Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zbavil se tady někdo bulimie?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.12.12 14:23
Já byla bulimička, kolem 17.roku. Ne ze stresu, ale prostě bulimička jak se patří 
Jen „pár vyvolených“ má na to dostat se z toho definitivně bez vnější pomoci. Takže budeš muset překousnout to, že nechceš doktora a nějakýho si najít, jsi v hodně blbý situaci, dětství a dospívání se do mozku dost zažírá, těžko se pak proti zvracení bojuje, když se ti de facto vrací pocity z minulosti. Takže až tě to začne štvát opravu, psychologa si určitě najdeš 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.12.12 14:30
Ahoj, myslím si, že by sis měla s manželem opravdu vážně promluvit, že toho je na tebe moc a říct mu otevřeně o problémech, které kvůli stresu máš. Možná by od věci opravdu nebyla návštěva psychologa, který tě naučí relaxovat a promluví si s tebou o tom. Pokud k němu jít nechceš, zkus sama odpočívat, když bude prcek spát, nebo nějaký lehký koníček. Prostě se odreagovat.
V dospívání jsem trpěla anorexií střídanou s bulimií, právě kvůli matčinému perfekcionismu. Chodila jsem k psychologovi a naštěstí jsem se toho nakonec zbavila sama, ale dodnes trochu víc řeším váhu a kila.
Přeju ti, ať se toho zbavíš. Není to nic příjemného a hlavně dlouhodobě to ničí zdraví docela fest
- Citovat
- Upravit
10.12.12 14:30
Ja jem se ji zbavila, ale ja jsem byla Bulimicka a nezvracela jsem ze stresu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.12 14:57
Mezi 16 a 21 jsem trpěla anorexií kombinovanou s bulemii. Téměř vůbec jsem nejedla a když jsem si dala třeba večer s přáteli pizzu, chipsu a pod., okamžitě jsem to běžela vyzvracet. Zvracela jsem denně, někdy po jednom jablku, rohlíku. Někdy kolem 21 let jsem poznala současného manžela a přestala jsem „blbnout“. Teď je mi 27 a pořád se ještě nemůžu „přežrat“ a musím se hlídat, protože můj žaludek to prostě nezvládá. Stejně jako anonymní ze 14:30 pořád trošku víc řeším váhu a kila (mám teď 64 / 165 
) a občas mám blbý pocit, který dokážu rozumově zvládnout. Krušným testem pro mě byly těhotenské nevolnosti, které se mě držely 1. trimestr a ve 3. trimestru se na chvilku vrátily. Rozlišit, kdy je mi opravdu blbě a kdy je to jen blbý pocit po nájezdu na ledničku. Ale jo, myslím, že i to jsem zvládla. Teď mě to čeká znova. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.12 15:08
@Anonymní píše:
Zdravím všechny,
nezlobte se za anonym, ale nechci tu být takhle veřejně.
Mám problém, není to asi přímo bulimie, ale zvracení ze stresu. V dětství a pubertě jsem měla problém s otčímem, který mě šikanoval, později měl i snahu i osahávat, atd…tenkrát jsem z nervů zvracela, omdlévala a v osmnácti utekla z domu k prarodičům.
Od té doby byl se zvracením pokoj.
Teď mám skoro rok a půl staré dítě, manžela…a problémy s manželem. Je hodně cholerický, výbušný, hodně pracovně zaneprázdněný, věčně vynervovaný. Doma je pořád uklizeno, naveřeno, napečeno, vypráno, vyžehleno, ale pokaždé, když je v neděli doma se hrozně hádáme, hledá chyby všude, i kde nejsou a já všechen jeho nahromaděný stres odskáču. On si to prý uvědomuje, vždy si pak za to nadává, ale bohužel je taková povaha, stejně jako jeho otec a opakuje se to pořád dokola.
Vrátilo se to, že když mám nervy - teď už skoro pořád, jdu se vyzvracet, teď už zvracím každý den, ne všechna jídla, ale jednou, dvakrát za den ano. Nesnáším se za to, ale kdoví proč mě to uklidňuje, manželovi jsem to už jednou v breku řekla.
