Poradna o homeopatii
MUDr. Eliška Bartlová
Věčné téma: Co dnes uvařit?
- Fotoalbum (163)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Téma je zamknuté a nelze do něj již dále přispívat
Velikost písma:
13.11.11 12:14
dzarunka píše:
vtípek
Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív,protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf. ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku. Nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu. A taky jsem se chtěla vytáhnout…Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelily ptáčci. Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách, vypadaly jako andílci. Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůů.
Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval u dveří zvonek.
V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že je to manžel, houkla přes rameno: „Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu.“
Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. „Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela.“ Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal.
Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf tak vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zírat na stůl před šéfa. Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách.
Když mi stud dovolil zvednout oči k panu „Nejvyššímu“, byl v obličeji rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy. Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu „šlichtu“ snědl a ještě zdvořile poděkoval.
Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.
Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech stavbách v širokém okolí. Šéf prý to líčil na poradě takhle: „Zazvoním, otevřou se dveře a než stačím pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin, přijal jsem pozvání na oběd. Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání – asi abych paní domu neupatlal ubrus -polívkovou lžíci – nejspíš abych si příborem neublížil – a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem. Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až půjdete k Martinovi! Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!“
Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby – když u nás obědvali, neodpustili narážky typu:
Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš?
Hele, chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor!
Prostírání s kačenkou by nebylo?
A už od dveří řvali: „Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!“
Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem
To by bylo do bakalářů 
13.11.11 12:15
U nás včera pštrosí vejce s bramborem.
Dnes vepřový vývar se zeleninou. Vepřová pečeně na kořenové zelenině, omáčka z té zeleniny a knedlík
13.11.11 14:57
Dneska jsme měli Kapustovou polévku jako guláš. Mňamka 
Máme ještě na večeři. No a Petřík měl kuřecí prsíčka s bramborem
PetkaK
13.11.11 14:59
Dneska koprovka, trošku zůstalo, tak z toho zítra udělám ještě polívku pro mě i pro malou.
Tď upeču nějakou buhtu, akorát pořád nevím jakou
- Upravit
13.11.11 16:40
michaba83 píše:dzarunka píše:
vtípek
Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív,protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf. ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku. Nikde ani smítko. O šéfovi bylo známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu. A taky jsem se chtěla vytáhnout…Zápolení s hadrem připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela voda na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelily ptáčci. Děti až těsně před obědem dostaly gala oblečky a v jídelních sesličkách, vypadaly jako andílci. Ovšem jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a ony se začaly hlasitým vřískotem a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůů.
Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval u dveří zvonek.
V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že je to manžel, houkla přes rameno: „Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu.“
Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích. Nebyl to manžel, ale starší elegantní pán v obleku. „Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde počkat na vašeho pana manžela.“ Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal.
Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf tak vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa. Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zírat na stůl před šéfa. Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách.
Když mi stud dovolil zvednout oči k panu „Nejvyššímu“, byl v obličeji rudý jako rak od zadržovaného smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy. Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl. Tou polévkovou lžící tu „šlichtu“ snědl a ještě zdvořile poděkoval.
Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo. Já mu to vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. A já už viděla miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.
Celá historka se samozřejmě roznesla po firmě a následně po všech stavbách v širokém okolí. Šéf prý to líčil na poradě takhle: „Zazvoním, otevřou se dveře a než stačím pozdravit, už jsem dobytek. Řev mi drásal uši, ale vůně oběda mě donutila zůstat a neprásknout za sebou dveřmi. Když se všechno vysvětlilo s tím, že dobytek nejsem já, ale Martin, přijal jsem pozvání na oběd. Chlapi, já myslel, že je po mně, když jsem dostal dětský prostírání – asi abych paní domu neupatlal ubrus -polívkovou lžíci – nejspíš abych si příborem neublížil – a vrcholem všeho byl umělý talířek s předkrájeným obědem. Fakt jsem chvíli čekal, že dostanu plínu pod krk, abych si neumazal sako, a že mě tou lžící i nakrmí. Ještě že se všechno včas vysvětlilo, jinak bych dostal dudana a skončil bych v posteli jako ty děcka. Proto bacha, až půjdete k Martinovi! Vyzout už před vchodem a ničemu se nedivit!“
Je fakt, že si dlouho chlapi ze stavby – když u nás obědvali, neodpustili narážky typu:
Můžu jíst sám, nebo mě nakrmíš?
Hele, chlapi, už jsem velkej, dostal jsem příbor!
Prostírání s kačenkou by nebylo?
A už od dveří řvali: „Já vím, jsem dobytek a mám si uklidit boty!“
Přesto na vyzouvání návštěv trvám, i když už je nenazývám dobytkem
To by bylo do bakalářů
jo to jo, já se tady smála až mi tekly slzy
sophinka
13.11.11 18:12
Dzarunka no to je mazec,jsem se tady tak smala,ze si to musel jit precist i pritel a taky se pekne nasmal 
14.11.11 09:39
Dneska bude br. kaše a sekaná, zítra k té sekané udělám rajskou a těstoviny.
Ještě mám v plánu pečené kuře, mám na něho chuť.
14.11.11 09:39
A zase to zradlo 
Dnes kureci polevka se zavarkou, Gita platek veproveho s mrkvi a brambor, Lukasovi vinnou klobasu s br.knedlikem a zelim a ja si dam zbytek pizzy ze vcerejska.
14.11.11 09:49
My dnes dojídáme od včera nadívané kuře s br. kaší. Na večeři udělám vajíčkovou pomazánku.
Zítra bude špenát, volské oko a brambor.
14.11.11 09:50
Monjie píše:
A zase to zradlo
Já četla a „zase to zrcadlo“ 
Téma je zamknuté a nelze do něj již dále přispívat
Další témata z kategorie
Jak nastartovat tělo po dvojitých ATB?
- 22.04.26
- Anonymní
Homeopatika a káva
- 22.04.26
- Anonymní
