Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Čím tě tak okouzlil? Dokážeš to pojmenovat? Nemůže to být tím, že jsi zkrátka citově vyprahlá - manžel je už okoukaná jistota s chybami
, kolem jen samé ženské, když se objeví ucházející chlap, tvoje senzory blázní?
Jasně, že je dokonalý, protože neznáš jeho špatné stránky. Možná by pomohlo zjistit, že za to vůbec nestojí.
Nechápu, jak ti ničí kariérní i osobní život? Jako že si toho všimly kolegyně, nebo že jsi teď jakoby víc neschopná kvůli nervozitě z něho? Srovnáváš ho s manželem, a tak máš pocit, že už to doma není ono?
Buď konkrétnější.
Stalo se mi to s kamarádem od manžela, tudíž taky dost nepříjemná situace. Navíc on byl docela dost na ženský a celou situaci dost brzy pochopil, značně si to užíval. Já se před ním zamotala do každé druhé věty a užívala si všechny letmé dotyky, jako zabouchla puberťačka. Zároveň jsem stala nohama na zemi a věděla co mám v manželovi a že nechci ohrozit náš vztah.
Vzala jsem to z jiného konce a nebránila se dotyčného lépe poznat, avšak nikdy jsem s ním nechodila nikam sama, pouze spolecne akce s přáteli. Když jsme se lépe poznali, velmi rychle mi došlo co za člověka to je a celé to okouzlení bylo lusknutim prstu pryč. Takže možná naopak ho poznej, ať celý ten závoj tajemna zmizí a ty zjistíš, že je to úplně normální Pepa, který moči ve sprše a nechává trenky v obýváku.
Jeden chlap se objevil v ženském kolektivu a už jsi platonicky zamilovaná?
Jak je to možné?
Měla jsem to svého času se šéfem, akorát to bylo vzájemné. On byl ženatý a to mně drželo při zemi. Trvalo to taky nějak dva roky. Teď jsme dávno každý na jiné pozici, ale pořád se rádi potkáme. Už tam nic není, jen pokecáme a jdeme si po svém.
Musíš holt počkat, až to přejde. Dva roky je už docela dlouho, můžeš se utěšovat, že to bude brzo.
Příspěvek upraven 17.04.25 v 07:54
Zamysli se nad svým vztahem s manželem. Spokojená, citově naplněná žena nebude padat vzrušením z prvního chlapa, co kolem ní projde.
@unuděná píše: Více
Ano, přesně. Na mě tyhle příběhy působí divně. Ty ženy žijí v lese a nikdy neviděli chlapy, že jim stačí, že se objeví jeden a už v tom jedou?
Já pracuju v převážně chlapském kolektivu a jako si neumím představit, že ze mě každý ihned padá na zadek (a rozhodně se to neděje) ![]()
@Mango_Lassi píše: Více
Ty pracuješ s chlapy už dlouho, takže rozpálit tvé srdce už chce více snahy. Já zase pracuji dost se ženami a vím, že když jim to doma moc nefunguje, tak se platonické zamilování děje celkem snadno. Pár hezkých slov, pohledy do očí, charisma a na různých firemních akcích se člověk dozví věcí.
@Anonymní píše: Více
To je pravda. Často je člověk zamilovaný do představy o tom člověku. Lépe ho poznat, pokecat s ním, může pomoci.
@Mango_Lassi píše: Více
Někomu ano. Jsou to spíše ženy, které mají rády romantické filmy, knihy a jejich představy jedou na vyšší obrátky. Častokrát to zůstane jen v rovině platonického zamilování, ale v hlavě to může být roky.
@LukeR1 píše: Více
Jo jo, můžu potvrdit, já jsem přesně ten platonicky zamilovávací se typ, akorát nijak neujíždím na romantických kravinách. Chlapů kolem mám spoustu a pouze jenom úsměv a pár teplých slov nestačí, ale když přeskočí jiskra, jsem ztracená na dlouhé roky
. Jelikož to o sobě vím, tak nijak neblbnu a snad to není tak nápadné. Ale vevnitř mívám tedy někdy peklíčko.
Takže chápu, jak se zakladatelka cítí, a jaké to musí být pro ní úmorné a trapné. Fuj a ty naděje, to je hnus…Ale co s tím nadělat? ![]()
Tebe jako chlapa se chci zeptat, jestli to na těch ubohých ženských poznáš, i když se nijak neprojevují? A když jo, tak podle čeho? (To aby jsme mohly být ještě víc nenápadné, když už se tak trápíme)
![]()
@jasperka2 píše: Více
Myslím si, že vždycky to poznat nejde. I když se neprojevují, tak někdy je tam nervozita, někdo se červená, zadrhává, cíleně se vyhýbá, někdy se ztratí a hltají každé slovo, mluví o něm často s okolím.
Tento stav nikomu nezávidím, protože je to jako bojovat s vlastním tělem. Cítíš k tomu muži sexuální touhu nebo spíše hluboký obdiv, náklonnost?
@jasperka2 píše: Více
Já platonickou zamilovanost neumím asi. Pokud se mi chlap líbil, tak jsem po něm vyjela, většinou teda neúspěšně.
ale pak mě to rychle pustilo, asi nedokážu v sobě živit představy, nebaví mě to.
Byla jsem v čisté ženském kolektivu. Nemám ráda pomluvy a moc sem nezapadala. Spíše tak proplouvala. Když měl přijít nový mužský kolega. Vítala jsem to jako pozitivní změnu. Jenže od chvíle co jsem ho viděla šlo vše do kytek. Už dva roky ho nemohu dostat z hlavy. Pořady a různé řešení mi nepomáhají. Jinak se mu snažím vyhýbat. Nedokážu s ním mluvit a ani před ostatními v jeho blízkosti. Zakoktam se a vypadám jako retard. Nevím co mám dělat. Z celé situace části brečím a nejraději bych odešla.
On též dříve působil nervózně. Dříve se snažil se mnou i trochu mluvit, než pochopil, že mezi námi je ticho. Někdy si mě nevšímá a někdy mě pozdraví s úsměvem, který mu mimo dek oplatim a kouká na mě i 7 vteřin. Při poradách se na něho snažím nedívat a představovat si, že tam není. Abych byla aspoň schopna něčeho. Když se ale pohledy střetnou, vetsinou hned ucukne pohledem. Celá situace je nepříjemná i v tom, protože jsem vdaná. Někdo kdo nezažil podobné nepochopí co prožívám. Ráda bych aby to konečně přestalo a už netrpěla a nebrecela. Nevím jak se toho zbavit. Osobní a profesní kariéra jde do háje.