pomoc

@Anonymní píše:
@JulkaD Tak myslim, že 3 měsíce mě nezabijou, že jsme nikde nebyli. Má teď hodně věcí v práci a pak dělá venku kolem baráku když má volno a jak je teď hezky…jj jsem na mateřský

Me by asi zabily;))).
Nee, vsak ldyz je toho hodne, tak je to jasne ze neni cas ,chapu.. A materskou jak zvladas?? Dobry?? Za me–je to teda siiilene narocny!!!
A k tematu . Co jsi/jste dnes jedla/y??

@Anonymní píše:
@JulkaD Tak mateřská je v poho, zatim si nemám nač stěžovat, i když občas se najde den blbec. Dnes jsem měla melouna.

To je fajn;). Jj, je to super, ale obcas je to fakt narocny a ja melu z posledniho (tj jen za me, obdivuju vsechny, kt to zvladaj vpoho)!

Ja teda taky hubnu po porodu, jsem 5mesicu po a mam dole 30kg. Lehce pres. Co cvicis?? A doma bo nekam chodis?

Jinak ja rano klasika-ovesna kase s ovocem, obed testoviny s tunakem a zele, vecere po cviceni tvaroh se zeleninou. Nic vyjimecnyho
Meloun jsem nemela ani nepamatuju

@Luciferda vis co ja nemam zadny striktni jidelnicek, ani nepocitam, nic. Na to jsem flink . Proste jim zdrave, tak, abych byla spokojena. Ale tak, vpodstate se da rict, ze rano vlaknina+ovoce, na obed si ted uz davam prilohu a bud rybu, maso, etc a zeleninu, vecere uz pak hl tvaroh na ruzny zpusob, bo cottage, atd atd zase se zeleninou. Ale Mne nesedi jist 5× denne, jim 3× denne. Kazda jsme jina;),vetsinou je lepsi jist 5× denne. Lip se hubne, ale mne to nevyhovuje.

A cvicim, uff. Ja toho mam hodne. Kdyz neni cas, jdu aspon behat a doma pak posiluju (hl zadek ted chci peknej ,takovej ten kulatej, vysportovanej). Jinak vetsinou tak 3× tydne mam classes (cross fit, aerobic) a zbytek tydne jen tak posilovna. Ted uz jsem si ubrala cardio (beh, kolo) a spis se zameruji na silove. Jinak ted v lete toho je co se da delat, ze;). Kolo, brusle, plavani-leto je ideal:)

Uplne po porodu sem cvicila doma a to Jilllien.

Ale mne se totiz nelibi takove ty kostricky, vyzable. Mne se libi proste zdrave, vysportovane, hezke holky. Proto takhle 

Tak jo, 72 stran se přemlouvám, že sem nenapíšu ani slovo. Ale můžu říct, že posledních několik stránek mám z vět zakladatelky husí kůži. Stažený žaludek, pocit úzkosti, rozbolela mě hlava a normálně se mi dělá špatně… ne ze zakladatelky, její pocity naprosto chápu. Jen se mi to všechno vrátilo…dodnes si ten pocit přesně vybavuju. Člověk samozřejmě ví a chápe, že z jednoho sousta nepřibere 20 kilo, ale sníst to prostě NEJDE. Zkusím se vyvarovat moralizování apod., to stejně nemá smysl, anorexie je neuvěřitelně sobecká nemoc, je jenom JÁ JÁ JÁ a přestože má člověk pocity nenávisti a odporu k sobě samému, přesto touží po pozornosti a obdivu. Jako malé dítě, kterému se matka málo věnuje, zlobí a vzteká se, i negativní pozornost je pozornost…

