Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Selhala jsem jako matka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
19.3.15 00:28
Z jiného důvodu než tobě mi utekly první čtyři měsíce a taky mě to strašně moc mrzí. Ale tolik jako ty to nepitvám. Ujizdi mi nervy celkem často a komu ne s kňourajícím batoletem :nevím: Spíš se snažím vzít si z toho ponaučení pro příště. Moje maminka říká, ze první dítě je vždycky testovací králík 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.3.15 00:29
@Anonymní píše:
A co z toho sebezpytování máš? Pomáhá Ti to? Libuješ si v tom? Nebrání Ti to užívat si pořádně dceru i teď? Nebylo by hezčí užít si ten její úsměv a přitulení, kdybys přitom neměla ten blbý pocit?
AN
To určitě nelibuju.. Právě, že mě to ubíjí.. Teď si dceru už užívám, ale jasně, že by bylo lepší si to užívat bez toho blbyho pocitu… Jenže jak to mám udělat?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.3.15 00:30
@marrlinka jo to si taky říkám, nebo spíš uklidňuju, že s prvním dítětem se člověk učí…
- Citovat
- Upravit
19.3.15 08:24
Ja si myslim, ze ono je to dneska takove dogma - naprosto spokojena usmivajici se maminka, ktera zmailovane hledi na sve miminko. cuci to na nas z reklam, z casopisu, z knizek. mama v hlave zafixovane, ze tak to ma byt a jinak je to spatne.
jenze ono to neni vubec automaticke, podle me materska laska je sice specificka, ale taky je to vztah jako jiny - musi se na nem pracovat, musi dostat cas a prostor, neni to vzdycky dokonale a je treba prekonavat problemy, naucit se je resit.
ja mela s prvnim prckem taky komplikovane zacatky, moc jsem to psychicky nedavala. obcas si taky vycitam, ze kdybych ja byla jina, mozna by on tehdy byl vic v pohode. ale nic s tim nenadelam, nic bych s tim nenadelala ani tehdy. to je jako rict si - kdybych nemela chripku, mohla jsem jet na hory. no mohla no, ale proste to tak bylo a je treba hledet doprede a makat na to, co je.
zkus si t prebrat tak, ze to, ze nad tim stale uvazujes a utapis se v tom, tim vlastne okradas dcerku o dalsi okamziky. nekaz si pritomnost minulosti, to akorat natahujes, co uz muze byt pryc. vytipuj si cinnosti, kde jsi nejvic doponorena aktivit a na nic nemyslis a tomu se venujte. hlavu vzhuru, vsechno mate pred sebou 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 08:49
Buď racionální a disciplinovaná. Řekni si, jak dceři teď pomáháš tím, že na ní úzkostlivě hledíš a prožíváš interní drama výčitek? Čím je takové rozpoložení matky dítěti prospěšné? Ničím, že.
Co bylo, bylo. Ty si z toho musíš vzít ponaučení a až přijdou další kritická období, nesmíš opakovat stejné chyby. Proto ti doporučuji, abys průběžně v souladu s věkem dítěte měla načteno, jaké období vývoje tvé dítě právě prožívá, proč se chová tak a tak, abys nebyla nemile překvapena a dokázala na nové situace adekvátně reagovat. Dovolím si tvrdit, že mateřství zaskočilo každou z nás.
I podle sebe, i podle toho co jsem vyčetla z jiných diskusí, je utváření vztahu matky k dítěti dlouhodobou záležitostí. Tak nějak si na sebe zvykají. Počkej za další dva roky, to budeš láskou úplně zasycena. Zdůvodňuji si to tak, že opravdové a silné vazby nevznikají automaticky, ale na základě dlouhodobého vztahu. Dcerka pomaloučku bere rozum a ty máš teď obrovský prostor pro to, abys s ní realizovala krásný mateřský vztah.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 08:49
@helenaa píše:@helenaa ježiš!!!
A co chceš vlastně slyšet? Už to řešíš stejně s psychologem a on ti to už všechno vysvětlil, že je to normální a že nejsi robot. Nechápu z čeho máš výčitky, že si na dítě křičela? Můžu tě uklidnit, že já to udělala už snad stokrát a stokrát jsem litovala a stejně to ještě udělám, nervy máme všichni jen jedny. Chtělo by to asi abys měla nějakou aktivitu, cokoli co by tě zabavilo, abys nebyla tolik doma nepřemýšlela pořád o blbostech.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.3.15 09:10
@Anonymní píše:
To určitě nelibuju.. Právě, že mě to ubíjí.. Teď si dceru už užívám, ale jasně, že by bylo lepší si to užívat bez toho blbyho pocitu… Jenže jak to mám udělat?
