Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Výchova jinak aneb Naomi Aldort
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Máte zkušenost s Práh Vychováváme děti a rosteme s nimi?
Přidejte zkušenost s Práh Vychováváme ...
Napsat příspěvek
Velikost písma:
10.2.16 04:56
@TerezkaM píše:
@Klementyna Přemýšlím, jak asi vznikají takové teorie..Přijde mi, že aby člověk dokázal uchopit výchovu za správný konec, musí mít vlastní zážitky z dětství s výchovou svých rodičů dobře zpracované. Oddělit nevhodné a nešťastně zvolené techniky výchovy jako fyzické tresty, frustraci rodičů vybíjenou na sobě, nadměrný křik a jiné neduhy od toho, že je třeba dát dítěti do života zdravé základy fungování světa kolem. Uvědomit si tu zodpovědnost, že co dítěti do života vštípím, to si s sebou ponese a že dítě není samorost a je třeba na něj dát pozor. Ne jako přehnaná autorita, ale láskyplný průvodce životem, který nezneužívá svého postavení rodiče, ale zároveň přesto je vždy tím, kdo má hlavní slovo. (Batole nebo šestileťák těžko můžou mít hlavní slovo, žejo, a není to nic proti jejich přirozenosti ani sebevědomí, prostě nejsou dostatečně zralí na zodpovědnost za sebe samé a teprve se všemu učí).
Dovedu si právě představit, že si někdo nese z dětství trauma, třeba fyzické tresty a vlastním dětem „žehná“ nevýchovou. A pak napíše takovou knížku. Z pohledu dítěte, které nemá hranice, nemá v životě bezpečné návyky, o které se může opřít, jako i to, že na nepořádek neexistuje kouzelná víla, ale jeho vlastní ruce, dost nešťastnou..
to se mi libi.
@aquawoman i to jak pises ty.
To uz mi trochu rovna ten zmatek v hlave, diky holky. Snad to jeste neni ztracene u 4,5 leteho. Ten nadmerny krik bych mela kocirovat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 07:18
@AniNevim Mně ta její argumentace taky přijde celkem rozumná, ale ta dobrovolnost je tu už přitažená za vlasy. Chápu, že tam jde o to, aby rodič nestál nad dítětem jako otrokář a dával rozkazy, ale šel vlastním příkladem, ale chybí mi tam to, že dítě má pocítit následek svých činů, což je podle mě dost důležitý bod výchovy. Když ho nepocítí, kde teda najde tu motivaci v dospělosti i to, co se mu zrovna nechce? Mně se taky nechce uklízet, ale mám ráda čistý a uklizený byt a tak tu nechuť překonám a jdu gruntovat. Když budu naučená, že to za mě někdo udělá, tak počkám, až přijde z práce můj neméněpořádkumilovný partner, řekne si „tady je teda svinčík, chudák moje žena toho měla asi dneska moc“ a uklidí to. (Což je ostatně řešení, které sama Aldort nabízí). No, já nevím, jak ji, ale mě by hanba fackovala.
Mě třeba přijde lepší dítě „pokárat“ bez obviňování (neříct třeba „tys mi tady našlapal“, ale upozornit, že doma se v botech na ven nechodí, malému dítěti vysvětlím proč, starší už to ví) a vyzvat ho k úklidu nějakou pozitivní motivací - třeba že si na to může vzít ten ruční vysavač, se kterým si rád hraje, že mu pomůžu, budeme to mít rychle hotové a můžeme si jt třeba hrát. A pochválím ho i za projevenou snahu, i když úklid nebude dokonalý. Ale když by odmítl uklízet, tak bych třeba já osobně ho vyzvala důůrazněji s tím, že každý u nás doma si po sobě uklízí a když našlapal on, tak by to měl uklidit taky on. Pokud by stále odmítal, tak bych řekla "fajn, budu to muset uklidit sama, ale pak nám nezbyde čas na hraní/čtení/televizi/apod. A až to hraní nebo televizi bude vyžadovat, tak opravdu říct říct ne. Takhle nějak bych to třeba udělala já, samozřejmě netvrdím, že je to jediný nebo dokonalý způsob.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 07:46
Samozřejmě manipulativní výchova stylem vydírání, nátlaku a naslibovaných odměn není úplně šťastná, to je asi jasný. Ale nechat dítě dělat jen to, co chce, je opačný extrém a nezdá se mi úplně stejně v pořádku. To by si pak nečistil zuby, protože ho to nebaví, šel by spát pozdě, protože se chce dívat na televizi a já bych litala a donekonečna shovívavě uklízela. Nevysvětlím-li to zavčas už batoleti, co pak udělám s 15tiletým klackem? 
