Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Šílenství po mentolce, článek JXD
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
7.12.12 11:19
Šílenství po mentolce
zde V Reflexu jsem četla takto pojmenovaný článek, myslím, že je to téma k diskusi. K přečtení zde http://svp-vzacnaonemocneni.cz/…s/reflex.pdf
Po dlouhé době době se s JXD shodnem. Píše trochu extrémně, nicméně souhlasím s jeho postojem, že rodič, který se rozhodne „odložit“ dítě do ústavu, není prašivý.
Samozřejmě si nemyslím, že by se mělo automaticky odložit každé postižené dítě, ale v případě, že péče o něj těžce devastuje rodinu, rodiče a současně děcku už nic nepřináší… kdo se chce obětovat, nechť se obětuje, ale nesmyslné sebeobětování by se mělo přestat stavět na piedestal a klást nám všem za vzor.
Příspěvek upraven 07.12.12 v 11:27
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
7.12.12 11:25
Četla jsem to a svíralo se mi srdce.. Je těžký soudit, když člověk nemá osobní zkušenost.. Kdyby se malý něco stalo teď, tak bych to asi nedokázala, myslím, že bych jí chtěla mít doma a radovala bych se z každého zlepšení a byla by ze mě přesně ta matka co jí tam popisuje.. Asi bych se jí nevzdala, i když bych někde vzadu věděla, že se nezlepší a že jsem v podstatě oběť svojí mateřské lásky.. Nevím, hodně mě to zasáhlo, dokonce jsme se s mámou i kvůli tomu pohádaly.. Reflex čteme pravidelně.. Myslím, že to JXD vystihl, i když je chlap.. Má asi pravdu, ale to nic nemění na tom, že si myslím, že by ze mě bylo to samý..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 11:55
Můj spolužák má sourozence, dvojčata, těžce postižené, nechodí, hubené pokřivené ruce, nohy, šilhají, defacto ani nemluví. Občas jsem je s kamarádkou chodila vozit, aby si maminka aspon trošku odpočinula. Ta obět je neskutečná 
.Vzdala se všeho, navíc hodně trpěl zdravý sourozence, který s rodiči přestal žít život jako jeho vrstevnící. Nikdy nepřišli oba na besídku, na výlety. Největší hnus byl, že sousedi je pomlouvali, když dostali od státu peníze na auto a předěláni koupelny na bezbariérovou. Prý že rýžuji na svých dětem. 
Nyní je dětem asi 20 let, maminka vypadá na sto padesát let. Zničená fyzicky, psychicky. Každý den bez přestání se starat o dvě dospělé děti, které jsou na matce závislé jako novorozeně, prostě nepředstavitelné. K tomu to vědomí, co s něma bude, až oni nebudou.Je to neskutečné neštěstí, ale ona se svých dětí nikdy vzdát nechtěla. kdyby svě děti „odložila“,tak bych ji pochopila.Za těch x let cvičení je vidět nepatrné zlepšení, děti vydrží i chvíli v kočáru sedět. Ale maminku poznají, takže tam to mentální postižení není asi tak extrémně defastující, jako když je dítě defacto „živé mrtvé“. Nevím, těžko soudit, myslím, že málokterá matka je schopná „vzdát“ se dítěte, byť jsou hodně postižené. Radši obětuje svůj život, život rodiny.Na tohle asi může odpovědět jen ten, co si tohle prožil 
Příspěvek upraven 07.12.12 v 11:57
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 11:57
Tohle téma se tu přece řeší každou chvíli, i v deníčcích.
Nemyslím si rozhodně, že by se „nesmyslné sebeobětování stavělo na piedestal a kladlo za vzor“. Mám dojem, že je to spíš naopak - zejména lékaři většinou inklinují k přerušování těhotenství už jen při podezření na nějaký problém… maminky rozhodně nejsou vybízeny k tomu, aby si nemocné dítko nechaly.
Tyhle věci nejsou o „stavění za vzor“, nejsou o tom, že „by se to mělo“. Je to o lásce… máma, která takové dítě porodila, ho miluje - a krom toho má pocit vlastní viny, vlastního selhání. To je děsivá kombinace, kvůli které jde jakékoli racionální uvažování stranou…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 11:58
Clanek jsem si precetla a silne na mne zapusobil. Presto se mi nepozdava tvrzeni, ze ji nikdo nikdo nerekl, ze ho ma dat do ustavu {jen jeden neurolog} a ze vsichni ostatni odsuzuji ty, ktere svoje deti do ustavu daji. 
