Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Smrt
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
27.3.07 22:53
Smrt
Nevím, kam to zařadit, mám batole tak tady. Potřebuju se někomu svěřit. Dnes mi zemřel otec v 52 letech. Zemřel náhle. Je to pro mě šok. Nevím, jak ten život bude probíhat dál, jak to bude když budeme s malou jezdit za mamkou a taťka už tam nebude. Nemůžu jíst, spát myslet, prostě nic. Chtěli jsme si zajet na výlet, chtěl toho ještě tolik udělat a teď nevím co bude zítra. Myslím na mamku, jak teď sedí sama a určitě na něj myslí. Já vím, že čas všechno spraví ale teď se mi to zdá tak nespravedlivé.
Pořád si kladu otázku proč??????????????????????????????
Ivulka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.3.07 23:04
Ivulko,
je mi to moc líto. Z vlastní zkušenosti vím, že jsou věci, se kterými se člověk nikdy nesmíří a nikdy je nepochopí, prostě si zvykne, protože mu nic jiného nezbude. Bohužel to bude ještě hodně dlouho bolet.
Tvé dítko to vezme určitě celkem dobře, malí prcci to moc neřeší, i když je jasné, že se po něm bude ještě nějakou dobu ptát, protože je zvyklá, že k babičce děda patří.
A co bude dál - všechno se vyřeší, asi bude třeba mamince trochu pomoct se záležitostmi, které dělal táta, a určitě taky se zaplněním toho prázdna, co určitě teď cítí.
Držte se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.07 23:30
Ivulko, prave dnes jsem o smrti hovorila s bratrancem, ktery je knezem. Dnes byl totiz pohreb syna me sestenice, ktery se minuly tyden zabil na lyzich. Mel 16 let.
Snazil se mi vysvetlit, ze kazdy clovek dostava dar zivota, ale neni nikde receno, ze vsichni budeme zit dlouho. Kazdy ma nekde zapsanou svou delku zivota a mame dekovat za kazdou minutu, mesic, rok…
Nema smysl plakat a vzdavat to vsechno, protoze ten, ktery nam odesel nam zustane navzdy v srdci, musime na nej myslet, vzpominat a milovat ho i kdyz neni s nami.
Je to tezke pochopit, ale tato filozifie neco v sobe ma a clovek vzdy hleda zpusob jak se naucit chapat zlo, jak se naucit dal zit…
Preju Ti hodne sily, Tve mamince taky…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.07 23:38
Ivulko, tak především přeji Elišce krásné narozeniny a hodně zdravíčka, mi je měli včera 
Tak a teď k tvém problému. Vím, jak ti je, mám pocit, že píšeš můj příběh. Napíšu ti ho.
26.3.2005 se nám narodil ve Slaným Adámek. Měl ale problémy s dýcháním a celkovou sepsi (infekci a splasklou část pr. plíce), tak mi ho den po porodu odvezli na Kladno na dětskou JIP. Už nějakou dobu (1,5-2 roky) jsem měla nemocnou babičku (mámu mý mámy), měla rakovinu plic. V době, kdy se malej narodil byla už přes týden v nemocnici a tři dny po narození malýho zemřela. Bylo to jiné, čekali jsme to. A ona asi čekala na Adámka, že je na světě a v pořádku (nikdo jí o jeho zdrav. problémech neřekl, bylo to lepší a ona odešla v klidu).
Měla jsem tátu, byl diabetik (píchal si inzulin a bral léky), měl potíže s vyšším cholesterolem, zužovali se mu cévy, měl pět by-passů (břišní aorta, obě třísla a obě stehna). Kvůli silné bolesti v lýtku navštívil svého cévaře a ten mu okamžitě naplánoval na tentýž den na odpoledne operaci (uzavíral se mu konec by-passu va stehně a noha byla špatně prokrvovaná). Ten den jsem ještě za tátou přijela, přivezla jsem mu věci. Říkal, že tentokrát se cítí po operaci velmi dobře, jinak než po předešlé (ta byla zkraje března). Večer mi volal, že musel jít znovu na sál, znovu se to uzavřelo (tak rychle 
). Příští den v sobotu dopoledne opět to samé (to jsem nevěděla), pak jsem si volala pro informace o něj, jakože kdy bude na svým pokoji a tak. Sestřička mi řekla, že tak táta není. A já kde je?! A ona že na ARU a že mi zavola dr. Mluvila jsem s ním a on mi řekl, že při sobotní operaci se tátovi udělal na plicích otok a proto je na ARU. Mohla jsem za ním jet až v neděli a mluvit s dr. K tátovi mě pustili, byl napojený na dýchání, měl výživu, infuze, byl utlumený-spal. To byl hroznej pocit. Mohla jsem na něj mluvit, ale co mu říct. Držela jsem ho za ruku,a koukala na něj a brečela. byla jsem tam chvíli, to jinak nešlo. manžel čekal se synem v čekárně. Doktoři plánovali další operaci (znovuotevření tepny), pokud se tátovi zlepší plíce. Pokud by se plíce nezlepšily, čekala by ho amputace nohy nad koleno. V pondělí tátu operovali, plíce měl dobrý a noha se podařila znovuotevřít, v úterý měl kontrolu nohy výbornou, noha teplá, prokrvená. Strašně jsem se těšila, až ho uvidím, i když ve stejném stavu spícího), ale že to půjde k lepšímu. V úterý jsem přijela ve třičtvrtě na čtyři, sestřička, že mi zavolá lékaře. tak jsem čekala na info o tátově stavu. Lékař přišel, ale sdělil mi, že táta měl před půlhodinou infarkt, a že se ho nepodařilo oživit 
Malýmu za dva dny bylo šest týdnů, já měla narozeniny a on by je měl za 14 dní, bylo mu nedožitých 62 let.
