Neumím vhodně reagovat

Pěkný večer, přeji.

Asi to bude román, tak se předem omlouvám. Nevím ani jak začít, aby to mělo hlavu a patu, ale zkusím to.

Když jsem s psycholožkou (šla jsem k ní pár měsíců po porodu s úzkostmi, mlácením se a myšlenkami, zda by beze mně všem nebylo lépe) probírala moje dětství, snažila se mi vysvětlit, že některé věci nebyly v pořádku, těch věcí bylo docela dost a díky nim mám pravděpodobně zvnitřněné nevhodné reakce na celkem běžné podněty. Hodně jsme řešily (a řešíme, byť už frekvence konzultací je na úrovni mailu, jak se mám, ev. na setkání po několika měsících, naposledy jsem u ní byla před pár týdny) vztah s mými rodiči a babičkou (bydleli jsme s ní v jednom domě a prakticky i v jednom bytě, neb podlaží byla spojená dohromady).

Z raného dětství si vybavuju její podrývání autority mých rodičů, resp. teď to tak vidím, většina hezkých vzpomínek se pojí právě s babičkou nebo mým taťkou. Zpětným pohledem ty vztahy v rodině nebyly vůbec zdravé, nikdy jsem neměla klasický vlastní pokoj, ale co si pamatuji, tak jsem spala s babičkou v její ložnici, předtím asi někde bokem nebo v ložnici s mámou - soudě dle jejího vyprávění (např. na otázku, jak to řešila, když jsem nechtěla spát, odpověděla, že mě dala do postýlky, zavřela dveře a já řvala, dokud jsem neusnula).

Když jsem se v pubertě ozvala, že bych ráda svůj pokoj, tak to technicky nebylo možné, ale rodiče (tedy táta, babiččin zeť) se snažil to nějak vymyslet, pokusů o odstěhování se z té ložnice ale proběhlo několik - vždy její pláč, jak jsem ji zradila, že už s ní nechci být, že už mi není dost dobrá, načež jsem se vždy zastyděla a na chvíli s tím dala pokoj. Když jsem byla na SŠ, tak už táta zavelel, že fakt potřebuju soukromí a najednou se prostor našel… Klasický pokoj to tedy nebyl, ale měla jsem tam svou postel a jakýsi noční stolek, byla jsem za to tenkrát moc ráda a stačilo mi to.

Co se týče mojí mámy, tak si vzpomínám na spoustu situací, kdy mi říkala, ať jí netýrám, ať jí dám pokoj… Ev. že skočí pod vlak nebo ať skočím pod vlak já, že to budeme mít všichni konečně klid. Když jsem potřebovala podporu a chtěla třeba s něčím začít (sport nebo vysněná škola, vlastně cokoli nad rámec každodenních praktických věcí), tak jsem poslouchala, ať se o nic nepokouším a zapomenu na to, že se mi to stejně nepovede a jen mi to bude líto, tedy jsem opět dala pokoj (třeba by mi to táta povolil, ale co kdyby se mi to fakt nepovedlo a máma měla pravdu, že jsem fakt tak nemožná). Moje rané vzpomínky na mámu jsou takové střípky, ale vždy je to něco ve smyslu, že mě babička chrání v náruči, já brečím a máma mě chce zmlátit, ev. mě třeba ukládá ke spánku a když nechci nebo nemůžu usnout, tak mě mlátí do ramen a rukou, abych spala…

Teď si říkám, že jsem ji třeba nějak štípala nebo škrábala (syn to dělá a taky se mi to nelíbí), tak vypěnila a zmlátila mě za to. Na taťku mám vzpomínky vesměs hezké, i když taky byl zastáncem výchovy „nebreč, nebo ti dám důvod“ - uhodila jsem se, začala fňukat a přiletěla další, aby bylo tedy proč brečet… Neříkám, že to tak bylo denně, jen co si vybavuji a ty vzpomínky jsou už hodně zastřené. Možná jsem byla hodně divoké a vzpurné dítě, co já vím…

Později jsem si začala všímat problémů mezi mojí mámou, tátou a babičkou, kdy babi měla tendence tátu zesměšňovat za jeho zády a očkovat mě proti němu, máma se dál chovala tak, jak jsem popsala, a táta zase různě zesměšňoval babičku. Když jsem byla na 2. stupni ZŠ, tak po jedné hádce tátovi bouchly nervy a odstěhoval se od nás, se mnou se chvíli scházel potajmu, potom se odvážil se přijet na mě podívat, když jsem byla nemocná nebo mě brával na výlety o víkendech.

Z těch sobot se stalo pravidlo, kdy to dopadlo vzetím mě do obchodu na nákup, babička pak kontrolovala, co nakoupil a vyčítala mi, že třeba je tam málo masa atd. Mezitím jsem já vyrostla do puberty, kdy mi došlo, že takhle to v ostatních rodinách nefunguje, chtěla jsem za tátou, nechtěla jsem dál babičku poslouchat tak, jako předtím, začala jsem na ni být drzá… Dopadlo to tak, že si na mě brávala opasek a já se nechala zmlátit, šilo to se mnou, ale nikdy jsem nikomu nic neřekla (máma bývala v práci, babi v důchodu a pořád doma), svěřila jsem se s tímto až loni psycholožce a na její radu i manželovi.

