Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Nevýchova - proč nám nefunguje?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
21.12.15 19:34
@Ivethea píše:
@Petrolka Tak to doufám, že už bude syn v režii jiné ženy
Doufat můžeš, dnes je trend mamahotel 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.6.16 08:13
Asi to již není aktuální, je to více než-li rok… Ale stejně mi to nedá, abych nenapsala svůj pohled na situaci… Přečetla jsem všechny příspěvky zakladatelky… Musím se smát, že na konci diskuze to chtěli maminky řešit doplňky hořčíku a podobných minerálních suplementů.
Zakladatelko, víte proč Váš syn zlobí? Promiňte mi, vím že vám na synovi záleží, ale vašemu synovy chybí láska v těch nejnutnějších chvílích!
Potřeboval vás cítit v noci, důvěřovat vám, že tam jste když se probudí a bude se cítit ztracen… Vaše poznámky tipu, „dříve se v noci se probudil, poplakal si a zase pak usnul, ani jsem k němu nemusela vstát“ tam je zakopaný hlavní pes! Píšete, že se syn moc nechce mazlit, že nemá moc rád hlazení…proč asi myslíte? Proč myslíte, že si tu díru v sobě ( kterou si samozřejmě on sám ve své mysli nedokáže vysvětlit) nahrazuje takhle extrémním chováním vůči vám?
Píšete, že po čase již nechtěl spát vůbec ( ano dorostl do věku, když už prostě nechtěl být jen to zlomené miminko ztracené ve tmě svojí postýlky…)
PROČ? jste ho nevzala k sobě do náruče a nedovolila aby usínal ve vaší posteli, aby cítil vaší blízkost, aby si k vám vybudoval ztracenou důvěru?
( spokojeně by se vyspal jak on, tak i vy…samozřejmě po pár nocích, kdy si na to oba dva zvyknete )
Když vám nevěří, jak můžete očekávat, že vás bude poslouchat? Nebo snad dokonce respektovat? Ano možná přísným režimem si nějakou autoritu vybudete, ale rozhodně to nebude ten vzájemný respekte, který má základ v lásce a důvěře, teprve na těchto kamenech se dá dál stavět… Hranice ano, důslednost ano, ale základní kameny láska, důvěra, bezpečí… Ty u vás jaksi nebyli pořádně postaveny. Je mi velice líto, že jsem nemohla tento příspěvek napsat v době, kdy to bylo aktuální…
I tak vám držím palce, aby jste měla se synem co nejhlubší vztah…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.6.16 12:33
@BBona Díky za upřímnou reakci. Abych pravdu řekla, původně jsem reagovat již nechtěla z časových důvodů, ale dala jste si s odpovědí práci, tak by ode mne nebylo fér nezareagovat.
Kde začít… Na období, kdy jsem už ze zoufalství psala i na diskuzní fórum, což není mým zvykem, nerada vzpomínám. Narození syna bylo pro nás dost těžké, po fyzické, ale hlavně po psychické stránce a jeho první cca rok a půl života bylo pro mne „peklo“. V uvozovkách proto, že dneska s odstupem se na to již dívám úplně jinak. Díky tomuhle stavu jsem si uvědomila, že je potřeba začít pracovat hlavně sama na sobě a na svém pochroumaném psychickém stavu, který jsem si jako bonus přinesla z porodnice. A v tom celém byl zakopaný pes. Až dnes, po více než dvou letech, už můžu upřímně říct, že si užívám mateřství. Přijmula jsem svojí roli, odpustila si svoje chyby. Bohužel kvůli své neinformovanosti jsem prožila porod jaký jsem prožila. Asi každá žena, která čeká první dítě, tak nějak počítá s tím (a taky jí to každý tvrdí), že to všechno po porodu naskočí samo, že přijde absolutní, neoblomná zamilovanost do dítěte, mateřský instinkt a napojení na vlastní dítě přijde automaticky. U nás se bohužel příběh z červené knihovny nekonal. A tím to všechno bylo.
