Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Poslední šance mít dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
7.11.18 11:39
Každé těhotenství je jiné. Po prvním dítěti jsem taky měla psychické potíže, u druhého se to už nezopakovalo. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Šla bych do to, zvlášť, když budeš mít doma tak úžasnou chůvu 
- Citovat
- Upravit
7.11.18 11:43
Druhe dite bych si neporizovala kvuli tomu,ze prvni chce sourozence.prijde mi,ze ty druhe spis nechces a bojim se,ze se budeš citit dotlacena do neceho,co vnitrne necitis.a deprese se tim vrati.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 11:46
Taky bych do toho sla. Ted uz deprese mit nemusis. A kdyby nedej boze prece tak to poznas a zacnes resit hned. A ne az tak pozde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 11:47
Ty dite nechces. Jsi rozhodnuta. Ted jde o to, zda se chces obětovat pro druhe… manzel dite chce, dcera sourozence. Chces jit doprat to, po cem touzi, ikdyz sama nechces?
Je spousta chlapu, kteri maji deti jen proto, ze partnerka chtela a oni se teda obetovali. Nekteri jsou po narozeni stestim bez sebe (nas pripad), jini jsou nakonec nastvani, ze se do toho nechali uvrtat.
U nas jsem druhe chtela ja, partner do toho sel jen kvuli me (pro nej to bylo prvni). Ted cekame celkem treti a tesi se strasne moc. Ale ne kazdej chlap je takovej. A my zeny to budeme mit asi hodne podobne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 11:49
@Anonymní píše:
Vím, že mi nemůžete poradit jak se rozhodnout, spíše mě zajímá Váš názor na věc…Jsem v koncích a to doslova, týdny nespím a nemám krom manžela komu se svěřit (nebo spíše do toho nechci zainteresovávat rodinu). Je mi 38, mám jedno téměř pětileté dítě z IVF (vyšlo nám to napoprvé), přirozeně mi otěhotnět nejde. Dcera by strašně chtěla sourozence, je velmi citlivá a téměř každý den již přes rok o sourozenci mluví, prosí mě, abych ji ho dopřála, vím, že by byla skvělá sestra a je mi ji nesmírně líto. Kolikrát i potají plakala, že je sama. Maximálně se ji věnuji od narození, stýkáme se s jinými dětmi a to kolikrát i na úkor mě, protože některé maminky jejich kamarádek a kamarádů nejsou můj šálek kávy. Ale dělám to pro ni ráda, aby co nejméně pociťovala jedináčkovství. Manžel by do druhého taky šel, ale já… po porodu jsem trpěla velkými depresemi, které jsem bohužel začala řešit až po roce a půl, AD zabraly, teď už je přes rok neberu, ale ty vzpomínky mám v sobě stále velmi silně zakořeněné. To je asi první důvod, proč se bojím jít do druhého. Bojím - nebo prostě nechci. To je právě to, já nevím, jestli chci další dítě. Napsala jsem si pro a proti jak kdybych si měla jít pořizovat barák, ale nepomohlo. Příští týden mám domluvenou první schůzku v IVF klinice, kam již musím s manželem dorazit s tím, že dítě chci, jinak budu za exota, která jde na IVF kliniku a neví, jestli chce otěhotnět. Zní to strašně, já vím, ale připadám si jak blbec, který se neumí rozhodnout. Když mám v náruči miminko kamarádek, nic mi to neříká, neláká mě to a jsem ráda, že mám toto období za sebou, na druhou stranu kdykoliv se podívám na fotku dcerky, když byla menší, dojetím se rozpláču jak je úžasná a bojuji s výčitkami, že bude jednou sama. Máme malý byt tak akorát pro nás 3, všechny věci po malé jsem rozdala. Mám de facto 5 dní na to, abych se rozhodla, zda mít či nemít druhé miminko. Protože pojišťovna proplácí umělé oplodnění jen do 39 let, což je u mě za 4 měsíce. Já snad už jen čekám na nějaké znamení, které by mně pomohlo rozhodnout se, nechci dítě jen kvůli dceři a manželovi. Opravdu jsem zoufalá, pokud se rozhodnu pro mimčo a vyšlo by to, bojím se jak to zvládnu, když se mi do toho nechce a necítím se na něj psychicky i fyzicky, ale snad ještě víc se bojím těch výčitek, že jsem ji nechala samotnou (i když samozřejmě vím, že ne vždy je sourozenec záruka pěkného rodinného vztahu)… Určitě je tu někdo, kdo něco podobného řešil…Děkuji Vám za názory ať jsou jakékoli.
