Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zvládnu žít bez přátel?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
14.12.24 09:52
@Anonymní píše: Více
Já se odstěhovala nějakých 150km daleko od rodiny a přátel. Nikoho jsem tu neznala a taky jsem byla spíše introvert. Prakticky jsem si známé udělala aspoň díky práci 
Lepší než nic, jinak kontakt aspoň přes mobil, zr si s kamarády píšeme, tak nejsem aspoň úplně sama. Kamarádky s dětmi taky nemám, ale syn má zase kontakt s dětmi aspoň v jeslich 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.12.24 10:01
No, zvládnout se dá téměř všechno. Takže ano, bez přátel se žít dá. Otázka je, zda je to spokojený život. Řekla bych, že málokdo je natolik asociální, aby mu to dlouhodobě vyhovovalo.
Co otec tvých dětí, ten nemá nějaké přátele, se kterými byste se mohli scházet společně?
Jinak moje máma na tom byla podobně, vždy si přála mít kamarádky, ale má takovou povahu, že to nikdo s ní moc dlouho nevydržel. O to víc se bohužel upínala na nás, děti, vadilo jí, když jsme chtěli mít vlastní kamarády, přece se musíme věnovat vlastní matce, vlastní rodině, ne cizím lidem.
Tím nechci říct, že si za to můžeš, zakladatelko, někdy je i chyba na druhé straně.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.12.24 10:05
Dá se to, ale je to blbé. Já zas nemám žádnou rodinu, kromě dcery. Vůbec nikoho. Dělat si přátele jsem byla více méně donucena kvůli ní. Vyměnila bych je za milující mámu a muže.
- Citovat
- Upravit
14.12.24 10:09
Ja moc přátel také nemám. Nejbližší kamarádka z gymplu se trochu zbláznila (milion koček, psů, zanedbaná domácnost, všude zápach). Rada ji vidim, ale je v některých věcech mimo (vztahy s muži nezvládá) a navíc mluví jen ona a nedá mi příležitost. Bývala zábavná, ted si zavoláme 4× za rok a jen poslouchám její trable.
Druha kamarádka je zase perfekcionalistka - a ja jsem pak v depresi, jak má vše dokonale, ve vsem jasno. Připadám si pak taková méněcenná. Navštívíme se 2×za rok - máme si co povídat, ale dřív jsme spolu trávili 2 dny v týdnu (naše dcery jsou stejně staré - takže mateřskou jsme prožívaly společně).
Mam skvělou holku v práci - ale tam je zase jazyková bariéra (UK).
Ve vesnici se s nikým nepřátelím - jsme holt mimoni cela rodina. Mam dospělé děti a jsou mi blízké, mam úžasného partnera. Dovedu se dobře bavit s kamarády svých dospělých dětí - ale to je tak Silvestr, letní grilovačka, nějaká oslava během roku.
A zatim tedy netrpím. Mam málo času: domácnost, podnikání, péče o malé dítě, manžel furt v haji, pece o starého otce (so léta jeste o umírající mamu).
Nejmladší (5let) chodi od 2 let do školky - s dětmi si vyhraje. Poznamenaná tím podle me neni. Mame velkou rodinu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.12.24 10:11
Ridim se tim, ze pratele prichazeji a odchazeji, rodina zustava. Ziju v zahranici, kamaradky jsem nechala v CR, s nekterymi (dvema) jsem i nadale v kontaktu pres zpravy, i kdyz omezene. Pak v zahranici se vzdy s nekym seznamim a pak ty lidi odchazeji, stehuji se dal nebo se vraci domu. Mam tu hodne znamych, neoznacuju je ale za kamarady. A hlavne se uz k nikomu neupinam. Ono stejne ma diky detem malokdo cas se sejit, nejspokojenejsi jsem doma. My teda navstevy domu nezvali nikdy, ja moc spolecenska nejsem, kdyz uz, schazeli jsme se venku. Manzel to same. A ted s detmi je vubec problem se sejit napriklad na vanocnim trhu, nikdo nema cas, deti nemocne a podobne.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.12.24 10:18
Naše rodina stojí taky za prd. Mám prakticky jen mamku. Rodina partnera mě moc nebere, vlastní bratr není příjemná osoba, nevychází s ním ani mamka. Otec trpí stařeckou demencí a všechny jeho hrozné vlastnosti se se stářím zhoršují. Sestra je psychicky nemocná, nezajímá jí nic a nikdo a bydlí daleko. Trochu udržuju vztahy se švagrovou s mužovi rodiny (máme téměř stejně děti, tak občas něco podnikneme s dětmi).
