Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pěstounská péče v mladém věku
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
28.11.22 20:55
Pěstounská péče v mladém věku
Dobrý den, chtěla bych se zeptat na názor lidí, kteří už jsou pěstouny. Zvažuji pěstounskou péči, moc bych si přála dát nějakému dítěti rodinu. Zajímalo by mě, jestli podle Vašich zkušeností je šance, abych byla případně schválena, když je mi teprve 21 (v době žádosti by mi mohlo být o rok, dva víc, možná ještě později).
Jen pro představu, nejsem mladá holka, co ji to napadlo ze dne na den a nic o tom neví. Pro náhradní rodinnou péči jsem se rozhodla už někdy ve 12, když jsem získala povědomí o dětech, kteří nemají rodiče, a připadalo mi naprosto přirozené se nejdřív postarat o tyto již narozené děti, než bych rodila další. Tohle mi zůstalo do teď, po vlastních dětech netoužím, věci typu „stejné DNA, vlastní krev, apod.“ mi nic neříkají. O náhradní rodinné péči zjišťuji co nejvíce informací, už nějakou dobu, a je mi samozřejmě jasné, že to není procházka růžovým sadem, že je náročnější, nemusí to „dopadnout dobře“ apod., ale s tím počítám. Jde mi o to, že chci dát dětem krásné dětství, milující rodinu a zázemí, a jak s tím potom naloží, to už bude na nich. Nemám žádná očekávání, že to bude takové a makové.
Nicméně zpět k mému dotazu. Myslíte si, že bych měla šanci být schválena, když jsem tak mladá? Zapomněla jsem napsat, že mám manžela (o 2 roky starší, než já), bydlíme v 2+kk, oba pracujeme, takže taková normální rodina bych řekla. Jen k tomu věku se obávám, že by mě hned „hodili do koše“, že jsem moc mladá, nevím, co v životě chci apod., přestože pro adopci/pěstounství jsem rozhodnutá už téměř 10 let. Jo a manžel souhlasí, jen asi ne úplně teď hned. 
Prosím o názor lidí, kteří si přípravami prošli, odpovědi typu „no to já bych to nikdy neudělala“ mi nepomůžou. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.11.22 21:01
Hele měla jsem to stejné pěstounkou jsem se stala ale déle v 27. Určitě to můžeš zkusit, ale já bych ještě tak dva, tři roky počkala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 21:09
@Tojsemja3 píše:
Hele měla jsem to stejné pěstounkou jsem se stala ale déle v 27. Určitě to můžeš zkusit, ale já bych ještě tak dva, tři roky počkala.
Děkuji za názor, já se právě bojím, že by to nemuselo vyjít. Tím, jak o tom přemýšlím už tolik let a ani si to nedokážu představit jinak, a najednou by mi řekli, že ne, že se na to nehodím, tak by mě to hodně vzalo… Nechci to zkoušet, dokud si nebudu jistá, že je reálné, že mě vezmou, a nebudou se na mě koukat skrz prsty. Už třeba jen proto, že nejsem ten běžný pěstoun, který má odrostlé děti, zkušenosti, vlastní dům…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 21:16
Ono neni k zahozeni ani to mladi a energie. Kdyz to nezkusis, tak to nezjistis…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 21:16
@anonymni186 píše:Řešila jsem to aktivně v tom věku. Lákala mě spíš práce ve vesničce SOS. Na OSPOD, kde jsem měla i pracovní kontakty, mi řekli, že jsem hodně mladá. Žádnou žádost jsem ale nakonec nepodávala, takže nedám zkušenost, jak by to probíhalo. Nakonec se život stočil jinak, mám vlastní rodinu. Ale téma pěstounství otevřené. Možná někdy v budoucnu..