Jee za rok bude prosit o pejska podobně… 
Ty diskuze tady o rozestupu děti 5 let jsou taky občas výživné, ono jako vůbec sourozenci… Bude to kluk a co? A ten žvást, že je tady samotná/zůstane tu samotná, mně vždycky vytočí a nikdy jsem ho nepochopila Prober se, seber se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.11.18 11:52
Ahoj, moc ti rozumím. Mě je 40, mám dvou a půl letého ďábla. Vždy jsem chtěla víc děti, ale teď si nejsem jistá jestli bych to znovu dala. Těhotenství spíš nic moc, poporodni deprese, spankova porucha. Malej je ďábel, celkem nám dává zabrat, nemáme nikoho, kdo by občas pohlídal. Takže je mi to moc líto, ale musela jsem si přiznat, že do toho znovu nejdu. Každý říká, že každé těhotenství a dítě je jiné. Ale nemusí nebo může být ještě náročnější. Nenech se do toho natlacit dcerou, i když to myslí dobře - na tebe to plnou vahou dopadne, malá si představuje panenku. Držím palce, ať se dobře rozhodnete.
- Citovat
- Upravit
7.11.18 12:06
Zkus se na to podívat očima za pět deset let, byla bys ráda, kdybys měla doma dvě větší děti? Nebo ti nebude vadit, když bude jen to jedno?
Nepořizovala bych si kvůli dítěti druhé, i tak budou od sebe docela dost let, takže ti nikdo a nic nezaručí, že budou mít bezva vztah.
Takže záleží jen na tobě a na manželovi, tebe to ale ovlivní úplně nejvíc. Za sebe myslím, že je to jen krátké kritické období a už víš, co by mohlo přijít a jak to zvládnout a pokud je to jediná překážka a dítě jinak moc chceš, šla bych do toho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:06
být tebou tak bych do toho nešla, dcera si za chvíli vzpomene něco jiného, co by jí udělalo radost, choď s ní mezi děti, jak to děláš dosud, až bude starší, dovol jí kamarádky k vám, žádný sourozenec není zárukou nějakého štěstí a že tu budou pro sebe, to je b.bost, moji rodiče jsou oba ze dvou sourozenců stejného pohlaví a ani jeden se se svým sourozencem nebaví, k sobě bude mít dcera v dospělosti manžela a své děti, ne sourozence
poporodní depresi sice mít už nemusíš a když už, tak bys ji začala řešit od začátku, ale ne, dítě je obrovský závazek, když se na to necítíš, co když bude nemocné, postižené, jak by ses cítila pak, v podstatě by sis zničila život
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:08
Pětiletá holčička ví o životě houby, její idealizování sourozence.. na to, ze tu bude sama bych nenahlizela. Jediné, co bych řešila, je prani manzela. Protože vztah vas dvou je o stejných životních cílech, připadne o kompromisu. To znamená vyrikat si, jaky by byl vas život s dalším dítětem, versus jaky by byl bez nej. Názor dcery opravdu nemůžeš brát v potaz. Nerozumí tomu. Vezmi jenom to, co chceš ty a to, co chce tvuj manžel.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:08
jestli se na těhotenství a dítě necítíš tak do toho nejdi. Nemá cenu se trápit. S manželem si o tom v klidu promluv, uvidíš jak moc o dítě stojí. Dceři bych řekla, prostě, že miminko mít už další nemůžeš, ať tě netrápí dotazy. Ono se to nezdá, ale děti jsou úžasní a většinou ani víc slov nepotřebují. Určitě je lepší jí to říct na rovinu než se vymlouvat jen samozřejmě dodržet tu formu odpovědi vůči věku dítěte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:09
Jo a u takového rozhodnutí bych si radši nechala čas a ivf si připadne za rok sama zaplatila… pokud na nej nemáte, možná neni rozumné zatěžovat rodinný rozpočet dalším členem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:12