Úplně nevím, mě osobně pomáhá myslet na to co je teď a co bude. A když „to“ přijde, říkám si, že to bylo, už s tím nic neudělám. Buď si vzpomenu i na to hezké (i pár takových chvilek bylo 
) nebo svojí energii a čas místo nějakého KDYBY, věnuju něčemu smysluplnějšímu (začala jsem po letech dělat ruční práce a mnohem víc péct, tak to buď dělám nebo hledám návody a recepty, to je bezva žrout času 
). Byl to jen rok. Myslím, že ty děti si to nepamatují, ale Ty tím, že na to pořád myslíš, v tom žiješ i teď. Ali-Ali to napsala moc hezky 
- Citovat
- Upravit
19.3.15 09:12
Měla jsme to podobné, jen o mnoho horší a dokonce jsem musela začít užívat léky. Odnášel to i manžel. Kvůli těm lékům jsem byla nucena přestat kojit. Mrzí mě to dodnes. Ale vyčítat to mohu jen své matce a fotrovi…Když nemáš rodinné zázemí jako dítě a podmínky vyhovující ke zdravému životu, není se co divit! Vždycky to nechá následky…snažíme se to dělat jinak, lépe a když selžeme, srovnáváme se…bereme to jako prohru, i když jde o maličkost. Už jsi v pohodě, dítě cítí lásku i když jí nedáváme úplně najevo.
Mám doma tříletého kluka a taky na něj občas zakřičím, ale pak si sedneme a promluvíme si, dáme si pusinku, odpustíme si…a tento krok je zdravý. Z problémů jsem venku a už to všechno vidím jinak. Já za své problémy nemohla…a ty za ně také nemůžeš. Nevybraly jsme si životní podmínky v dětství, ani rodiče. Byla to jejich zodpovědnost zajistit zdravé a vyhovující podmínky, postarat se a my tuto zodpovědnost máme taky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 09:25
Nesdílím moc názor, že.. taky křičím a co, máma nemůže být pořád usměvavá atd.
Jak se to píše v chytrých knihách? Že ta nejhlavnější doba, kdy můžeme dítě vychovávat je do tří let? Chápu obavy a pocity zakladatelky, myslím, že jsou oprávněné a je dobře, že vyhledala odbornou pomoc.
Myslím, že je nutné, aby dítě cítilo bezpodmínečnou lásku od laskavého pečovatele (rodič, prarodič, adoptivní rodič, prostě někdo, kdo bude jeho pevným bodem), potom bude celý život žít s plnou nádobou citu a lásky. A jak se ta nádoba nenaplní, už nikdy se to nedožene. Potom bude v dospělosti psát zase podobný věci, jako se píší tady, nebude mít odkud brát, nebude podvědomě cítit pevnou půdu pod nohama a zase bude hledat cestu k vlastním dětem atd.
Je spoustu dospělých lidí, kteří trpí tím, že nebyli dostatečně milováni. Křičení na malé dítě, které neví, co, proč a jak, je prostě hrozný. Máma je jeho jedinou oporou.
A klišé usmívající se matky? A proč ne? Proč by to měla být vynervovaná troska? Radši bordel, mastný vlasy a plno dalších elementárních věcí na druhé koleji a city na tom správným místě, než naopak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 09:40
Něco jiného je křičet na malé miminko a něco jiného na tříleťáka, který moc dobře ví, co provedl…myslím, že to je nutné rozlišovat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 09:44
@Virginia To, co popisuješ, je v podstatě dokonalý člověk. Jenže ve skutečnosti dokonalí nejsme, jen se o to můžeme pokoušet.
Nemyslím si, že člověk, kterému čas od času ujedou nervy a na dítě zakřičí, je hned špatným rodičem. I člověk, který občas na děcko zařve, může být laskavý a bezpodmínečně ho milovat.
A ne každý člověk, který se stále usmívá, je uvnitř sebe vyrovnaný. Dost často to bývá jakási póza, za kterou schovává své trápení a vnitřní nejistotu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 09:46
@Špuntice1986 píše:
Něco jiného je křičet na malé miminko a něco jiného na tříleťáka, který moc dobře ví, co provedl…myslím, že to je nutné rozlišovat
Tak právě, že se tu objevilo spíš to první.
Já rozumím tomu, že někdo prostě nemá kde brát, jako anonymní, anebo ty. S tím člověk nic neudělá.
Ale je důležité si to uvědomit a pokusit se to řešit s odborníkem, než mávat nad tím rukou a ukolébávat se tím, že je plno těch, co to mají taky tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 09:53
@malinika píše:
@Virginia To, co popisuješ, je v podstatě dokonalý člověk. Jenže ve skutečnosti dokonalí nejsme, jen se o to můžeme pokoušet.
Nemyslím si, že člověk, kterému čas od času ujedou nervy a na dítě zakřičí, je hned špatným rodičem. I člověk, který občas na děcko zařve, může být laskavý a bezpodmínečně ho milovat.
A ne každý člověk, který se stále usmívá, je uvnitř sebe vyrovnaný. Dost často to bývá jakási póza, za kterou schovává své trápení a vnitřní nejistotu.
Tak jsem asi dokonalá, no.
Bez legrace, velmi často se tu popisuje, tuto diskuzi nevyjímaje, že se ženský hrubě chovají k miminkům, anebo na ně křičí. K miminkům. Je běžné, že se zvýší hlas na tříleté dítě, to už má rozum, a ví, kvůli čemu.
Ale hrubost a křik na mimina? Jakou bude jednou cítit jistotu člověk, který bude mít někde hluboko pocit, že žádnu kotvu nemá? Že se ta kotva utrhne kdykoli a bezdůvodně? 
