Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Selhávám - křičím a biju. Poradíte literaturu?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Máte zkušenost s Malvern Výchova bez poražených?
Přidejte zkušenost s Malvern Výchova b...
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
2.4.15 17:13
Kniha bude na houby, to chce péči dobrého psychologa, klidě z počátku podpořenou i napsáním antidepresiv od psychiatra 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.4.15 17:27
Ahoj, je to nás hodně podobné. starší má 3 a druhá necelý měsíc. mám pocit, že její nálady, vztekání apod. jdou s věkem a je to prostě normální. nejsem zastánce plácání, ale i mě občas ujede ruka (někdy je to prostě potřeba). ségra mi kdysi koupila knížku : Aby vás děti poslouchaly, shodou okolností jsem ji dnes vytáhla že je nejvyšší čas ji přečíst, ale podle zaáčtku je to klasické: hodně trpělivosti, vcítit se do dítěte a pořád dokola vše vysvětlovat apod. tak pevné nervy, ale jestli tě to uklidní, rozhodn v tom nejsi sama!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.4.15 18:04
Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort, podobně jako @Catus
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.4.15 18:10
Já Ti neporadím, jen Ti chci napsat, že v tom nejsi sama. Máme děti 3,5 a 1,5 let a zrovna dneska jsem se nad sebou zamýšlela, jestli jsem toto chtěla, co na sobě změnit. Náš starší je dle popisu dost podobného ražení jak tvoje čtyřletá. Jsem z nich často na nervy, snažím se na ně nekřičet, neplácat. vymýšlím různé aktivity, bohužel bych se musela rozkrájet, abych se zavděčila oběma a mohla se jim plně věnovat. Není den, kdy bych se netěšila na to, až půjdou spát. Kolikrát pak brečím, jak to nezvládám.
Přitom se snažím věnovat i sobě, 1× týdně chodím cvičit a občas zajdu za kámoškama na kafe apod. Ale není to ono, jsem vyčerpaná, celý den unavená, právě už taky zvažuji nějakého psychologa-pro sebe.
- Citovat
- Upravit
2.4.15 18:44
Fakt jje takovich horaa. Vidim to u segry..Ma dva kluky 9 a 5. Starsi stale neco provasdi tomu mladsimu, uz od miminka. Ublizujemu, taky kdyz si myssll, ze se nikdo nedivaa. Uz je to o neco lepsi, ale i tak. Ma ho rad, mysli na nej, rozdeli se s nim a zaroven mu ublizuje.
Je to asi hodne slozite. Nevim zda neco takoveho jde vubec tomu diteti vysvetlit. Spise k tomu musi dojit, bohuzel to bude trvat dlouho. Tezko rict.
Sama bych si asi nevedela rady.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.4.15 19:46
Můj příspěvek bude nejspíš naprosto mimo, ale co kdyby náhodou.
U nás to bylo jak přes kopírák. Dva roky jsem měla záchvaty vzteku, i když jsem normálně kliďas. Dokonce i manžel začal šílet - ale až v návaznosti na to, že jsem to nezvládala já. Náhodou jsem přišla na to, že mi to způsobovala Mirena. Pár hodin po vyndání mě všechen vztek přešel.
Takže, když říkáš, že to začalo před pár týdny, nemáš náhodou Mirenu nebo Depo Proveru?
Prosím anonymně.
- Citovat
- Upravit
2.4.15 21:11
@bozska-mrcha píše:
Kniha bude na houby, to chce péči dobrého psychologa, klidě z počátku podpořenou i napsáním antidepresiv od psychiatra
Antidepresiva se zachvilku budou psat i na rymu ne? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.4.15 21:18
Hele ono serezat ji neni na skodu… Neboj se telesnych trestu… Dneska se to odsuzuje, ale to cesta do peknejch sr*acek. Vsechno nejde udelat domluvou, a preje jenom proti promlouvani do duse se muze dite snadno ohradit, kdyz to proste delat nechce. Jediny v cem mas nad nim jasnou prevahu je dat ji pekne na zadek. Ona ta bolest ji presvedci. 