Je mi 27, mám pětiletou dceru. Měřím 165 cm a momentálně vážím 56 kilo. Jsem vystudovaná nutriční terapeutka, pravidelně a vyváženě jím, 4× týdně hodinu makám jako blázen. O víkendu si s přítelem vaříme dobroty, pijeme víno a do rána si povídáme. Poprvé v životě mám hezkou postavu, mám svaly, tvary, krásné vlasy, kůži, nehty… mám, vidím to a vím to. Ale stejně ty pouta někde vzadu v hlavě mám a dodnes se mi stává, že mě přepadne hrozná úzkost z jídla, z kil, ze vzhledu, strach, že mě nikdo nemá rád. Ale umím s tím už pracovat a žít.
Když mi bylo 15, byla jsem tlustá. Milovala jsem jídlo, sladkosti, byla jsem zvyklá se přejídat… měla jsem přes 70 kilo. Ale nevadilo mi to, byla jsem vtipná, kamarádská, kluci na mě letěli, život byl sranda.
Jenže pak do mě začala rýpat máma, že už to není hezké a ať něco dělám… rýpala tak dlouho, až jsem se jednoho dne urazila, v hlavě se mi objevil pocit, že když nebudu dost hezká = hubená, nebudou mě mít rádi ani ti, kterým by na mně mělo záležet naprosto bez ohledu na můj vzhled.
Přestala jsem se večer přejídat sladkým, po obědě jako zákusek jsem si denně dovolila jednu musli tyčinku, jinak jsem jedla stejně. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře… když byla chuť, tak jsem si dala ovoce nebo zeleninu navíc, začala jsem obden 20 minut běhat. Po pár týdnech bylo vidět, že mám pár kilo dole, bylo mi mnohem líp. Jenže přeci jen, dvě tři kila za necelý měsíc jsou málo, žejo…když mi tak pěkně šla pravidelná strava s běžným jídlem, začala jsem pomalu přecházet na zdravější varianty. Pečivo jen celozrnné, jogurty jen nízkotučné, do čaje umělé sladidlo místo medu. Pak jsem začala ubírat přílohy… pak jsem přestala přidávat do jídel jakýkoliv tuk… postupně ubývalo víc a víc věcí, které se mi zdály přijatelné… okolí bylo nadšené, všichni mě chválili, byl to super pocit, být za hvězdu, za tu, která to dokázala.
Máma už v mém chování viděla něco nezdravého, vzala mě na gyndu k doktorce. Tam mě zvážili, měla jsem 60 kilo. Doktorce to přišlo jako přiměřená váha, neviděla problém. Protože u anorexie je problém v hlavě, ne ve váze… mám čekala, že mi trochu promluví do duše, ale mělo to opačný účinek. Zhrozila jsem se, jak strašně moc pořád vážím, čekala jsem daleko menší číslo. Ubrala jsem ještě víc jídla, přestala jsem cvičit, protože jsem neměla sílu.
Postupně po dvou kilech jsem hubla dál a dál. skončila jsem na 45 kilech na 165cm.
Bylo mi 16. Následky? Záněty střev, střídání průjmů a zácpy, strašné nadýmání, bylo to jako bych umírala zaživa. Nemohla jsem spát, budila jsem se ve tři ráno a koukala do stropu. Neustále jsem byla nemocná, byla mi příšerná, mrtvolná zima. Pořád, i když venku bylo 35 ve stínu. Po sebemenším doteku se mi dělala modřiny. Přestala jsem menstruovat, zmizely mi prsa. Kůži jsem měla suchou, tenkou, jako papír. Bylo mi cítit z pusy. Po asi půl roce mi vypadaly skoro všechny vlasy, měla jsem jen takové odřené chmýří. Omdlévala jsem, kolabovala jsem, objevovaly se extrasystoly a arytmie srdce. