Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neustálá péče o samotě s dětmi je vyčerpávající. Mně pomáhá chodit s dětmi na různé kroužky - třeba na cvičení. Aby nebyl každý den úplně stejný. Chodíte někam? Chodíte na hřiště? Nebo nějaká jednorázová akce typu smyslohraní? jak staré jsou děti?
Pokud dítě kašle jen trochu a chodíte normálně ven, můžete si naplánovat setkání venku.
@Anonymní píše: Více
Jasně že už tě nebaví být pořád jen sama s dětmi. Manžel je velmi zaměstnaný? To znamená co? Že je pořád jen v práci a na rodinu nemá vůbec čas? Tosenedivím, že ti z toho už hrabe. Co na to manžel?
Najdi si hlídání děti alespoň 1× týdne. A udělej si volno. Najdi si něco, co tr baví. Zkus potkat nové lidi. Ja takhle začala s tamcovanim. Sice jsem poleno, ale holky jsou skvěle ![]()
A ano, některé chlapy proste práce naplňuje. Můj muž je také hodně v práci, také hodně cestuje. Ale doma se neštítí žádné práce, když muže vyrazime někam (s dětmi i bez). Ale je doma proste fakt málo.
Jinak doporučuji mu to říct nejak v klidu bez výčitek. Zkuste hledat řešení.
Mam konicek, kteremu se venuju a manzel se snazi abych na nej prostor mela. Jeho prace proste uspokojuje, je zvykly pracovat dost, konicek a navic hodne resi problemy lidi z okoli, starsi syn jen dost narocny a hlucny a doma pak hleda spis klid a mou potrebu komunikace a kontaktu.
Chodime s mladsim plavat, to je fajn. Sem tam do hernicky, ale dalsi konicky uz by moc zatizily rozpocet. Venku na hristi jsme denne.
Zabavim se, o to nejde, ale zacaly mi proste strasne chybet lidi, kamaradi, nejake hlubsi vztahy nez par slov na hristi. A zaroven se za to stydim, stydim se otravovat lidi okolo sebe a cpat jim svou spolecnost jen proto, ze je mi smutno, protoze tech par lidi co mam toho taky maji az nad hlavu.
@Anonymní píše: Více
A proč mazel řeší všechny okolo, ale svoji rodinu ne?
@JancaS84 protoze je ten typ, co se na nej hodne lidi obraci o pomoc a on to neumi odmitnout. A ta energie pak chybi. Navic ja az tak nepotrebuju resit problemy, potrebuju jeho pritomnost, kontakt, popovidat si. A on tomu moc nerozumi.
Lidi potřebují přátele, i když nemají ten pocit.
A upřímně, je hezké, že chlap má rád svoji práci, ale taky má snad rád svoji rodinu, takže jí prostě má věnovat dostatek času.
Ať si stanoví dobu, kdy se bude věnovat rodině a přes to prostě nejede vlak, prostě nemůže dělat jen to, co ho baví na 100%. Pokud to tak chtěl, nemá mít rodinu, pokud ji má, má smůlu a bude se podle toho chovat.
Určitě bych trvala na tom, aby si manžel na vás vyčlenil čas. Ten můj chodí každý den do práce a pak následně do garáže do ranních hodin. S námi taky moc nebývá. Ale snaží se, aby za námi přijel na pár hodinek, aby byl s dětmi a pak se mnou. Někdy nám věnuje celý den, vezme nás na oběd nebo výlet. Ale co chci říct, že bych taky moc uvítala mít s kým chodit kočárkovat, protože je rozdíl, když jdeš ven s někým a sama. Baví tě to úplně jinak. A nehledala bych na hřišti. Jestli máš starší dítě, které už třeba chodí do školky, tak bych navazovala konverzaci s jinýma ženskýma. Třeba na tom bude některá podobě. ![]()
Chápu, jak se cítíš. Manžel byl v době mé rodičovské taky velmi vytížený. Mluvila jsem s ním o svých potřebách, ale jeho návrh řešení bylo sehnat paní na hlídání. Já ale nechtěla, aby děti hlídala cizí paní (nic proti chůvám), ale aby se víc zapojoval on. Z jeho strany to nešlo, měl pocit, že je víc potřeba v práci než doma. Nebyli jsme schopni v tomhle vůbec najít společnou řeč.