Podle mě to chce zlatou střední cestu - nezneužívat svého postavení jako rodič, hračky třeba uklízet stylem „půjdeme se dívat na pohádku, pustíme si Fíka, ale nejdřív bychom měli uklidit hračky v pokojíčku do domečků (tak se u nás jmenují přihrádky z ikey 
), než začneme dělat další věc“. taky uklidíme nádobí od rozjezeného jídla, než běžíme ven kopat s míčem a auto dáme do garáže, než jdeme domů, ne? tak to v životě funguje, není na tom nic přehnaně autoritativního. akorát to chce opravdu přistupovat k dítěti tak, že mu všechno vysvětlím, povídám si s ním, odpovím na otázky a používám vhodná slova. vždyť stačí na otázku „proč musím jít spát?“ místo „protože jsem řekla!“ odpovědět „protože jsi ve vývinu a potřebuješ více spánku, abys byl zdravý a hezky rostl“ a hned je ta výchova jinde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 07:47
@Hoa Mai tak, ono stačí naučit je, že se věci dokončují, než se rozdělají nové a funguje to víceméně u všeho. takový návyk myslím nikomu na duši neublíží. rozhodně se to líp vnímá, než „uklízej, jinak nedostaneš kokinko“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 09:04
@Hoa Mai diky, ze ses rozepsala. Tak nejak to mam nastavene i ja a snazim se to nastavit i jemu. Ja teda i rikam, ze kdyz mi rika „Ne“, tak aby si to zapamatoval a az bude chtit neco po nas, take se mu muze stat, ze uslysi stejne „Neeee“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 09:12
@brulinka: Já teda s Naomi zdaleka ve všem nesouhlasím, někde mi její přístup přijde až moc radikální, ale zrovna tady má podle mě názor rozumný. Já jsem tak udcery vpodstatě postupovala. Ne z nějakého výchovnoho principu, ale protože jsem zkrátka líná, nerada si zbytečně komplikuju práci a vzít hadr a to bláto/rozlité mléko utřít sama je řádově jednodušší, než k tomu donutit batole, asistovat mu u toho a pak to po něm nepozorovaně opravovat nebo předělávat. Prostě jsem šla a udělala. Přitom jsem to ale komentovala, že to musíME uklidit a ptala se dcery, jestli mi půjde pomoct. Někdy řekla, že ne, ale většinou se s nadšením zapojila - pro batole je to hra a učení něčeho novoho, když se to správně podá, baví ho to. A přineslo to svoje plody, dcera postupně začala přebírat iniciativu a dneska (ve 3 letech) po sobě jednoduché věci umí uklidit samostatně, případně si řekne o pomoc a většinou se za nehodu i omluví. A šlo to bez řevu, bez nucení, bez trestů a odměn.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 09:16
@Hoa Mai Mě třeba nepřijde, že by Naomi říkala, že je třeba nějak maskovat důsledky těch dětských činů. Právě naopak k tomu přistupuje prostě upřímně, přímo, říká pravdu. Žádná manipulace, ani pozitivní, ani negativní a o tom to je.
Tam je jediné diskutabilní to, že ona považuje dítě za dobré už od narození a taky tak k němu přistupuje. Ono je dobré, ono vidí to dobro kolem a tak dělá dobré věci. Jednoduché. Dle Bible ale třeba dítě není dobré od narození, všichni se rodíme s hříchem. A i v Bibli je myslím obrazná pasáž o tom, že rodiče, které své děti milují, použijí „hůl“. I ten Bůh nás trestá, protože nás miluje, protože nám chce ukázat správnou cestu a varovat nás, že jdeme špatně. Bůh nám prostě dá pocítit důsledky svých činů právě proto, že nás miluje.
