Strach ze změny životního stylu v těhotenství a po porodu

30
30.5.13 16:29

Strach ze změny životního stylu v těhotenství a po porodu

… tak já začnu od Adama :)
Poprvé v životě mám přítele, se kterým si dokážu představit mít děti. Má předpoklady pro to, být dobrým tátou. O dětech spolu diskutujeme a plánujeme atd. Ovšem čím více se blížíme období, kdy už bude třeba udělat nějaké zásadní kroky, tím více mám strach a v podstatě se těch kroků (např. společné bydlení, svatba aj.) bojím čím dál víc a skoro mám tendenci to brzdit. Jsem s ním šťastná, v tom to není, ale bojím se otěhotnět a mít děti.

Miluji svůj současný život: mám vytouženou práci, postupuji v kariéře, po těžkých studiích jsem konečně při penězích a mohla jsem začít cestovat, po čemž jsem vždy toužila, mám svůj byt a náramně si ho užívám. Věnuji se studiu (PhD), trochu sportu, umění. Miluji svou nezávislost. Ovšem… před dvěma týdny mi taktně naznačil, že už nejsem nejmladší (31) a tak nějak mě uvedl ze snílkovství (a mých megalomanských cestovatelských plánů) do tvrdé reality. Když jsem si tedy sedla a spočítala to, tak bych měla otěhotnět tak za rok až dva (chceme stihnout 2 caparty do mých 35). Tak to mě málem kleplo!

Nějak jsem si uvědomila, že nechci nabrat během těhotenství 20 kg a mít strie a vůbec hnusnou postavu. Nechci být unavená a nechci mít těhotenské nevolnosti. Nechci rodit v bolestech a pak mít následně min. rok ze sexuálního života houby (v horším případě bolesti). Nechci, aby mě ten malý terorista budil x-krát v noci a nedovolil mi svým křikem se ani v klidu najíst. Zpočátku nedává ani žádnou pozitivní odezvu, jen řve, když není spokojené. Nechci se stát profesionální přebalovačkou, krmičkou a vyměňovačkou plen (docela nezajímavá a stereotypní činnost). Nechci být bez své práce a koníčků a bez momentální možnosti dalšího rozvoje. Nějak mám pocit, že by dítě dokonale zdestruovalo můj nynější život, který mám opravdu ráda a dokonce mi bránilo v uspokojování mých bazálních potřeb (spánek, jídlo). Jsem hrozně protivná, když se nevyspím a navíc náchylná ke splínům. No, prostě by to vedlo asi k totální frustraci… Nemíním se dítěti obětovat, podmínkou pro spokojené dítě je spokojená matka, a holt potřeby musí být u všech zúčastněných uspokojovány spravedlivě (včetně partnera) a nikdo by neměl být preferován.

Na druhou stranu vím, že je dítě investice do budoucnosti - je fajn vidět následující generaci a předat dál moje geny. Zároveň, aby partnerský vztah nestagnoval, dítě ho posune do dalšího levlu. Ale nevím, jestli tohle vyváží ty újmy…

Nějak si s tímto dilema nevím rady… Jediné, na co můžu sázet je, že nějakým záhadným způsobem převáží nakonec iracionální touha po dětech (kterou teď teda nějak nedisponuji - nějak se ještě pořád nedostavila).

Antikoncepci si hlídám velmi pečlivě, bojím se otěhotnění skoro až panicky, i když ze všeho nejvíc se bojím toho období po porodu a prvního roku života dítěte. Vedu vnitřní boj - vlastně nevím, jestli děti chci nebo ne - chvílemi je to tak, pak zase onak. Nevím, nakolik mám o tomto strachu z frustrace mluvit se svým přítelem, nechci ho vyděsit (už stačilo, že jsem navrhla zvukově dokonale izolovanou místnost, kde by si dítě mohlo řvát jako na lesy; to už se tvářil…).

Nějak nevím, co s tím… :nevim:

Měl to někdo z vás podobně? Změnily se tyto pocity nebo začaly jste to později (po narození dětí) vnímat jinak? Mění se to s věkem? Pomohlo vám něco?

