Syndrom nechtěného dítě

Kvůli pocitům méněcennosti, přehnané kritičnosti vůči sobě, sebepoškozování a trestání se za neschopnost být tak dokonalou, jak bych ve svých očích měla být, abych vůbec za něco stála, jsem absolvovala psychoterapii. Psycholožka mi hodně pomohla, to ona mi teprve řekla, že jsem byla prostě nechtěné dítě, přítěž, která se měla snažit být k užitku nebo aspoň nepřekážet - alespoň co se týče mojí matky, ev. jejího příbuzenstva (otec byl báječný, on mi vždy dával pocit, že jsem důležitá, že mě má rád takovou, jaká jsem… ale sám měl s matčinou stranou neshody, očkovali mě proti němu, nesměla jsem se ho zastat, jen mlčky poslouchat babiččino pomlouvání). Přitom si myslím, že moje matka není zlý člověk, spíš sama vnitřně nešťastná a nespokojená, takový celoživotní pesimista, ze kterého čiší negativita. U psycholožky jsem měla pocit, že celou svou rodinu pomlouvám, že vše zveličuju a řeším nepodstatné věci - jídlo jsem vždy dostala, fyzické týrání to taky nebylo, tak co si vymýšlím… Nesu si s sebou poslušnost, snahu vyhovět a nepřemýšlet, jako by to byla má životní úloha, že za víc nestojím. Vidím sebe sama jako toho nejposlednějšího člověka, kladu si za vinu i úplně absurdní věci, o kterých na vědomé úrovni vím, že sama neovlivním, ale vnitřně se fackuju, že je to moje vina, i kdyby jen díky mé existenci.

Od chvíle, kdy se mi narodil syn, se si připadám jako naprosto neschopná matka, vše bych měla dělat lépe, jinak, nejlépe… Díky čemuž jsme si opět začala ubližovat (mlátit se různými předměty, trestat se za maličkosti, do zrcadla se slzami v očích si nadávat za svou neschopnost a škubat si u toho vlasy, omlouvat se dítěti, že se narodilo tak příšerné ženské). V tuhle chvíli mi právě psycholožka neskutečně pomohla, i když občas se taky neudržím a ublížím si, ale dovedu se zarazit, aniž bych hledala předmět, kterým to bude bolet nejvíce. Bude to trvat ještě dlouho, ale věřím, že to postupně bude se sebedůvěrou a hlavně se sebeláskou lepší, že nebude jen hraná navenek pro okolí.