Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Postupná ztráta přátel na mateřské/RD
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Excessif1212
10.2.22 23:43
„přátelé“ jsou jednou z nejzbytečnějších položek v životě dospělého
- Citovat
- Upravit
Janli
10.2.22 23:49
@Farář Marcel píše:
„přátelé“ jsou jednou z nejzbytečnějších položek v životě dospělého
Velmi smutný názor…..
Ale ty sis dneska evidentně šňupnul kadidla, takže co…….
- Citovat
- Upravit
Excessif1212
11.2.22 01:59
Docela fajn jsou whatsapp skupiny nebo vinko po skypu. Vetsi sance, ze se upece neco realneho.
A pak moc neplanovat a domlouvat se operativne. Napr. „zitra mam volno, obepisu/obvolam, kdo se prida“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.2.22 06:17
@Farář Marcel píše:
„přátelé“ jsou jednou z nejzbytečnějších položek v životě dospělého
Tos asi nikdy zadne nemel, pratele, opravdovi pratele jsou druha rodina
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Excessif1212
11.2.22 06:29
@astoret píše:
Tos asi nikdy zadne nemel, pratele, opravdovi pratele jsou druha rodina
Měl, měl… 
ale víš ty co, to je asi jedno… každý ať si to nastaví tak, jak chce a dovede.
- Citovat
- Upravit
11.2.22 06:35
@Anonymní píše:
Milé ženy na mateřské,
mám na vás otázku, jak „moje téma“ máte vy, jak to zvládáte, řešíte… Budu ráda za případné tipy, ale děkuju za možnost si tu anonymně vylít srdce (anonymně kvůli rodině, je to pro mě hodně osobní).Jsem už skoro 5 let doma s dětmi a vždycky jsem byla dost společenský člověk, vždycky ale v nějakých svých spřízněných kruzích (přátelé ze školy, táborů, zájmů… ). Takže jsem měla dost široký okruh kamarádů/známých, ale k tomu i hodně lidí, které jsem považovala za opravdu blízké přátele a v mém životě za hodně důležité lidi. V podstatě každý víkend jsem byla zvyklá jezdit pryč (jsem z Prahy) - vandr, táborové setkání, pomoc někomu na domě… Přátele mám po ČR dost rozptýlené. Zároveň mám dost širokou rodinu, se kterou se taky snažíme vídat a žijí různě po Čechách.
S příchodem pracovního procesu se mi samozřejmě omezily možnosti udržovat kontakty se všemi, které jsem do té doby považovala za blízké…a tak nějak je to vlastně protřídilo, protože se ukázalo, kdo byl blízký spíš momentální situací (třeba mi takhle odpadli prakticky všichni spolužáci). To se stává a je to přirozené.Jak ale přišla mateřská a RD, tak nějak plíživě přišlo i postupné odcizování s lidmi, kteří mi byli - a pořád jsou - opravdu drazí, blízcí a pro mě opravdoví přátelé. Většinou mají taky děti - a tím pádem taky menší kapacitu a možnosti se setkávat. (A ti bezdětní zas mají už spíš jiná témata a vím i to, že pro někoho je příliš bolestné se vídat s rodinkou s dětmi, když on je nemá…tak se radši nevídá vůbec.)
No a do toho přišel covid a vlastně zjišťuju, že lidi, které jsem byla zvyklá vídat třeba co dva měsíce, pak aspoň jednou, dvakrát do roka… jsem neviděla i 2, 3 roky!
A že už se s dost z nich ani nikam nezveme, nebo si nevoláme, protože to už kolikrát nevyšlo, pak jsme jednou zapomněli… prostě vnímám, že ta přátelství jsou taková odcházející… a hodně mě to trápí.Samozřejmě, mám kolem sebe lidi, mám širokou rodinu, žiju v Praze, jsou tu mateřská centra, (do jednoho celkem pravidelně chodím), vídám se s dětmi a rodiči kolem školky… není to o tom, že bych byla úplně sama - ale jsou to prostě většinou jen známí. Třeba fajn lidi, ale kolikrát jinde než já… na popovídání to v klidu stačí, na nějaké opravdové spříznění už ne.
A není to tak, že bych se jen litovala a nic nedělala - snažím se udržovat kontakt (sms, volání, iniciování návštěv a pozvání, společných akcí…), ale popravdě, moc to nevychází, hlavně teď v zimě. (I k pražským kamarádkám to mám přes hodinu cesty, do kaváren ap. se teď nedalo, do toho neustálé rýmičky dětí, karantény a vůbec. )… vlastně to asi nemá zázračné řešení, ale kdybyste věděly, sem s ním
Tak jsem si teď nedávno uvědomila, že kromě rodiny vlastně 99% času trávím s lidmi, kteří mě vlastně moc nezajímají, řečeno ošklivě… a s těmi, co mám fakt ráda, se prakticky nevidím. To mě hodně rozsekalo, tohle uvědomění… a uvědomila jsem si, že je mi to fakt hluboce, hluboce líto a vůbec nevím, co s tím. (Nemám to tak 100% času, ale pořád se to po troškách strádá a pak se ve mě ten žal opravdu ozve a sejme mě.)