Nejsem nějak podvyživená, vážím 52 kg, mám 165cm.
Ale potřebuji se toho zbavit.
Prosím neraďte mi psychologa, k tomu jít nechci.
Předem děkuji za vaše názory a zkušenosti.
Ahoj, ano, jde to. Já byla bulimička od 14 - 25 let! Jde to, ale jenom vlastním rozhodnutím, uvědoměním a děsnou disciplínou.
Je to v jádru jednoduchý, doma tě to žere - a ty obracíš nenávist vůči sobě 
jen abys ji neventilovala ven. Možná prostě raději nenávidíš sebe, než vidět reálný svět. Kdybych ti mohla nějak píchnout, napiš SZ, opravdu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.12 15:13
Ahoj, taky jsem byla (jsem bulimička) drži se mě to 10 let.. a ikdyž bojuju jak bojuju.. myslim si, že se toho člověk nikdy uplně nezbavi 
mam zasebou psychologa, nějaké antidepresiva..
v těhotenstvi a po porodu jsem se držela byla jsem na sebe hrda.. ale ted přišly nějaké starosti a ja v tom litam zase znova
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.12 15:19
@Helll Ahoj, to je mi moc líto. Jen za sebe si myslím, že pokud sebě vědomě nezačneš brát jako svého valstního parťáka pro život, tak se to zvrátit nedá. (Nevím, jestli je pochopitelné, o čem píšu ).
Ty jsi sama pro sebe nejdůležitější nástroj pro život - a tak bys to ěla i brát, tvoje tělo je dopravní prostředek, m který si zaslouží péči tak, jako ty
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.12 15:31
Ahoj, ja byla bulimicka od 16 do 19 let, ted je mi 21 a da se rict, ze je to uz za mnou, jen treba jedenkrat za 1-2mesice to na me zase prijde. Chodila jsem zvracet kvuli jidlu, ale i kdyz jsem treba citila, ze se mi deje nejaka krivda a kdyz jsem se s nekym pohadala, tak se da rict, ze me to nejak uklidnovalo. Taky jsem nechodila k psychologovi, ale pomohl mi z toho pritel. Mela by sis s manzelem vazne promluvit a ne jen v hadce, ale v klidu si s nim sednout a vyhybat se takovym stresovym situacim. Vim, ze je to tezke, kdyz je manzel cholerik a mas starosti jeste kolem domu a miminka. Ale uz jen kvuli miminku bys mela byt silna. Ja mam boxovaci pytel a kdyz jsem nastvana a ve stresu, tak se z toho vymlatim. Taky si zkus najit neco, co ti pomuze se uklidnit. Preju hodne stesti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.12.12 18:18
Já se obávám, že pokud zvracíš z nervů, bude hodně těžké se toho zbavit. Doporučuju promluvit s manželem a navštívit psychologa, ač tomu třeba nevěříš.
Nebo když se pohádáte, budeš cítit, že je ti zle, chceš jít zvracet, utéct ven, pryč z toho nervního prostředí. Pak to třeba zvládneš ustát.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
marienela
10.12.12 18:26
Milá anonymní, myslím, že můžu už po 4 „normálních“ letech říct, že jsem vyléčená bulimička. Měla jsem to podobně, tj. z tlaku v rodině, despotického otce apod., ovšem ani když tyto vnější problémy po odstěhování vpodstatě odezněly, stále jsem se v tom několik let plácala, včetně asi milionu pokusů s tím přestat. Za sebe teda bohužel musím říct, že svépomocí to nejde, zvlášť když je to v člověku zabudované od dětsví/mládí a má to jako naučený vzorec pro „řešení“ zátěžových situací. Psycholog mně osobně taky nepomohl. Pomohlo mi jediné - psychiatr a antidepresiva (Fluzak). Hodně jsem po nich zhubla, což mi samo sobě hodně pomohlo, protože do té doby jsem měla váhu jako na houpačce, a problémy s přejídáním/zvracením během půl roku zcela vymizely. Měla jsem strach ty prášky přestat brát, aby se to nevrátilo, ale po 3 letech se mi to podařilo a s odstupem to rozhodnutí je brát chápu jako jedno z nejlepších, které jsem v životě udělala. Po dokončení léčby se mi nemoc už nikdy nevrátila ani náznakem, a to jsem s ní bojovala 7 dlouhých let (13-21). Moc držím palce!!!