P. S.: komentáře typu, že jsem sobecká a pohodlná kariéristka, do diskuze prosím nevkládejte. Díky

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
18000
30.5.13 16:37

Počkej než se dostaví ta touha po dítěti, protože přesně to co jsi popsala ve 3.odstavci bude jinak tvůj život :nevim: Vyznívá z toho, že nejsi připravená mít dítě. V podstatě jsi napsala pár pozitiv a asi miliardu negativ. takže na tvém místě bych na mateřství fakt nespěchala-bude z tebe akorát unuděná, otrávená a nespokojená matka :nevim: částečně mluvím i z vlastní zkušenosti-myslím, že jsem klidně mohla taky ještě pár let počkat :think: Ted už je to v pohodě-prcek je větší a je s nim sranda, ale ten první rok byl pro mě teda…řekněme dost náročnej na psychiku :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
gamila
30.5.13 16:37

„že nechci nabrat během těhotenství 20 kg a mít strie a vůbec hnusnou postavu. Nechci být unavená a nechci mít těhotenské nevolnosti. Nechci rodit v bolestech a pak mít následně min. rok ze sexuálního života houby (v horším případě bolesti). Nechci, aby mě ten malý terorista budil x-krát v noci a nedovolil mi svým křikem se ani v klidu najíst. Zpočátku nedává ani žádnou pozitivní odezvu, jen řve, když není spokojené. Nechci se stát profesionální přebalovačkou, krmičkou a vyměňovačkou plen (docela nezajímavá a stereotypní činnost). Nechci být bez své práce a koníčků a bez momentální možnosti dalšího rozvoje. Nějak mám pocit, že by dítě dokonale zdestruovalo můj nynější život, který mám opravdu ráda a dokonce mi bránilo v uspokojování mých bazálních potřeb (spánek, jídlo)“

je to bohuzel presne tak.jsi realistka a alespon nebudes nemile prekvapena (jako treba ja, ktera o tom vubec nepremyslela a diky tikotu biologickych hodin se nedivala napravo a nalevo a zkratka otehotnela…) Ale takhle je to jen ze zacatku, ten je nejtezsi a postupne ubyva vyse vyjmenovaneho a pribyva s ditetem radosti, srandy, cinnosti, ktere s nim muzes delat a mist kam jit a postupne se zivot vraci do normalu a dojde nakonec i na ty konicky a praci ;)

  • Citovat
  • Nahlásit
12585
30.5.13 16:40

No nevím nějak co říct, musíš vědět sama jestli dítě chceš nebo ne :nevim:. Ale jen z důvodu předání genů bych dítě asi nechtěla, musíš to cítit. Ale bohužel z tvého příspěvku mi opravdu přijde, že sobecká jsi, i když nechceš aby ti to někdo psal :nevim:. Prostě když máš tolik důvodu proč nechceš, tak dítě neměj, co ti na to mám říct :think:?
Ale, na druhou stranu třeba bys byla skvělá máma a vůbec si teď neuvědomuješ, že přibrat klidně 20kg i rodit v bolestech za to všechno štěstí(pro mě je to štěstí, ačkoliv jsem mimčo neplánovala)stojí :D! Abys jednou nelitovala že už nemůžeš mít děti, nebo je nemáš mít s kým :nevim:
Můj případ je, že jsem otěhotněla neplánovaně(asi bych se taky sama od sebe neodhodlala otěhotnět :think: -taky jsem se strašně bála), přibrala jsem 17kg, rodila v bolestech, postavu po porodu hroznou, ALE! Vše jsem do půl roku shodila a teď mám míň než před otěhotněním. Sexuální život jsme počali měsíc po porodu a bez bolestí :). Nemusíš mít hned zhuntované tělo jak si myslíš. Strie se mi neudělaly na břiše vůbec žádný a na bocích se mi jen zvýraznily ty co jsem měla ještě z puberty. Moje miminko spalo od dvou měsíců 7 hodin v kuse(od 23h.-do 6hráno, pak jsem nakrmila a spalo dál, pohoda. Takže tak :). Já za sebe můžu říct, že jsem šťastná a spokojená, že malýho mám a rozhodně bych to nevyměnila za kariéru a pohodlný život. O čem by pak ten život byl? Z čeho bych se po letech radovala?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
47759
30.5.13 16:41

