Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
To je takovej osobnostní typ - citový, extravertní + blbá výchova. Všechno hnusný musí ven. Takovým pomáhá, když to začnou dělat úplně naopak, než doposud - jít včas do sebe a uvědomit si, že zodpovědnost je její, a že má makat na sobě sama a nemůže hledat donekonečna chyby na druhých a házet svojí sebevýchovu pořád na své rodiče, kteří tedy to těžce nezvládli.
Jo, znám. Akorad ta moje na to má psychiatra ale moc tam nechce chodit. Je jedno jestli volá, přijede… každý kontakt vede k její nespokojenosti a k tomu jak jsem já ta zlá a neschopná. Pokud chytne vlnu výčitek, zamrznu, nedokážu ji odpovědět. Každá odpověď vede k další scéně. A když to její chování neplatí na mě začíná si brát jako rukojmí vnoučata. Když nebudeš dělat to a tohle babička bude nešťastná a bude plakat. Vy nemáte babičku rádi protože nechcete sedět vedle mě. Tím svym negativním přístupem mě akorad dohnala k tomu že ji nezvedal telefony a jezdím tam opravdu málo. Vždycky docela hezkej den zkazí tím jak začne fnukat a dávat mi najevo jak jsem na ni zlá.
Takhle předně. Ty se za matku stydět nemusíš. Člověk se může stydět jen sám za sebe, ale nikdy ne za jiného člověka. Protože člověka nepředěláš. Ale to co ty popisuješ s matkou, to znám taky. Někdy je moje matka jako med, skvěle si rozumíme a pokecáme a někdy je jí zabít málo (obrazně řečeno). Všechno je špatně, každý je zloděj, každý chce jen ošulit, všechno komplikované, aby ona měla potíže. Ale zas ta moje je už dlouho v důchodu a možná se to zhoršilo věkem. A přitom bydlí v bytovce, o nic se nemusí starat, to my máme barák a zahradu a to v kuse něco, oni nic. bylo potřeba strhnout tapety a natřít to, veškeré příbuzenství a kamarádi slíbili, že pomůžou, nakonec cukli, že by je to zabilo a psychicky by to nezvládli. Já myslím, že zvládli, ale jejich volba, jejich byt, jejich ostuda, že to tam vypadá jak vypadá. Prý se na to nebudou dívat. Jak s tím? neporadím. Asi jen stýkat se co nejmín, vychytat ty chvíle, kdy se aspon trochu dá, jedním uchem tam a druhým ven, i když je to těžké, já vím, odpinkávat řeči, klást otázky a jít do hloubky, to většinou zažene člověka do úzkých, že mu začnou docházet argumenty a bud odejde uprostřed debaty, jako můj tchán, nebo řekne nechme toho, my se nedohodneme. Protože bychom se nedohodli ani tak. Naštěstí já bydlím dost daleko, jen si voláme, ale když jdu na návštěvu, tak to stojí za to a je to výživný. Vždy si řeknu, že kdoví jaká budu já v jejím věku. Doufám teda, že lepší.
Takové chování může být velmi vyčerpávající. Pokud je matka opravdu takhle emočně nestabilní, možná by mohla mít nějakou formu psychického onemocnění. Doporučila bych konzultaci s psychologem nebo psychiatrem, aby se zjistilo, zda je potřeba odborná pomoc. Pokud odmítá spolupracovat, zvažte, jak moc chcete s ní být v kontaktu, a zkuste nastavit jasné hranice, abyste chránila sebe a svou rodinu.
Nejsem psycholožka, ale něco mám nastudováno o psych. poruchách. Tvoje matka má zřejmě hraniční poruchu osobnosti. Zkus si o tom něco vygooglit, ať zjistíš, zdali je to pravda. Přečti si něco i o dalších poruchách z klastru B: histrionské a narcistické, některé projevy mají společné. A někdy mají lidé více těchto poruch najednou (tzv. komorbidita).
Projevy hraniční poruchy se dají psychoterapií zmírnit, ale dotyčný to musí chtít! Především matce neříkej (pokud zjistíš, že tu poruchu fakt má), že nějakou poruchu má.
Znám to a je šílené, že to máme téměř identické jak to popisuješ mám dojem že čtu bývalou ženu mého manžela. Úplně to samé. Je to šílené a hraničí to s šílenstvím.
A (nejen) proto jsem svoji mamu 6 let nevidela a za tu dobu jsem s ni mluvila telefonicky mene nez 10×.
Dobrý den, ráda bych poprosila o názory nebo zkušenosti ostatních, pokud se s tímto někdo setkal. Mám pocit, že matka je psychicky nemocná, nebo to bude povahou. Je taková vlastně skoro asi odjakživa, s věkem se to mírně zhoršuje. Není to tedy nějakým momentálním přechodem nebo tak podobně. Buď se chová přátelsky a je zkrátka naprosto v pohodě, nebo - a to je často - “nemá svůj den” a pak to stojí za to. Je labilní, vytočí ji každá blbost, má hysterické scény a NIKDY není chyba v ní, ale v ostatních kolem - pouze v rámci rodiny, k cizím si nic takového nedovolí a vlastně by to do ní okolí vůbec neřeklo, jaká umí být. Někdo se s ní chce v klidu pobavit o něčem a pokud s tím třeba nesouhlasí, je zle. Začne zvyšovat hlas nebo křičet, začne do toho motat x let staré křivdy, padají z ní hnusy a já jen koukám s otevřenou pusou, ta reakce je velmi nestandartní. Je někdy až hysterická a všimla jsem si, že úplně nejvíc ji rozčílí, když člověk zůstane naprosto v klidu - tedy nepřistoupí na její vlnu, nezačne taky zvyšovat hlas a hádat se. To ji rozběsní nejvíc, začne křičet ať toho nechám a ve finále to nevydrží a sama odejde. Já to prostě nechápu, je velmi emočně nestabilní, vyjít s takovým člověkem prostě nejde a nejhorší je, že je schopna dělat scény i po telefonu, strašně se pak za ni stydím, i před manželem. Umí být tak zlá, urážet, zesměšňovat, ponižovat, jen aby ona z toho vyšla nejlíp. Taky se ráda poslouchá a neustále si stěžuje, jak má všechno těžký, jak je unavená, že musí chodit do práce a pak letět na nákup a o tom povídá v jednom kuse (je jí 49 a práci má pohodovou, fyzicky nenáročnou). Já už jsem z ní úplně vynervovaná, vždy mám sevřený žaludek, co zas bude. Setkal se s tímto ještě někdo?