Bylo mi hrozně, jako teď tobě. Vím, jak ti je a je mi tvého táty moc líto, opravdu. Teď to bude velmi těžké, určitě buďte často s mámou, budete se navzájem potřebovat.
Drž se moc moc, to zládnete. Klidně si tady s tebou budu dál ráda povídat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.3.07 08:42
Taky mi bylo takhle špatně před 2 lety kdy mi zemřel táta na těžkou nemoc v 53l, malé byl měsíc a ani ji neviděl… a minulý rok zas to mi zemřel strýc. Už mi skoro nikdo nezůstal krom manžel a a dětí, a tak ňák čekám kdo to bude tento rok, doufám že už to skončilo… Opravdu funguje jen čas a proč - protože umírá pořád někdo a řada příjde na každého z nás
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.3.07 08:44
Přesně tak, bohužel. Čas je jediná pomoc. Taky mě mrzelo, že Adámka viděl tak krátce, teď by z něj měl velkou radost
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.3.07 09:28
Ahoj,
je mi to líto, opravdu moc. Loni jsem to zažívala taky. Umřela mi tchýně, bylo jí 49 let. Bylo to taky najednou, prostě nečekaný. Vyrovnávala jsem se s tím hodně težce, a manžel ještě hůř, byla to přece jen jeho mamka.
Už ti tady holky psali, že čas zahojí rány, i když ne úplně, ale opravdu je zahojí. Taky jsem tomu nevěřila, ale teď po roce se o tom můžu už normálně bavit.
Přeju ti hodně sil a věř tomu, že to přebolí a bude zase dobře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.3.07 09:40
Rada bych te podporila, vim, co citits. mne moje mamka umrela v necelych 50letech, hrozne se chtela dozit vnoucat a bohuzel se ji to nespnilo, mne tehdy bylo 18. Casto na ni ted myslim a rikam si, jak by si to s detmi uzivala, brala si je na prazdniny, tvorila s nimi (rada vyrabela z papiru, latek, …). Chybi mi i ted jeji rady, pomoc, ale i pokec…Cas urcite zahojil tu prvotni silenou bolest a bezmoc, ale prazdne misto nikdy nezaplni. Hodne sily!
Diblik
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.3.07 12:06
Ivulko, je to tak, čas je opravdu všemocný lékař. Z počátku to bolí hodně, ale postupem času méně a méně a nakonec to zabolí jen občas. A na jeho nepřítomnost si taky časem zvyknete… Vím, co píšu. Mně zemřel náhle otec, když mi bylo 19 let. Bylo to 3 dny po talentovkách na mou vysněnou VŠ. Poslední silnou vzpomínku na něj mám právě z povídání si s ním o talentovkách - smáli jsme se tomu. Když mi za 14 dnů přišlo oznámení, že mě přijali, ani jsem se z toho nemohla radovat. Přijetí na školu bych bez váhání vyměnila za to, aby s náma ještě nějakou dobu mohl být… Teď mě to zabolí už jen občas. Vždycky říkal, že se těší, až budu mít děti, že mi bude vozit kočárek. Vzpomínka na to, mi pokaždé vžene slzy do očí, zvláště teď, když by se jeho přání konečně splnilo… Ale někdy si myslím, že se někde seshora na mě dívá a drží nade mnou ochrannou ruku a teď ji bude držet i nad svou vnučkou - to mi hodně pomáhá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.3.07 13:36
Ahoj Ivulko a holky co vás potkalo to samé
Je mi to strašně líto a vím co zažíváš, ale neboj potom bude líp i když vzpomínky budou stále bolet. Chce to čas.
