Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Potencionální workoholismus u partnera
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.2.24 16:59
To nezměníš a navíc se ještě může stát, že se jednou dozvíš, že toho málo děláš a zvládáš…třeba kromě dětí. Co jsi dělala celý den? Co jsi stihla, kromě toho, že ses starala o děti a domácnost???
Opravdu se vážně obávám, že jsi v pasti. Pouze kdyby mu to řekl nějaký terapeut a to ještě možná…ať není sám sobě katem- tak možná s terapií by to změnil. Sám to nedá ani omylem. To už by se změnil, když zrovna není pod vlivem rodiny.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.24 17:39
To nezměníš, násilně ani nenásilně, šla bych od toho, lepší to nebude… On pravděpodobně jednou vyhoří a přehodnotí to, ale to už bude pozdě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.24 17:49
Nechapu co te u nej drží. Penize? 
Sex nic, cas spolu netravite a kdyz tak je neprijemny. A co dela za praci? Vtipny je, ze kolikrat tihle hyperaktivni lidi ani nedelaj praci, ktera by mela velky ohodnoceni a namahaji se zbytecne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.24 18:43
To se nezmění jen tak lehce, musí na tom člověk tvrdě makat nejlépe s nějakým terapeutem (psychologem). Ale kde není vůle…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.24 18:49
Změnit to nejspíš nezměnís. Pokud jde skutečně o workoholismus a neschopnost nicnedelat, je to v zásadě psychická porucha, ty bys musela mít určitě expertní znalosti na úrovni psychologa, abys s tím mohla něco dělat.
Tvou péči a dělabi zázemí tvůj partner určitě nijak neoeni a není to pro něj důvod, aby se měnil.
Buď ho ber, jak je, nebo nech být.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.24 18:53
@Amassakoul píše:
Změnit to nejspíš nezměnís. Pokud jde skutečně o workoholismus a neschopnost nicnedelat, je to v zásadě psychická porucha, ty bys musela mít určitě expertní znalosti na úrovni psychologa, abys s tím mohla něco dělat.
Tvou péči a dělabi zázemí tvůj partner určitě nijak neoeni a není to pro něj důvod, aby se měnil.
Buď ho ber, jak je, nebo nech být.
Přesně tak, vlastně je to úplně naopak, ona mu dělá dokonalé zázemí pro ten workholismus a vpodstatě ho v tom podporuje, tím že mu to toleruje a je mu oporou. Proč by něco měnil 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.24 19:03
Pár takových lidí znám a průběh je většinou totožný. Pracují od nevidím do nevidím, baží po uznání v zaměstnání, časem to začne dopadat do jejich vztahů či rodiny, vyhoří, pro zaměstnavatele kterému léta obětovali vše se stanou nepotřební a nežádoucí, neboť se najde nový workoholik a ti lidé obvykle končí vyhoření, nešťastní a ublížení, u některých to vede k přesnému opaku - k upadnutí do naprosté pasivity, letargie.
Na jednu stranu, pokud takový byl vždy, tys to věděla a vadí ti to až nyní, je to tvůj problém, ne jeho.
A pokud on vidí v té oběti pro někoho, kdo na jeho práci vydělá (zaměstnavatel) největší smysl bytí, má na to právo. Pokud ho varuješ, pokud se snažíš přivést ho i k jiným smyslům bytí a on o to nestojí, tak si asi musíš sama přebrat, zda toho chceš být účastna či ne. Špatné vztahy partnera s rodiči (nebo nepřijetí partnera dcery či syna) je také poměrně podstatná třecí plocha. Nezávidím ani jedno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 06:31
Píšu z pozice tvého partnera, protože jsem taky měla období, když jsem byla schopna se zaseknout v práci i na 17hodin. Prostě tě to natolik pohltí, že člověk není schopný rozpoznat co je opravdu důležité. Máš pocit, že v práci fakt nemůžeš říct ne a všechno omlouváš důležitostí té práce a sám se opajis představou, že příští týden to bude už lepší. Problémy ostatních vnímáš jako malicherné, protože seš zahlceny práci, která vytěsňuje tvé schopnosti pro pochopení, empatii, lásku, vlastní život. Nemáš čas zastavit, když zastavíš usneš, protože vyčerpání je neskutečné.
Bohužel mu to jen tak nevysvetlis, protože je mentálně úplně zahlceny. Buď se z toho sesype a nebo to tak bude napořád. Rodina, děti, přátelé, nic ho z toho nevytrhne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 06:41
@Anonymní píše:
Nejsem si jistá, zda se jedná přímo o workoholismus, ale začíná mě to mrzet.
Partner pochází z rodinného prostředí, kde bylo zvykem dost pracovat. Po škole domů a hned práce. Byl v tom vychovávaný a když nepracoval, tak nastal trest…dělal pro všechny toho strašně moc.
Spolu jsme 2 roky a za tu dobu jsem stihla poznat jak to má. Práci má ve velkém městě a minulý rok to byl masakr. Hrozil nám i rozchod, ale nakonec jsme to zvládli.
V práci trávil v podstatě celé dny. Od pondělí do soboty, kolikrát neměl volnou ani neděli. Všechny státní svátky = v práci. Pracoval od 7 do 18. Kolikrát se ale stalo, že kvůli potížím došel až v 21. Bohužel z tohoto režimu u něj nastala větší míra stresu, začalo to náladami, které postupně přenášel na mě, nechutí do sexu, až po nespavost. Byl to extrém. Ta práce ho přímo pohltila..Já jsem mu v té době byla velikánskou oporou, nic jsem po něm nechtěla, vařila jsem mu, prala, starala se o něj, aby mu po práci starosti odpadly a při jeho strastech jsem si ho vždy vyslechla a snažila se mu pomoct. Byla jsem tolerantní i skrze ten sex. Snažila jsem se pochopit, že je unavený a nedávala jsem to sama sobě za vinu.