Dobrý den, chtěla bych se zeptat na názor lidí, kteří už jsou pěstouny. Zvažuji pěstounskou péči, moc bych si přála dát nějakému dítěti rodinu. Zajímalo by mě, jestli podle Vašich zkušeností je šance, abych byla případně schválena, když je mi teprve 21 (v době žádosti by mi mohlo být o rok, dva víc, možná ještě později).Jen pro představu, nejsem mladá holka, co ji to napadlo ze dne na den a nic o tom neví. Pro náhradní rodinnou péči jsem se rozhodla už někdy ve 12, když jsem získala povědomí o dětech, kteří nemají rodiče, a připadalo mi naprosto přirozené se nejdřív postarat o tyto již narozené děti, než bych rodila další. Tohle mi zůstalo do teď, po vlastních dětech netoužím, věci typu „stejné DNA, vlastní krev, apod.“ mi nic neříkají. O náhradní rodinné péči zjišťuji co nejvíce informací, už nějakou dobu, a je mi samozřejmě jasné, že to není procházka růžovým sadem, že je náročnější, nemusí to „dopadnout dobře“ apod., ale s tím počítám. Jde mi o to, že chci dát dětem krásné dětství, milující rodinu a zázemí, a jak s tím potom naloží, to už bude na nich. Nemám žádná očekávání, že to bude takové a makové.
Nicméně zpět k mému dotazu. Myslíte si, že bych měla šanci být schválena, když jsem tak mladá? Zapomněla jsem napsat, že mám manžela (o 2 roky starší, než já), bydlíme v 2+kk, oba pracujeme, takže taková normální rodina bych řekla. Jen k tomu věku se obávám, že by mě hned „hodili do koše“, že jsem moc mladá, nevím, co v životě chci apod., přestože pro adopci/pěstounství jsem rozhodnutá už téměř 10 let. Jo a manžel souhlasí, jen asi ne úplně teď hned.
Prosím o názor lidí, kteří si přípravami prošli, odpovědi typu „no to já bych to nikdy neudělala“ mi nepomůžou.
Je tedy pravda, že osobnost se vyvíjí a zraje minimálně do 22 let, některé zdroje v psychologii uvádí 24-26 let. Nikdy nesmíš mít tyto úmysly jako náhradu za něco, čeho nemůžeš ve vlastním životě dosáhnout. A u PP se spíše preferuje, aby už žena měla vlastní děti.
Držím pěsti. Pokud máš pocit, že je to Tvoje cesta, začni to řešit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 21:21
@anonymni186 píše:
Děkuji za názor, já se právě bojím, že by to nemuselo vyjít. Tím, jak o tom přemýšlím už tolik let a ani si to nedokážu představit jinak, a najednou by mi řekli, že ne, že se na to nehodím, tak by mě to hodně vzalo… Nechci to zkoušet, dokud si nebudu jistá, že je reálné, že mě vezmou, a nebudou se na mě koukat skrz prsty. Už třeba jen proto, že nejsem ten běžný pěstoun, který má odrostlé děti, zkušenosti, vlastní dům…
Dokud to nezkusíš, nebudeš vědět, jaké máš šance. Jinak ty zkušenosti jsou opodstatněné. Do PP přicházejí děti, které si s sebou nesou do života různá traumata. V poslední době se s tím terapeuticky pracuje, opravují se vztahové vazby. Na to musí být pěstoun, který má zralou osobnost a určité zkušenosti s rodičovstvím. Dále to obnáší komunikaci a spolupráci s původní rodinou dítěte. Opět nutné určité kompetence.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 21:45
Já mám v pěstounské péči svého vnuka.
Tedy jsem to měla lehčí, nemusela jsem dělat žádné zkoušky.
Už ho mám v péči 8 let, za chvíli mu bude 10 let.
Doporučila bych Vám (pokud chce být i manžel pěstoun) zajít na OSPOD (sociálka) a tam se na všechno zeptat, co jsi napsala tady.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 21:49
A já bych ti poradila z té druhé strany - zkušenosti z oSPOD a krajského úřadu. Holka, neblbni!