Evidentně nejsi na dítě ještě pripravena, nebo nejsi mateřský tip, takže bych se nikam nehnala a užívala si života :think:
je zbytecne se do něčeho nutit a partner by to „měl“ tolerovat, otázka je, jestli to tolerovat bude :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
515
30.5.13 16:42

Měla jsem to stejně, ale dítě Tě změní, i když já jsem to s prvním až tak moc neřešila - spíše jsem nevěděla do čeho jdu - nedovedla jsem si to nějak představit, jak náročné to je.To je také tím, že budeš prvorodička po třicítce, ty si to už asi všechno uvědomují mnohem více, já prvního syna měla v 24letech a druhého ve třiceti, také jsem o tom takto přemýšlela, ale spíše mi bylo líto super práce, na sebe jako samotnou jsem tak nemyslela, ale priorita byl sourozenec pro syna, nechtěla jsem jedináčka

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10049
30.5.13 16:43

Já si myslím že ve chvíli kdy se rozhodnete mít dítě a ty budeš několik měsíců (což nikomu nepřeju) rozhozená z toho že jsi zase dostala MS a prcek není na cestě ráda za vyhlídku toho co ti teďka přijde jako děsnej vopruz :)
Ono se to nedá vysvětlit dokud to člověk fakt nezažije :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2649
30.5.13 16:44

…tak ja te zklamu, nenabrala jsem ani dvacet kilo, strie jsem uz mela pred tehotenstvim, tehotenstvim mi zadne nepribyly, postavu mam lepsi nez kdy jindy (hodne pohybu kolem maleho)a ani nevolnosti jsem nemela (no, zvracela jsem jednou)…
Ano, nejsi pripravena, na dite se mas tesit… Mas cas, tak nespechej. Zivot se ti diametralne zmeni, i ja delala „karieru“ ve svem oboru a mela spoustu konicku, a ano ted mam uplne jiny zivot, ale taky krasnej!!!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
4466
30.5.13 16:45

Ale ona každá nepřibere 20 kilo, nemá strie, není jí blbě, nemá hnusnou postavu (koukni na berry) a nemá problém se sexem :nevim:… jako co na to říct. Prostě, když se panicky bojíš otěhotnění, tak neotěhotni :nevim:, nevím, jestli se to změní, to se nedá paušalizovat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
30
30.5.13 16:48

Já si právě váhám, jestli čekat, až ta touha po dítěti přijde (a co když nepřijde nikdy?) nebo jestli počítat s tím, že až se narodí, tak ho budu milovat a budu ochotná obětovat řekněme hodně…
Ono se třeba za rok ještě může ledacos změnit (doufejme) nebo třeba můžu ještě víc zpohodlnět, ale třeba na tom můžu nějak pracovat, no, nevím…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
17470
30.5.13 16:49

Může ti tisíc žen vykládat, jak je mateřství skvělá věc, ale já mám z tvého příspěvku pocit, že nejsi vnitřně přesvědčená, že o něj stojíš, tak třeba by tvé dítě mohlo být nešťastné. Jsou i takové ženy, které prostě nejsou mateřský typ. Možná mezi ně patříš.
Na druhou stranu, dovedeš si představit, že to teď budeš odkládat, aby ses za dlouhý čas rozhodla, že to dítě mít chceš a ono by se třeba léta nedařilo ani přes asistovanou reprodukci? Děvče, věř mi, jsou to proplakané dny i noci a neustálý teror okolí, jestli už konečně…

Rozhodnutí za tebe ale nicméně nikdo neudělá.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
25258
30.5.13 16:49

