Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Problémy - v práci ok, doma mě to nebaví
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
6.4.13 13:55
Můžu vědět, kolik Ti je? Přijde mi to, že jsi měla dítko hodně brzy a na rodinu jako by ještě u Tebe nebyl ten správný čas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.4.13 13:56
Je mi 27 a malýmu budou za 2 měsíce 2 roky…možná ještě nebyl správný čas, ale mohlo se stát, že když neotěhotním, už bych dítě mít nemusela a to jsem nechtěla :/
- Citovat
- Upravit
6.4.13 13:59
Hm, tak to zase není až tak málo, to jsem myslela, že Ti je méně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.4.13 14:07
Něco podobného mě občas přepadá taky, takže tě naprosto chápu… Mám doma 8-měsíční miminko a je mi 24. Život před dítětem pro mě znamenal jen práci, spoustu lidí kolem mě, pak kamarádi, ale hlavně svobodu, teď si připadám jak kůl v plotě, pořád jen doma, starost o dítě, jsem prostě totálně zahrabaná. 
I mě občas napadá co by bylo, kdyby malá nebyla… ale je hřích o tom takto přemýšlet, byla to moje volba..
Nejspíš chceš prostě od života víc.
- Citovat
- Upravit
6.4.13 14:10
Tak tyhle pocity jsou asi normální. Dítětem se ti převrátí život na ruby a už prostě nejde jen o tebe a o to co ty chceš.
Taky si kolikrát řikám, že chvílema závidím svým bezdětným kamarádkám.
Jenže ony zase občas závidí mě, že už mám děti a rodinu a nesjem sama
Prostě nejde mít obojí a ted už to těžko změníš, když už prcka máš.
Hodně ti pomůže, to že si se vrátila do práce a jsi zase mezi lidma.
Možna zkus nějákého psychologa, hlavně kvuli tomu jídlu atd.
Jinak se drž.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.4.13 14:11
Přesně…chci víc…je mi 27 a co bude za 10, 20, 30 let? to si nedokážu předtavit vůbec 
teď je prostě dobrej věk na to si užívat…prostě něco zažít…
Já jsem prostě asi nespokojená se vším…doma mi to přijde furt stejný, s přítelem se vším…
@Anonymní píše:
Něco podobného mě občas přepadá taky, takže tě naprosto chápu… Mám doma 8-měsíční miminko a je mi 24. Život před dítětem pro mě znamenal jen práci, spoustu lidí kolem mě, pak kamarádi, ale hlavně svobodu, teď si připadám jak kůl v plotě, pořád jen doma, starost o dítě, jsem prostě totálně zahrabaná.
I mě občas napadá co by bylo, kdyby malá nebyla… ale je hřích o tom takto přemýšlet, byla to moje volba..
Nejspíš chceš prostě od života víc.
- Citovat
- Upravit
6.4.13 14:16
Deprese a začínající anorexii na emiminu nevyléčíš Rychle si najdi odbornou pomoc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.4.13 14:16
Moje 2 nejlepší kamarádky jsou momentálně samy - bez dítěte, bez chlapa a závidí mě, že to mám…já naopak závidím jim…
Objevil se v mém životě teď i jeden muž, bylo to fakt jen o chemii, o tom, že byl pozorný, že to bylo něco nového prostě - skončilo to tak jak se dalo předpokládat…on má taky rodinu, ani jeden z nás nechce odejít…fakt šlo jen o sex… ale mě chybí prostě to „nové“…ta pozornost, to očekávání…
@andelka111 píše:
Tak tyhle pocity jsou asi normální. Dítětem se ti převrátí život na ruby a už prostě nejde jen o tebe a o to co ty chceš.Taky si kolikrát řikám, že chvílema závidím svým bezdětným kamarádkám.
Jenže ony zase občas závidí mě, že už mám děti a rodinu a nesjem samaProstě nejde mít obojí a ted už to těžko změníš, když už prcka máš.
Jinak se drž.
Hodně ti pomůže, to že si se vrátila do práce a jsi zase mezi lidma.
