Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nerozumím si se svým dítětem:(
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Verun83
8.11.14 12:47
Nejvetsi problem je tvoje detstvi a tvuj vztah s matkou. Pokud ji nesneses, tak tam nedavej syna a zaplatte hlidani. Treba jednou za cas, at syn nevnima jen tvou matku.
A ty, dojdi za odbornikem. Taky v mem detstvi byly okamziky, ktere bych vymazala, ale uz se mi promitnou jen jak film, bez emoci. Co bylo, bylo.
Moc jsem neporadila. At se to u vas brzy vyresi a je vam zase dobre.
- Citovat
- Upravit
8.11.14 12:47
Mně to přijde normální, děláme co můžeme a ne vždy se to setká s úspěchem. Děti to nechápou a ještě dlouho nepochopí. Člověk si pak přijde zbytečný, všechno špatně, snažení na nic. Naše kreslení je také způsobem že říká ať kreslím. Je teda menší. Vysvětlovat snad už nemá cenu, nemám na to občas ani sílu tak jí nechám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.11.14 12:49
Psychologa a s jeho pomocí na sobě zamakat.
Podle mého soudu se na tobě podepsali rodiče - sama to píšeš; těžko budeš umět vychovávat vlastní dítě, když ti tvoji rodiče ukazovali takový „vzor“ výchovy, jaký popisuješ.
Vypadá to, že tvoje matka má taky nějaký problém, který vede k pocitu méněcennosti a k dokazování si vlastní hodnoty tím, že s tebou soupeřila, když jsi byla dítě, a dělá to tak vlastně pořád.
Věk 3 let se pokládá za typické pro období vzdoru - i to může hrát roli. Je to kluk a očividně potřebuje hodně pohybu. (S tátou vozit písek na stavbě ho baví, doma lítá a všude leze? Potřebuje se vyběhat, vyskákat). Mnoho dětí nebaví kreslení a puzzle… a nezáleží na tom, jestli je to kluk nebo holčička. Holt prostě spolu nebudete kreslit.
Upřímně - nejvíc by vám asi pomohla společná terapie - tobě a matce, jenže to by musela i ona chtít něco změnit.
Vztah mezi matkou a dcerou je prý to nejsilnější, co mezi lidmi existuje - stálo by za to jej urovnat, protože vaše vzájemné averze se teď začínají přenášet na další generaci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.14 13:04
Holky, díky za reakce! LU, to není tak jednoduché, má matka si myslí, že mě vychovala bezvadně, vystudovala jsem VŠ, jsem úspěšná, dělám všechno správně, všichni mě mají rádi, což je dle ní její zásluha. To, že máme špatný vztah přikládá za vinu manželovi, který mi otevřel oči a začala jsem opravdu vidět, jak se ke mě chová, navíc když jsem přišla mezi starší kolegyně ve věku mé matky a viděla, jaký mají se svými dětmi vztah, tak mi to teprve došlo. Problém nastal až teď, kdy mám sama dítě a nezvládám své pocity, nezvládám své dítě, protože se jí podobá. Žádný problém s matkou řešit nemůžu, ona žádný nemá, kdybych jí tohle, co cítím řekla, vysmála by se mi a ještě to všude povykládala, jak jsem nevděčná 
Dle manžela má velmi poprůměrnou inteligenci, což připouštím taky, vesměs reaguje jako spratek, který si ničeho neváží, normálně se s ní nedá promluvit, kam vítr, tam pláž. Syna má ráda, i on jí, rozumově jsou na tom asi stejně 
Manžel jí nesnáší, nejradši by ji odstřihl, taky jí to dává vyžrat, kdykoliv mi něco udělá, mě je jí pak líto. Celý život mě psychicky vydírala, že když budu zlobit, tak umře. Mlátila mě, kdykoliv byla naštvaná, i když jsem měla já pravdu, pak jsem se musela přijít omluvit. Pořád mám zafixované, že když se pohádáme, že se trápí a někde brečí, jsem kráva, rozumem to vím, ale podvědomí to řeší za mě:(!!!
- Citovat
- Upravit
8.11.14 13:04
Dokud se nesrovnáš s matkou, nesrovnáš se s vlastním dítětem. Proč myslíš, že ho podporuje v kravinách? Protože je přece ta neeeejlepší babička na světě!! Ty za moc nestojíš, ani jako matka…ani jako dcera. To v tobě vyvolala v dětství a úspěšně to živí dál. Nepředstavuju si jako pomoc od mamky to, že mi předá rozjívený dítě, co na ní jen visí a na mně zbývá peskování a negativní role.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.14 13:05
Tak můj syn je taky hyperaktivní, u ničeho nevydrží, nakrmit ho je nadlidskej úkol, knížky si prohlížet nechce, s hračkama si taky moc nehraje, nejradši roztahuje věci po bytě atd.
I moje rodinná situace se podle Tvého popisu dost podobala té Tvojí.
