Změna vztahu, dítě s handicapem

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.19 15:56
Změna vztahu, dítě s handicapem

Jedná se o velmi citlivé téma, budu rada za anonymitu. Možná se pro citlivost tematu nedočkám hodně reakcí, budu ale rada i za jednu.
Chci se zeptat Vás, které mate dítě s nejakym handicapem, zda to ustal vas vztah s chlapem? Jiste to změní psychiku jak vaší, tak chlapa. Mate treba strach, ze zůstanete na vse sama I presto, ze chlapovi věříte? Taky se ve vas pere pocit viry ve zlepšení stavu ditete a stav beznaděje a deprese? Jeste jednou dekuji za anonymitu a za nejakou reakci. Vim, ze se o tom tezko mluvi. Dekuji

Reakce:
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.19 16:18

Ahoj, mám 4 letou dceru s fyzickým postižením. Náš vztah prošel několika bouřemi a to i přes to, že otec dceru velmi miluje. Vzhledem k tomu, jak jsou rehabilitace nákladné, tak se do práce prakticky přestěhoval a já jsem na cvičení, rehabilitace, domácnost a vše okolo zůstala sama. Často se cítím odstrčená, dcera nezvládne to, co zdravé děti v okruhu našich známých a já jsem s ní pořád sama. Co chodí do školky, je to mnohem, mnohem lepší. Našla jsem si práci na 3 hodiny denně, po dobu co je ve školce a jsem moc spokojená. Já se dostanu mezi lidi a přesto se jí můžu plně věnovat.
O pokud jde o strach, že zůstanu sama, tak ano, mám ho také.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.19 16:20
@Anonymní píše:
Ahoj, mám 4 letou dceru s fyzickým postižením. Náš vztah prošel několika bouřemi a to i přes to, že otec dceru velmi miluje. Vzhledem k tomu, jak jsou rehabilitace nákladné, tak se do práce prakticky přestěhoval a já jsem na cvičení, rehabilitace, domácnost a vše okolo zůstala sama. Často se cítím odstrčená, dcera nezvládne to, co zdravé děti v okruhu našich známých a já jsem s ní pořád sama. Co chodí do školky, je to mnohem, mnohem lepší. Našla jsem si práci na 3 hodiny denně, po dobu co je ve školce a jsem moc spokojená. Já se dostanu mezi lidi a přesto se jí můžu plně věnovat.
O pokud jde o strach, že zůstanu sama, tak ano, mám ho také.
:srdce: :srdce: moc vam děkuji za reakci. Držte se :srdce:
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.19 17:00

Máme dva syny, starší (8 let) nějakou formu PAS (patrně Aspergerův syndrom). Vztah s manželem to tedy nijak negativně nepoznamenalo, oba se k tomu snažíme přistupovat konstruktivně a jsme jednotní v tom, jak k synovi přistupovat. Je to pochopitelně ovlivněno i tím, že jeho „postižení“ není tak velké. V běžném životě nás to až tak neomezuje (různé terapie, cvičení… jsme absolvovali v minulosti, teď nás už nic takového nezatěžuje), náročnější je to finančně (úprava stravy nebo třeba poměrně drahá soukromá škola, která ale zajišťuje opravdu perfektní přístup).
Naopak bych řekla, že jsem v manželových očích dost stoupla tím, jak jsem vyhledávala a vyhodnocovala všechny informace a pak jsem to nějak „aplikovala“. Já si zase vážím toho, že mi v tom dal veškerou důvěru, že věřil mému úsudku a šli jsme tak i různými alternativními cestami a vybrali třeba i tu drahou školu.

Lalelale
Závislačka 4986 příspěvků 12.07.19 17:10

Moje kolegyně bohužel měla obě děti postižené. Jedno maličko, a druhé bohužel víc. Občas přiznala, že se s manželem pohádali, ale to je vzhledem k tomu tlaku asi nevyhnutelné, byli pořád po nemocnici, zkusili hledat naději i u nějakých pochybných léčitelů atd. Kolegyně byla hodně veselá a hodná, ale vím, že ji to hodně trápilo a občas pustila něco ve smyslu, že se jí těžce žije s tím, že její syn bude mít jednou asi dost problém mezi vrstevníky, s hledáním dívky… do toho diagnostika dopadla tak, že s tím asi nepůjde nikdy nic dělat. Řekla bych, že zažívala co ty - stav beznaděje a zároven doufání ve zlepšení. Ale jako rodina fungovali velmi dobře, pořád byli někde spolu, manžel ji každý den přišel vzít z práce na oběd, protože dělal kousek od ní. Děti měl určitě moc rád. No jen jak to píšu, tak je mi to líto. Přála bych zlepšení jí i tobě.