Spis je to o tom, ze ze zacatku mela odvahu, chut i silu bojovat… ale casem, jak se sila i psychicka kondice zhorsovaly, ji byla nabidnuta pomoc jen v hrsti leku, nikdo ji nedal moznost svoje rozhodnuti prehodnotit. Nikdo ji nepomohl umet se podivat na problem racionalne ne emocionalne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:01
Přijde mi, že v téhle otázce je společnost velmi krutá. V přírodě by takový jedinec nepřežil, matka by to oplakala a žila by dál s tím, že se o své dítě už nemusí bát, že je v nebíčku a nikdo mu neublíží. Bohužel naše společnost připouští pouze dvě varianty. Buď se o dítě bude starat dokud neskočí z okna, dítě nezabije nebo dokud sama neumře, nebo ho předá do ústavu a bude jí zžírat pocit, že své dítě dala do péče úplně cizím lidem, bude si o něj dělat obavy jestli se k němu hezky chovají, jestli ho nezanedbávají nebo mu dokonce neubližují. Zajímalo by mě k čemu jsou takové ústavy dobré a který debil je vymyslel. Když už se matka rozhodne vzdát svého dítěte a dát jej do ústavu nejedná se o nějakou lehkou mentální poruchu ale o něco opravdu vážného co není schopná zvládnout. Jaký smysl má udržovat takového jedince při životě když jen leží, nevyvýjí se a živoří? Co je na tomhle humánního? Co je humánního na tom nechat takové dítě které za nic nemůže živořit a nechat ho čekat na smrt několik let? Nebylo by lepší u takových těžkých případů, nechat dítěti píchnout jednu injekci aby navždy usnulo a mělo klid? I pro rodiče by to bylo lepší řešení - ztrátu by oplakali a žili by dál. Jak se má cítit matka, která je několikaletou péčí o dítě které jen leží a kouká tak zničená, že občas cítí že ho nemá ráda. Že od něj utíká, nechává ho několik hodin někde ležet protože jí ničí už neustálé skákání kolem jejího dítěte jehož stav se nelepší a snad ani nevnímá své okolí. Pak zjistí že už takhle dál nemůže a dá dítě do ústavu. Jak se má taková žena cítit? Pocity selhání jako matky, otázky jak mohla přestat mít své dítě ráda, jak se mu asi v ústavu daří, výčitky, obavy, stud sama před sebou a snaha si své počínání stále ospravedlňovat… Autor článku píše, že jediným dobrým řešením je ústav. Podle mě ústav dobrým řešením není. Kdyby byl, všichni rodiče takto vážně postižených dětí by dali své děti hned do ústavu. Podle mě jediným dobrým řešením je v takových případech eutanazie. Smutné je že pejskům takový luxus dopřejeme a své vlastní děti držíme při životě stůj co stůj a nutíme je tak živořit několik let než si pro ně přijde zubatá. Asi nejsme úplně normální když tohle děláme. Přijde mi to zvrácené.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:09
@Lynette
Souhlasím, zvířatům trápení lze ukončit, ale děti musíme nechat žít „mrtvé“ a nechat je trpět, trpět celou rodinu.Taky si myslím, že ústav možná pomůže matce odlehčit fyzické utrpení, nikoli psychické .V nebíčku je takovým dětem určitě líp, i když to zní drsně. Manželové sestřenici se narodil chlapeček s rozštěpem páteře, slepý, první rok života byl v nemocnici, měl několik mrtviček v roce umřel a bylo to vysvobození, pro všechy 
Narodilo se další dítě, zdravé, rodina žije naprosto běžný, spokojený život. Na malého nezapomněli, to je jasné, ale ví, že to bylo pro něho vysvobození.
Příspěvek upraven 07.12.12 v 12:11
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:10
@Lynette a to ja zas ne. Vem si tohohle konkretniho kluka. On netrpi, proč ho zabíjet? On je ve svém světě zcela spokojen, matku nepotřebuje, potřebuje jen přísun jídla a puštěnou telku. jemu by v ústavu bylo úplně stejně jako doma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:11
Díky svému zaměstnání jsem už měla možnost vidět několik hodně „silných“ lidských osudů. Například paní, jež pečuje o slepého, hluchého a naprosto nehybného syna. Je to pro ní práce na plný úvazek, a je to její jediné dítě. Paní je moc sympatická, má oporu v manželovi - ale kdykoliv se s nimi potkám, říkám si - co mají za život? Jejich osmnáctileté dítě je nevidí, neslyší, nemluví s nimi. Jen leží v polohovacím křesle, a vydává skoro zvířecí zvuky.
Nesoudím to, ale zároveň se to nesnažím ani pochopit. Já bych na tohle určitě neměla. Přijde mi, že to není dítě, které by dokázalo dát radost a štěstí. Vyžaduje jejich plnou péči. Manžel do práce chodí, paní se musí starat o syna. Když s ním chtějí jít ven, je to pro ně dost složité i přesto, že mají byt v přízemí.
Co se týče článku v Reflexu, byl velmi zajímavý, a ještě zajímavější byly reakce na onen článek, které vyšly v dalším čísle před 14 dny. Zaujala mě tam zpověď dcery, která si myslí, že její maminka zemřela zbytečně a mladá především proto, že se neustále starala o silně postiženého syna. Dcera tam smutně popisuje životní situace, kdy jí maminka chyběla, protože prostě neměla kvůli péči o syna čas žít i pro ostatní lidi. Zemřela ve 46 letech, což je velmi nízký věk. Dcera si myslí, že se odrovnala NESMYSLNOU péčí.
