Tabuizovaná otázka - smrt

Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anca12345
805
17.11.22 23:18

Hodně jsem nad smrtí přemýšlela před porodem.. nevím proč jsem se hrozně bála, že u porodu umřu a nechám tu přítele a staršího syna a miminko a jak by to beze mě zvládli. Nebojím se, že umřu, ale že budou trpět moji nejbližší. A nad smrtí ostatních ani nepřemýšlím. Prostě to pro mě je tak nepředstavitelné, že by tu někdo z nich nebyl. Prostě ne.
Neumím si říct, že smrt je součástí života.. :?

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
jitka 11
22939
17.11.22 23:38

Já věřím v něco po smrti. Aspoň v to, že se setkám s mými bližními, kteří už tu nejsou déle či krátkou dobu.
Jako třeba s bratrancem, který zemřel až moc mladý- svojí vlastní rukou. To mi bylo 8 let a jemu 14. Prý z nešťastné lásky se doma oběsil. :,(
Potom jsem si řekla, že budu pomáhat lidem, aby se tohle nestávalo tak často. Pracovala jsem ve zdravotnictví.
Nejvíce se bojím odcházení u mých nejbližších. Tedy rodiče, tchýně, strejdové, tety. A potom dál, starší sestra…
Každý tam musí, ať starý nebo mladý. S tím se prostě nedá nic dělat.
Nikdo nemá Věc Makropulos.
Doufám a věřím, že každý v mé blízkosti nebude moc trpět :hug:. A pro to se budu také modlit, jako to každý den dělám.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Dani65
1341
17.11.22 23:54
@jitka 11 píše:
Já věřím v něco po smrti. Aspoň v to, že se setkám s mými bližními, kteří už tu nejsou déle či krátkou dobu.
Jako třeba s bratrancem, který zemřel až moc mladý- svojí vlastní rukou. To mi bylo 8 let a jemu 14. Prý z nešťastné lásky se doma oběsil. :,(
Potom jsem si řekla, že budu pomáhat lidem, aby se tohle nestávalo tak často. Pracovala jsem ve zdravotnictví.
Nejvíce se bojím odcházení u mých nejbližších. Tedy rodiče, tchýně, strejdové, tety. A potom dál, starší sestra…
Každý tam musí, ať starý nebo mladý. S tím se prostě nedá nic dělat.
Nikdo nemá Věc Makropulos.
Doufám a věřím, že každý v mé blízkosti nebude moc trpět :hug:. A pro to se budu také modlit, jako to každý den dělám.

Moc krásně napsáno a souzním v tom s tebou a také se každý večer za všechny, které mám ráda modlím. :andel:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
jitka 11
22939
17.11.22 23:58
@Dani65 píše:
Moc krásně napsáno a souzním v tom s tebou a také se každý večer za všechny, které mám ráda modlím. :andel:

Díky moc za krásná slova. :hug:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
M_Vladim
37658
18.11.22 00:10

Už jsem si to vyzkoušel nanečisto a tedy - nic moc.
Asi nejhorší je vidět někoho blízkého trpět a vědět, že to nemá světlý zítřek.
Ale jestli mám skončit malinko optimisticky, fakt jsem zažil čirou radost, když jsem se po operaci srdce probral. :pankac:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Meggiska
2004
18.11.22 06:29

Tak já se smrtí hrozně bojím a děsí mě představa, že jednou umřu a nebude už nic. Já nebudu. Můj život nebude. Prostě nic, prázdno. Je to pro mě docela šílený pocit, často se mi při pomyšlení na smrt udělá blbě. Když někdo umře, hrozně to prožívám, dokážu několik dní hrozně brečet, protože prostě už nikdy nebude. Když jsem byla mladší, dělalo se mi zle, když jsem procházela kolem hřbitova. Radši jsem volila dvakrát delší cestu jen abych šla jinudy. Občas mi trvalo několik dní, než jsem dokázala klidně spát a zapomenout na smrt. Teď v dospělosti je to lepší, ale pořád mě smrt děsí. Tak nějak věřím a doufám, že až jednou budu stará a nemocná, tak smrt bude vysvobozením.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
inkakřivák
80220
18.11.22 08:40

