Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jojo, já kdysi psycholožce říkala, že mám strach že někdo přijde na to, že si na dospělou jen hraju.
Mluvili jsme o tom s manželem a on je na tom stejně. Manžel má zas pocit, že není tak dokonalý jako jeho rodiče, kteří si z jeho pohledu (jako dítěte) vždy věděli rady a nic nebyl problém. Teď co máme tři děti se ten pocit trochu obrousil, ale pořád tam je. A těší mě že v tom nejsem sama.
No asi jsem divná, ale docela si dospěle i rodičovsky připadám. Zvláště když se porovnam s manželem, jehož myšlenkové procesy mi někdy evokují pětileté dítě
můj pocit vyspělosti ovšem mizí v okamžiku, kdy se setkám se svoji matkou, která pravidelně kontroluje jestli mají moje děti poradne zavazane tkaničky a jestli jsem se ráno cesala ![]()
@marg uplne jsi popsala mne
. Presne mam ten samy pocit. Ze cas utika a ja nekde zustala vzadu
. Ziju normalne, jsem zodpovedna, ale moje ja je kdesi jinde ve srovnani s jinymi a na okoli to taky hodne pozoruju, treba u rodicu ve meste, mnohem mladsi holky vidim po letech a maj deti a jsou fakt dospely
. Tezko se to popisuje aby clovek neznel nejak zaostale, je to v pocitu, ne chovani.
A ja se bala mit deti, ze musim pockat az budu velka ![]()
Super téma, přesně pro mě.
Jsem velmi rozhodná, naprosto samostatná a energická, řeším x věcí i za mé rodiče, nejsou ještě staří (62 a 59) ale občas mám pocit, že mi dětinští. A přesto mám pocit, že to snad ani není pravda…že mám děti 7 a necelé 4 roky
A to bych řekla, že jsem toho prošla moc z „dospělého“ světa, hlavně těch bolestných a složitých věcí a přeci si přijdu, jak dítě. Když sedím třeba v čekárně u doktora s dětma a myšlenky lítají…tak se dívám na svoje děti a mám občas pocit, že je to jen sen, že tu jsou a že jsou moje. Jak jsem k nim vlastně přišla??
Ale já to do dnešního dne spojovala s několika aspekty, jednak ty děti mám s chlapem, kterého jsem poznala v 16 letech. Už tehdy jsem romanticky snila, jaké by to bylo vzít si ho a mít s ním dítě
Prostě ovlivněná romány L. Lanczové
Po x letech askapád jem si ho fakt vzala a mám s ním děti
A za druhé jsem to příčitala tomu, že žijem dvě ulice od mých rodičů a prakticky žijem, jako kdybychom žili spolu dohromady. Jsou tu skoro denně za vnoučatama. Jezdím s mamkou nakupovat, když přijdu k nim domů, tak jdu do lednice
prostě vše jako doma. Přitom v domě který mají, jsem nikdy s nima nebydlela. Dostavěli ho až po mém odchodu v 19 letech. ![]()
A teď tady čtu, že vlastně je to jinak…že děti pořád budem všichni ![]()
Trochu víc jako dospělá, jsem se cítila, když jsme vedli dceru do první třídy
To jsme pak s manželem na sebe koukali a mluvili o tom, že to snad ani není možný.
Jak kdy, někdy si dospěle připadám a jindy jako úplná lemra. ![]()
@Svetluska.Lulu
Já když měla první dítě první noc doma z porodnice, tak jsem volala tchyni )mamka byla zrovna nemocná), jestli můžu jít spát nebo mám sedět u postýlky a pozorovat, jestli dýchá.
Taky chapu, jak to myslis a znam lidi, kteri se tak citi a mluvi o tom. Ja si po mnoha letech v zahranici, kde jsme rodinne zazemi s manzelem vybudovali od nuly bez jakekoli pomoci ci podpory, pripadam jako dospela.