Abych to trochu zkrátila, bylo by to na hodně dlouhé psaní. Dnes vím, že se nám všechno tohle přihodilo právě proto, abych díky svému synovi našla správnou cestu životem, abych pochopila, jaká máma chci doopravdy být. Díky němu už dneska vím, že jsem máma dobrá, že musím hlavně věřit sama sobě a jemu, že on mě má všechno naučit. Dělala jsem spousty spousty chyb, které dnes absolutně nechápu, ale prostě moje duše nebyla „nastavená“ na vlastní dítě, to všechno jsem musela pochopit až v průběhu měsíců. A chápu, že to tak mělo být, že jsme to prostě měli prožít a dostat se postupně tam, kde jsme teď a jsme moc šťastní.
Takže ano, máte pravdu. To všechno jsem MĚLA udělat. Seč neudělala. Zpět to nevezmu, ze srdce toho lituju, ale už jsem si to odpustila a jdu dál, tím správným směrem a právě s tou láskou, která nám chyběla, byť jsem sebevíc chtěla. Škoda, že se každé nastávající mamince tvrdí, že mateřská láska je automatická a nepodmíněná. Věřím, že nás takových je víc, jen se o tom každá z nás bojí veřejně mluvit.
@BBona ještě jednou díky za upřímnost. To co píšete přijímám, sice i po takové době se slzami v očích, ale máte naprostou pravdu. Jsem vděčná, že jsme tu obrovskou lásku našli, že nezůstala spláchnutá někde na porodním sále, i když ta cesta k ní nám trvala dlouhé a dlouhé měsíce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.6.16 13:07
@BBona @Ivethea
Trochu se musím smát tomu, že by syn nezlobil, kdyby s ním zakladatelka spala, kdyby cítil její lásku. Ne, že by to nebylo důležité, ale rozhodně to není samospasitelné. Mladší dcera se mnou spí už od narození, prostě si to tak sama zařídila, neexistuje, abych spala jinde. Rozhodně jsem to tak neplánovala, starší dcera spala se mnou jen někdy, byla ve své postýlce docela spokojená, mladší je ale jak magnet. Teď jí je 2 a čtvrt roku, spát s ní v posteli už takový zážitek není, protože má divoké sny a jsem dost pokopaná, ale pořád prostě tou ručičkou šmejdí a hledá mě. Pořád je kojená, to taky vyžaduje daleko déle než její starší sestra. A myslíte, že mě poslouchá? Ani bych neřekla, má prostě typické dvouleté vztekací záchvaty. Momentálně jede vše pod heslem „já sama“, nechám ji, aby si teda všechno sama vyzkoušela, ale většinou to nezvládne, začne se vztekat a je z toho úplně hotová a pak už nechce poslouchat vůbec v ničem.
Já jsem teda ale docela přísná a myslím si, že když už teď krásně mluví ve větách, tak je taky schopná pochopit slovní vysvětlování. Když to nepomůže ani 2× zopakovat a dál se vzteká, odnáším ji pryč z místnosti. Za chvíli se sama vrací s tím, že už bude hodná a taky je.
Chtěla jsem to sem jen napsat, aby si zakladatelka zpětně nevyčítala, že něco udělala nebo neudělala…
Dokonce bych řekla, že starší mě ve věku dvou let poslouchala víc, u ní jsem žádné období vzdoru nezaznamenala, a to se mnou v posteli spala minimálně. jsou to prostě různé povahy, mladší holka je dost palice umanutá - asi po mně
Příspěvek upraven 23.06.16 v 13:11
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.10.16 12:57
@Ivethea píše:
@BBona Díky za upřímnou reakci. Abych pravdu řekla, původně jsem reagovat již nechtěla z časových důvodů, ale dala jste si s odpovědí práci, tak by ode mne nebylo fér nezareagovat.Kde začít… Na období, kdy jsem už ze zoufalství psala i na diskuzní fórum, což není mým zvykem, nerada vzpomínám. Narození syna bylo pro nás dost těžké, po fyzické, ale hlavně po psychické stránce a jeho první cca rok a půl života bylo pro mne „peklo“. V uvozovkách proto, že dneska s odstupem se na to již dívám úplně jinak. Díky tomuhle stavu jsem si uvědomila, že je potřeba začít pracovat hlavně sama na sobě a na svém pochroumaném psychickém stavu, který jsem si jako bonus přinesla z porodnice. A v tom celém byl zakopaný pes. Až dnes, po více než dvou letech, už můžu upřímně říct, že si užívám mateřství. Přijmula jsem svojí roli, odpustila si svoje chyby. Bohužel kvůli své neinformovanosti jsem prožila porod jaký jsem prožila. Asi každá žena, která čeká první dítě, tak nějak počítá s tím (a taky jí to každý tvrdí), že to všechno po porodu naskočí samo, že přijde absolutní, neoblomná zamilovanost do dítěte, mateřský instinkt a napojení na vlastní dítě přijde automaticky. U nás se bohužel příběh z červené knihovny nekonal. A tím to všechno bylo.