Smrti se nebojím. Patří k životu. Jen doufám, že když už, bude to rychlé. Abych neležela, abych nebyla odkázaná na péči jiných. To nechci.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Reklama
Fiveone
5889
18.11.22 08:47

Neni to dlouho, co jsem o tomto začala přemýšlet. Nebojim se smrti jako takové. Víc mě děsí, že se může stát, že zemřu v době, kdy děti nebudou dospělé. Takže jsem si v podstatě zakázala zemřít dříve, než nejmladšímu bude 18(pak by mu pomohli i starší sourozenci).Ale zemřít a mít děti malé vyvolává otázky ohledně jejich budoucnosti.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
ida007
788
18.11.22 08:51

Nebojím. Sama za sebe si myslím, že už jsem tady docela dlouho, žila jsme fajn život a užila jsem si to. Děkuji za každý rok, protože si říkám, teď už jsou děti zase trochu straší a zase by to líp zvládly. To je to jediné co by mě trápilo, že bych je tady nechala samotné.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
axlpol
5837
18.11.22 08:58
@Barus006 píše:
Ahojte holki, měla bych na vás jednu otázku. Je to teda taková tabuizovaná věc…ale třeba tu rozproudíme diskuzi: Bojíte se smrti? Nebo jak se k tomu stavíte? Věříte, že něco pak bude nebo nebude nic? A myslíte, že věřit v něco pomáhá? 8o :think: :andel: :andel:

Nepřemýšlím co bude, nedělám si iluze :D ale nebojím se. Což ale neříkám nahlas, protože mi přijde, že lidé v mém okolí se bojí. A názor, že se někdo nebojí, neberou :nevim:
Bojím se jen bezmocnosti v systému, bolesti a utrpení, aby mě v případě nemoci neudržovali na živu, neprodlužovali to…jo, ráda bych měla možnost eutanazie.
Ale určitě se nebojím posledních okamžiků. Už několikrát se mi potvrdilo, že když mám zdrav. potíže, tak jsem uplně rezignovaná, nebojím se, nebojuju. Vím, že to bude v pohodě, žádná křeč ani volání „ještě nééé“.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Bytsamsebou
11049
18.11.22 09:58

Smrtí se nebudu bát a smířím se s ní, až budu stará, budu mít na to věk, zchátralé tělo a mysl. Teď jsem mladá a smrti se bojím, nepřipouštím si ji. Nechci tady nechat své malé děti bez mámy, to stejné pak malé vnoučata bez babičky. Nevěřím, že je něco po životě a že se opět všichni šťastně sejdeme, stejně tak nevěřím na peklo, nebe, mimozemšťany, upíry, čarodějnice, elfy, zombíky, hobity, duchy, atd.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
18.11.22 10:07

Bojím se, že zemřu dřív, než dítko bude samostatné. Tak se o sebe starám co nejlépe umím (prevence, očkování, strava, trochu sportu, málo stresu). Jinak svoji smrt neřeším, jen doufám, že nebude bolestná.
Ono jinak na tom jsou lidé mladí a jinak ti, co už něco prožili. Já přežila smrt dítěte, rakovinu, nehezký rozvod.
Tak se teď víc bojím o druhé, než o sebe.
A ano věřím, že je něco víc i po smrti. Jen nevěřím v církve. Někomu pomáhají, potřebují mít někoho, kdo ho v tomto směru bude vést. Je to i pohodlnější.
Já potřebuji svoje myšlenky a svou víru.