Já se ve svých 34 letech psychicky cítím na 20 a v mé výchově se to odráží
Ja si pripadam pomerne dospele, ale vim, jak zakladatelka mysli. Ja jsem asi dozrala tezkymi vecmi, ktere se u me a manzela v poslednich letech udaly. Mam za sebou dost potratu, nekolik i v druhem trimestru, nakonec jsme zkoncili u adopce. Resili jsme v rodine alkoholismus, exekuce, umrti blizkych lidi…tohle vsechno ve mne tu detskou stranku jaksi prekrylo. Ale na druhou stranu si troufam rict, ze tim, ze mam neco odzito, dokazu videt veci z jinych uhlu, jdu dost do hloubky v myslenkach a nazorech. Vylozene stara si ale nepripadnu ![]()
Jinak moje babicka mi jeste v 80 letech rikala, ze se na svuj vek neciti. Ze ma vrasky, je stara a schatrala, ale vevnitr se citi porad jako kdyz byla mlada ![]()
Naprosto to chápu. Děti sice ještě nemám, ale když se snažím představit si, že jsem mámou, vůbec mi to nesedí. Sama si přijdu skoro stejná jako v patnácti, i když to tak není. Živím se, studuju a chystáme s přítelem nákup domu. Mám pocit, že nejsem tolik dospělá, jako moji rodiče a že nemůžu zvládnout výchovu dítěte. Velmi podobný pocity jsem prožívala před pořízením štěněte a teď je z něj super pes. Předpokládam, že prostě po porodu budu hozena do vody a budu muset plavat. ![]()
Tak já to mám taky stejně, jsem ve 22 týdnu těhotenství a teda zatím si vůbec nedokážu představit, že bych už v dubnu měla být mamčou..,trochu mě to děsí, jak tu roli zvládnu..
Dětinská si pořád připadám dost, ráda utíkám do fantazie, i mladě vypadám. Navíc přítel je taky ve svých kristových letech ještě puboš a takový hračička… No chci nás oba vidět…, koukat na nás někdy z povzdálí a vidět se, to by byla asi zajímavá zkušenost, škoda, že to nejde.. ![]()
@zrnko úplně ti rozumím..mě je 31 (takže žádná extra mladá mamina), mám 4,5 letá dvojčata, s manželem máme svoji domácnost už nějakých 7 let a pořád si přijdu spíš jako puberťačka než jako máma od dětí. Teď nemyslím, že bych nebyla nějak zodpovědná - to všechno jsem, ale takový ten vnitřní pocit. Možná je to i tím, že většina lidí mi říká, že na svůj věk nevypadám
Plusem určitě je, že to mateřství nijak zvlášť nehrotím, všechno beru tak nějak intuitivně, nemám o děti přehnaný strach atd.
Karla
@Ice79 píše:
Chápu, co myslíš. Cítím to úplně stejně. I když mám dávno rodinu, sama si často připadám jako děcko. Když si vezmu mé dětství a mé rodiče, připadá mi, že ty děti a manžel snad nejsou ani mí. Že se tak nějak vyskytli.Těžko říct čím to je.
A já navíc hodně mladě i vypadám.
Zbývá jwn doufat, že děti mě jako matku berou.
jo to je přesně ono - taky mám pocit, že můj manžel a moje děti se „nějak vyskytli“ ![]()
Karla
Možná by to mohlo souviset i s tím, kdo toho kolik zažil a jaký vztah má se svými rodiči. Můj život zatím byl docela růžový, žádné extra velké tragedie nebo překážky, jsme nemuseli řešit (ano byly tu velké stresy po narození dvojčat, ale dopadlo to naštěstí dobře), k dětem jsem opravdu přišla jak „slepá k houslím“. Navíc mám rodinu stále nablízku, rodiče vídám každou chvíli, stále u nich jsem „jako doma“ i když už tam x let nebydlím ![]()
Karla
@Anonymní píše:
Možná by to mohlo souviset i s tím, kdo toho kolik zažil a jaký vztah má se svými rodiči. Můj život zatím byl docela růžový, žádné extra velké tragedie nebo překážky, jsme nemuseli řešit (ano byly tu velké stresy po narození dvojčat, ale dopadlo to naštěstí dobře), k dětem jsem opravdu přišla jak „slepá k houslím“. Navíc mám rodinu stále nablízku, rodiče vídám každou chvíli, stále u nich jsem „jako doma“ i když už tam x let nebydlím
Karla
Ja bych řekla, ze je to spíš vnitrnim nastavenim. Neměla jsem vždy hladký život, potkalo me i DN, ale pořád jsem duchem mládě. Možná po útěku z DN znovu. To období jsem sebe moc nevnímala, je to jakoby časová díra. Jen to tělo mému duševnímu nastavení neodpovídá
Teda az na obličej, ten mám stejně podobany jako v 17, i syn říká, ze vypadám (kvůli akne ) jako pubertacka, ale beru to jako kompliment. ![]()