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, nebyla jsem schopná ujít víc než 100m bez odpočinku. Usínala jsem v šest večer úplně vyčerpaná. Uzavřela jsem se do sebe, s nikým jsem nechtěla mluvit, nic mě nebavilo. Nic. V hlavě jen to, že jsem odporná, hnusná, tlustá, Chtěla jsem vzít nůž a odřezat si vylézající kosti, protože to byly hnusné špeky. Topila jsem se v depresích, uvnitř totální tmu a prázdno. Nic mě nezajímalo, nebavilo, byla jsem neuvěřitelně nešťastná a hluboce smutná. Děsilo mě úplně všechno, bála jsem se, co bude, až se ráno vzbudím… naši se málem rozvedli, mámu jsem psychicky skoro zničila. Musela se dívat na to, jak se jí před očima zabíjí dítě a nebylo nic, co by mohla udělat. Vzala si neplacené volno a zůstala se mnou doma, téměř přišla o práci. hlídala mě u jídla, nepomáhalo nic, nešlo to po dobrém ani po zlém. Před vážením jsem byla schopná vypít tři litry vody, abych naoko vážila víc. Jídlo jsem vyhazovala, kde se dalo, lhala jsem, že jsem jedla, že se najím později, že to a tamto… kecy. Máma se snažila mi věřit a já ji vždycky podrazila. Hubnutí mi bylo přednější než cokoliv… Takhle to šlo rok, až jsem se na Vánoce složila. Nejde nejíst, tělo to nezvládne. Prostě jsem se přejedla. Strašně, strašně jsem se za sebe styděla, ale ten živočišný hlad byl silnější. A začalo pětileté peklo záchvatovitého přejídání. Bulimicky jsem se přejídala, byla jsem schopná sníst kostku másla, skleničku tatarky, vypít půl litru smetany, sníst deset tatranek, sklenici nutelly, celé balení těstovin…najednou. Všechno. Během pár minut. Nikdy jsem nezvracela, ale období přejídání trvalo vždy 1 - 3 dny a pak jsem zase měsíc držela přísnou dietu, cvičila jako šílená… trvalo to pět let, váha mi lítala od 45 do 65 kilo a psychicky jsem na tom byla ještě hůř než když jsem „jen“ nejedla. Samozřejmě jsem tímhle opakovaným hubnutím a nabíráním přišla o svaly, takže jsem byla rozměklá, nehezká, oteklá… pět let. Psychologové i psychiatři už nade mnou zlomili hůl, všichni do jednoho řekli, že jsem natolik inteligentní, že se mnou nejde pracovat. „Chtěla jsem“ pomoct, ale nedokázala jsem ji přijmout. Bylo to silnější. Vypěstovala jsem si strašnou sobeckost a zároveň absolutní neúctu k sobě. Dodnes jsem dost nejistá, pořád mám pocit, že na mě všichni koukají, ze sebevědomé vysmáté holky se stala introvertní, labilní troska. Když mi bylo 20, na Silvestra na horách s partou jsem se opět s 48 kily zhroutila, vzala nůž a chtěla si podříznout žíly. V tu chvíli to, že bude konečně konec, bylo strašně uklidňující. tohle bylo peklo… v té době přítel naštěstí přišel včas, zabránil nejhoršímu… a řekl mi, že by se mnou chtěl dítě. To pro mě v tu chvíli bylo jako jediný impuls, jediná myšlenka, která se mi zdála silnější než anorexie… najednou to šlo, chtěla jsem dítě, bez problémů jsem přibrala na 57 kilo, menstruace se ale stejně nevrátila. Po půl roce jsem nějakým zázakem otěhotněla a začala se přejídat, jako těhule jsem mohla, žejo. Náš vztah byl na nic, nestál na žádných základech, všechno špatně. Nabrala jsem na 76 kilo, po porodu, který byl mimochodem šílený, trauma z něj mám dodnes a další dítě nechci, opět to bylo celé způsobené mou absolutní ignorací signálů těla a neschopnosti spolupracovat s někým (= s mým tělem), komu prostě nevěřím..jsem měla 72kg. A fakt to nevypadalo, že to půjde dolů. Šestinedělí dobrý, měla jsem úžasné miminko, kila mi nevadily…chvilku to vypadalo, že mateřství bude silnější… nebylo. Jakmile se mi povedlo pár kilo zhubnout, už tam ten pocit byl zase. rodila jsem ve 22. Týden po porodu jsem seděla na rotopedu, mimino na dece na zemi a bylo mi úplně jedno, že mě bolí jizva jako prase. Kojila