- Citovat
- Upravit
10.12.12 18:54
@marienela Asi trošku mimo téma, ale zeptám se i tak - Jak vlastně fungují antidepresiva? Otupí tě? Nebo máš permanentně lepší náladu? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
marienela
10.12.12 21:36
@rejžička No, já nevím, jestli se to dá nějak zobecnit, takže budu mluvit jen za sebe - prostě tě to nepustí úplně „dolů“, nedovolí ti to mít ty depresivní, zničující stavy, kdy všechno nenávidíš. Jakoby ti stanovily hraniční bod nálady kolem nuly a níž to nejde. Neprožíváš úplně naplno utrpení a bolest, i když víš, že normálně by tě to semlelo. Celkově to dodá energii, chuť do života, řekla bych i optimismus. Nějaké utlumení určitě ne, to podle mě spíš dělají jiné typy prášků (možná ty na maniodepresivitu). Myslím, že klasická dnešní antidepresiva určitě ne. Ty moje, Fluzak, se právě doporučují bulimičkám, protože vedlejší účinek je tlumení chuti k jídlu, takže úplně zastavily moje přejídací záchvaty. Tak nějak přirozeně jsem díky nic začala jíst normálně, nutkání zajídat smutek mě úplně přešlo, což pořádně nechápu, jak se to těm práškům povedlo:), protože jsem s tím fakt sama bojovala léta všemi prostředky…snad jsem odpověděla na tvou otázku a je to aspoň trochu srozumitelné…jestli ne, dej vědět, pokusím se to nějak ještě upřesnit 
- Citovat
- Upravit
marienela
10.12.12 21:40
@rejžička píše:
@marienela Asi trošku mimo téma, ale zeptám se i tak - Jak vlastně fungují antidepresiva? Otupí tě? Nebo máš permanentně lepší náladu?
Ještě bych dodala: špatnou náladu mít klidně můžeš, obecně i jiný negativní pocity, ale ne depresi, ne takovej ten smutek, co člověka ničí. jinak jsem si jako člověk připadala stejná jako dřív a ani okolí si ničeho nevšimlo…změna osobnosti se nekonala. Spíš otupění prožívání silné psychické bolesti.
- Citovat
- Upravit
11.12.12 07:30
@marienela Děkuju, moc hezky vysvětleno. Jdu si to přečíst ještě jednou. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Zdravím všechny,
nezlobte se za anonym, ale nechci tu být takhle veřejně.
Mám problém, není to asi přímo bulimie, ale zvracení ze stresu. V dětství a pubertě jsem měla problém s otčímem, který mě šikanoval, později měl i snahu i osahávat, atd…tenkrát jsem z nervů zvracela, omdlévala a v osmnácti utekla z domu k prarodičům.
Od té doby byl se zvracením pokoj.
Teď mám skoro rok a půl staré dítě, manžela…a problémy s manželem. Je hodně cholerický, výbušný, hodně pracovně zaneprázdněný, věčně vynervovaný. Doma je pořád uklizeno, naveřeno, napečeno, vypráno, vyžehleno, ale pokaždé, když je v neděli doma se hrozně hádáme, hledá chyby všude, i kde nejsou a já všechen jeho nahromaděný stres odskáču. On si to prý uvědomuje, vždy si pak za to nadává, ale bohužel je taková povaha, stejně jako jeho otec a opakuje se to pořád dokola.
Vrátilo se to, že když mám nervy - teď už skoro pořád, jdu se vyzvracet, teď už zvracím každý den, ne všechna jídla, ale jednou, dvakrát za den ano. Nesnáším se za to, ale kdoví proč mě to uklidňuje, manželovi jsem to už jednou v breku řekla.
Nejsem nějak podvyživená, vážím 52 kg, mám 165cm.
Ale potřebuji se toho zbavit.
Prosím neraďte mi psychologa, k tomu jít nechci.
Předem děkuji za vaše názory a zkušenosti.