@TerezkaM Jak jsi psala o té zpracované výchově svých rodičů, tak z toho taky čerpám. Třeba mě asi nikdy, nebo minimálně motivovali k nějakým činům, něčím jiným (ta pozitivní motivace). Škola byla víceméně na mně. Moc je ani nezajímalo, jaké mám výsledky, do ničeho mě nenutili. A tohle se myslím odrazilo v pozitivním směru tak, že všechno co dělám, dělám s nadšením, protože já chci. Vychází to z vnitřní motivace. Studuji, protože mě to baví, nikdo mě do toho nenutí, toužím po vědomostech. Dělám to co mě baví a dělám to dobře. Na druhou stranu jsem měla typ výchovy, kde nemohl být žádný odpor. Slovo NE - prostě neexistovalo. A to se zase u mě odrazilo negativně. Do dnes neumím říkat lidem NE. A v dnešní době neumět říci NE, je docela problém. Těžko se mi říká NE i vlastním dětem. Učím se to říkat, ale dělá mi to velké problémy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 09:24
@Klementyna píše:
Já jednu takto vychovávající maminku potkala naposledy u doktora. To bylo něco neskutečnýho, kluk asi čtyřletý, ale normální terorista, furt chodil za mýma klukama a strkal do nich, nadával, ale fakt furt nadával, dělal, že po nich střílí pistolí, naznačoval že jim dá pěstí do obličeje a jeho maminka pořád líbezným hlasem: „ale Filípku, podej hezky chlapečkovi nějakou hračku, on si s tebou bude hrát…“Já jsem si myslela: „no jistě, ty kozo blbá, určitě si s ním budou chtít hrát!“ a ona pořád: „ale Filípku…“ to mi bude znít v uších ještě dlouho
Pořád jsem čekala, že toho kluka nějak spacifikuje, že to přece není možné, ale prostě nic! Jen donekonečna krásným hlasem „ale Filípku…“
A z čeho usuzuješ, že ta maminka vychovávala podle Naomi Aldort (nebo co znamená to „takto vychovávající“)? Tohle nemá ani s Naomi ani s Nevýchovou vůbec nic společného. Na tohle narážím hrozně často - lidi mají nějakou svoji nepodloženou představu o negativních výsledcích nějakého „alternativního“ výchovného stylu, potkají někde dítě, které tuto jejich představu naplňuje, a prohlásí ho za ukázku toho stylu, čímž si potvrdí jeho špatnost. A že to s tím stylem, tak jak je autorem zamýšlen a popsán, nemá nic společného, to je jedno…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 09:27
Holky já nevím, ale mě to přijde na jednu stranu šílené. Jednak mi to přijde strašně „hloupé“ ve smyslu, že je to pouze trend dnešní doby, kdy v podstatě logické, intuitivní výchovné postupy někdo zabalí do hezčích a učenějších slov, trochu to dožene do absurdna a pak to prezentuje jako rabr/volnou/nevýchovu (ano vím že je mezi tím rozdíl, ale na vysvětlení mého názoru nepodstatné) a vydělává na zmatených matkách, které akorát jsou masírovány okolím (a epipinem ) o spŕavnosti takovýchto metodách. 
většina normálních, přičetných a soudných mamin přece sama selským rozumem dítě nebije, snaží se nekřičet a vysvětlit…ale jak píšu s rozumem, srovnávat dítě s dospělým přítelem je prostě nereálné. Ať už z rozumového hlediska, sociálního i psychického vyspění 
nehledě na to, že mě osobně přijde tyto „výchovy“ ve většině případu jako omluva pro líné matky své děti vychovávat - což je ale jen můj názor a pocit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 09:42
@Kassy Souhlasím. To je to dnešní paušalizování…
@saadet Já třeba intuitivně vnímám, že manipulovat s dítětem (jak odměnou, či trestem) není dobré a nic číst nemusím. Ale on je zase rozdíl nechat pocítit důsledek svých činů, to není trest. Mě třeba kniha pomohla, hlavně k pochopení důsledků výchovy, která byla spáchána na mě 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 09:48
@aquawoman jasně rozumím ale tak pak se dá k slovičkařit o tom jakým způsobem necháme dítě pocítit důsledek jeho činů, někdo může něco chápat už jako trest, víš co myslím?? Nevím pravda je i to co píše @Kassy ale nutno říct, že já jsem se setkala s někým kdo správně aplikuje určité výchovné alternativní metody POUZE tady na emiminu. V reálu je to pouze jako mnou popsáno, či jako výše zmíněný příklad
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 10:01
@TerezkaM @AniNevim souhlas. A úplatky sladkostma (nebo ppozději penězma) taky nevedu. jednak na to nejsem zvyklá, u nás se to nedělalo a setkala jsem se s tím až v dospělosti u jiných a jednak mi to přijde nelogické. To, že nebudeme mít čas na společné hraní, když budu uklízet sama jeho svinčík logiku podle mě má, ale jak s tím souvisí sladkosti jsem nikdy nepochopila.