jsem, jedla hodně, cvičila. Kila šla pomaličku dolů… vypadalo by to všechno super, žejo, až na ten známý slastný pocit vítězství, když šla čísla na váze dolů. dostala jsem se na 54 kilo, hodně udělalo kojení, už to přestávalo být hezké. Pak jsem kojit přestala, váha se vyhoupla někam na 58 kilo… mezitím jsem se vdala, věděla jsem, že to fungovat nebude, ale bylo mi to jedno, měla jsem pocit, že je to nějaký trest, který si zasloužím, musím to přetrpět… dva měsíce po svatbě jsem ve 23 letech potkala svou záchranu. Potkala jsem chlapa, který mi otočil život vzhůru nohama…chvíli jsme spolu byli tajně, jenže pak jsem udělala obrovský krok ke svobodě, udělala jsem PRVNÍ opravdu MOJE rozhodnutí, s tím, že následky jsem ochotná si nést. rozvedla jsem se a šlápla do neznáma. Jsou to už čtyři roky, já studuju druhou vysokou, mám skvělého přítele, úžasnou dceru a jsem na tom moc dobře.
Na druhou stranu - začala jsem v posledních letech jíst zdravěji, hodně cvičím, posiluju. Vypadám lépe než kdykoliv předtím. Ale 4× týdně mám prostě svoji hodinu na cvičení a když mi sem tam nedopadne hlídání, jsem schopná se skoro složit. Držím si jídlo na úrovni, opravdu jím vyváženě a dost a nemám problém se občas přejíst něčím dobrým, dát si zmrzlinu, kousek koláče… nedělá mi to problém, pokud mám možnost adekvátně cvičit. V pořádku úplně nejsem a nikdy nebudu, dlouho mi trvalo najít si k dceři cestu, po porodu jsem měla pocit, jako bych se po letech probudila a zjistila, že mám dítě, že ho budu mít napořád a že vůbec nevím proč, co s ním, jak se to stalo…jsem dost sobecká, po těch letech, kdy jsem si ubližovala, si prostě teď na svoje tělo dávám pozor, používám kvalitní kosmetiku, dělám si čas na pohyb, relax, cvičení… moje máma to třeba nechápe, že ji kolikrát poprosím o hlídání, abychom mohli vyrazit na koncert apod., ona je typ, který by pro dítě dýchal a užívá si každou minutu s ním. Já ne, já potřebuju obrovský prostor pro sebe, jinak panikařím a zkratuju. A je to následek té nemoci.
Jinak, dodnes mám problémy s imunitou, potíže s páteří, která se mi v době nejedení téměř odvápnila, zlobí mě klouby… donedávna jsem měla hrozné vlasy i nehty, návrat do normálu trvá hrozně dlouho.
A ještě jsem zapomněla - s těmi 45 kily mi porostlo celé tělo tenkými tmavými chloupky - lanugo. to se tak stává, když nefungují hormony…ošklivá, malá, hubená, vyděšená opička. Fakt to to bylo zlý, fakt je to běh na dlouho trať, ne-li napořád a fakt to člověka úplně změní. Povahově, vzhledově… hrozně to ublíží tvé duši a návrat do reality je strašlivě těžký. Časem to začne být silnější než cokoliv, teď to člověk omlouvá dítětem, že dítě je na prvním místě…není a nebude. Anorektik nevidí nic než sebe.
Je to závislost jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že feťák, aby se uzdravil, musí přestat drogu užívat úplně. To s jídlem nejde, musíš najít zlatou střední cestu a to je hrozně náročné na sebekázeň. Daleko těžší než hladovět. To fakt není frajeřina. Daleko víc si teď klepu na ramena za vypracovaný zadek a ploché břicho, protože to je mnohem těžší. Tím zakladatelku nijak neurážím, její pocity chápu. ale lítost a soucit ještě žádnou anorektičku nezachránil. Je to v ní, ten vnitřní boj za tebe nikdo nevyhraje. To, že jsi hezká a máš se ráda, je jen na tvém pocitu, nikdo tě za tebe mít rád nebude… a ani láska tvého dítěte k tobě pro tebe není dost, musí to vycházet z tebe, ty se musíš začít mít ráda. Musíš, protože jinak umřeš. Tečka. Jiná cesta není. Takhle se žít nedá.
