Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Realita versus sny snílka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
ředkvička8
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
9.4.25 12:09
Zda si zbytečně nekazím přítomnost a vztah, který mám, nějakou ideální představou.
Ano, přesně tohle děláš. Pálí tě dobré bydlo a v kombinaci s výhledem na vylétnutí dětí z domova nejspíš začínáš krizi středního věku. Měla by ses víc seberealizovat a nestavět své štěstí na chlapovi, žádném. Děti jsou větší, máš víc času, věnuj se koníčkům, přátelům a važ si toho, že más po boku fajn chlapa.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.4.25 12:11
Já si. myslim že tě tak trochu pálí dobré bydlo. Idealni to není nikde a po x letech už vůbec ne.
Ale taky to může být jinak neříkám že mám zaručeně pravdu to vůbec ne
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.4.25 12:14
Radu asi nemám, jen Ti mohu říci, že Ti rozumim a myslím, že nejsi jediná, která má takové pocity. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Silverine247
9.4.25 12:15
„… často jsem nespokojená, ale vlastně nevím, zda netoužím po dokonalosti, zda nejsem moc velký snílek a idealista, zda by vůbec někdo naplnil moje potřeby…“ - Co delas ty sama pro to, si naplnit svoje potreby? Nikdo na svete ti nezaruci stesti, pokud na svem vlastnim stesti nebudes pracovat i ty sama. 
- Citovat
- Upravit
ředkvička8
9.4.25 12:27
@unuděná píše: Více
Ve volném čase sportuji, mám jeden dlouhodobý koníček (vedu jednu aktivitu pro děti), mám fajn a zajímavou práci, makám na angličtině, případně se věnuji našim dětem, zahradě, psovi, hodně čtu, baví mě psychologie. Nestíhám přes den vše, co bych chtěla. 
Přesto mám pocit, že mi chybí osoba, se kterou bych toto mohla naplno sdílet. Manžel si to poslechne, ale zájmy má jiné a máme každý tak trochu jinou „bublinu“, kdy to sice komunikací propojíme, ale ty bubliny jsou dál oddělené.
Když to řeknu naplno, tak v mém ideálním světě bychom si s mužem sedli a mluvili třeba hodinu a něčem z toho, dával by otázky, projevoval přirozeně zájem.
On si to poslechne, nevadí mu, když o tom mluvím, ale není to jeho „svět“.
- Citovat
- Upravit
ředkvička8
9.4.25 12:31
@Silverine247 píše: Více
Mám velkou potřebu mít hluboké vztahy. S dětmi jsem si to vybudovala, máme se opravdu rádi, svěřují se mi, mluví otevřeně. Někdy třeba jedeme na výlet, dítě si sedne a koukne na výhled z kopce do lesů a řekne: „to je krása“ a je to přesně ta věta, která mi jde v hlavě. Jsme na sebe naladění a vidíme to stejně.
Potřebovala bych víc lidí, co mi řeknou: vidím to stejně, mám to stejně, vnímám to stejně.
Takže udělat pro to můžu to, že budu víc mezi lidmi hledat ty „svoje“, abych cítila to napojení.
- Citovat
- Upravit
9.4.25 12:34
@ředkvička8 Ahoj,
asi ti rozumím a rozumím i tomu, že to každý vnímáte odlišně. Ze svých pocitů se neviň, prostě takové jsou a je to v pořádku. O manželovi vlastně píšeš hezky, řekl bych, že si ho vážíš a že jsi s ním v mnoha obdobích byla šťastná, ale právě to ti teď chybí. Ten kousek mezi tím je to dobrý k tomu je to skvělé, baví mě to.
Co s tím? Nemyslím si, že je vztah, který dlouhodobě nabízí těch 100%, vždycky tam bude něco, co tě dřív nebo později vlastně… zklame nebo jak to správně nazvat. A nemusí to být ani partnerem, může to být něčím, co se odehraje v tobě. Takže asi bych prostě zkoušel trpělivě pracovat na tom, aby se ve vašem vztahu zase objevilo to, díky čemuž sis moha říkat, že jsi spokojená, šťastná. Pravda, má to úskalí, že je k tomu potřeba i ten druhý. A ten má zase své pocity, svá zklamání, své stárnutí, starosti, únavu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.4.25 12:36
@ředkvička8 a jak ty se chováš k manželovi? Když chceš, aby si k tobě sednul a ptal se tě, zajímal se o tebe. Děláš to taky?