V jedné chvíli jsem začala být víc sama za sebe (respektive dělat si plány s dětmi bez manžela), jela jsem třeba do zahraničí s kamarádkou a s dětmi, jezdily jsme takhle i na výlety, přes školku staršího jsem poznala další maminky z okolí a začaly jsme podnikat lescos spolu… Myslím, že mu pak bylo i trochu líto, že máme spoustu zážitků bez něj.
Podstatně se to zlepšilo, až když jsem nastoupila do práce, kvůli mé pracovní době bylo nutné, aby se víc zapojoval - a najednou to šlo… Pozitivní vliv to mělo na všechny - na nás dva i na děti, mají spolu skvělý vztah.
Pokud s manželem není aktuálně žádná řeč, zkus taky něco podniknout, aby ses necítila sama. Na FB je třeba skupina Klub minituristů, kde občas maminky pořádají společné chaty s nenáročnou turistikou pro prťata… Nebo jsou různé ženské kruhy, kde ženy sdílejí své zkušenosti a strasti… Nebo jsou i tábory pro nejmenší na různá témata, kde jsou děti společně s rodiči. Taky jsem spíš víc introvert a nejsem typ, co by se bez obtíží seznamoval, ale postupem času jsem si přesto kamarádky s podobně starými dětmi našla a jsem za to moc ráda, jsou pro mě důležité.
Manžel velmi zaměstnaný a ty nechceš přibrat nějaké koníčky nebo aktivity, aby to nezatížilo rozpočet?
A za manželem někdo stále chodí a a on je takový dobrodinec, že pomůže, ale na vlastní ženu a rodinu už mu nezbývá kapacita?
Zakladatelko odkud jsi prosím?
@Anonymní píše: Více
No tak aby si s takovou ten kontakt pak nehledala u jinýho chlapa. S manželem bych hodila vážnou řeč, že takto teda ne. Má rodinu a ta má být na prvním místě, zvlášť když jsou děti malé. Svět ať si jde zachraňovat ve volným čase.
Tak ono to neni takhle jednoznacne. Rozpocet je spolecny, bydleni neco stoji, chci v lete na dovolenou, sem tam vylet, opravy a vylepseni baraku, krouzky a sportovani starsiho… Dalsi pravidelne detske aktivity vyjdou draho a byvame dost nachlazeni takze takhle utracet nechci.
Manzela si vazim za to, jak se chova k ostatnim, kdysi me treba i tohle k nemu tahlo a doted vim, ze kdyz prijde krize, vzdycky se o nej muzu oprit. Akorat to ma zase nevyhodu ze se stara o ostatni a me je pak smutno. Je to tezke vybalancovat.
Prala bych si mit nejake blizke kamarady, ale to je problem se kterym bojuju cely zivot.
@Anonymní píše: Více
Sebe jsi postavila na poslední místo. Manžel by se mě především věnovat rodina az pak ostatním.
@Anonymní píše: Více
Tak ale prece rodina by mela byt proste na prvnim miste. Je fajn ze pomaha ostatnim, ale na ukor casu s tebou. Aby pak v pripade krize mel cas ji vubec resit.
Ahoj, nevim co se to se mnou ted stalo. Mam dve deti, s mladsim jsem doma (ale obcas i pracuju) a velmi zamestnaneho manzela. Jsem hodne uzavrena, mam potize pustit si lidi bliz a navazovat vztahy, ale jsem pomerne akcni a cinoroda, umim se s detmi zabavit a cele ty roky jsem v pohode. A ted? Postupne narusta pocit osamelosti a pres Velikonoce to nejak vygradovalo a neco me tizi, nechci tu byt sama s detmi dalsi tyden, cele dny a nejak ani nevim, komu napsat. Mam malo kamaradu a stydim se. Navic starsi kasle tak asi nejake potkavacky zase ani nemuzu zkusit naplanovat. Proc to najednou nejde? Mam asi nejakou krizi.