@aquawoman Nejde o maskování důsledků, ale o to, že podle mě tak jak to navrhuje ona, ty důsledky dítě nepocítí, když „se to“ uklidí za něj. To už by mi přišel logičtější úplně přirozený důsledek - dítě našlape, samo si to neuklidí, maminka to taky uklízet nebude (protože ona nenašlapala, půjde dítěti příkladem jen v tom, že bude uklízet sama po sobě), takže tam to bláto zůstane a dítě, až tam půjde v ponožkách a bude si tam hrát třeba s autíčkem, si umaže tepláky, ponožky a autíčko. Což mu nebude příjemné a tak samo přijde na to, že bude přístě výhodnější to uklidit, aby se pak neumazalo.
To, že je dítě od narození dobré, to bych brala, ale podle mě se to vůbec nevylučuje s tím, že nemusí chtít uklízet, učit se, venčit psa atd. To jsou totiž společenské konvence a pravidla. Dítě může být dobré, ale dělá to, co je pro něj přirozené a společenské konvence nejsou přirozené. Bohužel (pro dítě) s tím, jak je společnost vyspělejší, roste míra té nepřirozenosti kolem a tím víc se musí učit. V africké chatrči bude asi úplně jedno, jestli má nohy čisté, špinavé, jestli chodí v botách nebo naboso. Ve vyspělé civilizaci, kde lité žijí v bytech, to holt jedno není a dítě se musí naučit, že jsou prostě boty na ven a na doma, i když to je pro něj třeba ze začátku nepřirozené a pochopí to až později.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 10:18
@saadet To bude individuální. No rozhodně není dobré říct dítěti, když něco ne/udělalo, že ne/dostane bonbon - v tom vnímám tu manipulaci. Byť to tak někdo jiný nemusí vidět. A určitě je mnoho situací, kdy nechat pocítit důsledek špatných činů, je problematické. Ale ono kolikrát stačí, když to dítě vidí, vnímá a registruje. Není potřeba ještě „přilévat do ohně“ dalším trestem.
Mě třeba přijde úsměvné, když jedno dítě udělá něco druhému a maminka se postaví - tak a jdeme se omluvit. Požaduje po dítěti omluvu a ono se „šprajcne“ a nevydá ani hlásků. Maminka pohrozí, že když se neomluví, tak odchází z herničky. Jsou tam chvílí, dítě se samozřejmě neomluví, ale jít pryč nechce, takže ho z řevem obléká a jdou pryč.. Nevím.
Já tohle řeším jinak a třeba mi někdo řekne, že špatně. Ale když moje dítě udělá něco špatného, ta mu řeknu, ať se podívá, že „chlapeček je smutný“, či jinak popíši realitu - podle situace. Řeknu mu, že kdyby se omluvil/vrátil hračku, apod. tak by to chlapečka potěšilo. Nebo často mu nabídnu pohled z jeho strany - jak by se mu líbilo, kdyby tohle někdo udělal jemu. Ale konečné rozhodnutí nechám na něm - nevyhrožuji stylem - když to neuděláš, jdeme pryč. Prostě se snažím, za všech okolnosti, aby dítě dělalo věci, protože ono samo chce, protože vidí, že to tak je správné. A třeba to nefunguje hned, ale jednou to tomu dítěti sepne. Dítě, které dostane jako trest to, že se jde pryč z herničky, se třeba příště omluví jen proto, aby tam prostě zůstalo. Jen prostě potlačí trochu své ego, omluví se a dál si jede svoje. Chybí mi tam to uvědomění si a opravdu upřímná omluva.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 10:38
@Hoa Mai No jasně, jiná kultura, jiný styl života.. Ale dítě když se narodí, tak nějak automaticky vnímá, že je v té chatrči a špína pro něho není zlo… až časem na to přijde. Krásný byl ten dokument Babies (https://www.youtube.com/watch?…) byť se každé dítě narodilo na jiném kontinentu, v jiné kultuře, tak ten vývoj první rok je úplně stejný - všude.