Po porodu jsem měla těžkou poporodni depresi a beru ještě AD, mám 4M chlapečka… a už právě kvůli tomu, jak strašně mi bylo, chci ještě jedno dítě. Mám strašný pocit, ze jsem si malého neuzila jako miminko, ze jsem byla v letargii a pocitu absolutní neschopnosti a mám prave potřebu být mámou od startu. U nás v rodině je bohužel poporodni deprese běžná. Moje sestra u první dcery skončila také s těžkou depresi, když otěhotněla s druhou, tak od čtvrtého měsíce brala velice malou dávku AD jako prevenci, žádnou depresi neměla a malou si užila… těším se na to, ze snad budu moct malému pořídit sourozence, nechci ho ochudit o šanci ho mít, i když si třeba nebudou rozumět. V manželovi mám plnou oporu, mám to naopak než ty, naopak mám potřebu si to užit se vším všudy a bez těch hnusnych depek. Držím palce, ať se rozhodnes jakkoli, rozhodne se nemusíš nikomu zpovidat, ani mít výčitky. Záleží na tobě, jak to citis, dělat si dítě na sílu, to fakt nemá smysl.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:12
mám bráchu,starší o 6 let a jsme si úplně k hounu 
nemàme žádnej vztah, tož tak 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.11.18 12:12
Riešim podobnú vec. Syn síce o súrodenca nestojí, ale predstava, že my s mužom umrieme, moji rodičia tiež už nebudú na svete a on tu zostane bez rodiny… Síce možno bude mať svoju rodinu, ale nikoho iného. Mám už 39, takže je to taký hraničný čas. Finančne by sme to nejako zvládli, máme viac úspor než pri prvom a kopec vecí som si odložila. Ale ja mám rôzne zdravotné problémy, s chrbticou, s kolenami, s pätou… Na tehotenstvo sa extra necítim, ale druhé dieťa by som milovala a chcela. Ale fyzicky neviem, či to dám… Je to na palicu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Vím, že mi nemůžete poradit jak se rozhodnout, spíše mě zajímá Váš názor na věc…Jsem v koncích a to doslova, týdny nespím a nemám krom manžela komu se svěřit (nebo spíše do toho nechci zainteresovávat rodinu). Je mi 38, mám jedno téměř pětileté dítě z IVF (vyšlo nám to napoprvé), přirozeně mi otěhotnět nejde. Dcera by strašně chtěla sourozence, je velmi citlivá a téměř každý den již přes rok o sourozenci mluví, prosí mě, abych ji ho dopřála, vím, že by byla skvělá sestra a je mi ji nesmírně líto. Kolikrát i potají plakala, že je sama. Maximálně se ji věnuji od narození, stýkáme se s jinými dětmi a to kolikrát i na úkor mě, protože některé maminky jejich kamarádek a kamarádů nejsou můj šálek kávy
. Ale dělám to pro ni ráda, aby co nejméně pociťovala jedináčkovství. Manžel by do druhého taky šel, ale já… po porodu jsem trpěla velkými depresemi, které jsem bohužel začala řešit až po roce a půl, AD zabraly, teď už je přes rok neberu, ale ty vzpomínky mám v sobě stále velmi silně zakořeněné. To je asi první důvod, proč se bojím jít do druhého. Bojím - nebo prostě nechci. To je právě to, já nevím, jestli chci další dítě. Napsala jsem si pro a proti jak kdybych si měla jít pořizovat barák, ale nepomohlo. Příští týden mám domluvenou první schůzku v IVF klinice, kam již musím s manželem dorazit s tím, že dítě chci, jinak budu za exota, která jde na IVF kliniku a neví, jestli chce otěhotnět. Zní to strašně, já vím, ale připadám si jak blbec, který se neumí rozhodnout. Když mám v náruči miminko kamarádek, nic mi to neříká, neláká mě to a jsem ráda, že mám toto období za sebou, na druhou stranu kdykoliv se podívám na fotku dcerky, když byla menší, dojetím se rozpláču jak je úžasná a bojuji s výčitkami, že bude jednou sama. Máme malý byt tak akorát pro nás 3, všechny věci po malé jsem rozdala. Mám de facto 5 dní na to, abych se rozhodla, zda mít či nemít druhé miminko. Protože pojišťovna proplácí umělé oplodnění jen do 39 let, což je u mě za 4 měsíce. Já snad už jen čekám na nějaké znamení, které by mně pomohlo rozhodnout se, nechci dítě jen kvůli dceři a manželovi. Opravdu jsem zoufalá, pokud se rozhodnu pro mimčo a vyšlo by to, bojím se jak to zvládnu, když se mi do toho nechce a necítím se na něj psychicky i fyzicky, ale snad ještě víc se bojím těch výčitek, že jsem ji nechala samotnou (i když samozřejmě vím, že ne vždy je sourozenec záruka pěkného rodinného vztahu)… Určitě je tu někdo, kdo něco podobného řešil…Děkuji Vám za názory ať jsou jakékoli.