Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Psychické problémy manžela
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.10.19 22:47
na tohle musí přijít odborník! Návštěva psychiatra nutná. Vím, ze to víte, ale jiné východisko není. Nemůže pomoci jeho rodina?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.19 22:50
A ani když s ním promluví celá rodina, že má. o něho strach atd, tak to s ním nehne? Tohle chce opravdu odbornou pomoc. Ale když sam nechce tak to je pak těžký.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Janli
8.10.19 22:52
Holka, tohle už jsem jednou zažila. Vypadá to na paranoidní schizofrenii. Jestli mám pravdu, tak to dobrý konec mít asi nebude. Léčba je víc než nutná, bohužel v tomhle případě je velice obtížný nemocného k lékaři dostat, protože on si myslí, že je naprosto zdráv a všichni se proti němu spikli. Vlastně jediný způsob, jak ho k lékaři dostat, je zavolat v okamžiku „záchvatu“ rychlou a nahlásit pokus s sebevraždu. Moc držím palce ať je to třeba jen z přepracování, ale mám obavu, že se nemýlím.
- Citovat
- Upravit
8.10.19 22:53
Krátce po svatbě se psychicky zhroutil a byl pouze u obvoďáka? Ten ho měl poslat někam k odborníkovi. Psala jsi, že tě měl jako důvěrníka, oporu… A neřekl ti, co se stalo? Je mi to líto, ale měla bys mu asi pomoct. To je na psychiatrii. Ale počkáme co napíší ostatní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.19 22:57
Ono je to tak ze ten nemocný si myslí ze to tak není ze je v pohode. Ale není to tak. Mela by mu to říct rodina. A určite se jít lecit. Jen jestli se to podaří nakolik. Je velmi těžká věc.
Měli jsme v praci kolegu co mel neco takoveho a uz se z toho nikdy nedostal. Byl dlouho na leceni cca pul roku. Pak přišel a praci nezvládal a bylo to na nej moc. Byl ospaly unaveny.
V praci skoncil a doma se rozvedl. Nebo spis zena s ním. Je v invalidním duchodu. To je cely zaver.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.10.19 23:00
Zakladatelka: Paranoidní schizofrenie mě taky napadla (podle toho, co jsem googlila).
Obvoďák ho samozřejmě na psychiatrii poslal, ale on tam nešel…
Záchranku už jsem jednou zavolala, do dvou hodin byl zpět, co se dělo v nemocnici dodnes netuším, neřekl mi to.
Jeho rodina bohužel nepomůže, hodnotí to tak, že je prostě cholerik. O problému ví, ale řešit to s ním rozhodně nebudou…
Jinak to zhroucení bylo, aspoň údajně, kvůli práci.
- Citovat
- Upravit
8.10.19 23:06
Rozhodně má vážnou psychickou poruchu, kterou je nutno léčit. Pokud sám odmítá pomoc, asi jediná možnost je, jak psal někdo výše, zavolat záchranku s tím, že se chce pokusit o sebevraždu. Ono to totiž klidně tím pokusem může skončit. Mám zkušenost v rodině a bohužel to dopadlo špatně…držím palce, je fajn že jsi neutekla a chceš mu pomoct.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.10.19 23:07
Co zbavení svepravnosti, ale vůbec netuším jestli je to v jeho stavu možný a co je k tomu vše potreba. Když vyhrožuje sebevraždou a je pro sebe nebezpečný. Možná bych se zkusila pobavit jeste s jeho obvodakem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Janli
8.10.19 23:11
@JancaS84 píše:
Co zbavení svepravnosti, ale vůbec netuším jestli je to v jeho stavu možný a co je k tomu vše potreba. Když vyhrožuje sebevraždou a je pro sebe nebezpečný. Možná bych se zkusila pobavit jeste s jeho obvodakem.
