Pochybuji o sobě, přišla jsem o zdravé sebevědomí

Anonymní
4.11.19 15:18

Pochybuji o sobě

Ani nevím, jak začít. Nejspíš se potřebuju jen vypovídat. Poslední dobou (cca rok) začínám sama o sobě pochybovat. Mám dobrou práci a objektivně ji nedělám špatně (zpětná vazba od šéfa, kolegů a lidí, kterých se má práce týká), a přesto mám pocit, že nejsem dost dobrá, že ostatní to všechno zvládají tak nějak líp apod. Když dostanu pozitivní zpětnou vazbu, úplně ožiju, je mi dobře, ale dlouho mi to nevydrží. Často taky přemýšlím o tom, jaká jsem matka, jestli to, či ono dělám správně, zkrátka začínám pochybovat o sobě samé. Je to velmi nepříjemný pocit, který mě poslední dobou dohání k šílenství. Připadám si ve všem nejistá, ale nevím důvod, proč tak najednou. Přestávám mít radost z obyčejných věcí a žiju v takovém nepochopitelném napětí. Nic zásadního se ale nestalo, mám dobrou práci, skvělou rodinu a zdravé dítě. Tuším, že je to možná problém jakéhosi zdravého sebevědomí, ale proč jsem o něj tak najednou bez zjevné příčiny přišla? Funguju normálně, ale nějak přestávám mít radost ze života, i když si nadávám, že k tomu vlastně nemám důvod…
Zažil jste někdo něco podobného? Omlouvám se za anonym - pro mě dost citlivé téma, děkuji.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1032
4.11.19 15:49

Já to tak mám celý život že si nejsem jistá sama sebou, přestože k tomu nemám důvod, mám dobrou práci, kde vše zvládám a přesto se pokaždé stresuju jestli to dnes opět zvládnu. Na okolí působím velmi nejistě a to pak samozřejmě vypadá že nic neumím přestože to umím..jenže si prostě nevěřím. Myslím že za to může moje dětství, velmi přísná výchova a mamka mi dávala najevo že nic nezvládám podle jejích představ… bohužel už je to ve mně a nemůžu se toho zbavit. Ale u tebe je divné že to vzniklo až teď. :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.11.19 15:55

@milwinka Díky za příspěvek. No, já to měla v době dospívání a v období, kdy jsem začala chodit do práce - tehdy mi to přišlo pochopitelné, učila jsem se nové věci, neměla jsem praxi. Pak přišlo docela dlouhé období takové jistoty a zdravého sebevědomí. Pak přišlo dítě a mateřská a dá se říct, že to tak nějak plíživě přicházelo po narození dítěte. Ale už jsem čtyři roky v práci a situace mi připadá spíš horší. Přemýšlím, jestli to není příznak nějakého vyhoření. :nevim:
Máš nějaký fígl, jak proti tomu bojovat, jak se cítit líp. Já mám dny, kdy se cítím pod psa a současně mě štve, že vlastně nemám proč se stresovat… :zed:

  • Citovat
  • Nahlásit
Ou
15543
4.11.19 16:30

0. nenadávej si, buď na sebe hodná - chovej se k sobě jako ke své nejlepší kamarádce. Nemá smysl se zahrnovat pocitem viny a trestat se za nenaplnění perfekcionistických představ.

1. začni si psát deník vděčnosti a úspěchů. Každý večer napiš alespoň jednu věc, za kteoru si ten den byla vděčná (komukoliv či čemukoliv) a alespoň jednu věc, která se ti povedla.

2. najdi si nějakou činnost, co ti bude připadat skutečně smysluplná, s nějakým přesahem i pro ostatní. TEdy spíš někomu pomáhat, než jíst víc ovoce. A najdi si na to čas a začni tomu věnovat svou energii. Ideálně aby si při tom musela sebe sama trošku rozvíjet, aby to pro tebe byla trošku výzva.