@1sarkulka v tvém psaní je viditelné, že teď fakt na miminko nejsi připravená. Ono když rok dva počkáš, tvůj nynější život se ti už okouká, už to nebude až tak super jako teď a třeba začneš přemýšlet i o tom jak by bylo super mít doma malé miminko, které bys mohla něco učit, starat se o něj. Každopádně být tebou tak se nenechám od přítele do miminka teď dotlačit, protože bys z toho byla nešťastná.
Ony se ani ty tvé katastrofické scénáře nemusí vyplnit, nemusíš přibrat při porodu 20kg, někdo přibere 10kg a po šestinedělí je na své váze bez obr břicha. Se sexem je to taky případ od případu. Někdo už po šestinedělí neví o tom že rodil.
Ano nějakou dobu se nevyspíš, ale dá se to přežít, s tím jídlem to taky není tak hrozný.

Pokud nevydržíš bez práce, tak si můžeš najmout chůvu a jít ihned po mateřské zpátky, ale ono tě to třeba taky přejde do té doby.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
13124
30.5.13 16:51

Tak mě napadlo, když u vás nejsou problémem peníze, že bys otěhotněla, porodila - to bohužel bez toho nepůjde :) a pak si najala chůvu na 24hodin k dítěti. Měla bys dítě a zároveň bys nemusela ze všeho slevit. Btw. jak si myslíš, že to praktikují herečky a modelky? Mají chůvy

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.5.13 16:52

Sepsala jsi to hezky. Je mi 34 let. V současné době má malá cca dva roky. Nevedla jsem zdaleka tak bohatý život jako ty, ale měla jsem taky práci, kterou jsem měla moc ráda a začala si budovat slušnou kariéru.

Pro dítě jsme se tak nějak rozhodli, že je ten nejvyšší čas (taky s ohledem na můj věk). Manžel je mladší.

Počít dítě se nám skoro rok nedařilo. Manžel byl v pořádku Dokonce jsem se už začínala léčit. Různé stimulace a zkoumání proč to nejde. Poté jsem odjeli na dovolenou. Z té jsem se vrátila těhotná.

Skrz velké nevolnosti jsem zůstala doma, protože v práci nešlo pracovat jen na 45%, tam se muselo makat na 100%. Lidé na mě hodně spoléhali a já nic nestíhala. Takže to, že jsem zaučila náhradu brali jako fér jednání, ale pro mě nastalo peklo. Vrátit se už nebylo možné a já se začala hrozně nudit.

Malá se narodila na termín, porod v pohodě. Ale byla hodně uplakané miminko. Mně se tedy život obrátil hodně naruby. Ale neřešila jsem kila nahoře, ta šla dolů docela snadno, poněvadž jsem nemohla očekávat žádnou pomoc. A jak bych to potřebovala. Dokonce jsem skončila i na Interně, bývala jsem hrozně unavená, vyčerpaná, malátná, přišla jsem o zub. Únavou se mi rozjížděly všelijaké infekce, koutky, virózy.

Dovršení všeho byla manželova nevěra asi v roce malé. Prostě už to nezvládal. Neměla jsem věčně sílu, energii, náladu… na NIC.

Ustáli jsem to, ale…

Malou milujeme, nicméně je to hodně náročné… ALE NEMĚNILA BYCH.

  • Citovat
  • Nahlásit
3168
30.5.13 16:53

Já jsem to vnímala úplně stejně jako ty po mnoho let. Pak jsem si řekla - a tak co, nejsem nejmladší, dítě si pořídím a začali jsme se snažit (ze začátku jsem se ale skoro bála, že to vyšlo). No ale nevycházelo, moc jsem to neřešila, protože jsem dítě vlastně ani moc nechtěla.
No ale už je to 5 let, teď už to teda řeším značně, najednou ty negativa, co si uvědomuju stále, prostě už nevadí. ale pořád nic.

určitě si dítě nepořizuj, když ho nechceš, ale taky se může stát, že zaspíš a ve 40 budeš zoufalá a už to třeba nepůjde…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat