Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše: Více
Ahoj,
tohle se tady už také několikrát řešilo, já mám to samé, teď sice nejvíc ty vtíravé myšlenky co by kdyby, všechno pořád kontroluji, vracím se… a k těm myšlenkám, že sobě nebo někomu něco uděláš, to také pod OCD může spadat (říká se tomu harm OCD). Já tedy mám sebepoškozování v rámci HPO a ne vtíravých myšlenek, ale bohužel pro mě jsou i tak horší ty vtíravé myšlenky, že bych někomu něco mohla udělat. Kolikrát jsem už musela třeba rychle odejít z návštěvy pryč, protože jsem měla hrozné myšlenky. Nejhorší na tom je, že mě to napadá zejména vůči těm nejhodnějším lidem, které mám nejvíc ráda a nikdy bych jim samozřejmě nic udělat nechtěla.
S psycholožkou to klidně řeš, nebudeš první, ani poslední, koho tohle trápí a určitě se na tebe blbě dívat nebude. Psychiatra vyhledat můžeš také, ale také bych se nebála mu s tím svěřit. Moje psychiatrička i psycholožka o tomhle samozřejmě vědí a opravdu mi nepřijde, že by se na mě kvůli tomu nějak „blbě“ dívaly, nebo že by mě braly jako nějakého potenciálně nebezpečného člověka.
Tak OCD evidentně máš. U toho vtíravé myšlenky jsou. Pokud ti ale do hlavy proudí myšlenky, že bys měl někomu ublížit, nejspíš to nesouvisí s OCD a rozhodně se svěř psychologovi, potažmo psychiatrovi. Oni si o tobě nic myslet nebudou, je to jejich práce. Budou se ti snažit pomoct.
@Lil Kitkatt píše: Více
Ale on nepíše, že mu do hlavy proudí myšlenky, že by měl někomu ublížit, ale píše, že mu do hlavy vystřelila myšlenka, která se týkala ublížení někomu z blízkých. Tohle naopak u harm OCD typické je, do hlavy se vtírají obavné vtíravé myšlenky, že člověk by někomu mohl ublížit. Mě napadají hrozné věci, co bych mohla udělat a strašně mě to vždycky vyděsí. Ale patří k tomu i to, že dotyčný má strach, aby to neudělal, má ze sebe výčitky, vztek atd. Samozřejmě diagnózu určí odborník, já psychiatr nejsem, ale to, co zakladatel popisuje, mi tedy na OCD sedí více.
@Lollitka píše: Více
jak říkáte. Neděje se mi to 24 hodin v kuse. Ta myšlenka do hlavy vstřelí z ničeho nic, udělá se mi špatně a musím sám sebe začít ujišťovat, že tomu tak není a po chvilce to odezní. Pak už se k tomu vracím jen kvůli tomu, protože přemýšlím, jak se tam ta myšlenka vůbec dostala. Cítím se jako v začarovaném kruhu.
Hele máš psychožku která tě zná, té to řekni jako první. Než se poženeš k psychiatrovi.
Fakt se nemusíš bát že by ji to vyděsilo. Oni ti odborníci slyší takový věci že to si ani nedovedeš představit, včetně toho že to lidi reálně dělají. To jsou tvoje myšlenky pro ně jako denní chleba. Takže bude tušit o co jde a určitě se ti bude snažit pomoc.
Ty vole, to zní jako fakt velký chaos. 😰 Hele, je super, že na tom už s psychologem makáš, to chce kuráž 🌟 Psycholog a psychiatr jsou od toho, aby nám pomáhali, žádný soudění. Držím ti palce, ať to zvládneš, a neboj, nejsi v tom sám! 💪 ✌️
Trošku oživím téma.
Posledních pár týdnů pociťuju (především v práci, před prací a nebo při myšlence na nějakou schůzku co mě čeká, například u psychologa) extrémní neklid, nesoustředěnost a pocit že potřebuju zmizet domů a uklidnit se (přičemž klepu nohama nebo si ze stresu okusuju rty a tváře). To celé je doprovázeno nevolností a pocitem, že jsem na hraně, že se zblázním a ještě se k tomu přidaly problémy se spánkem. S psychologem tohle teprve budu řešit, nemám s tím žádné zkušenosti a je to pro mně novinka, takže opravdu nevím jestli se opravdu jedná o úzkost. Jaké s tím máte prosím zkušenosti?
Ve zkratce si v práci přijdu strašně podrážděný, naštvaný že tam vůbec musím jít. Už delší dobu mě tu určité věci vytáčejí. Dřív jsem to neřešil, ale teď se k tomu přidaly tyhle stavy a já nějak vnitřně pociťuju, že si potřebuju odpočinout. K tomu jsem s nadřízeným řešil, že nejspíš budu dávat výpověď. Samozřejmě se mi to neděje jen v práci, jen to v ní nejvíce prožívám.
No a taky mám příští měsíc navštívit psychiatra, ale ta doba než k němu půjdu mi přijde šílená. Je možné tyhle věci probrat i s obvodním lékařem a požádat ho o neschopenku?
Ohledně tvého OCD ti poradím pár věcí. Nech si do dveří od bytu udělat kulu, místo kliky, odpadne ti starost s klíčemi. Ohledně toho, jestli něco nezapomeneš v práci- no bóže, tak se stane, že odjedeš s klíčemi nebo nezhasneš
, není to žádná katastrofa, nic se nestane!