Kazdy dite… A kdyz ji uz trestas musi z tebe poznat, ze jsi nastvana a ne abys vypadala ze te to hrozne mrzi a jeste u toho treba brecela… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.4.15 21:20
@Máťa82 píše:
Fakt jje takovich horaa. Vidim to u segry..Ma dva kluky 9 a 5. Starsi stale neco provasdi tomu mladsimu, uz od miminka. Ublizujemu, taky kdyz si myssll, ze se nikdo nedivaa. Uz je to o neco lepsi, ale i tak. Ma ho rad, mysli na nej, rozdeli se s nim a zaroven mu ublizuje.
Je to asi hodne slozite. Nevim zda neco takoveho jde vubec tomu diteti vysvetlit. Spise k tomu musi dojit, bohuzel to bude trvat dlouho. Tezko rict.
Sama bych si asi nevedela rady.
Tohle je u deti proste normalni. Zvlast u kluku… To je soucast vychovy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.4.15 21:25
@Majk.w asi tak. I maminka se může zlobit, i maminka může křičet, když se děti chovají špatně. A děti by měly vědět, jak se chovat, aby ji nerozzlobily.
Nemusíš ji hned bít, stačí ze začátku třeba poslat na hanbu a nehne se odtud, dokud si pro ni nepřijdeš.
Tyhle knihy jsou k ničemu, dělají z matek roboty a dětí spratky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Holky, prosím, poraďte. Mám asi nějaký syndrom vyhoření
.
Jsem na mateřské už několik let, vždycky jsem byla strašně moc trpělivý a pohodový člověk, který všechno řešil v klidu, ale posledních pár týdnů to nějak nezvládám a je mi to hrozně líto.
Problém je v tom, že máme šíleně vzteklou čtyřletou holčičku, která si od rána do večera něco vymiňuje, vyvztekává a hystericky „vydupává“, je hrozně vychytralá a jsou to s ní nekonečné debaty, které gradují a gradují, až mi rupnou nervy, zvyšuju hlas, pak už křičím a pak i dostane na zadek. Mám s tím problém nejen já, do tohoto stavu se dostal i manžel, jinak ukázkový flegmatik, kterého nic nerozhází. Dcera je jinak úžasné děcko, dokáže vymyslet skvělé věci, má fantazii, řekla bych, že i povahou je spíš dobrá a hodná, ale má zřejmě nějaké náročné období. Hodně žárlí na nejmladší dítě, dokonce mu i ubližuje, když si myslí, že se nedíváme. Samozřejmě s tím pracujeme, vysvětlujeme, pozornosti jí věnujeme dost, ale víte, jak to je, když je doma miminko, většina běžných a každodenních úkolů se točí kolem něj.
Myslím, že jsme normální rodiče a své děti vedeme s velkou láskou, ale přísně a důsledně. Toto jedno dítě má asi takovou náročnější povahu a my už jsme z toho možná jen unavení a reagujeme bohužel takto blbě. Někdy mám pocit, že se chová jak rozmazlený spratek, a že kdybych ji nevychovávala vůbec, výsledek je tentýž, ztrácím občas motivaci. Ale někde uvnitř vím, že to má cenu, že není rozmazlená, jen teď žárlí a sama asi neví, co se sebou.
Chci teď ale hlavně zapracovat sama na sobě. Neporadíte mi někdo nějakou přínosnou knihu, která by mi v tom pomohla? Pomohla vyrovnat se s tím, že mám náročnější dítě, jak k němu přesně v tomto období přistupovat, jak se třeba smířit s tím, že navzdory veškeré snaze teď před okolím vypadá jako nevychovatelný rozmazlenec
. Jak to udělat, aby mi nerupaly nervy…