A pak to bude asi i o prioritách té každé ženy/matky. Pro mě jsou nějaké zablácené boty nepodstatné - nevidí to teď, OK, uvidí to později. Každé dítě se jednou naučí zouvat si boty, aby neušpinilo podlahu, atd. Některé dříve, jiné později, no a? Pro mě to fakt není podstatné kdy. Ale to, že se umí podělit s dětmi, že není lakomé - to mi přijde mnohem důležitější. Ale v konečném důsledku mi jde hlavně o správný motiv toho dítěte, ať nedělá něco, protože se to tak má dělat, ale protože to tak opravdu cítí a chce (rádo se podělí, omluví, atd.)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.2.16 10:45
Komunikační S. A.L. V.E.
Mnoho rodičů se ptá na přesná slova, která by jim pomohla přejít od popírání k uznání a podpoře. Formulace S. A.L. V.E. vám pomůže orientovat se na dítě, na potvrzení jeho zkušenosti. Dítě pak může opustit emoce a efektivně řešit situaci po svém. S (separate) - Oddělte se od chování dítěte a od jeho emocí pomocí tichého hovoru Sami Se Sebou. Je to ten nejtěžší krok; jakmile ho zvládnete, ostatní půjde snadno. Všimněte si, že když akce dítěte vyvolá vaši reakci, je to mysl, která vám vkládá slova do úst. Funguje jako počítačový program: Dítě něco udělá a ve vaší hlavě se automaticky otevře okno. To je samo o sobě neškodné, ale nesmíte nahlas číst, co se v okně objeví. Jste-li rozčilení, je nesprávné mluvit a jednat a jen to zhoršuje situaci. Nechcete tak mluvit. Nejsou to vaše skutečné úmysly a nejste to vy. Později svých slov a činů litujete, staví zeď mezi vás a dítě a to vše dokazuje jejich neautentičnost. Čtěte si slova v automatickém okně v hlavě potichu. To dítě nemůže zranit. Sledujte slova, která byste málem vyslovili. Plně si vše přehrajte v hlavě, představte si, co byste chtěli udělat, vyvolejte vzpomínky z minulosti. Tato vizualizace zabere méně než minutu a nikomu neublíží. Jsou to všechno jen vaše pocity, není důvod něco dělat nebo říkat. Je to pouze stará nahrávka, nejste to už vy, tady a teď. Tento průzkum vlastních myšlenek může zpočátku zabrat více než jednu minutu. Začněte tím, že myšlenky berte na vědomí a nechte je plynout. Zapište si je, ať je později můžete lépe analyzovat. Časem se budete v mysli lépe orientovat a celý tento drobný myšlenkový proces zvládnete najednou.
Průzkum myšlenek • Sledujte, která slova ve vás vyvolávají vztek, nevůli, lítost nebo kritiku. Jsou to opravdu „vaše" slova? Opravdu jim věříte? Myšlenky typu „nikdy se to nenaučí„, „neměl by se tak chovat“ nebo „měla by být zodpovědnější" jsou jen staré záznamy a vy jim někdy dokonce ani nevěříte. Možná to říkají druzí, možná jsou to vaše obavy, vzpomínky nebo vaše cíle. Ať tak či onak, stojí vám v cestě, abyste mohli milovat dítě takové, jaké je, a abyste mu rozuměli. • Sledujte, co s vámi tyto myšlenky dělají, pokud je berete vážně. Sledujte ve své mysli, jak se chováte k dítěti, pokud myšlenkám podlehnete. • Přemýšlejte, jací byste byli bez těchto myšlenek. Bez nich totiž reagujete na dítě,
nikoli na stereotypy ve své hlavě. Pokuste se si představit, jak danou situaci s dítětem řešíte bez kontrolování a odmítání. Vaše myšlenky nezmizí, zůstávají uvnitř vás. Prostě si představte, kdo jste bez nich. Bez omezujících názorů může vytrysknout opravdové já, milující bezpodmínečně. • Pozorujte, zda to, co vaše mysl říká o dítěti, není vlastně pravda o vás. Obvykle na druhých vidíme své vlastní potřeby. „Neměl by se tak chovat" se tím mění na větu „Neměla bych se tak chovat… ke svému dítěti." „Nikdy se to nenaučí" může připomínat, abyste se učili být rodičem; „měla by mít víc zodpovědnosti" může znamenat zásadní výzvu pro vás být zodpovědný za své myšlenky a vůbec za svůj život.
