky nešla a když je propustíme, kolikrát si značná část personálu oddychne.
Karma je zdarma. Přesně tak.
A ty začni pracovat na sobě a svém sebevědomí. Až to přijde, ať se dokážeš rozhodnou a svoje rozhodnutí obhájit. A to především před sebou.
Mám rodiče podobného ražení - oba. A pečovat o ně rozhodně nehodlám. Maximálně přispět finančně, pokud to bude v mých možnostech a nebudu to extra přehánět. A jestli skončí na LDN? Žili jak žili. Je to důsledek jejich rozhodnutí. A teď mě kamenujte.
- Citovat
- Upravit
14.9.23 15:19
Jistě že v tomhle případě bych se nestarala. A myslím, že nemalá část těch opuštěných staroušků v DD a LDN je tam přesně těch důvodů, co jsi popsala. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.9.23 15:23
Souhlas. Nestarat. Ať si to vyženou jaký hodný rodiče byli. A pokud by mě soud nedonutil tak ani korunu bych jim nedala. Škoda, že se člověk takových lidí nemůže nějak zřeknout a vymazat si je nejlépe i z rodného listu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.9.23 15:27
Přihlášku do domova důchodců bych podala, čekací doby jsou dlouhé. Jestli se už nezvládá o sebe postarat v plném rozsahu sám, tak snad jediné, a poslední, co bych pro toho „rodiče“ udělala, že bych mu zajistila nějakou pečovatelskou službu. Pokud by nechtěl, tak smůla a vyřeš si to sám. Chodila bych tam co nejméně ne-li vůbec a netrápila se tím, co řeknou lidí, potažmo příbuzní. No, tak je v domově důchodců, a co má být. Jasně, že na tom není nic špatného. I ten, kdo má v rodině normální vztahy, to někdy musí řešit takhle. My měli babi taky v DD, protože už byla nebezpečná sobě i okolí. Nezavřený plyn, puštěná voda do vany a babi spala, nepila třeba celý den, dokud jsme jí nedali sklenici až do ruky, no chudák, už měla tu demenci. A měli jsme ji rádi, jezdili jsme za ní často, ale jinak to nešlo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.9.23 15:40
Předně chci říct, že je mi moc líto, čím sis jako dítě musela projít. A jsem moc ráda, že jsi nakonec dokázala s tím člověkem omezit kontakt (i když by pro Tebe bylo asi nejlepší úplně se odstřihnout, aby neměl možnost v terorizování pokračovat vůbec).
Myslím, že je jasné, že o toho, kdo s Tebou takto jednal, pečovat nemůžeš. Zasvěcení lidé (a ti s podobnými zkušenostmi) to pochopí. Bohužel se najde dost takových, kteří Tě slepě odsoudí, přesně, jako jsi psala. Mám zkušenost, že to často bývají lidé z funkčních, pevných a láskyplných rodin. Oni to nemyslí zle, jsou to dobří lidé, jen si pod pojmem „rodič“ neumí představit nic tak odporně patologického, protože to u nich prostě doma bylo v pořádku. Jejich rodiče vždy byli kladní hrdinové, o které by byl skutečně hřích se nepostarat.
Udělej to tak, jak potřebuješ a reakce okolí neřeš. Přeji hodně síly. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.9.23 15:53
@Anonymní píše:
K založení diskuze mě vedla jedna místní diskuze, kde jsem se dočetla, že jen absolutní necitové a mrchy se nepostarají o své nemohoucí rodiče na stará kolena…
Tohle prohlásí jen člověk, co postrádá empatii a není schopen se vcítit do pocitů a života člověka, kterému rodiče ublížili a týrali, ať už fyzicky nebo emocionálně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.9.23 16:06
Pracuji v nemocnici na oddělení soc. Lůžek. A nevidím nic špatného na tom nemocného starého člověka „někam šoupnout“ ono kolikrát to ani jinak nejde..a starat se o ležícího nebo o pacienta s demencí 24/7 je opravdu náročné..a k tomu ještě domácnost, děti a třeba práce na poloviční úvazek aby člověk nemusel živořit…nekteri to nedají fyzicky/psychicky/finančně jiní zase sami bydlí třeba ve 2+1 a nemají dědu kde ani uložit…sama nevím jak to případně budu řešit a určitě bych se nestarala o někoho kdo mě týral…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Klopotkova
14.9.23 16:08
Ne, nic, ať se postará, jak chce, když se choval jak hovado, ani sklenku vody bych mu nepodala. Nečetla jsem tam zmínku o matce. Byla stejná jako otec? Pokud ne, proč vás jako děti nevzala a neodešly jste všichni od něj.