Jak jsem řekla, zabavit syna není lehké. Já jsem se k tomu postavila tak, že zkouším dělat s ním to, co by nás oba bavilo. Kdy je řečeno, že si všechny děti musí prohlížet knížky a skládat si skládačky? Nenutím do toho jeho a vlastně ani sebe. Místo toho se třeba jen tak válíme po posteli, lechtáme se, objímáme se, děláme na sebe grimasy, prostě cokoliv, co nás rozesměje a sblíží.
Beru to tak, že to, že h teď zrovna nebaví dělat to, co by měl dělat (protože to dělají ostatní děti), je jen dočasný. Za pár měsíců se to zase třeba změní…
Myslím, že podobný období má hodně dětí a netrvá to u nikoho věčně.
Zkus to tady napsat do poradny - dr. Mertin - občas tu jeho poradnu čtu a připadá mi rozumnej
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.11.14 13:07
Navíc se bojím, že když nebudu mít se synem žádnou společnou činnost, vymizí náš vztah:( Když mi bylo minule zle, byla jsem nemocná, unavená a brečela jsem tak místo, aby mu to bylo líto, jak ostatním dětem, tak mě bouchl autem a ještě se smál - od té doby nastal v mém chování zlom a přestala jsem se snažit a to je moc špatně
- Citovat
- Upravit
8.11.14 13:07
Já bych radila najít takovou aktivitu, kde se kluk vyřádí a zároveń budete spolu - třeba jednou týdně odpolední cvičení rodičů s dětmi. Nešlo by to? Nebo jít na procházku s odrážedlem, i kdy není zrovna hezké počasí. My dokud nesněží, ta s odrážedlem jezdíme.
Doma toho asi moc nevymyslíš, ptž je doma půldne s babičkou… a potom zase doma s tebou… máš to těžké, chodíš do práce… ale odpoledne by to asi chtělo někam vyrazit… do školky nechodí? Jestli se ti zdá být hyperaktivní, tak si s ním zajdi do nějaké poradny… oni mívají dobré finty, jak na takové děti působit.
Co se týká problému s dětstvím, s matkou… jestli ona nehodlá respektovat alespoň minimální dohody, co klukovi dovolí a co ne… asi by bylo lepší zaplatit hlídání - je to sice drahé, ale měla bys klid. Nebo trochu klidu.
A určitě bych se poohlédla po nějaké knížce o výchově, ať poznáš myšlení dětí… mě např. pomohla tato: http://knihy.cpress.cz/…ouchaly.html nebo tato: https://www.kosmas.cz/…teme-s-nimi/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.14 13:09
Byla jsem v podobné situaci před několika lety, když bylo mé dceři shodou okolností taky kolem tří let. Jak dítě povyrostlo a začalo jinak komunikovat, jinak ragovat a vyžadovat i jiné reakce po mě, jako by se najednou něco posunulo a já začala strašně řešit můj vztah k mámě. Jako bych díky dceři znova prožívala vlastní dětství a zjišťovala, že mě vlastně docela dost poznamenalo, v nedobrém slova smyslu. Babrala jsem se v tom dlouho, něco nemám uzavřené dodnes. Kdybych tehdy šla k psychologovi (přemýšlela jsem o tom a nakonec nešla), nejspíš bych to už měla zpracované a nemusela se tím zabývat, takhle jsou ještě chvíle, kdy se mi vrací negativní emoce a musím se s nima vypořádávat. Nakonec jsem dopadla docela dobře, s matkou docela vycházím a svoje špatné zážitky beru ve výchově jako návod „jak to nedělat“.
Takže za mě - neboj se vyhledat pomoc odborníka, naučí tě pracovat s emocema a vzpomínkama a pomůže ti si to všechno uspořádat. Nejspíš bys to zvládla i sama, ale jak říkám, podle mě to trvá o dost delší dobu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.11.14 13:10
Agnesito, tohle říká manžel taky. Já ji obhajuju tím, že je to od ní taky oběť, že ho hlídá. Jenže jsou tu i naschvály. Ona neuvaří, takže připravuju jídlo a ona just uvaří něco, aby to mé jídlo nesnědl. A když jí řeknu, že se jí to, co je uvařené, tak se obhajuje tím, že on to jíst nechtěl (čemuž nevěřím). Pak jí manžel sjede, řekne jí to hodně tvrdě a mě je to líto. Jsem fakt kráva a nevím, jak z toho ven
- Citovat
- Upravit
8.11.14 13:10
@Anonymní píše:
Holky, díky za reakce! LU, to není tak jednoduché, má matka si myslí, že mě vychovala bezvadně, vystudovala jsem VŠ, jsem úspěšná, dělám všechno správně, všichni mě mají rádi, což je dle ní její zásluha. To, že máme špatný vztah přikládá za vinu manželovi, který mi otevřel oči a začala jsem opravdu vidět, jak se ke mě chová, navíc když jsem přišla mezi starší kolegyně ve věku mé matky a viděla, jaký mají se svými dětmi vztah, tak mi to teprve došlo. Problém nastal až teď, kdy mám sama dítě a nezvládám své pocity, nezvládám své dítě, protože se jí podobá. Žádný problém s matkou řešit nemůžu, ona žádný nemá, kdybych jí tohle, co cítím řekla, vysmála by se mi a ještě to všude povykládala, jak jsem nevděčná
Opravdu si najdi psychologa, pomůže ti se s tím srovnat 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.11.14 13:12
Ahoj, já jsem na tom velmi podobně. Také máme tříletého syna, se svojí mámou také mám bohužel chladný vztah, i když já bych o mámy pochopení stála, ale snažím se smířit s tím, že to asi lepší nebude. Zrovna dneska jsem jí po týdnu volala (bydlí 100km daleko), a říkala jí, že se zhoršuje zdravotní stav tchýně (také samostatná kapitola) a příští týden nastupuje na celkovou chemoterapii. Jen prohlásila, ať tchýni pozdravuju. Na vnuka se ani moc neptala. Jen že má úžasný šlapací traktor pro Ježíška. A tak je to vždy, už mě to ani nepřekvapuje Celý hovor trval asi tři minuty. Do mého rodného města jezdíme na víkend tak jednou za šest týdnů, aby ona pŕijela k nám a třeba i v této situaci chvíli byla s malým, to nehrozí. Prostě mě to mrzí.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.11.14 13:15
Já s ním chodím hodně ven, ale to on lítá a já jsem jako dozor, připadá mi to, že tím ho nijak nerozvíjím. Do školky normálně chodí, je to o poznání lepší, když si ho beru ze školky, vidí mě rád a chová se jinak. O hlídání uvažujeme, jenomže se bojím, jak by to cizí paní zvládla (on nezastaví před přechodem, pořád utíká apod.). Navíc je to hlídání v době nemoci, jinak je ve školce.