Děkuju za možnost sdílení.
Kazdy clovek je individualita, mela jsem drive dve kamosky a ted pri korone si jen nekdy volame..kolektivy na setkavani me nici, predstava delani spolecne snidane na pronajate chate napr. s cizimy zenskymi jejichch manzele znam a poslouchat jak nekoho drbaji. neeeee..diky nechci..jsem introvertka non plus ultra a zenske kolektivy a skupinky nasnasim.., ale na druhou stranu me nedela zavest hovor s kymkoliv kdyz je mi prijemny 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.2.22 06:41
Je to hloupa doba. Ten Covid to vse jeste zhorsil. Taky jsem s detmi ztratila nektere pratele. Po rodicovske bych rekla, ze je to jeste horsi nez na rodicovske. Protoze prace a reseni porad nejakych karanten a nemoci. Ani lidi, se kterymi jsem se videla na rodicovske, tak ted kdyz pracuji tak vecne memaji cas a kdyz uz tak nektere dite onemocni. Pres zimu jsou nemocni a pres leto na chatach/dovolenych.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.2.22 06:44
Se změnou životního stylu se mění i množství přátel. Ti, co za něco stojí, si cestičku najdou. Bude jaro, snad po koronaviru, můžete se občas sejít u vás. Jestli tě někdo nechtěl aspoň na chvíli vidět tři roky, kamarád to není.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.2.22 06:52
Já jsem na tom celkem podobně. V prvním těhotenství jsem se odstěhovala, všechny kamarády nechala za sebou. Tu nejlepší jsem díky okolnostem po deseti letech ztratila úplně. Na rodičovské jsem se s holkama tak 1-2× měsíčně navštěvovaly, byly to převážně bývalé kolegyně a máme děti ve stejném věku, ze školy tedy neudržuji pravidelný kontakt s nikým. A teď? Jedné z nich se narodilo mimčo, jsou mu 3 měsíce a já ho ještě neviděla. 
od září jsem ve škole/práci, k tomu domácnost a doma dvě malé děti. Do školy jsem se těšila, že třeba potkám někoho nového, navážu nová přátelství… No, bohužel. Většina spolužáků má kolem 20 a jsou někde jinde a těch pár starších mi po pár měsících tak otevřelo oči, že o jejich přátelství ani nemám zájem. Kdo nedrbe a neintrikuje s nimi, ten je proti nim. Asi tak bych to nazvala. Jo, občas mě to mrzí, ale někdy si říkám, že se svým vytížením ani tomu přátelství nemůžu dát ten čas a péči, jakou by si zasloužilo i kdyby nějaké bylo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.2.22 06:58
Přesně tak. pokud jsou lidé, se ktwrými aes 2,2 roky neviděla a kontakt je převážně z tvé strany, považovat je za přátele je naivní. nežiješ trochu v minulosti, idealizováním co bylo? nevím, jen dotaz. manžel to má podobně jako ty - ze začátku chtěl trávit i dovolené tím, že objedem jeho přátele po celé ČR. ptala jsem se ho, kolikrát byli oni za ním za 2 roky co žil jinde. ukázalo se, že dojela jen jedna kamarádka ata občas jezdí i s rodinkou za námi i teď. sice málo, ale vzhledem ke vzdálenoati se snaží. pak my navštěvujem taky když jsme v nějakém městě kde někdo je - ale mě jako nezavislemu pozorovateli prijde ze je to spis nejaky druh melancholie. jinak moc v kontaktu nejsou a je to prirozene. ja mam moc dobrou kamaradku na druhe strane sveta a jsme v kontaktu nekolikrat do mesice. jeli jsme spolu na dovolenou po 3 letech co jsme se nevideli (let trva vic jak den a milion ptestupu, s detma dost tezko). takze si myslim ze pratele v CR ktere vidis a kontaktujete se takto sporadicky jiz maji svuj zivot
urcite te maji take stale radi, ale proste uz zijou jinak a jinde. a vlastne jsou to take uz jen znami. spis zapracuj na vztazuch kolem sebe. pokud ti je nekdo sympaticky zkus to rozvijet a mozna se stane ze znameho pritel. zivot je kolobeh
- Citovat
- Upravit
11.2.22 07:04
Naprosto tě chápu, jsem podobně společenský člověk. Ale upřímně nerozumím, proč prostě nesbalíš děti a na víkend nejedete někam společně tak, jak jste byli zvyklí? Nebo alespoň na návštěvy? Já si rodičáky užívala právě z toho důvodu, že na tohle navštěvování má člověk mnohem víc času. Horší je to pak s nástupem do práce a k tomu dětmi do školek a škol…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.2.22 07:06
Zkuste holky ignorovat Faráře, jinak tu zaplevelí diskuzi naprosto OT tématy, jak včera dokázal. A admini mají asi hromadnou dovolenou nebo co 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.2.22 07:07
A mimochodem, máš podobný okruh zájmů jako já a stejné bydliště. Kdybys chtěla, napiš SZ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Milé ženy na mateřské,
mám na vás otázku, jak „moje téma“ máte vy, jak to zvládáte, řešíte… Budu ráda za případné tipy, ale děkuju za možnost si tu anonymně vylít srdce (anonymně kvůli rodině, je to pro mě hodně osobní).
