Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pokud máš klinickou depresi, musíš nutně pro AD… to je hormonální záležitost a nemůžeš za to…
jinak pokud jsi schopna něco dělat, tak zkus aspoň brigádu, potřebuješ aktivitu!! musíš něco dělat, jinak se fakt zblázníš…
takže v první řadě to vyšetření a pokud to jen trochu půjde, tak aspoň pár hodin denně cokoliv jako zaměstnání…
@Anonymní píše:
Dobrý večer,
vlastně ani nevím, co od diskuze očekávám. Spíše se potřebuji jen vypovídat.
V poslední době se mi všechno kazí a zkrátka nejsem šťastná, mám spoustu trápení.
Nejvíc by mi pomohlo mít někoho, kdo mě vyslechne, podpoří mě.
Ale nikdo takový tu není.
Přítel podporující není, odbyde mě větou „to bude dobrý“ a rodiče, kteří tu vždycky byli už se taky bavit nechtějí. Místo toho mě tahají po doktorech (psycholog, antidepresiva apod.).
Nechtějí se o tom bavit, protože je to unavuje. Už se se mnou ani nerozloučí, když jdou spat.
A proto sedím většinu času sama, někde zavřená, ubrečená, s rozepsaným deníkem a temnými myšlenkami.
Dusí mě to a nejradši bych se neviděla. Hromadí se to a z nervů mám i horší fyzické stavy (špatné dýchání, pocit omdlívání, nespavost…).
Ale ten psycholog by byl víc než vhodný.
@Lucy75 antidepresiva mám predepsana. To já mám, co dělat. Brigádu mám, školu taky, o sourozence se starám, přítele mám, ráda vyrabim DIY apod.
@JancaS84 nejspíš ano, do teď jeho roli zastavala mamka, která je moje nejka. Ale už ji to nějak asi prestalo už bavit, nechce to se mnou řešit. Nechápe to. Jak říkám, ani se nerozlouci na noc, i když ví, že jsem v pokoji a je mi mizerne. Má toho moc, ale já to potrebuju.
Vidíš to holka, kdybys koukala na večerníček, tak ten se s tebou rozloučí vždycky.
![]()
@Anonymní píše:
@Lucy75 antidepresiva mám predepsana. To já mám, co dělat. Brigádu mám, školu taky, o sourozence se starám, přítele mám, ráda vyrabim DIY apod.
a užíváte je? jak dlouho už je berete?
Tak to je bezva.. tak prostě musíš na tom pracovat, dělat, co tě baví, studovat a brigádovat.. tak toho zvládáš přece dost a skvěle
měj se trochu ráda… ![]()
@Anonymní píše:A proto sedím většinu času sama, někde zavřená, ubrečená, s rozepsaným deníkem a temnými myšlenkami.
Dusí mě to a nejradši bych se neviděla. Hromadí se to a z nervů mám i horší fyzické stavy (špatné dýchání, pocit omdlívání, nespavost…).
ptám se proto, protože jakmile zaberou, a bude nastavena dostatečná dávka, uleví se vám a toto, co popisujete už bude jen minimálně, nebo vůbec
někdy jsou třeba dávky vyšší, než to zafunguje jak má…
@Borrealis mám jednorazovq. Když je potřeba, vezmu. Silnější jsme nenasadili kvůli rizikům a zdálo se, že je tolik nepotrebuju.
@Lucy75 píše:
Tak to je bezva.. tak prostě musíš na tom pracovat, dělat, co tě baví, studovat a brigádovat.. tak toho zvládáš přece dost a skvěleměj se trochu ráda…
člověk s depresí se rád nemá, to je podstata té nemoci
tak úplně za to nemůže, to je právě ta nemoc
stejně tak jako člověku s cukrovkou neřeknem " vyráběj si víc inzulinu voe" tak člověku s depresí úplně nepomůže rada " měj se rád"
ideálně když na to nějak postupně sám dojde v psychoterapii, ale musí sám, zvenčí to moc nefunguje… ![]()
@Lucy75 děkuju moc
asi mi chybí někdo, kdo se na mě dokáže napojit a pochopit. Tohle nemá cenu, někomu se sverim a stejně vidím, že mu to je u…
A třeba přítel mě odbyde jednou větou a čau.
Mám chuť někam odjet, utéct od všeho.
@Anonymní píše:
@Borrealis mám jednorazovq. Když je potřeba, vezmu. Silnější jsme nenasadili kvůli rizikům a zdálo se, že je tolik nepotrebuju.
takže nemáte
to je blbý, bylo by pravděpodobně potřeba, podle toho co líčíte, brát skutečná antidepresiva, ty nejsou jednorázová, ale berou se denně, a delší dobu, účinek nabíhá poměrně pomalu
Příspěvek upraven 15.09.22 v 22:49
@Borrealis já nemám problém si problém priznat. Naopak. Řešit to chci. Ale zatím hazim hrách na zeď. Doufala jsem hlavně v podporu okolí. Kdo jiný, než třeba přítel by měl pomoc.
Dobrý večer,
vlastně ani nevím, co od diskuze očekávám. Spíše se potřebuji jen vypovídat.
V poslední době se mi všechno kazí a zkrátka nejsem šťastná, mám spoustu trápení.
Nejvíc by mi pomohlo mít někoho, kdo mě vyslechne, podpoří mě.
Ale nikdo takový tu není.
Přítel podporující není, odbyde mě větou „to bude dobrý“ a rodiče, kteří tu vždycky byli už se taky bavit nechtějí. Místo toho mě tahají po doktorech (psycholog, antidepresiva apod.).
Nechtějí se o tom bavit, protože je to unavuje. Už se se mnou ani nerozloučí, když jdou spat.
A proto sedím většinu času sama, někde zavřená, ubrečená, s rozepsaným deníkem a temnými myšlenkami.
Dusí mě to a nejradši bych se neviděla. Hromadí se to a z nervů mám i horší fyzické stavy (špatné dýchání, pocit omdlívání, nespavost…).