Znovu dodávám, že chápu, že někdo nemá odkud brát. Ale může se snažit to změnit, klidně s pomocí odborníka, než se utěšovat tím, že nejsem s tím sama a tak to nemůže být tak hrozný.
Každej si v sobě něco nese. A skoro každej si to nese z dětství. Z tohoto období.
A je na nás, abychom toho negativního předali těm dětem co nejméně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.3.15 09:55
@Anonymní píše:
Dobrý den maminky,
Oživuji diskuzi, jen s trochu jiným problémem. A moc vás prosím o radu, pomoc, názor či zkušenost. Abych začala postupně. Mám i jiné psychické problémy. Všechno hrozně moc řeším. Vžívám se do různých situací a strašně nad vším přemýšlím. A strašně do hloubky. Nedokážu se soustředit a to mě kolikrát přivádí do takových stavů, že se schoulim do kuličky, zacpu si uši a v myšlenkách fantazíruju, abych si dokázala danou situaci představit nebo si věci uvědomit, ujasnit, vysvětlit. Někdy si musím říct jednu větu stokrát, abych pochopila význam těch slov. Pak kolikrát i hledám důvod, proč mi nějaká myšlenka proběhla hlavou. Možná vám budu připadat jako blázen, ale mě to opravdu trápí. Trvá to už asi tři roky, přičemž teda poslední rok, co jsem doma na mateřské, dost intenzivně. Mám roční holčičku. A především kvůli ní, aby měla vyrovnanou mámu, jsem to začala řešit s psychologem. Docházím k němu na sezení, aby se zjistila příčina mých stavů. Poslední rok se totiž ty moje stavy týkali mé dcerky..od narození byla celkem ubrečené miminko. Já byla pořád s malou sama. Tak nějak na všechno jsem byla pořád sama. Manžel dost pracuje.byla jsem unavená, nevyspalá a nevrlá a prostě se párkrát stalo, že jsem na dcerku zvýšila hlas nebo zakřičela, že ať už neřve, že už nemůžu a nevím co po mě chce. a že chci taky chvilku pro sebe a ne ji nonstop nosit.Pak mi to bylo pokaždé strašně líto a omlouvala jsem se jí. Měla jsem výčitky a pak jsem právě při každé příležitosti, když jsem něco někde vyčetla nebo viděla nebo slyšela, začala přemýšlet. Co bych dělala kdyby apod. Myslela jsem si, že jsem bezcitná špatná máma a neustále jsem se musela přesvědčovat, že snad ne. Říkala jsem si, jestli pak mám ten správný mateřský cit, když dokážu být tak zlá. Jakoby moje dítě nebylo moje. Chce se mi brečet jen když to píšu. Strašně mě to trápilo a nejradši bych vrátila čas a byla jiná.. Psycholog mi řekl, že moje stavy, které poslední rok tak vygradovali jsou tím, že dřív jsem neměla čas to tolik řešit, jako teď, když jsem doma a izolovaná od všeho a od všech. A taky za to může moje trauma z dětství. Jsme 4sourozenci od 4 tatínků, neustále jsme se stěhovali.. Já mého tátu poznala ve 12letech, kdy jsme mimochodem zůstali s mámou na ulici téměř dva roky. Což má určité spojitosti s nynějším životem. Avšak s tím, že jsem z toho dospěla v silnou osobnost, která nic z toho co se mi stalo nedopustí své rodině. Což je fajn, ale problém je, že chci být prý až moc dokonalá. Především jako máma. To, že jsem celý rok měla výčitky, že jsem špatná máma, přitom co se mi dělo, je prý normální. Že prý nejsem robot, ale člověk, který má nervy jen jedny. Jenže já si to nedokážu odpustit. Strašně mě mrzí, že mi přijde, že jsem nevěděla co je ta mateřská láska a vím to až teď. I když když se nad tím zamyslím, tak jsem to asi věděla, jen to nevyšlo na povrch. Kdybych svou dcerku nemilovala, tak o ní nemám strach, nechci pro ni to nejlepší a vůbec bych to takhle neřešila… Já nevím.. Dcerka z ubrečeného období vyrostla a je z ní hodná, usměvavá holka. A já si mateřskou konečně můžu začít užívat. I vím, co je ten nepopsatelný pocit. Ta mateřská láska. Stejně si to nedokážu odpustit. Přijde mi, že jsem ten první rok s mojí holčičkou ztratila. Přijde mi, že jsem jako máma selhala.. A bojím se, jestli to malá ze mě nevycítila a nemůžeme kvůli tomu mít jiný vztah, než bych chtěla a nebo aby si z toho neodnesla taky nějaký trauma nebo ji to nějak nepoznamenalo v dospělosti..
Možná jsem to napsala trochu zmateně, tak se omlouvám. A taky bych chtěla poprosit, aby jste do mě nerýpali. Už tak jsem z toho špatná…
Kdybych snad nebyla pochopena, ještě dodám, že držím palce, myslím, že ses s tím vypořádala se ctí. Snad už bude jen líp.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
