Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Poslední šance mít dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
7.11.18 12:16
No mám za to že bys do druhého jít neměla..pokud se na to necítíš.
A že dcera chce sourozence? To není důvod se do toho pustit, protože dalších 18-20 let se budeš muset starat ty..nikoliv dcera.
Oběti dělat nemůžeš.Protoze to nakonec stejně odneseš ty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:22
Nechala bych to osudu - šla bych na IVf a uvidělo by se, zda se zadařilo… Vůbec se to nemusí povést, když ano/ne, brala bych to jako znamení…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:23
@Verurizeckova píše:
Po porodu jsem měla těžkou poporodni depresi a beru ještě AD, mám 4M chlapečka… a už právě kvůli tomu, jak strašně mi bylo, chci ještě jedno dítě. Mám strašný pocit, ze jsem si malého neuzila jako miminko, ze jsem byla v letargii a pocitu absolutní neschopnosti a mám prave potřebu být mámou od startu. U nás v rodině je bohužel poporodni deprese běžná. Moje sestra u první dcery skončila také s těžkou depresi, když otěhotněla s druhou, tak od čtvrtého měsíce brala velice malou dávku AD jako prevenci, žádnou depresi neměla a malou si užila… těším se na to, ze snad budu moct malému pořídit sourozence, nechci ho ochudit o šanci ho mít, i když si třeba nebudou rozumět. V manželovi mám plnou oporu, mám to naopak než ty, naopak mám potřebu si to užit se vším všudy a bez těch hnusnych depek. Držím palce, ať se rozhodnes jakkoli, rozhodne se nemusíš nikomu zpovidat, ani mít výčitky. Záleží na tobě, jak to citis, dělat si dítě na sílu, to fakt nemá smysl.
Podobný případ. Po prvním porodu císařem těžké deprese. Rok v mlze. Brala jsem antidepresiva. Do tří let jsem nechtěla o druhém ani slyšet. Manžel chtěl vždy dvě. Kolem druhého roku se to nějak zlomilo. Asi tím jak už byl větší a šlo s ním už cokoliv a já byla už ok. Najednou jsem si říkala mít tak další a užít si to miminko. Bylo mě 36. Zároveň jsem ale měla strach a trochu asi i nechtěla. Už byl velký jezdili jsme na výlety atd. Ale jedináčka jsem také nechtěla no přálo se to ve mě…řekla jsem manželovi. Jestli se to nepovede napoprvé přirozeně nejdu do toho. A víš co? Teď tu krmim 4m prcka. Porod byl spontánní a přesně jak to má být. Hormony štěstí žádné deprese prostě pohoda. A děkuji tak trochu manželovi že mě do toho dotlačil 
jsou to moji miláčkové a Maxík je Smíšek největší. Vůbec nebrečí neknoura prostě miminko za odměnu. Toť moje zkušenost 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:24
@Eule píše:
Nechala bych to osudu - šla bych na IVf a uvidělo by se, zda se zadařilo… Vůbec se to nemusí povést, když ano/ne, brala bych to jako znamení…
Souhlasim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:29
@Bubla_Bučková píše:
Jee za rok bude prosit o pejska podobně…Ty diskuze tady o rozestupu děti 5 let jsou taky občas výživné, ono jako vůbec sourozenci… Bude to kluk a co? A ten žvást, že je tady samotná/zůstane tu samotná, mně vždycky vytočí a nikdy jsem ho nepochopila
Mam mezi prateli nekolik ctyricatniku - jedinacku, kteri se sami staraji o nemocne rodice a opravdu by si ted v tomto veku moc prali sourozence 
. Sourozenecke vztahy jsou myslim hodne i o pristupu rodicu, nejde rici, jaky vekovy rozestup je idealni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:51
@Hobitka píše:
Mam mezi prateli nekolik ctyricatniku - jedinacku, kteri se sami staraji o nemocne rodice a opravdu by si ted v tomto veku moc prali sourozence
Souhlasím, potkala jsem jedináčků okolo té padesátky hodně, podporují děti na studujích, k tomu se starají o rodiče, někdy i prarodiče.
Samozřejmě, to že bude mít sourozence, neznamená, že se budou starat o rodiče a sami o sebe, to vyjít nemusí. Ale je to šance.
Takže za mne bych do toho šla, ono to nemusí vyjít, což když nebudeš na dítě natěšená hrozně moc, tě alespon nezkolí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.11.18 14:57
@Bubla_Bučková píše:
Jee za rok bude prosit o pejska podobně…
Zakladatelka: Ano, bude chtít třeba psa a Barbie a lak na nehty a já nevím co ještě, ale přání mít sourozence je trochu jiné a pro mě pochopitelnější důvod proč o něm přemýšlet než o psovi. Nedostane vždy co chce. Neřeší pohlaví sourozence, chce prostě parťáka. Kdyby se jednalo o nesmyslné přání, neřeším ho na emiminu, řeším tu touhu manžela a dcery, které je svým způsobem opodstatněné… 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
7.11.18 16:02
@Sany80s píše:
O náhradní matce byste neuvažovali?
Jako že by mi odnosila dítě? Rozhodnout se mít dítě bych řešila tak či tak. A ne, to opravdu neuvažovali. Jestli dítě tak teď dokud jsem ještě relativně v dobrém věku a nechci se rozhodovat další 3 roky a po 40 se stát maminkou (i když proti maminkám v tomto věku nic nemám, naopak jim fandím)
- Citovat
- Upravit
7.11.18 16:10
@Anonymní píše:
Jako že by mi odnosila dítě? Rozhodnout se mít dítě bych řešila tak či tak. A ne, to opravdu neuvažovali. Jestli dítě tak teď dokud jsem ještě relativně v dobrém věku a nechci se rozhodovat další 3 roky a po 40 se stát maminkou (i když proti maminkám v tomto věku nic nemám, naopak jim fandím)
Tak jdi do IVF a buď to bude,nebo ne..