Možna zkus nějákého psychologa, hlavně kvuli tomu jídlu atd.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.4.13 14:17
Nejsem si jistá, jestli o tom dokážu s někým cizím mluvit tváří v tvář :/
@kotyk píše:
Deprese a začínající anorexii na emiminu nevyléčíš
- Citovat
- Upravit
6.4.13 14:19
@andelka111 Normální je, když takový myšlenky máš občas. Ve chvíli, kdy zhubneš na kost, protože nežereš, a nejsi schopná skoro po sobě ani umejt hrnek, to už je průser.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.4.13 14:25
Jestli nechceš přijít o dítě, přijít o přítele a umřít hlady, tak moc jiných možností nemáš. Někomu pomůže, když si najde doktora třeba někde dál. Navíc se časem stejně nevyhneš tomu, abys o tom nemluvila s drahou polovičkou. A věř mi, že to bývá mnohem horší. Ale seš dobrá už v tom, že si dokážeš vůbec připustit, že máš problém 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.4.13 14:27
Toto normální rozhodně není. Objednala bych si termín u psychologa a co nejrychleji. Popravdě jsem si myslela, že jsi dítě měla v 18-ti, podle toho, co píšeš a ne ve 27-mi. Psycholog je od toho, aby Tě vyslechl. Stydět se sice můžeš a třeba to nějakou dobu potrvá, než mu řekneš vše, ale podle mě je to potřeba nahlas si o tom s někým promluvit. A to, že nejíš je také problém, který bych řešila. Začni tím objednáním termínu u psychologa, máš deprese a jídlo s tím souvisí. Je škoda si tím kazit život bez odborné pomoci, zkus se překonat a zkusit to, kvůli sobě, prckovi i manželovi.
Příspěvek upraven 06.04.13 v 14:28
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.4.13 14:27
@Anonymní píše:
Moje 2 nejlepší kamarádky jsou momentálně samy - bez dítěte, bez chlapa a závidí mě, že to mám…já naopak závidím jim…
Objevil se v mém životě teď i jeden muž, bylo to fakt jen o chemii, o tom, že byl pozorný, že to bylo něco nového prostě - skončilo to tak jak se dalo předpokládat…on má taky rodinu, ani jeden z nás nechce odejít…fakt šlo jen o sex… ale mě chybí prostě to „nové“…ta pozornost, to očekávání…
Já tě celkem chápu, taky jsem to tak měla. Po porodu to na mě dopadlo, že už jsem něčí máma a budu do konce života s jedním chlapem. Měla jsem pocit, že můj vlastní život jakoby skončil atd. Ale to trvalo jen chvíli, než jsem si na to zvykla a začala si to užívat.
Ikdyž nebudu lhát, že mi ta svoboda občas nechybí
Já jsem měla první mimčo ve 29 a do té doby jsem si fakt užívala a žila na plno a tak ted nemám pocit, že by mi něco uteklo a nemám potřebu to dohánět.
Příjde mi, že si na to dítě ještě nebyla připravená, ale s tím ted nic už neuděláš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.4.13 14:28
@kotyk píše:
@andelka111 Normální je, když takový myšlenky máš občas. Ve chvíli, kdy zhubneš na kost, protože nežereš, a nejsi schopná skoro po sobě ani umejt hrnek, to už je průser.
Taky jsem jí psala, at si dojde k psychologovi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj…potřebovala bych radu, porozumnění nebo prostě cokoliv, jen ne odsuzování…
Před narozením mého syna jsem pracovala v super firmě, super místo, práce mě bavila…rozhodli jsme se s přítelem pro dítě, i kvůli mému zdravotnímu stavu (problémy gynekologické). Těhotenství a všechno kolem probíhalo v pořádku a já byla spokojená. Po narození syna jsem měla trochu psychické problémy, dle mě způsobené hlavně tím, že jsem nemohla kojit - také kvůli zdravotní stránce.
Nedokážu si třeba představit, že žiju s jedním chlapem celý život - i když přítel je úžasný, chápavý, tolerantní, hodný…ale asi ho už beru jen jako fakt skvělýho kámoše…Takže se občas ani nebráním „jinému“ povzbuzení (nějakému úletu…)…
Tohle všechno jsme zvládli a můj problém nastal kolem tak 18 měsíce syna. Najednou mi začal chybět život předtím, práce - zábava - možná i občasný flirt a prostě být i s jinými lidmi než jen s těmi, kteří mají děti…
Začala jsem mít deprese, po večerech pít (ne nějak nepřiměřeně, ale i tak), občas jsem si už i zapálila cigaretu a hlavně - přestala jíst, ne vůbec nic,,,ale cítila jsem takovou úzkost, že i jídlo mi dělalo problémy… a toužila po tom být zase nezávislá…
I přesto, že syna bezmezně miluju…
Najednou se objevila možnost, vrátit se na částečný úvazek do práce, po které jsem skočila okamžitě…všechno se zdálo být ok, dokud jsem trávila čas v práci..
jenže když jsem doma, nebaví mě nic, hrát si se synem, uklízet, prostě dělat běžné věci..jsem v pohodě, když jsem mezi lidmi, ale když vím, že další den mě čeká být „jen“ doma - mám okamžitě všechno zpátky…z velikosti M jsem na velikosti XS a nemám pocit hladu, NIKDY! Snažím se jíst, ale… moje porce by možná nestačila ani synovi…
Všechno na mě padá…jen nechápu proč
Občas si říkám, co by bylo, kdyby nebyl malý - ale na druhou stranu jsem strašně ráda, že ho mám…
Omlouvám se za anonymitu, ale přeci jen, tohle je pro mě hodně citlivé téma :/ Snad mě pochopíte…