Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Separace miminka po porodu, následky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
8.12.22 19:26
Já si myslím že povahou. Kamarádka viděla dceru chvilku po porodu a pak byla převezena na druhý konec republiky. Viděla ji asi po týdnu. Naopak si maminku pořád hlídá a nechce spát sama. Umí ale vydržet s někým někde. Taky někojila
- Citovat
- Upravit
8.12.22 19:29
Náš malej je stejnej. Musím si ho hlídat aby mi neodešel s někým cizím. 
A to byl porod v pořádku a měla jsem ho hned u sebe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.12.22 19:32
Nejspíš povaha. Ne každé dítě je na mámě závislé ale i to se ještě může časem měnit. Měli jste těžký začátek, tak to asi chvilku trvá než si to pocitově sedne. Ale myslím si, že z té separace máš spíš trauma ty než dítě. Což samozřejmě nesnižuju, trauma je vždycky naprd. Zkus s tím nějak pracovat a uvidíš, že to bude dobré. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.12.22 19:34
Ono to taky může být tím, že je s tebou pořád. Tady se taky nekonají žádné hysteraky když odejdu. Když ale jde táta tak fňuká. Třeba tě má jako samozřejmost. 
. Nebo takový prostě je a ty si můžeš aspoň v klidu umýt hlavu, vykoupat, odejít někam ke kamarádce. Prostě to využít pro sebe. i když třeba na chvilku.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.12.22 19:35
@Pinotek Děkuji, a máš pravdu, je to pro mě trauma, řeším i na psychoterapiích 
- Citovat
- Upravit
8.12.22 19:38
Je to povahou, neboj. Syn o separaci vědět nebude. Man dceru, která od narození musela být pořád u mě, spát se mnou v posteli, první tři měsíce byla neodložitelná. Teď je jí 15 měsíců, stále spí se mnou v posteli, kojím ji, ale vůbec nepláče když jdu pryč, ještě mi s úsměvem zamává 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.12.22 19:47
Také si myslím že je to povahou. První syn je totální mamánek od mimina, druhý se přijde max občas nakojit, jinak by mě ale nepotřeboval a byla jsem po narození normálně s oběma syny, chovám se k nim myslím stejně a přesto je každý jiný. Neboj, žádnou újmu jste synovi ani vašemu dlouhodobému vztahu určitě nezpůsobili.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.12.22 19:56
Mamka mi vyprávěla, že mýho bráchu také museli hned po porodu odvézt pryč. Hrozila mu smrt kvůli něco s krvi, kdy mu museli dělat kompletní dialýzu. A myslím, že jejich vztah to ve finále nijak nepoznamenalo.
Chování tvého syna je normální. 
Má dcera si vyhraje sama, chování si vyžaduje od tatínka, babiček, dědečků, tetiček a stýčků, ale za maminkou jen přiběhne, obejme a jde hned pryč. Chodíme na kroužek, kde se většina dětí drží maminek a tu moji cácoru zajímá všechno a všichni okolo, jen ne maminka. Kdybych ji tam odvedla, šla pryč a pak ji vyzvedla, tak by si toho snad ani nevšimla. 
Když táta odchází do práce, tak je vždycky chvilku pláč. A hlavně tatínek je na hraní, zbožňuje ho a v tu chvíli mě prostě ani nepotřebuje. Zvládla by i přespání na noc, dvě u babičky a na hlídání třeba na půl dne občas byla u babičky a dědy od asi půl roku. Už od malinka je taková docela samostatná a chce dělat téměř vše sama.
Nerozkojila jsem se, byla pár dní v inkubátoru a nenapadlo mě, že by to mohlo být kvůli tomu. Je to zřejmě její povahou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.12.22 19:58
Jsi v psychoterapii v rámci té poporodní deprese - protože to co popisuješ je celkem učebnicováý příklad, kdy jsi utopená v pocitu že jsi špantá matka a dítě tě nemá rádo.
To je volovina.