Jsem už skoro 5 let doma s dětmi a vždycky jsem byla dost společenský člověk, vždycky ale v nějakých svých spřízněných kruzích (přátelé ze školy, táborů, zájmů… ). Takže jsem měla dost široký okruh kamarádů/známých, ale k tomu i hodně lidí, které jsem považovala za opravdu blízké přátele a v mém životě za hodně důležité lidi. V podstatě každý víkend jsem byla zvyklá jezdit pryč (jsem z Prahy) - vandr, táborové setkání, pomoc někomu na domě… Přátele mám po ČR dost rozptýlené. Zároveň mám dost širokou rodinu, se kterou se taky snažíme vídat a žijí různě po Čechách.
S příchodem pracovního procesu se mi samozřejmě omezily možnosti udržovat kontakty se všemi, které jsem do té doby považovala za blízké…a tak nějak je to vlastně protřídilo, protože se ukázalo, kdo byl blízký spíš momentální situací (třeba mi takhle odpadli prakticky všichni spolužáci). To se stává a je to přirozené.
Jak ale přišla mateřská a RD, tak nějak plíživě přišlo i postupné odcizování s lidmi, kteří mi byli - a pořád jsou - opravdu drazí, blízcí a pro mě opravdoví přátelé. Většinou mají taky děti - a tím pádem taky menší kapacitu a možnosti se setkávat. (A ti bezdětní zas mají už spíš jiná témata a vím i to, že pro někoho je příliš bolestné se vídat s rodinkou s dětmi, když on je nemá…tak se radši nevídá vůbec.)
No a do toho přišel covid a vlastně zjišťuju, že lidi, které jsem byla zvyklá vídat třeba co dva měsíce, pak aspoň jednou, dvakrát do roka… jsem neviděla i 2, 3 roky!
A že už se s dost z nich ani nikam nezveme, nebo si nevoláme, protože to už kolikrát nevyšlo, pak jsme jednou zapomněli… prostě vnímám, že ta přátelství jsou taková odcházející… a hodně mě to trápí.
Samozřejmě, mám kolem sebe lidi, mám širokou rodinu, žiju v Praze, jsou tu mateřská centra, (do jednoho celkem pravidelně chodím), vídám se s dětmi a rodiči kolem školky… není to o tom, že bych byla úplně sama - ale jsou to prostě většinou jen známí. Třeba fajn lidi, ale kolikrát jinde než já… na popovídání to v klidu stačí, na nějaké opravdové spříznění už ne.
Tak jsem si teď nedávno uvědomila, že kromě rodiny vlastně 99% času trávím s lidmi, kteří mě vlastně moc nezajímají, řečeno ošklivě… a s těmi, co mám fakt ráda, se prakticky nevidím. To mě hodně rozsekalo, tohle uvědomění… a uvědomila jsem si, že je mi to fakt hluboce, hluboce líto a vůbec nevím, co s tím. (Nemám to tak 100% času, ale pořád se to po troškách strádá a pak se ve mě ten žal opravdu ozve a sejme mě.)
A není to tak, že bych se jen litovala a nic nedělala - snažím se udržovat kontakt (sms, volání, iniciování návštěv a pozvání, společných akcí…), ale popravdě, moc to nevychází, hlavně teď v zimě. (I k pražským kamarádkám to mám přes hodinu cesty, do kaváren ap. se teď nedalo, do toho neustálé rýmičky dětí, karantény a vůbec. )… vlastně to asi nemá zázračné řešení, ale kdybyste věděly, sem s ním
Děkuju za možnost sdílení.