Když víš že máš sklony k depresím..nech si po porodu napsat léky a nekoj.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 16:12
A co to ještě probrat s někým osobně. Já jsem párkrát řešila takovou situaci, nevěděla jsem, jak to rozseknout a šla jsem to probrat s takovou konzultantkou/psychoterapeutkou. Jedno sezení, skoro dvě hodiny povídání, jiný uhled pohledu, i si člověk hodně vyjasní, co chce a nechce. Jinak je pravda, co tu už zaznělo, pokud jsi měla deprese, můžou ti slaboucky nasadit už v těhotenství, aby se to nerozjelo. Ale stejně by to mělo být primárně tvoje rozhodnutí - ano chci miminko nebo aspoň chci se o to pokusit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 16:57
Manzel chce, ok, dite taky, takze pokud mas v sobe alespon trochu touhy po diteti, sla bych do toho. Vyjde nevyjde. Taky se muze stat, ze se nezadari, tak je mozna dobre, ze to mas takove spis „nevim“…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 17:26
Ja bych se ridila tim, co chci ja. Prihlizela k nazoru manzela, ale ne z 50%, mene. Pokud bych po diteti touzila, sla bych do toho. Pokud to delas hlavne pro ostatni, tak ne. Dite je obrovsky zavazek, zatez pro Tebe (fyzicka, psychicka), muze se narodit nemocne ci postizene… je to narocne, i kdyz ho zena strasne moc chce a je zdrave. A narocne hlavne pro zenu… Ridila bych se proto sebou 
Velikost bytu nebo prani petilete dcery by pro me nehralo velkou roli… starat se budes Ty, neustale, Ty to musis chtit a citit. Je to fer i vuci miminku, ze si ho cela rodina moc prala, ne, ze se maminka obetovala…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.1.19 10:09
@Anonymní píše:
Vím, že mi nemůžete poradit jak se rozhodnout, spíše mě zajímá Váš názor na věc…Jsem v koncích a to doslova, týdny nespím a nemám krom manžela komu se svěřit (nebo spíše do toho nechci zainteresovávat rodinu). Je mi 38, mám jedno téměř pětileté dítě z IVF (vyšlo nám to napoprvé), přirozeně mi otěhotnět nejde. Dcera by strašně chtěla sourozence, je velmi citlivá a téměř každý den již přes rok o sourozenci mluví, prosí mě, abych ji ho dopřála, vím, že by byla skvělá sestra a je mi ji nesmírně líto. Kolikrát i potají plakala, že je sama. Maximálně se ji věnuji od narození, stýkáme se s jinými dětmi a to kolikrát i na úkor mě, protože některé maminky jejich kamarádek a kamarádů nejsou můj šálek kávy. Ale dělám to pro ni ráda, aby co nejméně pociťovala jedináčkovství. Manžel by do druhého taky šel, ale já… po porodu jsem trpěla velkými depresemi, které jsem bohužel začala řešit až po roce a půl, AD zabraly, teď už je přes rok neberu, ale ty vzpomínky mám v sobě stále velmi silně zakořeněné. To je asi první důvod, proč se bojím jít do druhého. Bojím - nebo prostě nechci. To je právě to, já nevím, jestli chci další dítě. Napsala jsem si pro a proti jak kdybych si měla jít pořizovat barák, ale nepomohlo. Příští týden mám domluvenou první schůzku v IVF klinice, kam již musím s manželem dorazit s tím, že dítě chci, jinak budu za exota, která jde na IVF kliniku a neví, jestli chce otěhotnět. Zní to strašně, já vím, ale připadám si jak blbec, který se neumí rozhodnout. Když mám v náruči miminko kamarádek, nic mi to neříká, neláká mě to a jsem ráda, že mám toto období za sebou, na druhou stranu kdykoliv se podívám na fotku dcerky, když byla menší, dojetím se rozpláču jak je úžasná a bojuji s výčitkami, že bude jednou sama. Máme malý byt tak akorát pro nás 3, všechny věci po malé jsem rozdala. Mám de facto 5 dní na to, abych se rozhodla, zda mít či nemít druhé miminko. Protože pojišťovna proplácí umělé oplodnění jen do 39 let, což je u mě za 4 měsíce. Já snad už jen čekám na nějaké znamení, které by mně pomohlo rozhodnout se, nechci dítě jen kvůli dceři a manželovi. Opravdu jsem zoufalá, pokud se rozhodnu pro mimčo a vyšlo by to, bojím se jak to zvládnu, když se mi do toho nechce a necítím se na něj psychicky i fyzicky, ale snad ještě víc se bojím těch výčitek, že jsem ji nechala samotnou (i když samozřejmě vím, že ne vždy je sourozenec záruka pěkného rodinného vztahu)… Určitě je tu někdo, kdo něco podobného řešil…Děkuji Vám za názory ať jsou jakékoli.
Až příliš dlouho se soustředíte na dítě.
Podle mých zkušeností, tak čím víc se někdo na něco soustředí, tím je jistější, že to nedopadne.
Udělejte si nádherný večer jen vy dva, 
a prober se svým manželem VŠECHNY temný zákoutí tvé duše, jinak se budeš vnitřně mučit.
Teprve až se vnitřně uvolníš, tak se to povede.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