Rozhodně bych dětem nebránila mít kamarády, naopak, se skřípěním zubů se snažím, aby dcera navázala kontakt. Ale bojím se, že jí i tak ovlivní, že jsem divná a nespolečenská
- Citovat
- Upravit
14.12.24 10:36
Asi se to dá, ale já bych to nedala. Kamarádky k životu potřebuju a je to zdravé i pro vztah. Neumím si představit, že můj muž nebude mít jediného kamaráda, nikdy nezajde s nikým na pivo, za sportem, na koncert,… Šílený. Jsem taky introvert, hodně svá, ale kamarádky mám velmi blízké a jsem za ně ráda.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.12.24 11:05
Pro mne jsou někteří přátelé daleko víc než někteří lidé z rodiny… sdílíme spolu fakt dobré i zlé, a to dost intenzivně, mám 3 top kámošky, kdy si můžeme zavolat ve tři ráno nebo sednout do auta a v slzách tam jet spát… a čeká mne tam vlídné objetí, teplý čaj, sklínka vína a porozumění a pochopení.. a totéž nabízím já.. 
to teda s každým z rodiny fakt nemám…
Znám lidi, co žijí hlavně v základní rodině a nějak se nedruží, nevidím na tom nic divného, protože každý jsme jiní a někomu to prostě nechybí…
Tobě to chybí, ale moc tlačíš na pilu. (na ty ženské..), musíte si prostě porozumět „samy od sebe“, s někým je to na drc, s někým to není nikdy..
Hele, není nic snazšího, než se seznámit s mamkou stejně starého dítěte - můžete jít jen do herničky, nebo na písek, chvíli posedět venku a dál se uvidí, jak si budou rozumět děti a jak vy… někdy to klapne, jindy ne…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.12.24 11:06
Zcela jiste ano, zvladnes. Vsude se najdou dobri lide, at by se clovek odstehoval kdekoliv.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.12.24 11:14
@Lucy75 píše: Více
Vidis, ja tohle neznam ani od kamaradek ani od rodiny. Ziju tak nejak sama pro sebe s nejblizsi rodinou a kdyz mam problem, resim ho sama se sebou a v sobe, max. si postezuju manzelovi. Ale vetsinou ani to ne. Ziju takto cely svuj zivot, jinak to ani neznam. Ale nerikam, ze by se mi to nelibilo, ale nepostestilo se mi nikdy se nejak blze zkamaradit. Mam ale rada svuj klid, jsem introvert.
- Citovat
- Upravit
14.12.24 11:18
@Anonymní píše: Více
no tak to máš těžký, jsi introuš, máš ráda svůj klid
mít intenzivního přítele moc o klidu není, nejce třeba aktuálně umřela maminka, která byla anděl, a už týden řvem spolu po nocích 
je to těžké a přátelství není zadáčo
měla jsem v práci výjezd, ale ona potřebovala zrovna fakt dořešit smuteční řeč, tak jsem prostě na chvíli zdrhla na wc, práce musela pár minut počkat a udělala jsem to pro ni,
protože prostě vím, že ona mne taky podrží,
třeba mi hodně pomohla a mooc podpořila při rozvodu i v následném složitém seznamkovém období.., vlastně všechny tři..
ale musíš počítat s tím, že deka se neháže pravidelně, obvykle se spolu smějem a fakt si rozumíme a řešíme srandičky a vtípky ale prostě když přijde krize, tak to může být časově i emočně velmi náročné…
a jsou to tak intenzivní vztahy, že za těch (více jak 25 let s každou z nich) jsme se i pohádaly a nebavily se.. třeba pár týdnů 
prostě je to vztah jako každý jiný, musí se o něj hodně pečovat…
Příspěvek upraven 14.12.24 v 11:20
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.12.24 11:19
Přátelství jsem dokázala navázat jen v dětství a ta přátelství se držela až do dospělosti. Pak šel každý svou cestou, každý bydlí jinde, má nové přátele, jediná mám děti, kontakty vymizely. Za těch 8 let (od narození prvního syna) jsem nové přátelství nenavázala, jsem introvert, dost možná spíše asociál. Paradoxně jsem z nepochopitelného důvdu magnet na lidi, často se se mnou dávají do řeči, lichotí mi, vnímám, že se snaží navázat přátelství, ale mě je jakákoliv pozornost vlastně nepříjemná a o nová přátelství nestojím. Přesto nemám pocit, že by to děti nějak ovlivňovalo a čím jsou starší, tím méně. Kamarády mají ve škole, školce, na kroužcích, běhají venku se sousedovic dětmi, účastní se školních přespávaček, táborů. A je jim úplně jedno jestli já u toho někde popíjím kafe s matkou některého jejich kamaráda. 
