10. narozeniny, které neoslavila
- O životě
- Aletheia
- 05.08.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Narozeniny, které dívka z mého příběhu nikdy neoslavila.
Srpen byl jejím oblíbeným měsícem.
Měla ráda léto, prázdniny a den jejích 10. narozenin.
Vše klapalo tak, jak mělo.
Do školy chodila ráda, měla ráda společnost.
Milovala celé dny mezi paneláky a městským parkem.
Netrápilo ji jak vypadá, netrápilo jí, že nejsou bohatí.
A bylo to tak správně, byla dítě.
Děti mají být dětmi, neřešit starosti dospělých.
Být šťastné. Teď a tady.
Začalo to běžným ránem.
Nasnídala se a usedla s tátou nad ranní kakao. Táta pustil Nohavicu, jeho píseň Sarajevo jí dodnes připomene ten zvláštní den.
Snad je důležité podotknou jednu chybu té chvíle. Její táta byl nemocný. Jako malý kluk si rozbil hlavu a způsobil si těžkou epilepsii a mnoho operací mozku.
Dívenka to věděla. Byla to součást jejího života, věděla, co dělat, když měl táta záchvat. Věděla, za jak dlouho se musí probrat a kdy volat záchranku.
Až do toho dne si neuvědomovala ohromnou sílu toho onemocnění. Byla zvyklá na záchvaty, ale táta byl stále táta.
Po snídani a návštěvě známého z Prahy si šel dívčin táta lehnout.
Přišla dívčina kamarádka, aby s ní šla dívka ven, vždyť bylo tak krásně.
Dívka věděla, že se musí zeptat táty. Šla ho probudit aby se ho zeptala.
A tehdy se to stalo. Velký zlom, který změnil vše, co změnit mohl.
Dívka nemohla otce probudit, začala se třást.
Začala plakat.
Uviděla část tátova obličeje.
Byla modrá a nehybná.
Nebylo to modrá, jakou znala, byla naprosto odlišná.
Odlišná od čehokoliv, co kdy viděla.
Pootočila otce a věděla, že něco není dobře.
Byl tak ztuhlý.
Na matraci byl promočený kruh.
Plakala.
Třásla se jako nikdy, nemohla se pohnout.
Došla k telefonu.
Operátorka jí nevěřila, pořád se jí ptala, jestli si nedělá srandu.
Plakala.
Všude viděla červené záchranáře, nosily spoustu přístrojů a brašen. Jeden ji odvedl do vedlejší místnosti.
Nic se nedělo, dlouhé minuty.
Objevila se její máma.
Jen prošla chodbou, křičela.
Vešla do ložnice za otcem.
Bum, velká černá díra.
Dívka neví, co se dál dělo.
Byly to jen rychle skoky.
Pohřeb.
Narozeniny, které se neslavily.
Stěhování.
Nástup do školy.
A první noc, kdy přišel její bratr.
Ano, měla bratr.
Jeho jméno není podstatné.
Byl o 4 roky starší než ona.
Měli spolu pokoj.
Uběhlo sotva pár měsíců a dívka uviděla, že její bratr slézá z postele.
Přišel za ní, že udělá něco, co se jí bude líbit.
Nelíbilo se jí to.
Plakala.
Tvrdil, že tohle je ta láska, o které jí rodiče říkali.
Jestli to řekneš mámě, tak dostaneš vynadáno.
Neřekla.
Celých dlouhých pět let mu to věřila.
Jako by to bylo nutné zlo.
Myslela, že to dělají všichni.
Vždycky při tom utíkala.
Naučila se utíkat se svojí duší pryč.
Přenesla se do krásné země s velikou loukou a barevnými stromy, kde běhala a ulehala do trávy.
Byly tam obrovští ptáci a motýli všech barev.
Ale jak skončil, vtáhlo jí to opět zpět.
Do dusivé tmy a ticha pokoje.
A v té době dívka pochopila, jak moc je svět divný.
Jak moc v něm nechce být, jak moc chce být stále na té kouzelné louce.
Nechápala radost mnoha lidí, jak se můžou radovat, když v noci opět přijde.
Umřela.
Uvnitř. Jen odevzdaně čekala, až jí opět ublíží.
Všichni se ptali, proč je taková, jaká je.
Neodpověděla.
Myslela, že je na konci. Tam, kde už bude po zbytek svých dní.
Ale nebyla.
Bratr si začal zvát kamarády.
Nikomu nepřišlo zvláštní nechávat mladou dívku se skoro dospělými kluky.
Bylo to víc než zvláštní.
Bylo to dno.
Už nechtěla pokračovat.
Začala mluvit.
Vykřičela do celého světa, že tohle nechce.
Plakala.
Křičela.
Utíkala.
Utekla tomu.
Otevřela se a začala objevovat, jaké je to žít jiný život.
Bylo to tak osvěžující a radostné.
Byla to dlouhá cesta, než se mohla naplno nadechnout.
Musela odpustit a to bylo to nejtěžší.
Nikdo nemůže žít šťastně se zlobou na srdci.
Dnes je již dívka dospělá.
Třeba jste jí někdy někde potkaly.
Možná vás upoutal její úsměv na rtech.
Ano, tak to byla ona. 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1815
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1067
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1917
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 784
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 459
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21816
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2675
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2957
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2668
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1798
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
… 
Ale i na něj dojde 