Za mě máš nějakou krizičku, což by i k věku sedělo.
Taky máte krom děti s manželem něco společného? Jezdíte spolu někam, cokoliv?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.4.25 12:38
@ředkvička8 píše: Více
Píšeš, že si tě vyslechne, co konkrétně by ještě měl udělat? Pokud například nerozumí tvému koníčku, je asi jasné, že o tom spolu nebudete hodiny diskutovat 
Ty se jeho na ty jeho ptáš, zajímáš se o to, co zajímá jeho?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.4.25 12:52
Chápu tě. Myslím, že podobné pocity zažívá mnoho z nás. Taky mám takovou krizi středního věku. Pálí mě dobré bydlo. Čekám, že si to časem sedne. Ale je to náročné. Já teda nejsem vysloveně mírumilovný snílek, spíš si připadám (a není to jen pocit) jako pěkná fúrie, rozházené hormony, asi nějaká premenopauza. Je mi 41, děti taky začínají pomaloučku odrůstat, chlap pořád pracuje a celkově nemá čas a povahu na to, aby mě při zářícím měsíčku držel za ruku a do ucha mi šeptal něžná slůvka. A problém právě je, že ani žádný jiný by mi nedokázal mou současnou nespokojenost a prázdnotu zaplnit. Je to v nás. On je spolehlivý, snaží se nás nějak zabezpečit. Ta tenze vychází ze mě. Mimochodem - taky ti leze na nervy? Mně posledních 14 dní hrozně, doufám, že to přejde. Přitom nic špatného nedělá. Radu nemám, jen chci říct, že tomu rozumím.
- Citovat
- Upravit
ředkvička8
9.4.25 12:54
@Pidulka1991 píše: Více
Noo, to je právě ono, že ten „svět“ mého muže, mě taky úplně nebere 
, takže se míjíme. Pro něj patří k top tématům (ne nutně v tomto pořadí): motorka, auta, sport, PC hry, filmy, sex, politika, světové dění.
Společné máme: sport, sex, to nám funguje, humor nám funguje, někdy hrajeme stolní hry, kostky, karty
Nezajímá mě: moto, pc hry (obojí je jeho vášeň)
Zajímá mě, ale neshodneme se: politika, světové dění, žánr filmů/hudby/knih
Společně jsme třeba letos absolvovali taneční pro dospělé, to nás bavilo. Baví nás společné dovolené, prodloužené víkendy - vše ale stále s dětmi, klasika: jarní prázdniny, v květnu máme prodloužený víkend na horách, v létě plánujeme společné dva týdny, na podzim třeba saunový svět jen sami… jak píšu, on je fajn společník, takže aktivně spolu umíme trávit čas (mě baví třeba společné vaření), ale toho společného času je za mě málo a pokud odsekáme témata typu: provoz, děti, plány na víkend, tak jen stěží hledáme „téma“ - jako mlčky spolu prostě třeba jdeme túru (to mi nevadí, jen prostě chci dokreslit to, co myslím tím nenaladěním).
Pokud bychom jeli sami na dovolenou, tak si naplánujeme aktivní turistiku, do toho večer masáž/saunu, dobré jídlo a máme se dobře. Ale kdyby týden pršelo a my zůstali zavřeni na pokoji bez možnosti aktivit, tak vlastně nevím, co bychom dělali, řešili.
- Citovat
- Upravit
9.4.25 12:56
@ředkvička8 píše: Více
Vždyť máte spoustu zájmů společných, tak se bavte o nich. Ty ho nezatěžuj tím, co nezajímá jeho a on tebe nemusí zatěžovat motorkou atd. Jestli myslíš, že někde najdeš chlapa, který bude mít naprosto stejné zájmy jako ty, tak to jsi úplně naivní. Mě to takhle přijde fakt v pořádku. Taky mám svůj koníček, který manžela nezajímá a přesně jako tebe mě nezajímá jeho motorka. Maximálně do té míry, že objevil někde pěkné místo a zajedeme si tam s dětmi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ředkvička8
9.4.25 13:05
@Anonymní píše: Více
Na hormony beru doplňky stravy. Já byla v pohodě, dokud jsme byli v tom kolotoči děti-práce-málo času na vše. Nebyl čas přemýšlet. Pak jel manžel pracovně pryč a ta odluka mi dala prostor (a čas) na náhled, odstup. Jako bych najednou z kolotoče vypadla. Od té doby (už je to půl roku) mi v hlavě vyskakují otázky, zda toto je to pravé, zda takto chci žít. A jedu na vlnách - ano, chci, je to báječné. Ne, nechci, nerozumím mu.
