Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pravdu nebo raději lež?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
novo123
29.8.12 06:28
- Citovat
- Upravit
29.8.12 06:58
Možná by to chtělo psychiatra. Taky jsem v sobě neštěstí a nemoc svého dítěte držela a byla hrozně statečná a jednoho dne jsem prostě zkolabovala 
a ono pokud máš máš dvojčata, tak si to prostě nemůžeš dovolit. Je lepší tomu předcházet. Člověk má opravdu různou kapacitu, ale někdy je toho prostě moc a hlavně je v tom člověk sám a musí si to nakonec nějak srovnat v palici 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jídunka
29.8.12 07:37
Ahoj zakladatelko, nejdriv jsem tuhle diskusi ani rozkliknout nechtela, myslela jsem ze jt takova ta diskuse tohle nebo tamto(umele nb kojit atd..) holky se tam jen napadaj a hadaj…myslim ze kdyz clovek vi nb slysi o ditatku co je nemocne chtel by nijak pomoc i kdyz neni jak..myslim ze si po precteni clovek uvedomi ze jt opravdu jen nahoda ze jejich dite je zdrave a ze to vzdy tak bejt nemusi. preji hodne sil vam i malemu.jste oba bojovnici!!!
- Citovat
- Upravit
cybele
29.8.12 14:22
@cybele píše:
Možná máš pravdu. Cítím v sobě paradoxně nějaký blok, díky kterému to zvládám. A netuším co se stane až jednou povolí. Je to něco podobného tomu, když mi mami jako malé říkala, že když něco nepříjemného teď (nebo po nějaký čas) vydržím, bude to pak dobré. Vidina toho, že to nebude trvat věčně a jednou to skončí. Díky tomu to nějak zvládám.Ale už to trvá dlouho.
Pro mne je asi nejhorší, a to z čeho člověk podle mne dokáže zešílet, ta bezmoc. Kdy musíš přihlížet tomu co se děje a nemáš šanci to nějak významně ovlivnit.U mne to tedy ústí v neuvěřitelný vztek, který samozřejmě tlumím a dostávám ho ze sebe, když chodím cvičit (zase po pár letech).
Nejvíc se to na mně asi teď podepisuje fyzicky. Necítím se dobře, jsem unavená, ze srandy říkám, že se cítím jak po infarktu. Prostě mne bolí celej člověk.
No, dám tomu ještě trochu času, zrhuba tak do listopadu kdy bychom měli vědět jestli je Tom zdravej. Jestli se ani po tom nebudu cítil líp a budu mít pořád pocit jak kdybych tahala dva metráky cementu na hrbu, najdu si nějakou pomoc.
PS: Snad je u vás vše v pořádku.
Cvičení je super, ale nezachrání taky všechno. U nás je to teď celkem v klidu, ale když jdeme na kontrolu do Motola, tak by se ve mně krve nedořezal a celý den jsem pak úplně vyřízená, jak po nějakém fyzickém výkonu 
. Navíc tam teď jezdím na těhu kontroly a pocity mám stejně hrozné a myslím, že až tam
pojedu za 30 let bude to stejné 
. Je to prostě místo, které mi vždy vrátí ten pocit hrůzy a bezmoci jen co ten barák vidím z dálky. Prášky mi pomohly překonat ty nejhorší chvíle a alespoň jsem pak byla schopná komunikovat normálně s doktory a prostě to nějak přežít. Donutil mě tam jít manžel a udělal dobře. Hodně mi pomáhal, ale nikdo na světě to stejně neprožívá jako máma To je jasný
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Cybele - četla jsem tvůj příspěvek už včera, ale nějak jsem nepřišla na to, co napsat. Ne že bych to věděla teď. Asi je to o tom, že člověk zvládne mnohem víc než si myslí, když mu nic jiného nezbývá. Každopádně snad mě nenapadá nic horšího, čím si projít, než to, čím procházíte vy. Je to nespravedlivé a smutné, že se tohle děje dětem a jejich maminám.
