Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vadí mi, když mi někdo chová dítě
- Fotoalbum (5)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
26.8.24 13:19
@Anonymní píše: Více
Já bych toho psychologa vyhledala. Kvůli tomu dítěti. Pokud budete pokračovat, zaděláte mu na problémy. Resp. už zaděláváte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.24 13:23
@šklíbakočka děkuji za názor 
jen dodám, že třeba když ho chovají naši kamarádi, tak s tím problém nemám. Jde hlavně o tchýni, které se nedá věřit. Ale synovi nechci ublížit 
tak asi opravdu půjdu na terapii
- Citovat
- Upravit
26.8.24 13:27
Taky jsem pro odbornou pomoc. Sama navíc uvádíš, že ani své rodině bys malého nepustila na procházku. To taky není úplně v pořádku.
Samozřejmě, že jsou příbuzní z něho mimo, taky si s ním chtějí užit, trávit čas a tak. Hodně sil 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.24 13:28
Tenhle majetnický přístup se jednou obrátí proti tobě. Něco se sebou dělej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.24 13:29
Já si myslím, že u 7 měsíčního dítěte je to naprosto normální. Taky jsem neměla ráda někomu "půjčovat " tak malé dítě..A zvlášť, když tchánovcům nevěříš, není se čemu divit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.24 13:29
Ja to tak mela taky. Zadnou odpornou pomoc jsem nevyhledavala. Preslo to samo postupne. Ted ji budou tri, zitra jedu sama k doktorovi a uz se tesim, ze si “odpocinu” 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.24 13:34
Měla jsem to obdobně u prvního dítěte, nedala jsem ji z ruky, ani babičce povozit kočárek 
u druhého už jsem byla ráda, že někdo, kdokoliv pohlídá 
Přes noc tedy nikdy, ani na delší čas, kojila jsem skoro do 3 let.
Takže já tě asi chápu..zdravé to asi není, ale u mě to přešlo.
Příspěvek upraven 26.08.24 v 13:35
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.24 13:34
Já to měla taky. U novorozence mi bylo až fyzicky zle.
Po roce se to zlomilo, možná už vyčerpáním, možná tím, že to dítě už je fakt těžký a ráda jsem ho někomu hodila na krk. Přesto že by mi to bylo neutrální až příjemné, to ne. Spíš se ten nepříjemný pocit už dal snést.
Myslím si, že je to instinkt a rozhodně bych kvůli němu nevyhledávala psychiatra proboha.
Nejhůř jsem nesla svou matku, která mým dětem přála i smrt, ale v rámci slušnosti jsem tehdy neuměla odmítnout, naštěstí toho moc nebylo a děti k ní nikdy do náruči neběhaly. Nikdy.
Hůř jsem nesla taky chlapy, dědy… byť to svým způsobem bylo roztomilý.
Blbě jsem nesla i manžela, zejména u novorozeňat, ale tam to odešlo s únavou a tím, že jsem byla ráda, že ho někdo ponosí místo mne.
Nejlíp jsem nesla tchýni, naprosto zlatou babičku, kterou děti milujou i v dospělosti.
Zpětně si myslím, že kromě toho mateřského instinktu v tom mohlo být i to, že podvědomě tušíš, jací ty lidi jsou. Ale nevím no, to je spekulace.
Dej tomu čas a vůbec to neřeš… opadne to samo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.24 13:35
Zkus to prva postupnými krůčky
prostě jsi fixovaná, milující a zřejmě i „závislá“
zkus to trénovat po chvilkách…
když to nepůjde, tak klidně odborná pomoc, ale řeknou ti tohle samé.. postupný nácvik těchto dovedností..
dítě není tvůj majetek…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.24 13:53
Nemůžu říct, že jsem na tom byla úplně stejně. Spíš mi vadilo to třepání, kdy už. A to jak si tchyně neuměla poradit a i s nasazením nebo srovnáním čepice. To mi dokonce volala ať hned přijdu a srovnám ji. To mě úplně vytáčelo. Nebo neustále chození k postýlce. To už musel chlap jo zahartusit aby dala pokoj. Prostě strašně chtěla a pak si nevěděla rady. Přesto byla jediná kdo si po ten kočár přišel. Postupem času jsem zjistila, že ty procházky s babičkou, jsou jediná volná chvilka pro mě. Mohla jsem si vyluxovat, vytřít, uklidit prádlo, sežrat brambůrky, podívat na film, čumět do stropu, nakoupit. Prostě být se sebou sama. Takže to postupem času poodeslo. Po 2 letech mám občas chvilky kdy zapomenu, že mám dítě.
Spíš bys měla ty vycházky fakt využít k tomu, že nestíháš domácnost jak jsi psala. Vztek prostě vypracuj!
- Citovat
- Upravit
26.8.24 14:02
@Lucy75 píše: Více****ale není také povinna ho půjčovat kdekomu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.8.24 14:07
Jsi sebestředná a štve tě, že nejsi střed pozornosti. Závidíš dítěti, že je oblíbené a obklopeno láskou. Ano, vyhledej odbornou pomoc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
26.8.24 14:07
@SaxaL píše: Více
Babička není kde kdo. Pokud jsem dobře pochopila, tak to není novorozeně pár dní staré.
- Citovat
- Upravit
Eva2610
26.8.24 14:07
No…do určite míry je to nejspíš normální, ale tohle se mi zdá moc. I to slovo půjčit na procházku je divné. Dítě přece není majetek matky. Zapracovala bych na tom nejdřív sama, když to nepůjde nebo neprejde, vyhledala bych terapeuta. Osobně to neznám v rodině, sama mám spíš problém sverovat dítě institucim.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj,
, že jen co dojedeme už mi ho chtěji brát 
vůbec nedávám, když s nim odejdou mě z dohledu. U mojí rodiny mi to tak moc nevadí, ale taky bych malého nepůjčila na procházku atd. Je mi to hodně proti srsti a s manželem se neshodeneme. Tchánovci kdysi udělali spoustu věcí proti našemu přání, a tudíž jim už nedůvěřuju. Podle manžela jsem hysterka, on je dost splachovací… je na ně naštvaný za velké přešlapy chvilku a na důvěře k nim to nic nezmění. Manžel teď chce zintenzivnit kontakt s nimi, protože chce aby malý měl prarodiče, což chápu, ale já mám pořád 
strašný pud. Je tu někdo kdo to měl podobně? Zlomí se to někdy? Nebo mám vyhledat psychologa? Mám pocit, že chci syna jen pro sebe a manžela, ale ani manžel s nim moc nebývá, protože hodně pracuje, takže s ním je max. hodinu denně a já jsem prostě už zvyklá bý t pořád sama se synem.
cítím se nějak zle, sama ze sebe. Mám 7měsíční mimčo. Od narození hodně kontaktní, spí se mnou, hodně se nosí, vyžaduje přítomnosr i při hře. Vlastně nic nestíhám, ale přesto se mi příčí představa, že ho někdo hlídá. Rodina je 200km pryč, takže se vidíme jen co 2 měsíce, ale u manželovy rodiny mi prostě vadí i to, že ho někdo má na rukou. Vadí mi totiž, že jsou na to až moc natřepaní