- Citovat
- Upravit
14.9.23 16:14
Prošla jsem si v dětství něčím podobným. V 18 už jsem doma nebyla. Naštěstí byl „rodič“ nemocný a již zemřel. A ne nepostarala jsem se o něj a bylo a je mi to jedno. A ne nemrzí mě to a je mi úplně fuk co si myslí okolí. Všichni stejně věděli co je zač. Doteď chodím na terapii a mám vůbec problém navázat sociální vztahy.
Pro zakladatelku - pokud se na to necítíš, tak tě to nemusí mrzet a na okolí nehleď - oni v tvých botách nechodili celý život.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.9.23 16:44
@Anonymní píše:
K založení diskuze mě vedla jedna místní diskuze, kde jsem se dočetla, že jen absolutní necitové a mrchy se nepostarají o své nemohoucí rodiče na stará kolena…A uvědomila jsem si, že tohle jednou s bráchou budeme řešit a už jsme o tom mluvili, i když nic konkrétního.
Tak mě zajímá váš názor na podobné situace a jestli někdo zažil / řešil něco podobného.
Představte si, že vyrůstáte s násilnickým narcisem, který vám například rozbije pusu do krve v 8 letech za to, že jste nejdřív začali luxovat a pak jste chtěli utřít prach (prý to mělo být naopak), který vás bije za známky (3 = křik a výprask), za křivý pohled do modřin, v pubertě vám způsobí hromadu problémů psychického rázu - od úzkostí přes deprese, PPP, který si táhnete do dospělosti a sotva se z toho vyhrabete a začnete žít svůj normální život (často až po té, co úplně utnete kontakt), tak narcis (a společnost), od vás očekává, že se o něj postaráte. Ten samej “rodič”, který vám jako dítěti ve 2. třídě vyhrožoval výpraskem, když byste onemocněli (a on si musel brát kvůli vám volno), tak jste raději nemoci tutlali a maskovali. Ten samej “rodič”, který vás akorát využíval (přines, podej, udělej, “líná sv. ne”), ….Protože rodič. Protože nemáte být necita, přeci. A pro kterého jste nebyli nikdy dobří - i přes červené diplomy, dobré zaměstnání, sportovní výsledky a úspěchy, kterých jste ale dosahovali proto, abyste si konečně zasloužili trochu té lásky a uznání…, které ale nikdy nepřišlo.
Jako starat se o nemohoucího příbuzného, se kterým mám dobré vztahy, to považuji za normální. Třeba si to dovedu představit u tchanovců nebo tety.
Ale upřímně mě děsí představa, mít výše zmíněného narcise doma a starat se o něj. Vím, že to bude nahlas vyžadovat (už se o to pokouší) a ještě mi sprostě nadávat. Před dětmi a manželem, jak to dělal donedávna, než jsem se konečně ve 34 letech rozhodla utnout kontakt. Nedám to. Psychicky.
Hodně známých asi uvidí to, že někam rodiče raději “šoupneme”, tak nás i odsoudí, ale nikdo neví, co se dělo za zavřenými dveřmi. Děsí mě představa, že bych se o člověka, který mi způsobil tolik bolesti a trápení, měla starat. Stačilo mi, že jsem se musela vždy chovat s respektem a doma dělat služku, protože to je můj rodič, ačkoli jsem od svých 10 let tušila, že není normální.
A to příšerný chování se zhoršuje, s věkem. Nechci si ani představovat, kolik urážek, nadávek si ještě vyslechnu. Jen tak….
To raději fakt zaplatím nějaký ústav. Jde tu o zachování zdraví nejen mého, ale celé mojí rodiny. Manžel je na mé straně.