Zbavení svéprávnosti je momentálně vyloučené. Nejdřív musí předcházet závažná psychiatrická diagnóza, pak soudní řízení a teprve potom lze dočasně svéprávnosti zbavit. Nicméně je to velmi složitý proces-
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.10.19 23:12
Zakladatelka: Zbavení svéprávnosti nepřipadá v úvahu. On naoko funguje normálně, chodí do práce, dělá melouchy… Ale takový ten „přetlak“ si vybíjí na mě. Původní obvoďák už je v důchodu, u současného snad jestě ani nebyl. Sebevraždou podle mě jen vyhrožuje, nic nenasvědčuje tomu, že by se k něčemu takovému chystal
- Citovat
- Upravit
8.10.19 23:22
Ty jo, tak to je fakt strašná situace. Ale vem si, že to za chvili začne vnímat vaše dítě, pokud už to nevnímá a opravdu chceš aby v tom vyrustalo? Neříkám, že by ses hned měla rozvádět, ale asi bych v tvé situaci šla bydlet jinam pokud máš nějakou možnost a vidala se s manželem pokud možno pod něčím dohledem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
elibro
8.10.19 23:29
To fakt smrdí něčím vážným. Zkus se obrátit na organizaci Fokus, pracují se schizofreniky a psychotiky, třeba by ti poradili, jaké možnosti rodiny v takovém případě mají. Popřípadě na poradnu Národního ústavu pro duševní zdraví anebo na jakékoli krizové intervenční centrum…
Ale co si tak pamatuju ze školy, není to nic moc - zavolat sanitku je snad jediná nedobrovolná možnost, ale pokud nebude v hodně zlém stavu, pravděpodobně se ti zase vrátí domů… Ale dělala bych to, něco se dělat musí. Takhle v tom můžeš žít roky a roky pořád stejně - anebo bude hůř…
- Citovat
- Upravit
elibro
8.10.19 23:33
Jinak jednu možnost máš: oznámit mu, že to, jak se k tobě chová, je nesnesitelné a že jsi přesvědčená, že je to na léčebnu. A že s ním v tomhle stavu dál žít nemůžeš (což je objektivně celkem pravda) - takže pokud máte být spolu, MUSÍ k psychiatrovi. Ale na tohle musíš být připravená sbalit kufry a odejít. Nenechat se uprosit, nevyděsit se výhrůžkami, trvat na svém: miluju tě, chci s tebou být, ale takhle ne, tohle chování není normální, ohrožuje mě…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.10.19 23:38
@Anonymní píše:
Dlouho jsem přemýšlela, jak diskuzi nazvat… Prosím anonymní téma, jinak smazat.
Nevím si rady s manželem… Nechci slyšet, že ho mám opustit, i když to tu samozřejmě napadne hodně přispívajících…Pro mě je manželství a rodina posvátná, na prvním místě. Vdávala jsem na celý život, v dobrém i ve zlém…
Problém je, že má v práci zodpovědnou pozici, kde podepsal, že je psychicky zdráv a případné léčení by musel nahlásit…
S manželem jsem pět let, tři roky manželé, desetiměsíční šikovné dítě.
Manžela jsem poznala jako málomluvného introverta, s úzkým okruhem přátel. Byl velmi pozorný, ochotný, milý, aktivní (výlety, dovolené, hory, voda, stanování…). Ale nenapadlo mě, že má psychické problémy. Krátce se svatbě se psychicky zhroutil (několik týdnů pouze ležel v posteli a spal, klepal se, téměř nejedl a nepil, navštívil pouze obvodního lékaře) a domnívám se, že tehdy mu něco v hlavě „přecvaklo“. Ovšem mě tehdy bral jako důvěrníka, oporu, pomocnou ruku…kdežto teď jsem pro něj nepřítel, protivník…
Dítě bylo plánované, o rodině mluvil od začátku našeho vztahu - kdy já se na to dlouho necítila. Ovšem s otěhotněním se náš vztah prakticky naprosto sesypal. S pozitivním těhotenským testem se mnou přestal spát (já byla při chutuí jako nikdy), důvěrnosti žádné. Těhotenské břicho pohladil pouze před lidmi, „aby to vypadalo“, doma si mě nevšímal. Vpostatě s ničím mi nepomohl, všechno jsem doma obstarávala jako netěhotná. Ale horší bylo, že mi neustále říkal věty typu: „Porod nezvládneš“. „O dítě se nedokážeš postarat“. „Co když se narodí dement.“ „Mě se nemůže narodit normální dítě.“ Já jsem se snažila to nevnímat, soustředila jsem se dítě, aby bylo v pořádku. Myslela jsem, že když bude u porodu, že se to změní. Ovšem chyba. Nulový cit při porodu i po něm. Po porodu i v porodnici si dítě odmítal pochovat. Po porodu jsem na vše byla sama, ale zvládla jsem to. Rozepsala jsem se, bylo by to nadlouho… Současný stav je takový, že jeden den se manžel chová docela normálně, vezme nás na výlet, hraje si s prckem…A pak najednou úplně otočí, začne na mě řvát kvůli nějaké banalitě (vždy se něco najde…) Často mluví o tom, že ho určitě špehuju nebo odposlouchávámNěkolikrát prohlásil, že dítě není určitě jeho… Podezírá mě z nevěry, přestože nemáme vůbec žádné hlídání a s malým jsem celý den… Prý jsem se spikla s jeho rodinou proti němu (s jeho rodinou výborně vycházím). Dokonce prohlásil, že ho chci otrávit. Jindy mluví o tom, že se zastřelí. Pak ke mě přijde, obejme mě a řekne, že se dosud nezabil jen kvůli mně a že na něj nikdo nebyl nikdy tak hodný jako já… A vzápětí dostane zase hysterák a klepe se vztekem a bez skrupulí mě pošle do pr… a nazve mě sviní…
Podle mě je psychicky nemocný, chtěla bych mu pomoci, ale nevím jak, návštěvu psychiatra odmítá.