Během doby, kdy byl taťka pryč, ho babi neustále podezírala z nevěry, podezírala ho tedy již dříve, ale v této době to gradovalo… Nakonec jednoho ráda jela se mnou školním autobusem do města, kam jsem chodila na 2. stupeň ZŠ, a chtěla, abych ji dovedla k „té k. rvě, se kterou se tahá“ (to měla být dcera tátovy sestřenice, která pracovala ve školním kiosku). Ve mně se něco vzpříčilo a poprvé jsem se jí rázněji vzepřela, pohádala jsem se s ní přede všemi (děti se scházely před osmou ráno před školou a já tam křičím na svou babičku), načež to bylo ve škole další měsíc aktuální diskusní téma. Od učitelky jsem si vyslechla kázání, že takhle se přeci s babičkou nemluví, doma jsem se babi musela omluvit, ač jsem to tak vůbec necítila a ostatní děti se mi různě posmívaly.

Táta se nastěhoval zpátky až poté, co se mu po pár letech zhoršily zdravotní problémy a pobyl si v nemocnici, to se máma ozvala, že přeci nebude sám někde pryč. Na chvíli byl klid, ale vše se vrátilo do starých kolejí.

Ve škole i v soukromí jsem vždy byla za exota, byly chvíle, kdy jsem školní taškou hodila ve vzteku o zeď a nikomu neřekla, co se mi děje. Neuměla jsem se krom pár kamarádek (které jsem znala ještě z mateřské školky) s nikým víc bavit, měla jsem pocit, že mě všichni za zády pomlouvají a jsou ke mně falešní, baví se se mnou jen proto, že musí, pokud jim za hovor vůbec stojím. Na SŠ to bylo trochu lepší, ale stejně jsem nikdy nezapadla, VŠ taktéž.

Když jsem si našla přítele (bývalý spolužák, nikoho „cizího“ bych si k tělu asi jen tak nepustila) a přemluvil mně, abych s ním jela na tábor, potvrdilo se mi, že opravdu se neumím s dalšími bavit, nesrším ostrovtipem, neumím rychle reagovat a vše si beru osobněji, než by bylo potřeba… Nu, byla jsem za pošuka i tam, jak jinak.

A teď asi k tomu, co mně trápí aktuálně nejvíce: Mám strach, že budu opakovat vzorce chování, které znám ze svého dětství. Sama vidím, že mám nedostatek trpělivosti, kdy mám sklony chovat se k synovi jako moje máma… Snažím se na to myslet, říkat si „tak, teď je to tady, hlavně klid“, zatím zůstávám jen u důraznějšího hlasového projevu směrem k dítěti, neječím na něj, ale nelíbí se mi tón, jaký někdy použiju. Jsou to většinou chvíle, kdy sama trpím nějakým dyskomfortem, jsem hladová, unavená, potřebuju na wc nebo mi rostou osmičky (jako teď za poslední půlrok opakovaně, střídají se mi dvě, které postupně poporůstají), nejhorší je samozřejmě kombinace.

Chci být dobrou matkou, přála bych si, aby si syn pamatoval hlavně ty hezké věci z dětství, ne jako já… I díky psychoterapii si tohle všechno víc uvědomuju, ale někde v sobě mám ty vzorce zapsané a nikdo je nevymaže. Zatím se ten vztek a nepohoda projevovala mlácením sebe sama, teď díky psycholožce už jen nutkáním, kdy si zvládnu neubližovat… Někde ve mně to ale pořád je a já se bojím, kdy se to prodere na povrch.

Vlastně teď mám pocit, že mé rodiče i babičku pomlouvám, neoprávněně kritizuji a co si to vůbec dovoluji… Takové pocity jsem měla i při sezeních s psycholožkou, která mi stále opakovala, abych si jen zkusila připustit, že jsem oběť, že já tu svůj díl viny nenesu - což pro mě ale znamená je všechny urazit, některým „plivnout na hrob“, zachovat se jako nevděčnice. Říkám si, že jsem si třeba vše zasloužila, třeba jsem byla hrozný parchant (jak mi bylo mamkou i babičkou říkáváno), třeba jsem si fakt nic lepšího nezasloužila a to štěstí, které mám teď, je pro mě moc…

Mám v sobě pocit, že bych vše měla odčinit, rozdat se, strhat se, zničit se, abych vše splatila… Třeba jsem něco měla udělat jinak, lépe, být lepší nebo se aspoň mnohem víc snažit být lepší, abych si vše dobré zasloužila. Pravděpodobně (dle psycholožky) je to pozůstatek z dětství, ale co když ne? Co když jsem fakt tak strašný člověk?

Chtěla bych se zeptat, zda někdo má s něčím podobným zkušenost, zda se někomu někdy v hlavě honily podobné myšlenky… Nevím, možná potřebuju prachobyčejně politovat? Možná… možná jsem natolik sebestředná, že si takto otevřeně píšu o lítost? Jestli ten můj výlev někdo přečetl a má zkušenost, budu moc ráda, když napíše… A jestli někomu připadám jako blázen, nechť to napíše taktéž, třeba jím fakt jsem… Poprosím ještě o zachování anonymity, jsou to pro mě dost citlivé záležitosti.

Teď si říkám, že by to bylo spíše na deníček…