Osamělost, smutek – velmi zaměstnaný manžel a dvě děti

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu

Stránka: Předchozí 1 2

Napsat příspěvek

Velikost písma:

Sany80s

12870

8132

7.4.26 13:56

načítám...

@Anonymní píše: Více

Jako že Vám nevadí, že ty a děti jsou na x tém místě za půkou vesnice a že zabere jen v době krize? No tak to hodně štěstí, já kladu svoje děti hodně dopředu a nechci ej učit, že jsou pro někoho blízkého až na psoeldním místě, popřípadě si musí vymýšlet ěnjaký průšvih, aby si jich všiml.

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

7.4.26 14:42

načítám...

Ještě jsem chtěla říct, že tady rozebíráme manžela, ale paní řeší, že nemá kamarádky. Odkud jste? Možná by se tu nějaká našla, která by ráda vyrazila.
Já mám ráda divadla, koncerty atd. Manžel minulý týden „hlídal“ večer děti a já šla na krimi talkshow a s kamarádkou by to možná bylo lepší 🙂 Taky si vedu seznam, kam chci jet na výlet ( Adršpach, Bojnický zámek atd ) a jak chlap nemá čas, tak se chystám, že prostě pojedu sama s dětmi nebo vezmu kamarádku.

Citovat
Upravit

Klmarik

15.4.26 10:14

načítám...

Chápu, zůstat na rodičovské s dětmi v izolaci je ohromně vyčerpávající. I když děti člověk miluje, ta mrňata stále víc energie berou než dávají. Někde se člověk musí dočerpat. Mně ani chození po kroužcích nepomohlo (pořád bylo potřeba pozornost upínat na děti).

Hřiště, kde se děti samostatně zabaví a budou tam rodiče ochotní pohovořit? Zatelefonovat si zatím s někým?

A k tomu všemu je rozhodně na místě manželovi otevřeně vylíčit, co prožíváš, jaké pocity to v tobě vyvolává, a vyžádat si od něj pomoc. Jestliže je zlatý svatý, tohle je krize, kde by pomoct nikoli mohl, ale rozhodně měl! Věřím, že manžel na to uslyší, když pochopí, jak se cítíš.

Říkám si, jestli nemůže být kořen problému v pocitu nedostatečnosti, malosti, malichernosti… Věř, že není snadnější “jen” zůstat doma s dětmi - je to naopak psychicky i fyzicky velmi stravující. V práci si člověk může spoustu věcí rozplánovat, předvídat, řešit a vyřešit. S dětmi naopak je třeba být neustále ve střehu, přizpůsobit se v každé chvíli nově vzniklé situaci, nořit se do nepříjemných emocí, svých i dětských, bez možnosti si vybrat, jestli to teď zrovna je nebo není v mých silách. Nikdy nic nejde “vyřešit” - pořád se jede dál, nejde o úkol, který mám za nějakých podmínek splněný.

Říct si o pomoc nejbližší osobě - manželovi - není rozhodně ostuda, obtěžování ani znevažování jeho práce a zájmů. Jsou to vaše společné děti a oba máte stejné právo rozhodovat alespoň o části svého času. Jestliže se manžel rozhodl investovat ho do pomoci druhým, je to obdivuhodné, ale i ty potřebuješ svou porci vlastního času, se kterým naložíš podle svého uvážení. Klidně hodit nohy na stůl / vyrazit na vycházku / vyspat se / zavolat někomu / zajít za kulturou… Nic z toho není plýtvání časem. Potřebuješ se nabít, načerpat sílu, zažít pocit radosti a naplnění, abys mohla spokojeně žít a tu spokojenost přenést i na své děti!

Říct si o pomoc je těžké, je to umění, které se musíme naučit. Držím palce, abys z té zacyklené situace našla cestu :srdce: