Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Šťastná s nemocnými dětmi?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
kocourGarfield
18.5.24 11:05
Jo jsem v pohodě. Je to jak to je a mohlo to být daleko horší, takže vlastně super. Mám 3 děti s VD. Dle mého je to hodně o nastavení a konkrétních účastnících. 
Ale vůbec necítila nějaký pocit selhání, studu pokud to tak není a musím brát A. D, chodit na terapii. Tu hranici si myslím poznáš.
Jako fakt jsem ráda, že třeba moje dítě nemá těžkou formu PAS, nebo není slepé, nemá trvalé bolesti. Nemělo rakovinu nebo leukémii. S VD a dys se dá OK žít, i když ta cesta je někdy náročná a výsledek nemusí být 100 kompenzace.
A tak to předávám dětem. A pocit štěstí není o diagnozách, ale vlastním nastavení a pocitu. Vždyť i těžce postižený člověk se může cítit šťastný.
Že rodič prožívá nějaké životní kopce si myslím je úplně normální. Život není jen o tom nahoře. Aby si mohl vážit té etapy nahoře, musí zažít i ty dole
- Citovat
- Upravit
18.5.24 11:25
Já jsem šťastná a snazim se být v pohodě, ale někdy je to náročné. Mám kluky dvojčata, oba ADHD, různé dysporuchy, úzkosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.5.24 11:42
Ano, jsem šťastná, situace je náročná, ale každý den děkuji, že jsme na tom aspoň tak, jak jsme. Jsou na světě horší veci. A to, co popisuješ, opravdu nejsou nějak zásadně nemocné děti.
To, že mě některé věci vysávají a ráda si i odpočinu, ještě neznamená, že nemůžu být šťastná. Štěstí vychází zevnitř.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
18.5.24 11:49
Jo a jinak, podle mě mezi „být v pohodě“ a „být šťastná“ je rozdíl. Mít takové děti je vyčerpávající a je normální být z toho frustrovaná. Ale i frustrovaní lidé mohou být dlouhodobě šťastní.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
18.5.24 12:11
Asi záleží jak si to bereš. Pokecalas o tom s kamarádkama? Podpořily Tě? Máš lidí, se kterými to můžeš probírat?
Hlavně bych si dala pozor na to, aby mladší neokoukal způsob chování a jednání a všeho od toho staršího a neměl falešně příznaky tohotéž. Podle hesla monkey see monkey do. A starší sourozenec je vždycky bližší než rodiče. Kolikrát mě tohle napadlo, když čtu příběhy autistických dětí -sourozenců - na kolik má mladší sourozenec jenom „falešně“ silné příznaky onemocnění toho staršího. Pokud to má zažité, tak by to mohlo ošálit i psychologické testy.. Zejména pokud jsou někde na venkově, kde není moc jiných dětí stejného věku nebo s nimi maminka z obav mezi normální děti nechodí..
Tak to mladší sourozenec mohl prostě jenom odkoukat a přijde mu to normální, fungovat podle staršího sourozence. Všimla jsem si toho díky tomu jak moc mladší dcera napodobuje staršího. Edit: A mám vzdělání v oblasti psychologie i když ne se specializací na tohle, takže si dokážu všimnout i jiných souvislostí.
- Citovat
- Upravit
18.5.24 12:23
Já myslím, že je normálnější to prezentovat tak, jak píšeš - jsi vděčná, že není hůř, zvládáte to, defakto šťastná jsi, ale prostě jsi unavená, frustrovana, je to neskutečně náročné (to kolikrát cítíme všichni i se zdravými dětmi). Já klidně takhle na otázku „jak se máte“ odpovídám. Není to stěžování, je to reálný stav. Není třeba se nonstop usmívat jak měsíček na hnoji, to přece není důkaz šťastného života. Ani není potřeba si vše dokonale užívat. Výchova dětí a zvládání různých životních situací prostě jsou náročné, to jen sociální sítě se to snaží popírat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.24 12:56
Mám dítě s těžkou dysfazii a lehčím autismem. Život jsem si zařídila tak, že říkám, že jsem spokojená, ale šťastná ne. V tom vidím rozdíl.
Syn je náročný, jsem na něj sama…jeho otec se od všeho distancuje, nepřipouští si, že dítě není zdravé. Nestará se o nic, má ho jen pro zábavu.
Můj život je jen práce a řešení záležitostí kolem syna. Jsem už vyčerpaná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.5.24 13:32
Já třeba nemůžu říct, že bych byla šťastná. Dítě s diagnózou je jenom jeden z klacků, co mi život v poslední dobou hází pod nohy. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.5.24 13:41
Obe nase deti maji VD, u mladsiho se brzy prokazde diagnostikou ADHS, pokud ho ma on, ma ho tim padem i starsi dite, ktere bylo jeste mnohem narocnejsi. Terapie bezi s obema, u starsiho momentalne ta diagnostika, u mladsiho se ceka na jeste jeden vysledek. A i tak je odjakziva povazuji za zdrave deti a jsem s nimi stastna a spokojena. Spokojena nejsem v manzelstvi, jsem v podstate na vse sama.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
18.5.24 16:19
My malé jedno dítě s PAS, druhý s ADHD, VD a kopou dalších problémů, co sice život nekomplikuji nijak zásadně, ale pohodička to taky není… No šťastná nejsem, ale spokojená ano. Situace je, jaká je. Mohla by být o mnoho horší, což je právě to, co me děti nad vodou. Znám rodiny, kde bych žít opravdu nechtěla, oproti nim my máme děti zdravý. A tak to beru. Děti mi chodí do školy, na kroužky, zvládají i tábory, mají kamarády… všechno nás to stojí o mnoho víc sil, než rodiny s opravdu zdravými dětmi, všechno je náročný, všechno je práce, nic není zadarmo, nic není jen tak. Ale i přes všechny překážky to nějak jde. A to je to hlavní.
- Citovat
- Upravit
18.5.24 20:37
Mam takto jen 1 nestandartni dite. Druhe je v pohode a to me drzi hodne nad vodou. Ale zas stesti je spis o nejakem vnitrnim nastaveni a rozhodnuti byt stastny. Jak hodne to souvisi s tim, jak zijeme, je otazka. Jsem vdecna, ze se jinak mame dobre. Vlastne me vic ted asi rozhazuji moje zdravotni problemy, nez to nestandartni dite. Ale proste vsude je neco. Mame dost jidla, prustup k pitne vode, pohodlne bydleni a zijem v miru a bezpeci. Neberu tyto veci jako samozrejme. A taky je tolik nemoci a vseho, ze vlastne jen nejake neurovyvojove poruchy nejsou zdaleka nejhorsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.5.24 08:46
Ono je fajn si uvědomit, že nevidime za zavřené dveře ostatních lidí…mám kamarádku, která má těžce nemocnou holčičku (nikdy nebude samostatná, je agresivní atd), ale má k tomu velmi podporujících může a finančně jsou na tom více než dobře, tak ji zvládají platit různé odlehčovací služby…pak mám kamarádku s fajn chlapem, normlanima trochu zlobivyma detma, ale neni schopna si najít stálou a dobře placenou práce (není hloupá, prostě jen blbý obor, ne úplně skvele kom. schopnosti), má už z toho docela „depky“, finančně nic moc…třetí opustil manžel a bojí se že děti nestihne…čtvrtá má asi všechno ok, ale má životní nastavení pesimista a pořád si stěžuje 
A to nevidím za ty zavřené dveře, takže kdo ví, co ještě ti lidé řeší…jasně někdo má naloženo více, jiný méně, o tom žádná, ale každý má nějaké trápení a pak ke to spíše fakt o nastavení mysli a rozhodnutí, jestli chci ten život protrpet nebo si užívat to, co je zrovna v něm ok, protože jediná jistota je, že se ten život mění a někdy o 180 stupňů
Jo a antidepresiva dnes zobe snad každý a kdo ne, ten pije 
- Citovat
- Upravit
19.5.24 09:29
Já jsem šťastná za to, že je mám, že jsou tu se mnou a že na ně mám čas, byť jsou náročnější. Taky být nemusely nebo na tom mohly být ještě hůř.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.5.24 12:59
Zakladatelka diskuse
Rozhodně to není o tom, že bych měla problém se vyrovnat s aktuální životní situací, protože bych předtím nikdy nezažila nic těžkého, naopak mě období bezstarostného mládí z velké části nějak minulo.
Samozřejmě jsem vděčná za to dobré v mém životě a jak jsem psala v úvodním příspěvku, zažívám šťastné okamžiky. Nemám problém prožívat radost jako takovou, ale pocity smutku a zoufalství sice nejsou převažující, ale stejně přicházejí tak často, že svůj celkový stav nedokážu označit jako „jsem šťastná“, ačkoliv bych si to velice přála. Z čeho jsem smutná… Třeba když ve mně chování dětí způsobí chuť ty děti sbít, ačkoliv dělají věci, které racionálně vím, že nemají šanci novládnout. Ve skutečnosti jsem děti samozřejmě nikdy nezmlátila ani na ně nejsem nijak verbálně hnusná, prostě tu situaci vyřeším, ale vůbec to, že mám chuť děti sbít (tím bohužel skutečně nemyslím „výchovně je plácnout“) ve mně zoufalství vyvolává. Nebo pohledy ostatních lidí, protože je mi jasné, že motorický neklid bývá vykládán tak, že matka děti nevychovává, i když se snažím, aby děti reálně okolí neobtěžovaly. Že by mi bylo úplně lhostejné, co si myslí okolí, to si nedokážu představit, jak bych udělala. Pak mi často přijde líto, že místo toho, abych si starším dítětem užívala nejlepší roky dětství jako rodiče v mém okolí, trávím spoustu času tím, že ho nutím dělat věci, které mu vyloženě nejdou a které ho více či méně frustrují. A pak mám výčitky z toho, že děti nechávám koukat na pohádky, což bych u hyperaktivity vůbec neměla, ale víc sil už prostě nemám.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dokázaly byste být šťastné v mé životní situaci?
Samozřejmě, že zažívám okamžiky radosti, ale také průběžně takové frustrace, že to za štěstí označit nedokážu.
Jenom poznámka k nadpisu diskuse - já bych tak svoje děti sama od sebe neoznačila, ale běžně v diskusích podobné děti takto označovány jsou, tak jsem to pro zjednodušení v nadpisu použila.
Obě děti trpí hyperaktivitou, jsou úzkostné, starší dítě několik dys-, ve škole POV 3, u mladšího zatím těžko říci. Se starším dítětem absolvujeme různé terapie. Pravděpodobně to časem vykompenzuje, v PPP potvrzena nadprůměrná inteligence, ale je to otázka let, ne měsíců. Každodenní život náročný.
Jinak žádné zásadnější problémy v životě nemám, nicméně jsem si toho dost vydřela.
A samozřejmě zažívám výčitky, že bych měla být šťastnější, že mají lidi mnohem větší problémy v životě… Myslíte, že je realistické být v takové životní situaci skutečně v pohodě? Zas občas tady v diskusích, že matky v těchto situacích užívají antidepresiva, chodí na terapie… Já nic z toho nedělám, ale že bych se aktuálně označila za šťastnou, to tedy nemůžu…