  • Citovat
  • Upravit
trojskahelena
388
18.11.22 10:18

Smrt jako taková mě neděsí, děsí mě umírání. Na život po smrti nevěřím. Zažila jsem stavy, kdy mi bylo fyzicky velmi špatně (selhání ledvin) a v ten moment vůbec nešlo nahodit psychiku do módu „bude líp“. Ačkoliv to trvalo jen pár dní, bylo to to nejhorší, co jsem zažila. Pak se taky děsím umírání mých blízkých, rodičů, sourozenců, partnera. Že jin třeba nedokážu pomoct a oni se budou trápit.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Deni.Tr
478
18.11.22 10:20

Smrti se bojím. Jsem si 100% jistá, že po smrti něco je…několikrát jsem měla tu cest. Prababicka se se mnou prisla po smrti rozloučit, ale to mi bylo 10, moc jsem si to nepřipouštěla, celkově vždy po smrti blízkého se mi něco stalo. Ale Až teď za poslední 2 roky tu smrt vnímám mnohem víc. Až když člověku zemře někdo opravdu hodně blízký, tak mu cvakne, že je to reálný a jak je strašně tenká hranice mezi tim žít a být mrtvý. Během 2 let mi zemřel děda (covid) a táta (sebevražda)…vzhledem k tomu, že tu nechal 3 děti, 2 vnoučata, k tomu 2 další na cestě bych nikdy nechtěla zemřít dokud moje děti nedosáhnou určitého veku (sestře je teprve 15) bojím se hlavně toho “procesu” smrti až někam “odlitnu” já nechci pryč, někam do nebe a koukat na děti a blízké, nebo se znovu narodit. Taky mám hrozny strach z toho, že mě spálí…člověk tady řeší kila, znaménka, vlasy, blbosti a ve finále ho stejně hodí do pece…když vidim dědovu urnu u babičky (chtěla ho mít u sebe, 53 let manželství) tak si říkám, jak to byl velký chlap a je z nej jen popel v krabičce. Pro mě asi lepší nad tím nepřemýšlet :/

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
18.11.22 10:36

Bylo mi smutno a mám divný pocit z toho, jak dávali mamku do hrobu, rakev se jim sekla, jako by tam ta bytost, které se smrtí bála, vůbec nechtěla. Jako by chtěla být pořád s námi a pomáhat nám. O to hůř, když jsme maminku o pár chvil předtím viděli v kostele, jako by jen spala.
Po úmrtí rodičů se mně i mým dospělým dětem smrt ukázala hodně blízko, uvědomili jsme si konecnost i těch největších jistot. Ale život už byl pro oba rodice trapenim, už ho nedávali se vsim, co přináší - starosti, stresy, nemoci atd.
Když mi bylo -cet, bála jsem se taky. A nejvic toho, že tu jako samozivitelka nechám malé děti. Ani dneska zbytečné neriskuji - mám vnoučata, cítím dost povinnosti, hlavne psychického rázu, co bych ještě ráda pomohla a na čem zapracovala. Donedavna to bylo spíš vědomí fyzických restů, ale potomci naštěstí tyhle „úkoly“ přebírají. :) Takže věřím a doufám, že zemřu, až to bude potřeba, až se na to budu cítit, až tu zkrátka pro mě na světě nebude už místo anebo budu trpět tak, že smrt bude vysvobozením. Zatím se snažím být tady.

  • Citovat
  • Upravit

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

 
 

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová

Milování a syn

  • 09.04.26
  • Anonymní

Dobrý den, mám takový problém, co se týká intimního života. Máme 4letého syna, je živý a zvědavý až velmi. S manželem jsme pravidelně před pár... Odpověď

Problémy v rodině

  • 18.03.26
  • Anonymní

Dobrý den, už nevím, na koho se obrátit, protože po narození syna mám problémy s manželovou rodinou. Tchyně s tchánem jsou v celku hodní lidé,... Odpověď

Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži

  • 11.12.25
  • Anonymní

Dobrý den, přečetla jsem si Vaši odpověď týkající se stejného tématu, něco mě oslovilo, ale pořád nemohu uchopit svoji situaci tak, abych se... Odpověď

Je to deprese? Co by pomohlo?

  • 12.12.25
  • Anonymní

Dobrý den. Ani nevím, kde začít. Zkusím to vzít polopaticky. Rok a čtvrt se snažíme s manželem o miminko. Před snažením jsem řešila potíže s... Odpověď

Poporodní deprese nebo něco jiného?

  • 19.08.25
  • Anonymní

Dobrý den, jsem skoro rok po porodu, ale vůbec si mateřství neužívám. Je to pro mě takové přežívání a přečkávání. Narodila se mi předčasně... Odpověď