Začni ošetřovat rány ve své psychice, bude pak snazší vidět v mateřství to dobré a netrápit se něčím, co vytvoří tvoje hlava.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.12.22 20:24
Nehledej problémy tam, kde nejsou. Tvůj syn k tobě nemá špatný vztah. Je prostě takový a věř mi, není na tom nic špatného. Můj nejstarší syn je úplně stejný a po porodu odloučený nebyl, plně jsem kojila a šátkovala jsem. Přesto se nikdy nepotřeboval nějak extra tulit, nechodil za námi do postele, dokonce od půl roku musel spát sám ve vlastním pokoji. Žádná separačka, žádné zvykání ve školce, žádné mávání z okna. A já moc ráda vzpomínám, jaká to byl pohoda. Další dvě děti jsem měla uřvané, kontaktní, neodložitelné a nemůžu říct, že bych si s nimi mateřství užívala víc. Spíš naopak. Na jednu stranu je to krásný pocit, že tě to dítě potřebuje, na druhou stranu je to dost vyčerpávající, náročné a často otravné. Skvělý a vřelý vztah mám se všemi dětmi, včetně toho nejstaršího, který ještě i teď v 9 letech mě vezme za ruku, sám od sebe obejme (k tomu kontaktu musel dospět, začalo to až tak ve 4 letech), nabídne masáž, když mě bolí záda, chce se tulit před spaním.
Zkus si to v sobě nějak pořešit, protože to, že k tobě má syn špatný vztah, je jen v tvé hlavě, není to pravda, ale může se to pravdou stát, protože ty si to vsugeruješ a přeneseš ty pocity i na své dítě.
Příspěvek upraven 08.12.22 v 22:37
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
8.12.22 20:31
Měla jsem akutní CS. Dceru jsem viděla pořádně po dvou hodinách a mám pocit, že to dá se říci pár minutové odloučení bylo dobře. Není závislák, dá se odložit, vydrží všude samá i u tet, které ji vidí opravdu zdířka. Můžu odjet a vím, že to dá. Naopak bych špatně brala kdyby byla neodlepitelna. S tím bych měla opravdu problém.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
8.12.22 20:31
Viděla jsem dceru až po 4 dnech. Byla hodně přidušená. Já sama jsem byla úplně hotová jak fyzicky, tak psychicky.
Vztah to nepoznamenalo.
Je to víc než 30 let.
Spíš si nese zdravotní následky, přičítám to tomu těžkému porodu, tomu, že dlouho nedýchala. Projevila se u ní dvě docela závažná autoimunitní onemocnění (jedno v deseti a druhé ve dvaceti letech).
Přesto vystudovala VŠ, má práci, manžela (ten je úplně úžasnej)… Bylo to náročné pro všechny, ale hlavně pro ni.
- Citovat
- Upravit
8.12.22 20:36
Spis povahou…starsi dite narozene 36+2, nekolik dni v inkubatoru, i kdyz jsem za nim mohla…a zavislak totalni, v 7 letech nebude spat sam, nepujde sam na zachod atd. Mladsi, ambulantni porod, byl ode me prvni roky minimalne, a je naprosto v poho, klido by sam odesel…
Nekdo praveze tvrdi ze to, ze dite je samostane muze praveze byt znakem dobreho propojeni - proste ti veri a neboji se, ze kdyz odejdes, tak se nevratis atd Ale ono to bude, nejspis jako vse v lidske hlave, asi slozitejsi…kombinace vrozeneho a prijateho…a neco to z toho vyleze
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Hezký den maminky,
mám 18 měsíčního chlapečka, ale už od jeho narození mě trápí vztah, který syn ke mně má. Narodil se s novorozeneckou infekcí a dechovou nedostatečností, bohužel musel kvůli kyslíku hned po porodu do inkubátoru, potom mi jej na pár minut přinesli, začal se horšit a nakonec musel být převezen do jiného města do lepší nemocnice.
Viděli jsme se po pěti dnech, já jsem měla silné poporodní deprese, a tak mi s péčí pomáhala po návratu domů moje maminka. Syn roste, ale mám pocit, že mě vůbec nepotřebuje, žádná separační úzkost, žádný brek, že chce maminku. Když odchází tatínek do práce, pláče, když odjíždí moje mamka, tak taky. Když jdu pryč já, nic. Když jsme v herně nebo v mateřském centru, klidně chodí za cizíma a vůbec mě nehledá. Nekojila jsem, takže žádné hluboké pouto se nevytvořilo ani tím.
Holky, myslíte, že je to tím odloučením nebo synovou povahou? Není ani moc mazlivý, prostě je mi to hodně líto.