Tím že budeš dělat něco s trvalejším smyslem a zároveň se při tom budeš učit nové věci a uvidíš, že to zvládáš, tak se ti bude tvoje vlastní sebevědomí přirozeně zpevňovat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
15543
4.11.19 16:35
@Anonymní píše:
Máš nějaký fígl, jak proti tomu bojovat, jak se cítit líp. Já mám dny, kdy se cítím pod psa a současně mě štve, že vlastně nemám proč se stresovat… :zed:

Tak v toto pořípadě potřebuješ porozumět tomu, odkud se ta emoce bere, která tvoje potřeba je nenaplněá a její dlouhodobá frustrace způsobuje podobné stavy - a tady opět pomůže spíš to, že budeš na sebe hodná a všímavá a budeš svoje pocity respektovat.

Když si při nějakém nepříjemném pocitu začneš nadávat, že se musíš cítít dobře a že nemáš proč se cítit špatně, tak pochopitelně že nemůžeš porozumět tomu, z čeho to pramení.

Tím pochopitelně neříkám, že se máš rozpynout v pocitech a utopit v depce a frustraci.

Ale jen tím, že akceptuješ že prostě je vnímáš a že z něčeho pramení se dostaneš k tomu, aby si pochopila co je způsobuje.

No a to pak má smysl zkoušet změnit.

pocity a emoce jsou jen kontrolky na palubní desce - přelepit kontrolku aby nesvítila nebývá vhodná cesta k pohodové jízdě :-D

Kdybys hodně nevěděla jak na ty pocity, mrkni se na metodu tzv. tělesně zakotveného prožíváná aka focusing. Docela dost to pomáhá udělat si v sobě pořádek

http://focusing.cz/

Nejjednodušší je vydat se nějam na seminář - lidi z výše odkazované stránky jsou všichni spolehliví profesionálové, co vědí co dělají, ne ezo-duše, co se v panice z prázdného hnízda vrhly na „musím pomáhat lidem“.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.11.19 16:51

@Ou Děkuju! Když sama sebe pochválím za (objektivně) dobře vykonanou práci, tak se cítím pořád mizerně. Když mě pochválí někdo zvenčí, tak mě to úplně nadopuje a mám najednou radost ze života. Nedokážu mít radost sama za sebe, vždycky k tomu potřebuju pochvalu někoho jiného. Zvláští je, že se mi to děje hlavně v profesním životě, v tom rodinném ani tak ne.

  • Citovat
  • Nahlásit
33130
4.11.19 17:41

Chapu, taky to muze byt i tim, z jake perspektivy svuj vykon vnimas. Ja po vyhotoveni temer kazde sve prace mam pocit, ze by to chtelo zacit znovu a lepe, s odstupem mi to tak blbe vetsinou neprijde (s jedinou vyjimkou, a to je diplomka :mrgreen:;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
4.11.19 21:17
@Anonymní píše:
@Ou Děkuju! Když sama sebe pochválím za (objektivně) dobře vykonanou práci, tak se cítím pořád mizerně. Když mě pochválí někdo zvenčí, tak mě to úplně nadopuje a mám najednou radost ze života. Nedokážu mít radost sama za sebe, vždycky k tomu potřebuju pochvalu někoho jiného. Zvláští je, že se mi to děje hlavně v profesním životě, v tom rodinném ani tak ne.

Mám úplně to samé 8o dokonce mi to i jednou bylo řečeno od jedné paní, profík na psychiku, že potřebuji svolení k tomu abych byla šťastná, tenkrát mě to strašně rosekalo, protože jsem si uvědomila, že je to pravda (mám to také z dětství, nikdy jsem pro mámu nebyla dost dobrá) mám skvělou práci, která mě naplňuje, úžasného chlapa, prostě hezky život, ale také mě často prepadavaji pocity, že se nedokážu radovat z běžných věci,… Zjistila jsem, že potrebuji mít pořád něco, čím sama sobě dokazuji, že se dokážu hecnout a něco dokázat překonat, zvládnout,… Strašně mě tedy chytlo běhání, ač jsem ho vždycky nenáviděla (třeba právě proto? :nevim:) neustále tam můžu překonávat sama sebe a zároveň ze sebe mít dobrý pocit :) :palec: dám si nějaky cíl a ten prostě splním :) :palec: navíc, to skvele vyčistí hlavu :palec:

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat