Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Přestala jsem se těšit na dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.10.24 22:59
Myslím, že pocity co máš jsou ve Tvé situaci zcela pochopitelné a přirozené. nezažila jsem nic podobného, ale myslím, že jsi strašně silná, žes do toho šla zas a že jste s mužem spolu po té ztrátě zůstali. já myslím, že bych to nezvládla. každopádně věřím, ze ty pocity co teď máš jsou jen z obav, aby se ta situace neopakovala. určitě miminko budeš mít ráda a rozhodně to neznamená, žes to první neměla ráda nebo na něj snad zapomněla. nemáš si vůbec co vyčítat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.10.24 23:25
Take si myslim, ze tve pocity jsou pochopitelne. zazila jsi neco hrozneho…co manzel? jak to vnima on? povidate si o tom? mas v nem podporu?
Vubec bych se nestydela jit za nakym odbornikem (psycholog, terapeut apod).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.10.24 23:35
Přišla jsem o dítě v 21tt. To co zažíváš, je normální. Je tady skupina prázdná náruč, tam jsou holky, co tohle prožily. Zkus se tam přidat. Jinak určitě zkus psychologa dřív, než tě to semele úplně. Nevyčítej si, že to prožíváš. Tahle traumata jsou hodně hluboká.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.10.24 23:40
Vůbec si nedokážu představit čím jsis musela projít. Mě totálně odrovnal,,jen,, zamlklý potrat. Pravděpodobně se bráníš, bojíš se a tohle je obranný reflex. Neboj se říct si o pomoc. Moc ti přeju, ať všechno dobře dopadne, neboj, budeš toho broučka milovat 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.10.24 00:44
To bude dobrý, za dva měsíce budeš mít doma krásný, zdravý mimčo, na chmury už pak nebudeš mít čas. Hlavu vzhůru, život je boj, věci, co jsou zadarmo, stojí za prd.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.10.24 05:59
Zazila jsem jen promile toho, co ty, ale chapu te. Ja si zakazovala se prilis tesit, kdyby se preci jen neco podelalo a nedosli jsme ke zdarnemu porodu. Dokonce jsem se ani tehotna nefotila (jako bricho), proste jsem si mimco uzivala az kdyz bylo na svete.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
zuzanka320
27.10.24 06:58
Určitě si nic nevyčítej, tohle jak všichni píšou je naprosto pochopitelné.
Nemyslím si, že by si na prvního zapomněla. Věřím, že i on bude mít navždy v tvém srdíčku místo a na nového sourozence bude davat pozor.
Jsi neskutečné silná, když si do toho šla. Věřím, že i díky tomu se to povedlo.
Zkus si s partnerem o tom promluvit, řekni mu své obavy, třeba ho trápí něco podobného… prošli jste si tím spolu a na další miminko budete taky dva!
Případně bych navštívila nějakého odborníka, ono když se svěříš a vypovídáš, tak se ti taky uleví.
Hlavně v tom nejsi sama. Posílám objetí a drž se! 🍀 Uvidíš, že všechno bude v pořádku
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Zdravím potřebuju se ujistit že tohle je jen fáze a zase bude všechno fajn..
Abych začla..vloni v září jsem ve 30 tt. Porodila mrtvého chlapečka, nikomu to nepřeju..strašná bolest pro mě i pro mého přítele. Upadla jsem do depresí..přesvědčena že jediné co mi může pomoct je znovu otěhotnět.. počkali jsme tedy pár měsíců a začali se znovu snažit. Na doktorovo doporučení jsme vyrazily na dovolenou z které už jsem se vrátila v jiném stavu.. a opravdu! Pomohlo to.. začala jsem se znovu smát.. bavit se s přáteli a těšit se na miminko..
zhruba kolem 5 měsíce se mi začalo všechno vracet.. hrozný strach že se zase něco stane.. všechny ty pocity byly zpátky ale našla jsem sílu a říkala si ze všechno bude dobrý a až se narodí to nové miminko budu konečně šťastná..
pak přišli zdravotní problémy.. chudokrevnost, špatné srážení krve, cukrovka a šílené bolesti zad a kloubů. Momentálně jsem ve 33 tt. musím být jenom doma, jsem hrozně osamělá a opravdu se sotva hýbu.. taky se mi vrátili nevolnosti a kombinace toho všeho a asi i slušný dávky hormonů způsobila to že většinu času probrečím že to byla chyba že jsem možná měla to svoje zlomené srdíčko o trochu déle léčit..
Hrozně se mi stýská po tom prvním miminku a přijdu si hrozně provinile že ho teď vlastně tak rychle nahradím a zapomenu na něj..
Taky mám šílený sny o porodu kde se mi vracejí vzpomínky z toho prvního který byl vyvolávaný a trval tři dny.. asi jsem úplně nezpracovala to trauma bojím se že toho nového drobečka nebudu mít ráda.. bojím se s tím někomu svěřit protože je mi jasné že to asi nikdo nepochopí.. vím ze jsou ženy co by dali cokoliv aby mohli být těhotné a měli zdravé děti a já říkám takové věci..
Jen chci vědět jestli jste některá z vás nezažila něco podobného třeba už u prvního těhotenství?
A jak jste se pak s miminkem srovnala..