Evidentně ti netikají biologické hodiny, jinak bys nenapsala, že po vlastním dítěti netoužíš. Ono to příjde, dřive nebo později. A to už budeš mít doma cizí dítě, rodičů feťáků, alkoholiků nebo gamblerů (děti normálních rodičů se do PP téměř nedostanou), s těžkým traumatem, totálně rozvrácenou vztahovou vazbou. Diťě odebrané z rodiny kvůli něčenu vážnému - týrání, fet,.. To dítě v pubertě bude chtìt poznat své biologické rodiče, své kořeny, navíc v kontaktu s bio rodinou nesmíš bránit. Jsi na to připravená? Jsi připravená na to, že to dítě tě třeba po 10letech, co ho budeš láskyplně vychovávat, tě začne nenávidět, krást, apod.? Geny nikdy nevymažeš, sebelepší výchovou.
Nehroť to. Jsi mladá, dej si 10let pauzu od téhle myšlenky. Až nabereš zkušenosti, ideálně vlastní, a myšlenka bude stále přetrvávat, jdi do toho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 21:59
@anonymni186 píše:
Děkuji za názor, já se právě bojím, že by to nemuselo vyjít. Tím, jak o tom přemýšlím už tolik let a ani si to nedokážu představit jinak, a najednou by mi řekli, že ne, že se na to nehodím, tak by mě to hodně vzalo… Nechci to zkoušet, dokud si nebudu jistá, že je reálné, že mě vezmou, a nebudou se na mě koukat skrz prsty. Už třeba jen proto, že nejsem ten běžný pěstoun, který má odrostlé děti, zkušenosti, vlastní dům…
Když to nevyjde teď, tak to zkus později.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 22:05
Pokud k tomu nemáte závažné zdravotní či psychické obtíže, tak není moc důvod proč by to nemohlo jít.
Respektive, pokud tvoje nechuť k vlastním dětem je spojená s nějakým traumatem z tvé původní rodiny, tak nejprve toto vyřeš v individuální psychoterapii, dřív než si vezmeš do péče traumatizované děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 23:15
@nikive píše:
A já bych ti poradila z té druhé strany - zkušenosti z oSPOD a krajského úřadu. Holka, neblbni!
Evidentně ti netikají biologické hodiny, jinak bys nenapsala, že po vlastním dítěti netoužíš. Ono to příjde, dřive nebo později. A to už budeš mít doma cizí dítě, rodičů feťáků, alkoholiků nebo gamblerů (děti normálních rodičů se do PP téměř nedostanou), s těžkým traumatem, totálně rozvrácenou vztahovou vazbou. Diťě odebrané z rodiny kvůli něčenu vážnému - týrání, fet,.. To dítě v pubertě bude chtìt poznat své biologické rodiče, své kořeny, navíc v kontaktu s bio rodinou nesmíš bránit. Jsi na to připravená? Jsi připravená na to, že to dítě tě třeba po 10letech, co ho budeš láskyplně vychovávat, tě začne nenávidět, krást, apod.? Geny nikdy nevymažeš, sebelepší výchovou.
Nehroť to. Jsi mladá, dej si 10let pauzu od téhle myšlenky. Až nabereš zkušenosti, ideálně vlastní, a myšlenka bude stále přetrvávat, jdi do toho.
Chápu Váš pohled, ale jak už jsem psala, nejde u mě o nějaký nápad, co jsem dostala včera, ale něco, co tak vnímám už hodně dlouho. Jsem si jistá, že za 10 let nebudu mít jiný názor. Nemám nechuť vůči tomu mít vlastní děti, jak tady někdo psal, spíše mi to prostě nedává smysl v mém případě. Nesouhlasím s tím, že dřív nebo později nutně začnu toužit po biologických dětech - je spousta žen, které děti mít nechtějí a nepřešlo je to ani v 50.