Kassor
Zasloužilá kecalka 823 příspěvků 12.07.19 18:18

Ja o tom tady uz i psala.. Zacatek byl (kdyz jsme videli, ze se dcera vyviji jinak) tezky a manzel potreboval mnohem vic casu si tu skutecnost priznat. Vztah mezi nami to ale nepoznamenalo, meli jsme vymeny nazoru a i ted obcas mivame :lol: ja se sama leckdy citim jako na houpacce a kdyz to na me padne, tak si i v soukromy pobulim, proste to potrebuju ze sebe dostat. Ale nejhorsi byl 1.rok… Drzim palce :kytka:

M197
Stálice 84 příspěvků 12.07.19 19:28

Ještě na vysoké škole jsem absolvovala půlroční semestr speciální pedagogiky, kdy nám prednasenala paní, jež učila ve škole pro deti s tezkymi formami postizeni. Z přednášek si nemapatuji nic tak dobře jako to, když řekla „Maminky od každého z děti znám velice dobře, tatínka skoro žádného. Většina z tatínku to dřív či později nezvládne a skoro všichni rodiče od našich deti jsou rozvedení.“ Nevím, jestli to tak je plošně, ale toto jsem z jejich úst opravdu slyšela. Za mě každopádně velkou účtu tem, kteří to společně zvládnou.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.19 20:16

My na to 2 jsme, ale někdy ty pocity prostě mám.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.19 20:16
@M197 píše:
Ještě na vysoké škole jsem absolvovala půlroční semestr speciální pedagogiky, kdy nám prednasenala paní, jež učila ve škole pro deti s tezkymi formami postizeni. Z přednášek si nemapatuji nic tak dobře jako to, když řekla „Maminky od každého z děti znám velice dobře, tatínka skoro žádného. Většina z tatínku to dřív či později nezvládne a skoro všichni rodiče od našich deti jsou rozvedení.“ Nevím, jestli to tak je plošně, ale toto jsem z jejich úst opravdu slyšela. Za mě každopádně velkou účtu tem, kteří to společně zvládnou.

Je i spousta tatínků kteří zůstali s dětmi sami…

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 12.07.19 22:41
@M197 píše:
Ještě na vysoké škole jsem absolvovala půlroční semestr speciální pedagogiky, kdy nám prednasenala paní, jež učila ve škole pro deti s tezkymi formami postizeni. Z přednášek si nemapatuji nic tak dobře jako to, když řekla „Maminky od každého z děti znám velice dobře, tatínka skoro žádného. Většina z tatínku to dřív či později nezvládne a skoro všichni rodiče od našich deti jsou rozvedení.“ Nevím, jestli to tak je plošně, ale toto jsem z jejich úst opravdu slyšela. Za mě každopádně velkou účtu tem, kteří to společně zvládnou.

S dětmi s postižením pracuji a řekla bych, že je to tak půl na půl. Mnoho takových rodin je úplných, tatínci fungují.
Je velmi důležité si připustit pravdu, ten fakt, že jejich dítě není zdravé, a s tímto faktem se vyrovnat. Dle mého názoru s tím tatínci mají větší potíže než maminky.
Inko kvůli práci, nebo smazat.

Tajeka
Kecalka 145 příspěvků 13.07.19 01:16

Mrkni na videa blogerky - mydusche

_BBQ_s
Echt Kelišová 9479 příspěvků 15.07.19 19:20
@M197 píše:
Ještě na vysoké škole jsem absolvovala půlroční semestr speciální pedagogiky, kdy nám prednasenala paní, jež učila ve škole pro deti s tezkymi formami postizeni. Z přednášek si nemapatuji nic tak dobře jako to, když řekla „Maminky od každého z děti znám velice dobře, tatínka skoro žádného. Většina z tatínku to dřív či později nezvládne a skoro všichni rodiče od našich deti jsou rozvedení.“ Nevím, jestli to tak je plošně, ale toto jsem z jejich úst opravdu slyšela. Za mě každopádně velkou účtu tem, kteří to společně zvládnou.

To je hrozne. Jeste me napadlo, jestli teda tatinci nejsou tak moc v praci, aby zaopatrili rodinu i dite.. Takhle to vypada, ze vubec.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.07.19 20:12

Náš syn se narodil úplně zdravý. Ve 2 letech ((krásně mluvil, znal všechna písmenka, byl bez plen.. atd) dostal zánět mozku. Původce - virus oparu. Následkem byla epilepsie. Po jednom šíleném několikatýdenním epi záchvatu se dostal na vozík a po dalším podobném už na něm zůstal.
Kluk je veselý, šťastný, nic ho nebolí, stále se směje - v pubertě je mentálně na úrovni cca 8-letého dítěte, sám se nenají, neoblékne, nikam si sám nedojde…
Můj muž, kterým jsem si byla na milion procent jista, že je kvalitní člověk, prohlásil v jeho 7 letech, že na dítě s postižením nemá, že chce ještě žít a odešel středem (myslím, že za dlouhovlasou bezdětnou krasavicí, která jej za pár měsíců stejně poslala do háje).
Já byla tenkrát před přestěhováním do blízkosti speciální školy, věci v krabicích, jednání o prodeji a koupi nového bytu… A byl to pro mne šok.
Ano, vím, už jsem nebyla ta veselá, šikovná, krásná, schopná a milá žena, kterou si bral. Byla jsem máma těžce postiženého dítěte. To, že odešel ode mne, to chápu (já bych sama se sebou taky nejraději nebyla). Ale že opustil i děti - to starší zdravé (nyní úspěšný a hodný student VŠ), i to postižené, to nechápu.
Postižené dítě si teď jednou za 4-6 týdnů vezme, dokonce u něj kluk občas i přespí, ale 9 týdnů prázdnin řeším jen já. Na obě děti ( student VŠ a postižený puberťák) mi platí 3500 Kč (sám se tak rozhodl).
Nejsme rozvedeni - představa, že bych musela s ním jít k nějakému soudci, je pro mne neřešitelná.
Já to ale (myslím) zvládla: přestěhovala jsem se do blízkosti synovy školy, syn úspěšně chodí do této školy, starší zdravé dítě úspěšně studuje, já žiju, chodím do práce, jsem vcelku pracovně úspěšná (byť ne tak, jak bych možná mohla být…)
Manžela nenávidím. Ne proto, že odešel ode mne - to vcelku chápu, to se stává. Ale že odepsal děti, že odepsal postižené dítě.
Vím, že boží mlýny melou a věřím, se jednou semelou i jeho.
Ale nenávidím ho.