Nejhorší v její zpovědi byla reakce příbuzenstva na to, když po smrti matky prohlásila, že ona se o bratra starat nebude, protože se na takové péči nehodlá zničit. Popisovala, že má svou rodinu, své děti, a chce se jim nadále plně věnovat. Bratra dala do ústavu, a příbuzenstvo ji za „nesplnění povinnosti“ odsoudilo. Nechápu, jak si toto někdo může dovolit. Soudit ženu za to, že chce starat a žít pro svou rodinu naplno.
Dále byla velmi zajímavá reakce na článek jiné paní, která soudí, že postižené dítě je záležitost a povinnost veškerého příbuzenstva. Nejen matky, otce, sourozenců. Ale měly by se zapojit i babičky, tety..prostě všichni.
Tento názor mě osobně pobouřil nejvíc. Já se chci taky naplno věnovat rodině kterou mám, chci jim dát všechno co mám, a užívat si s nimi života. Jsem vděčná a šťastná, že jsme všichni zdraví. A kdyby někdo přišel, a nutil mě do jakési „povinnosti“ starat se o někoho kdo je tak silně postižený, řeknu ne. A nebudu se vůbec stydět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:17
Ted ve me krici jak matka tak pracovnice v socialnich sluzbach, ktera se snazila lidi s postizenim vracet do normalniho zivota, pravda s takhle tezkym pripadem jsem se setkala jednou a tam se jednalo o ulevnou peci pro matku.
Jako v necem ma recht, to nepopiram, ale zase je to napsano trochu Dolezalovsky a to mi proste nesedi. Cerna a bila. Bud se obetovat a byt s ditetem, nebo dat dite do ustavu - zde je to skoro prezentovano jako konec sveta.
Jsou ale i jine cesty, stacionare, osobni asistenti, ulevna pece pro rodice.
Taky existuji ruzne stupne postizeni, lezacku, opravdu tezkych pripadu zase tolik neni. Dolezal se zrejmne zameril jen na ne, ale cele to proste vyzniva dost divne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:20
@Pudloslava píše:
@Lynette a to ja zas ne. Vem si tohohle konkretniho kluka. On netrpi, proč ho zabíjet? On je ve svém světě zcela spokojen, matku nepotřebuje, potřebuje jen přísun jídla a puštěnou telku. jemu by v ústavu bylo úplně stejně jako doma.
A smysl to má jaký? Tak mu dávají jídlo, posadí ho před televizi a on je spokojený - nepřipomíná ti to trochu křečka v terárku? Mně to přijde nedůstojné a nesmyslné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:23
@suik Souhlasím, že je třeba to posuzovat individuálně. Já znám ze svého okolí jen jeden případ a to je právě ten těžký, kdy se jedná o ležáka - už takhle leží 19 let a asi tam takhle ležet bude až do 70ti. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:28
@Lynette jenze ty tem lidem do hlavy nevidis, nekteri postizeni lide jsou spokojeni, pravda mhohdy to je o zivoreni, ale to rozhodne? Ten koho se to tyka ne. Tohle velky eticky problem a nema reseni.
Vzdyt spousta maminek ruzne v reportazich rika, ze se na ne deti usmivaji, ze vnimaji, ze delaji pokroky.
ustav by mel byt opravdu az tou posledni moznosti, taky si myslim, ze dokud jsou deti male, je jim nejlepe u rodicu, jednak neni na zacatku mnohdy sance zjistit, jak velke postizeni vlastne bude.
Proto se ve me vari krev, kdyz cerstvym rodicum reknou dejte dite do ustavu, stejne to nema cenu…
a jak jsem psala o tu peci se prece mohou rozdelit, v tomhle by mel ale proste vic pomahat stat, spousta organizaci co toho dela bojuje s nedostatkem penez a pritom jsou urcite levnejsi nez ustavni pece.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:29
Docela by mne zajimalo, jestli je dneska ustavni pece pro takoveto pacienty zdarma nebo se jako za vsechno dneska plati?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.12.12 12:33
@Lynette ja znam taky jen jeden, ale ta osoba se treba divala na televizi, sedela, mela rada plysove mysky. Rozeznala milou osobu od neprijemne. Jinak samozrejmne nic. Matka se taky obetovala, zazdily se skoro doma.
ja bych to videla treba tak, ze by mohlo byt dite (dospela osoba) pres den ve stacionari, pak by si ji rodic vyzvedl a byli by spolu. Mohl by normalne zit, chodit do prace, …furt by to bylo narocny, ale ne otrocina.
dite by se dostalo i do jineho prostredi a i by melo jine podnety.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