Dovolím si taky napsat svůj příběh. Když mi bylo 22 zemřel tatka. Měl delší dobu astma, ale dřel jako kůň. Najednou dostal infarkt a dlouho se ho nepodařilo oživit až po 20 min. Odvezli ho do nemocnice kde byl v komatu, ale pořád dávali naději, že se z toho dostane. Po týdnu nám oznámili smutnou zprávu, že měl v noci plno infarktů a už nešlo nic dělat. Byla jsem tatky mazánek tak to byla pro mě příšerná rána. Mamka byla v invalidním důchodu nemohla pořádně chodit do toho různé nemoci a deprese. Nebýt přítele ted už manžela asi bych se zbláznila. Bohužel za tři roky potom zemřela i mamka. Byla to další rána. Jsem ted vděčná, že mám prima manžela, super syna a skvělou babičku které je už 81 let a běhá jak čiperka. Každý se divil jak jsem se změnila už se nesměji každý volovině, ale to je vždy hrozná rána a zářez do srdíčka když zemře někdo blízký a koho jste milovali. Mám ted jiný pohled na svět a vážím si každého dne a užívám chvíle kdy jsem s lidmi které mám ráda. Život je plný nástrah a překvapení.
Moje rada zní vyplač se, pomáhej hodně mamince bude to strašně moc potřebovat. Malé zkus vysvětlit, že děda tady už není, ale že se na ni kouká z nebíčka a má ji pořád stejně rád a chodte pak na hrobeček dávat kytičky. Myslím si že vhodné říct pravdu .
Přeji hodně sil a věř, že bude i líp
Vendy
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.3.07 15:38
Ivulko, moc mě mrzí, co tě potkalo, chci ti jen napsat, abys byla silná a nebála se, čas tvou bolest trošku zmírní! Hodně pomáhá o tom mluvit! Hlavně s lidmi, kteří jsou v tom s tebou! Rozhodně si svou bolest nenechávej pro sebe!!! Já vím, zní to jako fráze, ale vím o čem mluvím - moje maminka umřela taky dost nečekaně, když mi bylo 12 let Byla dlouho nemocná, což jsem nevěděla, všechno jsem se dozvěděla až zpětně… Už je to spousta let, pořád to bolí, ale už tak nějak jinak… Občas si s ní povídám, vyprávím jí o Kubíčkovi, jaký je a jakou by z něj měla radost… Kuba pro změnu ví, že jedna jeho babička je „tam nahoře“ a odtamtud na něj dává pozor… Do háje, už zase brečím
Držím ti palečky, abys to brzo překonala a aby se tvůj život aspoň trochu vrátil do „starých“ kolejí!!!
Eliška
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.07 11:46
Ahoj nevím jestli se to sem uplně hodí, ani nechci srovnávat vaší situaci s mojí, dnes mi zemřel praděda 96 let, já vím, že v tomhle věku je to přirozené přesto pro nás docela nečekjané, do poslední chvíle byl soběstačný, vtipný, no prostě super a mám-měla jsem k němu silné citové vazby. Říká se, že jeden život přichází a druhý odchází, mám rodit za 2 měsíce…Dotaz bude znít asi hloupě, ale slyšela jsem, že se dušička převtělí…je možné aby něco z pradědulky přešlo do jeho prapravnučky? Byla by to pro mě taková jakási útěcha…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.07 11:59
Marti, těžko říct, jestli něco bude mít tvoje miminko po pradědečkovi, ale možné to je. Náš bude asi vytáhlý po pradědovi
Jinak je mi moc líto, že odešel, ale obdivuji jeho věk, a že zůstal ve skvělé kondici. To už se moc nevídá…
Babička taky odešla tři dny po narození Adámka (psala jsem viz. výše), zrovna dnes má výročí. Říká se, že když se narodí mimi, tak že někdo z rodiny odejde. Nebo, že když je mimi nemocné a uzdraví se, že taky někdo odejde (jako by to vezme na sebe-tu nemoc-ale jen jako). Tak náš si to opravdu vybral Jsme ale moc rádi, že ho máme, a zdravého.
Pořád si říkám, jak by asi teď s mým tátou blbnul, co by na něj táta říkal. Ale i když na nic nevěřím (tajemno), tak myslím, že tam zeshora se na nás dívá. Pořádně jsem se s tím ještě nevyrovnala a často na něj myslím, a je mi do pláče Byla jsem tátova holčička, mazánek. Jsem jedináček a anaši se o mě snažili pět let, když už to vzdali, tak máma otěhotněla a já se jí narodila ve 37 letech a tátovi bylo 42. Moc mi chybí, i babička
Holky, omlouvám se, já jsem se musela vypsat. Teď se mi to vše vrací, tímhle tématem a tímhle obdobím 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.3.07 12:21
Děkuji 
Teda tobě se to sešlo, to je mi líto, těžko se stím vyrovnává, zvlášť když jde o tatínka, nebudu lhát nedovedu si to představit, taky jsem tátův mazánek. Mohu ti jen popřát hodně síly a držet palečky ať ti to prďolka všechno vynahradí !!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