Kassor
Zasloužilá kecalka 823 příspěvků 15.07.19 21:07
@Anonymní píše:
Náš syn se narodil úplně zdravý. Ve 2 letech ((krásně mluvil, znal všechna písmenka, byl bez plen.. atd) dostal zánět mozku. Původce - virus oparu. Následkem byla epilepsie. Po jednom šíleném několikatýdenním epi záchvatu se dostal na vozík a po dalším podobném už na něm zůstal.
Kluk je veselý, šťastný, nic ho nebolí, stále se směje - v pubertě je mentálně na úrovni cca 8-letého dítěte, sám se nenají, neoblékne, nikam si sám nedojde…
Můj muž, kterým jsem si byla na milion procent jista, že je kvalitní člověk, prohlásil v jeho 7 letech, že na dítě s postižením nemá, že chce ještě žít a odešel středem (myslím, že za dlouhovlasou bezdětnou krasavicí, která jej za pár měsíců stejně poslala do háje).
Já byla tenkrát před přestěhováním do blízkosti speciální školy, věci v krabicích, jednání o prodeji a koupi nového bytu… A byl to pro mne šok.
Ano, vím, už jsem nebyla ta veselá, šikovná, krásná, schopná a milá žena, kterou si bral. Byla jsem máma těžce postiženého dítěte. To, že odešel ode mne, to chápu (já bych sama se sebou taky nejraději nebyla). Ale že opustil i děti - to starší zdravé (nyní úspěšný a hodný student VŠ), i to postižené, to nechápu.
Postižené dítě si teď jednou za 4-6 týdnů vezme, dokonce u něj kluk občas i přespí, ale 9 týdnů prázdnin řeším jen já. Na obě děti ( student VŠ a postižený puberťák) mi platí 3500 Kč (sám se tak rozhodl).
Nejsme rozvedeni - představa, že bych musela s ním jít k nějakému soudci, je pro mne neřešitelná.
Já to ale (myslím) zvládla: přestěhovala jsem se do blízkosti synovy školy, syn úspěšně chodí do této školy, starší zdravé dítě úspěšně studuje, já žiju, chodím do práce, jsem vcelku pracovně úspěšná (byť ne tak, jak bych možná mohla být…)
Manžela nenávidím. Ne proto, že odešel ode mne - to vcelku chápu, to se stává. Ale že odepsal děti, že odepsal postižené dítě.
Vím, že boží mlýny melou a věřím, se jednou semelou i jeho.
Ale nenávidím ho.

Tohle je bohuzel strasna a bolestiva realita, ale Vase deti maji tu nejlepsi mamu na svete a to je to nejdulezitejsi :hug: tata je opravdu slaboch a tezko rict, jak to mohl svym detem udelat, tohle ja nepochopim… Ty penize jsou ale opravdu smesne, mate na obe deti opravdu smich, ale asi vite, proc se s nim nechcete handrkovat o vic… Zivot je tezky, ale taky verim, ze vsechno ma nejaky smysl. Ja si rikam, ze me postizeni me dcery ma neco naucit, ma zmenit muj pohled na svet, na zivot a to se i deje… Nevim, jaka bude budoucnost, kudy se veci vydaji, ale budu se s tim vsim prat a nevzdam se. Ziju pro ni a nasla jsem v tom sve poslani… Vam skladam ohromnou poklonu a ze srdce Vam preju, aby jste k sobe casem nasla partnera, ktery Vas podrzi a bude chapat :kytka: Ale pokud muzu trochu poradit, necitte nenavist ke svemu muzi, snazte se mu odpustit, pro Vas samotnou to bude dobre, nebude Vas vnitrne trapit nenavist a ulevi se Vam. Jste mnohem lepsi nez je on :kytka:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 15.07.19 21:52

Mam 10leteho syna s PAS, otec (si) jeho postizeni nikdy nepriznal. Rozvedli jsme se, ale synuv problem nebyl duvodem. Mam noveho partnera, ktery mi se synem uzasne pomaha.

Váš příspěvek
Reklama