Ohledně sociální poruchy- proč se cítíš blbě mezi lidmi? ![]()
@Bytsamsebou píše: Více
Zrovna s těma dveřma to nějak extra neprožívám, jen jednou za čas a zkontroluju je jen jednou. Co jsem ale schopný zkontrolovat i 10× za sebou je správně nastavený budík
ohledně těch lidí nevím. Vždycky mi vadila přeplněná místa, autobusy, vlaky a tak dál, ale fakt mi to nikdy nedělalo takové problémy. Je možné že se vlivem chronického stresu rozjely úzkosti ![]()
@Anonymní píše: Více
A co na tom MHD konkrétně? Smrad nebo špína z davu lidí?
@Bytsamsebou píše: Více
Řekl bych, že asi nervozita z toho, když se na mě lidi dívají, co si o mně myslí a tak. Zvláštní je, že tomu tak není vždy. Někdy je mi to úplně jedno. A někdy mě prostě ovládne taková nervozita. Dřív jsem to ale neřešil, nebál jsem se lidí nebo tak něco. To jen v poslední době se k tomu přidal ten pocit nevolnosti. Prakticky ani teď nemám strach jít mezi lidi kvůli “lidem”, ale kvůli tomu že se mi tam udělá špatně. Mezi přáteli mi špatně nebývá nebo aspoň ne nijak extrémně. Ale když sedím třeba v plné čekárně tak jsem nervózní, jakmile ale vejdu přímo k doktorovi tak to kolikrát začne opadat.
@Anonymní píše: Více
Všichni se dívají na všechny
. Radši se podívám na člověka, který sedí přede mnou, než na zeď na ním, nebo podlahu. Člověk je objekt pro okolí, leckdy inspirace, jindy odstrašující případ. Může si o tobě myslet úplně všechno a on si to myslí, ale to úplně jedno
.
Ahoj všichni. Je mi 24 let a zhruba poslední tři měsíce zažívám doslova peklo, s tím, že předtím mě nikdy nic moc netrápilo, kromě všedních a normálních věcí, se kterými se potká snad každý.
Začalo to nevolností od žaludku, v relativně klidném období. Nejprve jsem si myslel, že jde o nějakou chřipku, která ale ani po týdnu nedocházela. Začal jsem být kvůli tomu ve stresu, protože jsem nevěděl co semnou je. Po různých vyšetření od gastroskopie až po kolono zněl verdikt doktorů, že se jedná o psychiku a stres. Vyhledal jsem proto psychologa, se kterým se snažíme přijít věci na kloub - patrně se bude jednat o sociální poruchu (dělá se mi špatně hlavně mezi lidma, tj. plná čekárna nebo když se musím bavit s cizími lidmi apod. Na začátku bylo i utrpení vydržet v práci, to se ale rapidně zlepšilo).
Poslední dva týdny jsem zaznamenal ale pokrok. U paní psycholožky mi poprvé nebylo špatně a cítil jsem se uvolněně. Jenže to jak se zdálo, že všechno se zlepšuje, se jakoby mávnutím proměnilo v úplné peklo. Jednou před spaním mi do hlavy absolutně z ničeho nic vstřelila myšlenka, jestli to má vůbec smysl a jestli není lepší si neublížit (mírně řečeno). To ve mě vyvolalo neskutečný pocit, v hlavě mi začalo šrotovat jak je vůbec možné, že na něco takového myslím a snažil jsem se sám sebe přemluvit, že to tak není, že je to zkrátka blbost. Neumím ten stav jak mi bylo popsat, ještě jsem se s ničím takovým nesetkal. Ve zkratce jsem se ale cítil strašně vystrašeně a věděl jsem, že to nechci vůbec udělat. Jenže tu myšlenku nešlo vyhnat z hlavy už jen díky tomu, že jsem neustále přemýšlel nad tím, jak mě to vůbec mohlo napadnout. V závěru to vypadalo tak, že když se ta myšlenka vrátila v průběhu dne, tak mě dokázala úplně ochromit, až jsem měl pocit, že musím zavolat v práci do kanceláře, jestli nemůžu jít domů.
Příběh ale pokračuje. Tuhle negativní myšlenku jsem asi trochu dostal pod kontrolu a už mě nedokázala tak moc vykolejit. Jenže pár dní zpátky, než jsem si šel lehnout, mi do hlavy vstřelila další myšlenka, která se týkala ublížení někomu z mých blízkých. To byl pro mně asi ještě větší šok a opět mě to absolutně ochromilo a způsobilo těžkou psychickou nepohodu. Zase mě vystrašilo to, že se mi v hlavě může promítnout vůbec něco takového, i přesto že vím, že bych nic takového neudělal. Musím nad tím neustále přemýšlet, proč se to v hlavě objevuje, sám sobě si v duchu říkám, že to je úplná kravina, kterou nechci udělat. Kdykoliv si to připomenu zůstane mi extrémně špatně, smutno a stydno, že mě něco takového napadlo.
Ohledně OCD, jsem četl, že i takovéto myšlenky se mohou objevit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale kolikrát jdu zkontrolovat jestli jsem zamknul dveře, vypnul plyn v kuchyni a nebo se vracím kousek do práce, abych se ujistil, jestli jsem nechal klíče od dveří pro druhou směnu na správném místě a nebo jestli jsem si je nevzal domů. Někdy se taky vracím, abych zkontroloval jestli jsem v práci všechno vypnul a i když dojdu domů, tak mám pocit, že jsem něco zapomněl a musím si v hlavě několikrát projet, co jsem všechno udělal než jsem odešel z práce. V práci se mi taky občas stane, že zamknu dveře a musím několikrát zahýbat s klikou, abych se ujistil jestli jsem doopravdy zamknul dveře.
Po téhle zkušenosti jsem si řekl, že musím navštívit psychiatra, protože takové myšlenky v hlavě opravdu nechci mít, ale mám strach z toho, jak se na mně on nebo má psycholožka budou dívat, když jim tohle řeknu.. co si o tom prosím myslíte, případně jaké máte zkušenosti?