Mám pocit, že ti lidé, co se “nestarají”, nebývají často nějaké svin. e, kterým jsou nemohoucí příbuzní u perdele…
Já jsem přesvědčena, že je to mnohdy o tom, že jak kdo zaseje, tak sklidí….
Nebo ne?
Byl jste někdo na tom podobně? Jak jste danou situaci řešili? Vlastně ani nevím, jak to s takovou péči vypadá - sestřičky, hospic, čekací doby….
Ne nestarala bych se o takového rodiče, takový rodič si nezaslouží zadnou pozornost. V reálu si i hodné rodice, málokdo bere domu, pece o nemohoucích člověka je narocna a pro spoustu rodin nezvladatelna. Většina starých nemohoucích lidi konci v ústavech a rodina je navštěvuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
K založení diskuze mě vedla jedna místní diskuze, kde jsem se dočetla, že jen absolutní necitové a mrchy se nepostarají o své nemohoucí rodiče na stará kolena…
A uvědomila jsem si, že tohle jednou s bráchou budeme řešit a už jsme o tom mluvili, i když nic konkrétního.
Tak mě zajímá váš názor na podobné situace a jestli někdo zažil / řešil něco podobného.
Představte si, že vyrůstáte s násilnickým narcisem, který vám například rozbije pusu do krve v 8 letech za to, že jste nejdřív začali luxovat a pak jste chtěli utřít prach (prý to mělo být naopak), který vás bije za známky (3 = křik a výprask), za křivý pohled do modřin, v pubertě vám způsobí hromadu problémů psychického rázu - od úzkostí přes deprese, PPP, který si táhnete do dospělosti a sotva se z toho vyhrabete a začnete žít svůj normální život (často až po té, co úplně utnete kontakt), tak narcis (a společnost), od vás očekává, že se o něj postaráte. Ten samej “rodič”, který vám jako dítěti ve 2. třídě vyhrožoval výpraskem, když byste onemocněli (a on si musel brát kvůli vám volno), tak jste raději nemoci tutlali a maskovali. Ten samej “rodič”, který vás akorát využíval (přines, podej, udělej, “líná sv. ne”), ….Protože rodič. Protože nemáte být necita, přeci. A pro kterého jste nebyli nikdy dobří - i přes červené diplomy, dobré zaměstnání, sportovní výsledky a úspěchy, kterých jste ale dosahovali proto, abyste si konečně zasloužili trochu té lásky a uznání…, které ale nikdy nepřišlo.
Jako starat se o nemohoucího příbuzného, se kterým mám dobré vztahy, to považuji za normální. Třeba si to dovedu představit u tchanovců nebo tety.
Ale upřímně mě děsí představa, mít výše zmíněného narcise doma a starat se o něj. Vím, že to bude nahlas vyžadovat (už se o to pokouší) a ještě mi sprostě nadávat. Před dětmi a manželem, jak to dělal donedávna, než jsem se konečně ve 34 letech rozhodla utnout kontakt. Nedám to. Psychicky.
Hodně známých asi uvidí to, že někam rodiče raději “šoupneme”, tak nás i odsoudí, ale nikdo neví, co se dělo za zavřenými dveřmi. Děsí mě představa, že bych se o člověka, který mi způsobil tolik bolesti a trápení, měla starat. Stačilo mi, že jsem se musela vždy chovat s respektem a doma dělat služku, protože to je můj rodič, ačkoli jsem od svých 10 let tušila, že není normální.
A to příšerný chování se zhoršuje, s věkem. Nechci si ani představovat, kolik urážek, nadávek si ještě vyslechnu. Jen tak….
To raději fakt zaplatím nějaký ústav. Jde tu o zachování zdraví nejen mého, ale celé mojí rodiny. Manžel je na mé straně.
Mám pocit, že ti lidé, co se “nestarají”, nebývají často nějaké svin. e, kterým jsou nemohoucí příbuzní u perdele…
Já jsem přesvědčena, že je to mnohdy o tom, že jak kdo zaseje, tak sklidí….
Nebo ne?
Byl jste někdo na tom podobně? Jak jste danou situaci řešili? Vlastně ani nevím, jak to s takovou péči vypadá - sestřičky, hospic, čekací doby….