Možná bych mohla zmínit, že běžně pojmem vlastní děti označuji děti, které bych vychovávala, ne nutně ty, které bych porodila. Takže vlastně ano, toužím po vlastních dětech, ale vlastní dítě pro mě není nutně biologicky vlastní. Jsem si jistá, že bezpodmínečnou lásku dám jakémukoliv „vlastnímu“ dítěti bez ohledu na to, kdo ho porodil. Vím, že děti do pěstounských rodin jsou často z příšerných podmínek a prošly si peklem, ale ty děti za rozhodnutí svých rodičů nemůžou. Jsem přesvědčena, že problematické chování u těchto dětí se neprojevuje proto, že by to měly v genech (pochybuju, že mají v DNA napsáno zloděj, feťák apod.), ale právě proto, jakými traumaty si prošli. A počítám s tím, že u mých dětí by se toto chování mohlo projevit, ale ty samé situace by mohly nastat, i kdyby vyrůstaly v dětském domově. Takhle jim alespoň budu moct dát dětství v milujícím prostředí. Nemám od nich žádná očekávání, jaké budou a co z nich udělám, chci jim jen dát lásku, ze které budou moct později ve svém životě čerpat, pokud budou chtít.
Nemyslím to ale tak, že bych neměla žádné požadavky. Jsou případy, do kterých bych si netroufla jít, např. dítě, které strávilo první 3 roky v ústavu - tam se bojím, že by citová deprivace byla natolik silná, že už bych s tím nic nezmohla a můj láskyplný přístup by to dítě nijak neocenilo a bylo mu to jedno… Ale to budu řešit, až do toho reálně půjdu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 23:19
Ještě doplním, že v mém okolí znám několik náhradních rodin a jejich děti jsou úplně normální lidé. Takže bych to neviděla hned tak, že „nevlastní“ dítě = budoucí zloděj, feťák apod., i když tyto situace samozřejmě nastat mohou. Naopak na těch dětech (už dospělých) vidím, jak hrozně moc jim to dalo a prakticky změnilo život.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 23:41
@anonymni186 úryvek z jedné brožury o PP. Pár pěstounů znám, nikomu z nich nebylo méně než 30, když dávali žádost o PP. Jestli by bylo možné stát se pěstounem těsně po dosažení dospělosti, to netuším. Myslím, že za zeptání se na příslušném úřadě nic nedáš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.11.22 23:47
Tímhle „netoužím po vlastních“ si projde spousta ženských, vydrží to minimu. Vím, o čem mluvím 
Jak tu někdo psal, v 21 nejsi ještě kompletní osobnost, mozek se ti bude ještě chvíli vyvíjet a za pár let budeš nejspíš vidět věci zas trochu jinak. Za mě blbý věk na něco takového.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.11.22 14:09
@anonymni186 píše:
Děkuji za názor, já se právě bojím, že by to nemuselo vyjít. Tím, jak o tom přemýšlím už tolik let a ani si to nedokážu představit jinak, a najednou by mi řekli, že ne, že se na to nehodím, tak by mě to hodně vzalo… Nechci to zkoušet, dokud si nebudu jistá, že je reálné, že mě vezmou, a nebudou se na mě koukat skrz prsty. Už třeba jen proto, že nejsem ten běžný pěstoun, který má odrostlé děti, zkušenosti, vlastní dům…
Já jsem pěstounka. Nechci hodnotit tvůj věk, ale ani mnoho starších zájemců netuší do čeho jde. Ty děti si rodinu zaslouží, ale jsou hodně taumatizované a není to o tom, že jim dám hezkou rodinu a děti se samou radostí psychicky srovnají. Trauma může mít za následek odmítání, vytrvalé odmítání, agresivitu, můžeš projevit lásku a dítě si tě vyzkouší - ztrhá ti v bytě nepozorovaně tapety, rozmlátí nejoblíbenější porcelán, venku se ti vyválí v louži a když ho z ní budeš tahat, bude ti bušit pěstičkami do hlavy. Připrav se, že i takto to může vypadat. Věř mi ale, že pokud jsi silná a odhodlaná to nevzdat a neřvat po něm, že ho vrátíš pokud nepřestane a s manželem to ustojíte, pak to teprve stojí za to a to dítě vás začne mít opravdu rádo. Mluvím z naší zkušenosti. Máme dvě děti, masakr trval cca 4 roky, z toho téměř dva to bylo na hranici lidských sil. Dnes máme dvě moc milé a ve škole velmi oblíbené děti. Sáhli jsme si ale na úplné dno.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