Odborníka vyhledat chci. Já mám sice zkoušky z psychologie, absolvovala jsem ještě na VŠ testy z psychologie, týkající se vlivu dětství na svou osobnost - vyšel mi příšerně, ale tehdy jsem si to nepřipouštěla, nijak mi to neovlivňovalo život, až teď, když mám sama dítě. Možná jsem to měla řešit dřív. Navíc nevím, jestli budu schopna se na psychologa spolehnout a věřit mu, bojím se, aby se mnou nemanipuloval a já pak neztratila zdravý úsudek (což je možná přehnaná obava)
- Citovat
- Upravit
8.11.14 13:15
@Anonymní píše:
Agnesito, tohle říká manžel taky. Já ji obhajuju tím, že je to od ní taky oběť, že ho hlídá. Jenže jsou tu i naschvály. Ona neuvaří, takže připravuju jídlo a ona just uvaří něco, aby to mé jídlo nesnědl. A když jí řeknu, že se jí to, co je uvařené, tak se obhajuje tím, že on to jíst nechtěl (čemuž nevěřím). Pak jí manžel sjede, řekne jí to hodně tvrdě a mě je to líto. Jsem fakt kráva a nevím, jak z toho ven
Manžel podle mě neintrikuje, bábinka ano. To jídlo, hlídání.. to jsou přesně podpásovky od psychopatky. Cože? Já hodná babička, hlídám, vařím a zeť na mě křičí Největší cvoci jsou vždy nejspořádanější sousedé, ona byla vždycky taková upravená hodná paní, pomáhala dceři, chodila s vnoučátky ven…chudák, ta dopadla, rodina se k ní ani nezná. Nastav hranice a tvrdě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, omlouvám se za anonymitu, ale potřebuji se vypsat z něčeho, co mě moc trápí a za co se stydím, proto to neventiluji veřejně:(
Po hodně těžkém porodu, zakončeném cs se mi narodil nádherný chlapeček a já byla nejšťastnější máma na světě. Překonala jsem obrovskou bolest na začátku kojení, držela jsem 9 měsíců nelidskou dietu, protože měl alergii na bkm, vstávala denně brzy ráno, abych mohla všechno poklidit a uvařit a pak být jen s ním, večer ho držela za ruku, když usínal, kojila jsem ho do 1,5 roku, kdykoliv chtěl, dala mu všechen svůj čas, nikdy ho nikdo nehlídal, nikam jsem bez něj nešla. Potud bylo všechno v pořádku. Ale připlížil se třetí rok a mé krásné děťátko začalo mít svoji hlavu, začalo se prosazovat a já nastoupila do práce. Než ho vzali do práce, začala ho hlídat moje matka. Od té doby je pro mě mateřství černá můra:( Asi si dokážu přiznat, co mě trápí, problémy pojmenovat, ale nedokáži najít řešení, proto budu ráda za každou radu i názor..
Největší problém je ve mě:
Proč to nejde? Proč jsem taková, jak to mám spravit? Vím, že mi tady neporadíte, že to chce asi odborníka, ale budu ráda za jakoukoliv radu.
Musím to změnit, protože poslední dobou jsem čím dál častěji v práci, domů se netěším, když přijdu domů, připadám si jak vetřelec za plexisklem. Manžel mě miluje, snaží se mi pomoct, ale já nevím, jak! Když přijdu domů, dítě si mě nevšímá, vymýšlí samé kraviny, za kterého peskuju, což mě mrzí, jinak ho zabavit neumím a mám z toho nesnesitelné deprese
Omlouvám se za dlouhý a určitě zmatený příběh a předem díky za názory.