Jakmile pochopíte, jak vás myšlenky matou, zjistíte, že vaše skutečné já je plné bezpodmínečné lásky. Místo, abyste přenášeli na dítě své úzkosti, dáte mu lásku, která odjakživa existuje. Když odhodíte hromadu harampádí svých myšlenek, osvítí vás poznání, kým skutečně jste, a dítě vidíte v láskyplném světle.
A (attention) - Věnujte pozornost dítěti. Potichu jste prozkoumali své myšlenky, které nemají s dítětem nic společného, a nyní obraťte pozornost od sebe a svého vnitřního hovoru k dítěti.
L (listen) - Poslouchejte, co dítě říká, sledujte, co jeho činnost naznačuje. A snažte se více naslouchat. Udržujte oční kontakt s dítětem a dávejte takové otázky, aby se mohlo lépe rozhovořit. Pokud se vyjadřuje neverbálně, dejte najevo, že rozumíte.
V (validate) - Uznejte pocity dítěte a potřeby, které projevuje. Nedramatizujte to a nepřidávejte své vlastní stanovisko. Naslouchání a uznání jsou projevy lásky. Pokud se vám to daří, vytváříte si vazbu s dítětem, jste plně přítomni a chováte se přirozeně.
E (empower) - Povzbuďte dítě. Nepřekážejte mu na jeho cestě a věřte mu; tím mu umožníte, aby se vypořádalo s vlastním rozzlobením. Projevte důvěru v jeho schopnosti tím, že mu nebudete foukat každou bolístku a honem vše řešit. Děti vnímají své potřeby, nalézají řešení a mají nápady, pokud cítí víru ve vlastní schopnosti, dostávají důvěru a nejsou svázané rodičovskými očekáváními a emocemi. Pocity stojí v cestě účelnému jednání. Jakmile je dítě vyjádří, osvobodí se od nich a může buď nechat celou věc být, nebo nalézt řešení. Rychle a přirozeně tak udělá to, co jste dělali vy při zkoumání svých myšlenek.
Devítiletý Karlík brečel, protože jeho sestra Jitka s ním nedohrála Monopoly. „Chci tu hru dohrát, málem jsem už zvítězil!“ brečel. Jejich matka Ela už už chtěla věc rozsoudit, nicméně se zarazila, oddělila svoji reakci od problému dětí a tiše si to promyslela (tedy provedla S z formulky S. A.L. V.E.). Představila si, jak ječí na Jitku, že to je od ní ošklivé a neslušné, a jak ji nutí dokončit hru. Pak si myšlenky v hlavě probrala a bylo jí jasné, že nemá pravdu: Její dcera není vůbec neslušná a její schopnost prosadit se je dobrá věc. Nechala tedy problém, jak byl, a obrátila svou pozornost (tedy provedla bod A) ke Karlíkovi a naslouchala mu (bod L). Jak ty jsi byl nadšený, že vyhraješ. Jsi teď zklamaný, že jsi to nemohl dohrát?“ „Chci a chci dokončit tu hru,“ trval na svém Karlík. Je to tak, že ty chceš hru dokončit a Jitka nechce.“ „Nechce hrát, protože jsem vyhrával,“ řekl Karlík. Ela se držela uznání a naslouchání, ale nic pro Karlíka neudělala, nezměnila, co se
stalo. Neřešila situaci za něj a tím se mu dostalo povzbuzení, jako by mu řekla: „Slyším, co říkáš, nevidím v tom problém a vím, že to zvládneš.“ Za chvíli se uklidnil a začal mluvit o něčem jiném. Karlík se cítil v kontaktu s matkou, protože ho vyslechla a potvrdila jeho pocity a zopakovala situaci tak, jak ji sám viděl. Nezveličovala problém, nemíchala do něj své emoce či názory. Její důvěra a přítomnost umožnily Karlíkovi problém překonat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