Navíc jejich tatínek je úplným opakem. Takže co se týká dětí, tak ne, myslím si, že moje děti to, že je jejich matka divná a nespolečenská neovlivňuje.
- Citovat
- Upravit
14.12.24 11:24
Ja jsem na tom podobně. V průběhu dospívání jsem měla hodně přátel, ale brzy jsem otěhotněla, odstěhovala se daleko a všechno vyšumelo. Jsem si vědoma, že jsem hodně náročná, pokud jde o přátelé, ne každý mi sedne a že bych s někým navázala nějaký vztah jen proto, abych nebyla sama, to nee. Momentálně můžu říct, že mám jednu blízkou přítelkyni, se kterou se vídáme několikrát do roka (bydli dal), ale to pouto přes to trvá. Poznaly jsme se skrz stejně staré děti, když jsem byla před lety na mateřské s dcerou. Manžel je taky introvert, takže ani moc spolecnych známých nemáme, že bychom se třeba navštěvovali s rodinami.
Fakt je ten, že mě to ani nějak nevadí. Kolikrat když třeba někdo vypráví, jak je každý den někde, s někým jiným, nebo je někdo zase u nich, pomalu ani den, kdy by něco s někým nepodnikali, tak mi úplně naskakujou pupínky, tohle fakt nechci.
Teď čekáme brzy mimčo, takže možná zase někoho poznám 
jinak samozřejmě nějaké kamarádky v práci mám, ale nikdy jsem netoužila to posunout někam dál. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.12.24 11:25
@Lucy75 Mýlíš se, není nic složitějšího, než se s nějakou mamkou seznámit a někam s ní zajít… Jak se to jako dělá? Věř mi, zkoušela jsem to xkrát, byla milá, snažila se konverzovat. Prostě asi nechtějí
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, tohle je jen taková moje předvánoční úvaha a možná postesknutí…? Anonym, nechci, aby se tu vědělo, co mě ve skutečnosti niterně trápí. Jsem 4. rokem na mateřské a celý život mám problém získávat přátele. Možná to u někoho vyvolá úšklebek, ale nemyslím si, že jsem špatný člověk. Jsem spíš zvláštní, možná od přátelství očekávám víc, než většina a pro ostatní je to příliš velký závazek. A nějakým způsobem lidi odpuzuju. Možná po tom přátelství příliš toužím a ostatní to odrazuje. I když teď už možná ani netoužím. Jde o to, že ti přátelé, které jsem měla, postupně odpadají. Odstěhovali jsme se a ta povrchní přátelství (do hospody, na vodu a tak) postupně šumí pryč. Kamarádka z dětství (asi nejbližší) stále nemá čas (pracuje, malé dítě…). Chápu to, ale je to otázka priorit. Druhá nejbližší kamarádka z VŠ bydlí skoro 300 km daleko. Teď se budeme stěhovat tam, odkud pocházím a já se zase bojím, že nikoho nenajdu, nezapadnu. Ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli 4leté dceři. Nemáme známé s dětmi. Chodí do školky, ale teď nějakou dobu nebude (nové místo, asi těžko uprostřed roku budou mít volno). Je extrovert. I mladší synek. Dalším mým nejbližším člověkem je máma, možná vůbec nejbližším, říkám jí vš a jsem s ní ráda. Ale co až tu nebude? Vím, hrozná úvaha, ale… Myslíte, že se dá žít život bez přátel, jen s mužem? Očekávám, že vyšumí i ostatní přátelství, když se vůbec nevídáme. Navázat nové kontakty je pro mě vážně obtížné…
Mně osobně to nevadí, zvykla jsem si za ty 4 roky, co žiji ve městě, kde nikoho neznám… Vadí mi to kvůli dětem (že mají matku mimoně) a bojím se, co se mnou bude, až děti odrostou, partnerství po letech třeba zešedne a já budu úplně sama.
A proč mi to vlastně jde tak těžko navazovat kontakty? Snažím se být milá, konverzovat, ale už jsem tolikrát neuspěla, že jsem čím dál nervoznější a je to začarovaný kruh. Jsem fakt asi divná. Možná je to výchovou, genetikou - povahou a možná tím, že jsem poprvé byla pořádně v kontaktu s dětma až ve škole. A vyrostla na malé vesnici s 20 lidmi.
Tak je mi z toho trochu smutno. A vlastně nevidím cestu ven. Všude to slyšíte, přátelství je strašně důležité a říká se, kdo nemá přátele, že je asi haj** a člověk na prd…