Abych to trochu zkrátila, bylo by to na hodně dlouhé psaní. Dnes vím, že se nám všechno tohle přihodilo právě proto, abych díky svému synovi našla správnou cestu životem, abych pochopila, jaká máma chci doopravdy být. Díky němu už dneska vím, že jsem máma dobrá, že musím hlavně věřit sama sobě a jemu, že on mě má všechno naučit. Dělala jsem spousty spousty chyb, které dnes absolutně nechápu, ale prostě moje duše nebyla „nastavená“ na vlastní dítě, to všechno jsem musela pochopit až v průběhu měsíců. A chápu, že to tak mělo být, že jsme to prostě měli prožít a dostat se postupně tam, kde jsme teď a jsme moc šťastní.
Takže ano, máte pravdu. To všechno jsem MĚLA udělat. Seč neudělala. Zpět to nevezmu, ze srdce toho lituju, ale už jsem si to odpustila a jdu dál, tím správným směrem a právě s tou láskou, která nám chyběla, byť jsem sebevíc chtěla. Škoda, že se každé nastávající mamince tvrdí, že mateřská láska je automatická a nepodmíněná. Věřím, že nás takových je víc, jen se o tom každá z nás bojí veřejně mluvit.
@BBona ještě jednou díky za upřímnost. To co píšete přijímám, sice i po takové době se slzami v očích, ale máte naprostou pravdu. Jsem vděčná, že jsme tu obrovskou lásku našli, že nezůstala spláchnutá někde na porodním sále, i když ta cesta k ní nám trvala dlouhé a dlouhé měsíce.
To co jste napsala mi vehnalo slzy do očí. Je to krásné a hluboké ve své pravdivé podstatě. Ano máte pravdu, je škoda, že se maminkám tvrdí, že vše naskočí automaticky, nebo že se o ostatní postarají hormony…Ne, tak to není. Také jsem nezažila žádnou euforii po porodu, naopak jsem byla díky medikamentům (porod po dvou dnech nakonec skončil sekcí..) tak mimo své střízlivé vnímání, že si ty první chvíle se svou dcerou pamatuji jen mlhavě a kdyby u všeho nebyl muž, asi bych spoustu věcí ani nevěděla.
Vztah jsme si budovaly s dcerou postupně.. Přesně jak píšete, ona učila mne.
Nejvíc mi ukázala, jak člověk může žít každou minutou, protože právě v mateřství je to nejvíce potřeba, protože to maličké nevnímá čas, je mu jedno jaké je roční období, či časové pásmo.. ono vnímá přes své pocity a přes svou maminku.
Mateřství je náročná cesta, ale krásná, protože pokud se maminka najde, otevře se vůči svému dítěti, přinese to ty nejkrásnější chvíle života..
Sama vím o čem mluvím. Nyní jsem na začátku devátého měsíce těhotenství a doma mám už nyní 18-ti měsíční dračici, ano zlobí, ale je šťastná a to hlavní, vzájemně si věříme, což je pro mne nejdůležitější.
Ráda bych se rozepsala více, ale časové možnosti mi to nedovolují…
Další maminky by tohle měly vědět, mluvte s nima…Tomuhle se moc témat v článcích nevěnuje, protože to není sluníčkaření…Jenže právě tohle podle mne musí trápit spoustu maminek, jsou ztracené samy v sobě, hledají jak sebe jako matku, tak cestu ke svému dítěti…Mluvte s nima, pokud nějaké znáte.
Mějte krásný den! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