Můžu se podepsat pod to, co tu padlo už několikrát…je to o naprosto změněném vnímání sebe sama. Já si připadala stejně tlustá se 65 i se 45 kily. Ten rozdíl jsem na sobě prostě neviděla. Připadala jsem si ošklivá = tlustá. Jenže ošklivá jsem byla z vychrtlosti a z hlubokého vnitřního neštěstí.
A doteď mám tendence přemýšlet o sobě stylem „když nebudu dost štíhlá, určitě mě opustí, kolem jsou milióny mladších a hezčích holek“. Jenže - teď už reaguji tak, že se obrazně proplesknu a řeknu sama sobě - když bude chtít odejít, tak ať si jde. (ne že by se něco takového dělo, přítel je úžasný chlap, ale ve mně je pořád tendence hledat problémy tam, kde nejsou, předem se už litovat a dělat ze sebe chudinku).
Mám v sobě potřebu se hrozně zavděčit druhým, pocit, že lásku si musím něčím zasloužit, pořád je pro mě divné, že by mě někdo mohl mít rád jen kvůli mně samotné a ne kvůli vzhledu… ale vím to a snažím se pořád na sobě pracovat.
Tvrdá už na sebe budu asi napořád…teď je to ale aspoň v rámci zdravého životního stylu a tělo mi to vrací - jak už jsem psala, když jím a hýbu se, všechno na těle je mnohem krásnější.
Pokud budeš dál jíst tak, jak jíš teď, buď rovnou umřeš, nebo zkolabuješ a v nemocnici tě narvou výživou do žíly, dokud nenabereš aspoň deset kilo. Pak tě pustí, ty zase zhubneš a vše se bude opakovat, dokud a) neumřeš nebo b) nesrovnáš si to v hlavě, že takhle to opravdu nejde.
Pak se musíš smířit s tím, že po takového hladovce není jiné cesty, než že pár kilo přibereš, a to zase může nastat dvojím způsobem - začneš se přejídat, neustojíš to a projíš se až k velké nadváze, protože tělo si teď bude vše ukládat. Nebo začneš jíst pomalu po malých porcích, smíříš se s 5 - 10 kily navíc, postupně se naučíš jíst zdravě a vyváženě a až začneš pořádně cvičit, zbavíš se tuku a vypracuješ si svaly. Můžeš si pak klidně mít kolem 55 kilo, i když to je málo na tvou výšku, pokud nemáš nízkou váhu geneticky danou, což nemáš, když to řešíš tak, jak to řešíš…ale budeš zpevněná, hezká a zdravá. Nepomůže ti nikdo, dokud nebudeš chtít sama.
Ta poslední cesta - zdravé jídlo + pohyb - je bezpochyby nejnáročnější a zaslouží nejvíc obdivu. Opravdu.
Držím palce.

@Fireangel díky za příspěvek. Je v něm spousta věcí k zamyšlení. A máš velký obdiv, že jsi dokázala najít tu správnou cestu.
 M.

@Anonymní píše:
@Fireangel díky za příspěvek. Je v něm spousta věcí k zamyšlení. A máš velký obdiv, že jsi dokázala najít tu správnou cestu.
M.

díky..
Popravdě, když se teď otočím zpátky, nechápu, jak jsem to přežila a kde se ve mně vzala síla tolikrát se po pádu zvednout z bláta a vstát… pořád dokola.
Kdybych věděla, jak strašně moc mi to vezme… ne, tohle bych znova zažít nechtěla.

@Fireangel ani já už bych to znovu zažít nechtěla, ikdyž jsem na tom nebyla tak zle jako ty, ale člověka to prostě psychicky poznamená na furt. Taky jsem si to dlouho nepřipouštěla a každému tvrdila, že to mám pod kontrolou. Byla to posedlost sebe samou. Teď jsem asi taky trochu posedlá, ale projevuje se to jen tím, že jsem k sobě dost kritická a hlídám si normální váhu. Ale nejíst bych fakt nevydržela. Z toho mám tak trochu paniku, když bych měla být třeba celý den bez jídla.