I skrze to, že měl moc práce a téměř pořád jsme byli ve městě, tak mě jeho rodina nesnáší. Pro ně jsem tam, která mu zakazovala sem jezdit, ta, která ho manipuluje, aby tam nejezdil, říkají o mně, že jsem lehká dívka (ale vulgárně) a že jsem zlodějka…
Teď dostal dlouhé volno v práci, jsme tedy u něj, ale co se neděje? Stále musí něco dělat. Vyloženě neposedí. Přijde mi to, jak kdyby v té práci stále byl. Byl na tom psychicky docela blbě (nervy apod.), ale nepřijde mi, že by se nějak uklidnil. Spíš naopak. Furt něco musí dělat, furt něco musí zařizovat. Neexistuje den, aby si sedl se mnou na film. Neexistuje den, aby nic nedělal. Když nic nedělá, tak se nudí a je protivný.
Vždy jsem to tak nějak tolerovala, ale jsem z rodiny, kde se prostě takto nikdy nepracovalo. Nějaká práce byla vždy pro radost a bylo to něco malého. Ale ne každý den xxx hodin.
Pak to ale odnáším hlavně já. Mám pocit, že se mi dostatečně nevěnuje. A to ví i on sám. A on se sobě také nevěnuje. Pustil kvůli práci veškeré koníčky…Jak mu nenásilně vysvětlit, že to přehání? On mi vždy řekne, že vlastně nic neděláa že toho dělá málo.
Nejsem na něj zlá, vždy mu jen řeknu, že by mohl ubrat, načež teda tvrdí, že to nejde a že jeho to přeci tak strašně baví. Ale asi nevidí, že to má potom dopad na náš vztah
To, co jsem zvyraznila, je vhodny pristup v nejake kratkodobe krizi nebo nemoci, ale pokud to mas ve vztahu obecne nastavene takto, tak je to totalni cesta do pekel.
Dva roky zivota jsi splachla do zachodu jen kvuli nablble toleranci vuci nekomu, komu jsi uplne ukradena.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.2.24 09:28
Partner je závislý. A tím opečováváním mu dáváš jen větší prostor pro jeho závislost. Nedělá to „pro rodinu“ nebo „pro budoucnost“, jak někdy workoholici říkají (taky mi to říkal). Dělá to jen pro sebe a tu svou závislost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Nejsem si jistá, zda se jedná přímo o workoholismus, ale začíná mě to mrzet.
Partner pochází z rodinného prostředí, kde bylo zvykem dost pracovat. Po škole domů a hned práce. Byl v tom vychovávaný a když nepracoval, tak nastal trest…dělal pro všechny toho strašně moc.
Spolu jsme 2 roky a za tu dobu jsem stihla poznat jak to má. Práci má ve velkém městě a minulý rok to byl masakr. Hrozil nám i rozchod, ale nakonec jsme to zvládli.
V práci trávil v podstatě celé dny. Od pondělí do soboty, kolikrát neměl volnou ani neděli. Všechny státní svátky = v práci. Pracoval od 7 do 18. Kolikrát se ale stalo, že kvůli potížím došel až v 21. Bohužel z tohoto režimu u něj nastala větší míra stresu, začalo to náladami, které postupně přenášel na mě, nechutí do sexu, až po nespavost. Byl to extrém. Ta práce ho přímo pohltila..Já jsem mu v té době byla velikánskou oporou, nic jsem po něm nechtěla, vařila jsem mu, prala, starala se o něj, aby mu po práci starosti odpadly a při jeho strastech jsem si ho vždy vyslechla a snažila se mu pomoct. Byla jsem tolerantní i skrze ten sex. Snažila jsem se pochopit, že je unavený a nedávala jsem to sama sobě za vinu.
I skrze to, že měl moc práce a téměř pořád jsme byli ve městě, tak mě jeho rodina nesnáší. Pro ně jsem tam, která mu zakazovala sem jezdit, ta, která ho manipuluje, aby tam nejezdil, říkají o mně, že jsem lehká dívka (ale vulgárně) a že jsem zlodějka…
Teď dostal dlouhé volno v práci, jsme tedy u něj, ale co se neděje? Stále musí něco dělat. Vyloženě neposedí. Přijde mi to, jak kdyby v té práci stále byl. Byl na tom psychicky docela blbě (nervy apod.), ale nepřijde mi, že by se nějak uklidnil. Spíš naopak. Furt něco musí dělat, furt něco musí zařizovat. Neexistuje den, aby si sedl se mnou na film. Neexistuje den, aby nic nedělal. Když nic nedělá, tak se nudí a je protivný.
Vždy jsem to tak nějak tolerovala, ale jsem z rodiny, kde se prostě takto nikdy nepracovalo. Nějaká práce byla vždy pro radost a bylo to něco malého. Ale ne každý den xxx hodin.
Pak to ale odnáším hlavně já. Mám pocit, že se mi dostatečně nevěnuje. A to ví i on sám. A on se sobě také nevěnuje. Pustil kvůli práci veškeré koníčky…
Jak mu nenásilně vysvětlit, že to přehání? On mi vždy řekne, že vlastně nic nedělá
a že toho dělá málo.
Nejsem na něj zlá, vždy mu jen řeknu, že by mohl ubrat, načež teda tvrdí, že to nejde a že jeho to přeci tak strašně baví. Ale asi nevidí, že to má potom dopad na náš vztah