On mi na nervy neleze, spíš možná já jemu. Protože dle jeho slov je vše v pořádku - máme bydlení, děti jsou zdravé, my jsme zdraví, nic nám nechybí, funguje sex - co víc si přát.
A mě tam v pozadí v hlavě stále běží, ale to není všechno, mě toto nestačí.
Něžná slůvka úplně nepotřebuji, ale něhu ano a víc rozjímání, snění, duše. Ach jo , nevím, jak to napsat, asi prostě víc neproduktivního času spolu - ať už více procházek, flákání se v posteli, víc mluvení o „ničem“, víc prostoru na sebe a na danou chvíli… my jsme oba aktivní, furt něco děláme, možná mi chybí toto?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.4.25 13:06
@ředkvička8 píše: Více
Tak tomuhle upřímně nerozumím. Máte společného dost. A zbývající čas je fajn využít sama pro sebe. Mě by tedy nebavilo, být s manželem nonstop. Klidně bych si na tom pokoji četla nebo brouzdala po internetu…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
S přibývajícím věkem ve mně sílí melancholik, zatímco můj manžel je praktický cholerik. Jsme spolu 20 let a já se cítím osamělá, mnohdy nepochopená. V mládí a s malými dětmi to nebylo tak patrné, ale děti odrůstají, je nám nyní kolem 40-ti a já si uvědomuji sílící odlišnosti ve vnímání a myšlení mezi mnou a mužem.
Obecně je manžel fajn člověk, sangvinik/cholerik dle situace, výborný společník (upovídaný, vtipný, aktivní), lidé ho mají rádi, vůdčí, ale snaží se reagovat na moje potřeby.
Já jsem víc komplikovaná, co o všem moc přemýšlí, pak je v depresi, co by chtěla větší splynutí, naladění na sebe… často jsem nespokojená, ale vlastně nevím, zda netoužím po dokonalosti, zda nejsem moc velký snílek a idealista, zda by vůbec někdo naplnil moje potřeby. Zda si u něj nechci kompenzovat nedostatky z dětství (prostřední dítě, studený odchov, špatná citová vazba s rodiči).
Pořád nad tím přemýšlím – zda jsou moje potřeby v pořádku a mám důvod chtít víc a nebo jsem úplně mimo a ten vztah je v pořádku? Zda pro 20% (které mi chybí), nepřehlížím těch zbývajících 80% (které mi vyhovují), zda ho dostatečně oceňuji. Zda si zbytečně nekazím přítomnost a vztah, který mám, nějakou ideální představou. Nebo zda to nepochopení bude s věkem přibývat a já budu víc osamělá? Nemám ani moc přátel, takže možná i proto dávám takový důraz na vztah.
Jak z toho ven?
Strašně nerada bych se jednou otočila zpět a řekla si, že jsem vlastně celou dobu naplno „nemilovala“ a věděla to, ale neudělala jsem ten krok ven. Na druhou stranu – jen výjimečně se s někým cítím dobře (že si rozumíme, že mohu být autentická, že jsme na stejné vlně), takže možná fakt jen sním o něčem, co je spíš vzácné a zbytečně si tou představou kazím současný vztah. Možná, že ta odlišnost je v pořádku, jen já ji pro sebe označuji jako problém. Možná žádný problém nemáme.
Manžel je spokojený, život bere tak, jak přichází, takže z jeho pohledu problém nemáme. Já bych chtěla víc (a nevím úplně, jestli i to víc nabízím, jestli by o mě vůbec někdo stál, jestli bych si neměla spíš jít pro antidepresiva, abych byla v pohodě…).
Co si o tom myslíte? Řešil někdo něco podobného? Mohli by to vyřešit třeba přátele nebo ten pocit osamělosti bude sílit?