Chtěla bych vrátit čas a mít vedle sebe zase toho pozorného a milého muže…
Otázka zní asi takto: Máte někdo podobnou zkušenost s pozitivním koncem?
Je mi to moc líto, ale dřív nebo později od nej stejně odejdeš, už jen kvůli dítěti. I já to musela udělat, manžel byl taky psychiatricky případ, který popíral potize.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dlouho jsem přemýšlela, jak diskuzi nazvat… Prosím anonymní téma, jinak smazat.
Nevím si rady s manželem… Nechci slyšet, že ho mám opustit, i když to tu samozřejmě napadne hodně přispívajících…
Pro mě je manželství a rodina posvátná, na prvním místě. Vdávala jsem na celý život, v dobrém i ve zlém…
Několikrát prohlásil, že dítě není určitě jeho… Podezírá mě z nevěry, přestože nemáme vůbec žádné hlídání a s malým jsem celý den… Prý jsem se spikla s jeho rodinou proti němu (s jeho rodinou výborně vycházím). Dokonce prohlásil, že ho chci otrávit. Jindy mluví o tom, že se zastřelí. Pak ke mě přijde, obejme mě a řekne, že se dosud nezabil jen kvůli mně a že na něj nikdo nebyl nikdy tak hodný jako já… A vzápětí dostane zase hysterák a klepe se vztekem a bez skrupulí mě pošle do pr… a nazve mě sviní…
S manželem jsem pět let, tři roky manželé, desetiměsíční šikovné dítě.
Manžela jsem poznala jako málomluvného introverta, s úzkým okruhem přátel. Byl velmi pozorný, ochotný, milý, aktivní (výlety, dovolené, hory, voda, stanování…). Ale nenapadlo mě, že má psychické problémy. Krátce se svatbě se psychicky zhroutil (několik týdnů pouze ležel v posteli a spal, klepal se, téměř nejedl a nepil, navštívil pouze obvodního lékaře) a domnívám se, že tehdy mu něco v hlavě „přecvaklo“. Ovšem mě tehdy bral jako důvěrníka, oporu, pomocnou ruku…kdežto teď jsem pro něj nepřítel, protivník…
Dítě bylo plánované, o rodině mluvil od začátku našeho vztahu - kdy já se na to dlouho necítila. Ovšem s otěhotněním se náš vztah prakticky naprosto sesypal. S pozitivním těhotenským testem se mnou přestal spát (já byla při chutuí jako nikdy), důvěrnosti žádné. Těhotenské břicho pohladil pouze před lidmi, „aby to vypadalo“, doma si mě nevšímal. Vpostatě s ničím mi nepomohl, všechno jsem doma obstarávala jako netěhotná. Ale horší bylo, že mi neustále říkal věty typu: „Porod nezvládneš“. „O dítě se nedokážeš postarat“. „Co když se narodí dement.“ „Mě se nemůže narodit normální dítě.“ Já jsem se snažila to nevnímat, soustředila jsem se dítě, aby bylo v pořádku. Myslela jsem, že když bude u porodu, že se to změní. Ovšem chyba. Nulový cit při porodu i po něm. Po porodu i v porodnici si dítě odmítal pochovat. Po porodu jsem na vše byla sama, ale zvládla jsem to. Rozepsala jsem se, bylo by to nadlouho… Současný stav je takový, že jeden den se manžel chová docela normálně, vezme nás na výlet, hraje si s prckem…A pak najednou úplně otočí, začne na mě řvát kvůli nějaké banalitě (vždy se něco najde…) Často mluví o tom, že ho určitě špehuju nebo odposlouchávám
Podle mě je psychicky nemocný, chtěla bych mu pomoci, ale nevím jak, návštěvu psychiatra odmítá.
Problém je, že má v práci zodpovědnou pozici, kde podepsal, že je psychicky zdráv a případné léčení by musel nahlásit…
Chtěla bych vrátit čas a mít vedle sebe zase toho pozorného a milého muže…
Otázka zní asi takto: Máte někdo podobnou zkušenost s pozitivním koncem?